Nejen detektivka z okresu (a divadla) na severu

Dvě recenze v jednom! ֍ Čili: dvakrát psáno z videa.  ֍ Konkrétně tituly „Divadelní detektivka“ a „Kabaret Nasucho/Na sucho“ od FysioARTu. ֍  Proč ve Varnsdorfu zanikl ke dni 30. 6. 1963 stálý soubor? ֍ A kde se vzaly moderní blistry? ֍

Detektivka z divadelního zákulisí a zákulisních her 

Dne 11. 2. 2021 proběhl stream obnovené premiéry, vlastně „divadla na divadle na třetí“. Legendární „Divadelní detektivka“ o zákulisních hrách Městského divadla Varnsdorf v roce 1963. Vznikla na motivy skutečných událostí posledního představení stálého souboru. 

Diváci mohou vidět více než půlhodinový retro příběh plný symbolů a více či méně skrytých či obnažených jinotajů.

Jedná se o exkurz do historie.  Do roku 1963. Přesně do 30. června, což bylo datem posledního představení stálého souboru Městského oblastního divadla Varnsdorf. Konkrétně při přípravě inscenace Čechovova „Racka“. Roku 1993 se skupina nadšenců snaží celý příběh zrekonstruovat… Právě proto jsem si vypůjčil do titulku část názvu dávného televizního seriálu o komunistickém tajemníkovi „Okres na severu“.

Dlužno podotknout, že FysioART si tuto inscenaci vyzkoušel před časem, v rámci divadelních prohlídek zákulisí. Takže, vlastně „divadlo na čtvrtou“?

Ve vlastním představení je minimum dialogů. Ty by se, v součtu, smrskly do necelé minuty. Vše je postaveno na choreografii a jevištním i filmovém aranžmá. A v neposlední řadě i na vhodné hudební dramaturgii a interpretaci Terezy Rauch.

Hned úvodem je třeba vyzdvihnout mistrnou kameru Tomáše Strejčka. Ta je místy subjektivní, ale často se snaží o jistou retro-objektivitu. A daří se jí to. Obzvláště v práci s detaily. Ruku v ruce s ní umocňuje náladu vhodná práce se světly. Zvláště těmi modrými, která jsou i určitým leitmotivem představení.

Zcela jistě je nutné pochválit přípravu dobových rekvizit. Od skutečných mazet s lístky na představení, přes šatnové bločky, dobový telefonní přístroj, psací stroj značky Consul i šatnové osvětlení na šňůrky s olivkami.

Jediná věc zde poněkud historicky nehraje. Moderní kovově plastové blistry s léky! Takové se začaly používat někdy počátkem osmdesátých let minulého století. V oné době byly míněné a zmíněné „uklidňující“ prášky spíše v plastových „zašupovacích“ krabičkách. A možná, že by v rámci autenticity (i určité potřebné divadelně filmové nadsázky) napomohlo pití vína z historických tlustostěnných skleniček od hořčice? Ale kde je dnes sehnat?

Ocenit je třeba i práci s (pouze zdánlivými) detaily. Nástěnku s nápisem „ČSR“ – namísto „ČSSR“. Osekanou „socialistickou“ pěticípou hvězdu, připomínající tak trochu svastiku. A skvělá je i narážka na někdejšího nejvyššího komunistického „kulturträgera“ Müllera. Místní Varnsdorf snad nejlépe dokumentuje unikátní krabička s „historickými“ dámskými punčocháčemi z tamější továrny Elite!

Bylo by toho ještě více k pochválení. Nejen skvělé civilně laděné herecké výkony…

TANEČNÍ MAGAZÍN však, hoden svému jménu, musí závěrem zhodnotit perfektní choreografii i onu režijní práci s herci. Což akcentuje i – již pochválená – kamera.

»DIVADELNÍ DETEKTIVKA«

Čas: 33 minuty 44 sekundy

Uvádí: FysioART a Městské divadlo Varnsdorf

Námět, scénář: Hana Strejčková

Režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Technika: Petr Tůma

Make-up ART: Zuzana Horčičková Maibaumová

Fotografie: Ivo Šafus, Štěpánka Křížová

Kresby: Lenka Lea Nováková

Catering: Zuzana Zajíčková

Obsazení:

Umělecký šéf – Miroslav Řebíček

Sólistka – Alena Štěpánová

Herec – Filip Novák

Tanečnice – Barbora Ješutová

Nápověda – Hana Strejčková

Soudruh – Libor Ulovec

Grafik – Roman Winter

Šatnářka, Pianistka – Tereza Rauch.

A zde máte možnost celé filmově divadelní dílo vidět:

 

Kabaret postavený na hlavu

Kde končí svoboda jedince? A kde lidstva? Jaké jsou výkony herců bez odezvy těch, pro které hrají?

Nejen na tyto dotazy se snaží hledat odpovědi »Kabaret Nasucho/Na sucho«, premiérovaný na streamu ve čtvrtek 25. února 2021.

A také nikoli pouze na výše nadhozené otázky se snaží moderními výrazovými prostředky odpovědět autorka, režisérka i jedna z interpretek Hana Strejčková a celý její FysioART. Tradičně s nepřeberným množstvím choreografických a akrobaticky laděných nápadů. Místy hraničících až s vrcholnými gymnastickými prvky.

Ne nadarmo se říká, že klaun je ve své podstatě vlastně melancholický člověk. A v tomto případě se dostává do smutné polohy i celý, původně vlastně rozjuchaný, kabaret.

Vyznění celého představení napomáhá – stejně jako u „Divadelní detektivky“ – mistrná kamera Tomáše Strejčka. A vyzdvihnu i výtečnou práci střihačky Terezy Kožové. Tentokrát je obé ještě o poznání dynamičtější. Rovněž je hodno třeba zmínit i střídmé, ale velmi působivé nasvícení, které dává vyniknout nejen oné dynamice, ale celé náladě hořkosladkého kabaretu.

»Kabaret Nasucho/Na sucho«

Čas: 21 minuta 16 sekund

Námět, scénář, režie: Hana Strejčková

Kamera: Tomáš Strejček

Střih: Terezie Kožová

Klavír, hudební dramaturgie a hudba: Tereza Rauch

Hrají čili v pohybu: Veronika Smolková, Hana Strejčková

Produkce: FysioART

Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf.

 

Obě krátkometrážní divadelně filmová díla FysioARTu, myslím, beze zbytku naplňují to, co si předsevzala. A zcela určitě přináší i něco navíc…

 

Foto: Ivo Šafus a Štěpánka Křížová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Závěrem trailer ke kabaretu:

Unikátní on-line divadlo

Přímo z pražské Winternitzovy vily. Již v druhé březnové pondělí!

Divadelní představení „Jiní hrají za nás“ vypráví o Welsových, na které se mělo zapomenout. Část rodiny zemřela v noci z 8. na 9. prosince 1944 v Osvětimi. V noci, kdy před 77 lety nacisté zavraždili 3792 českých Židů, včetně Idy, Rudolfa a Martina Welsových. Druhou světovou válku přežil jen Tomáš Wels, který utekl do Anglie, kde bojoval v řadách RAF.

Dokumenty, fotografie a rodinné paměti uchovával Tomáš v krabici ve skříni a nikdy o svých příbuzných a jejich smrti nemluvil. Po jejich stopách se vydal až jeho syn Colin Wels.

Divadelní představení mělo původně zakončit výstavu „Není noci tak tmavé”, která v prostorách pražské Winternitzovy vily na podzim 2020 přibližovala osudy této rodiny. Představení se vzhledem ke koronavirové situaci nemohlo hrát před diváky, proto se dočkalo zpracování ve formě krátkého filmu, která diváci budou moct sledovat nyní, v pondělí 8. března od 20.00 hodin.

»Jiní hrají za nás«

Hrají: Lea Švejdová, Jiří Weinberger, Jan Burda, Timotej Ciprys, Sebastián Hájek

Režie: Tamara Pomoriški

Kamera: Vojtěch Votýpka

Zvuk: Lukáš Kosek

Střih: Vojtěch Votýpka, Matěj Pospíšil

Stopáž filmu: 30 min

Děkujeme rodině Welsových za přístup k rodinnému archivu. Za zprostředkování materiálů děkujeme Davidu Vaughanovi, autorovi výstavy „Není noci tak tmavé“.

Za poskytnutí prostor ke zkoušení a natáčení ve Winternitzově vile patří díky Kristině a Davidovi Cysařovým.

Velký dík patří nedávno zesnulému spisovateli Zbyňku Hejdovi, který výchozí materiál zredigoval a zajistil jeho první vydání.

Událost pořádá Paměť národa a Paměť národa Vzdělávání.

On-line: youtube.com

Termín: pondělí 8. března 2021 v 20.00 UTC+01.

Cena: zdarma.

Přístupnost: veřejná – kdokoli na Facebooku i mimo něj.

Konkrétní možnosti přístupu:

https://www.youtu.be/XK4QwAz3sYY

nebo

https://www.facebook.com/events/429645904805874

TIMING

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské múzy

Z Michnova paláce až k vám domů do pokoje

Milí čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU, příznivci Pražských múz,

koronavirová situace není příznivá pro konání koncertů pro veřejnost, proto jsme se i my přesunuli do on-line prostoru.

V únoru jsme pro Vás natočili koncert věnovaný múze Euterpé.

V programu vystoupila klarinetistka Anna Paulová a akordeonista

Jiří Lukeš.

 Zde jej můžete zhlédnout společně s námi:

https://youtu.be/laeuAWgaDMY 

 

Pevně věříme, že se co nejdříve opět budeme moci setkat na koncertech.

Přejeme vám pěkný hudební zážitek a děkujeme za podporu.

 

Pražské múzy

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Za LADISLAVEM ŠTAIDLEM

Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel

V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.

Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.

Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.

Ladislav Štaidl a jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.

Ladislav Štaidl se v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A  velmi často  si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba“) .

Ladislav Štaidl se, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?

Ladislav Štaidl napsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra  Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.

Ladislav Štaidl byl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)

Ladislav Štaidl patří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TM, antikvariát a repro-foto TM

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN