Přehlídka „ZUŠ Open“, MAGDALENA KOŽENÁ a její Nadační fond

Happening i kostelní koncerty. Festival uměleckých škol chystá velké společné akce na podzim, děti zaplní i katedrálu svatého Víta.

Základní umělecké školy v celé republice každým rokem chystají pestrý program pro happening ve veřejném prostoru „ZUŠ Open“. Ten pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené a je vždy oslavou radosti z umění. Ani v letošním roce tomu nebylo jinak, ale květnové plány však přerušila pandemie. O velké společné projekty, které vždy školy chystají ve vzájemné spolupráci, avšak nepřijdete. Společnými silami se řadu z nich podařilo přesunout na podzim a „ZUŠ Open“ i letos nabídne řadu atraktivních akcí. Heslo IV. ročníku celostátního happeningu zní „ZUŠ Open pomáhá“ a na mnoha místech republiky děti vystoupí ve prospěch potřebných.

Vrcholem letošního ročníku bude společný listopadový koncert mladých umělců v katedrále svatého Víta. Jeho výtěžek půjde ve prospěch Arcidiecézní charity. Na dramaturgii koncertu a interpretaci se podílejí žáci a pedagogové ze ZUŠ napříč celou republikou.

Školy Pardubického a Královéhradeckého kraje společně připravují program na 27. září pro poutní místo Neratov. Tam hudbou ožije nejen kostel nanebevzetí Panny Marie, ale i celá obec. Společně tak podpoří dobrovolným vstupným Sdružení Neratov. Velké společné akce chystají také například školy ve Vysokém Mýtě, v Ostravě, v Brně, ve Zlíně, v Litni či v Kroměříži. „Je úžasné sledovat, jak i v takto nelehké době ,ZUŠky´ zmobilizovaly síly a připravily krásný program, který bude na mnoha místech pomáhat,“ dodává Magdalena Kožená.

ZUŠ Open“ nabídne hned dvě prázdninové první vlaštovky. Výstavu v Duslově vile Městské galerie v Berouně, která představí výsledky celoroční práce studentů a učitelů výtvarných oborů ZUŠ z celé republiky. Ty vznikly pod vedením sochaře Michala Gabriela a výtvarnice Alžběty Skálové ve II. ročníku Akademie MenART a absolventských prací studentů Andrey Borovské ze ZUŠ V. Talicha. Výstava bude zahájena 29. července za hudebního doprovodu talentovaných žáků ZUŠ Beroun a potrvá do 4. září. Významnou součástí „ZUŠ Open“ bude i Maraton hudby v Brně, který se letos koná od 14. do 16. srpna. Zde vedle Magdaleny Kožené vystoupí i celá řada žáků ZUŠ na muzikálové scéně, při buskingu, i jako účastníci pianoštafety. Tu připravuje a uvádí David Mareček, generální ředitel České filharmonie a spolupatron „ZUŠ Open“.

Magdalena Kožená

ZUŠ Open“ je každým rokem součástí „Zlín Film Festu“, jehož divadelní zónu tradičně naplňují vystoupení škol Zlínského kraje. Pestrý program, který zaplní zvučené pódium a celý park připravuje spolek „ZUŠKA? ZUŠKA!“. 5. září zde v rámci „ZUŠ Open“ vystoupí stipendisté Akademie MenART, která je druhým projektem nadačního fondu. Představí se studenti z pěvecké třídy Radky Fišarové a tanečníci, se kterými pracoval choreograf Jan Kodet. Celodenní pestrý program v režii uměleckých škol pak propukne 20. září ve Zlínském zámku a jeho okolí. Akce s názvem „ZUŠ Open“ napomáhá potřebným ve Vysokém Mýtě. Proběhne 26. září na tamním náměstí, kde se setkají na pódiu školy Pardubického kraje. A to ve prospěch místní charity. K vrcholům letošního ZUŠ Open v Královéhradeckém kraji bude jednoznačně patřit program na poutním místě Neratov. Školy z Královéhradeckého a Pardubického kraje zde chystají hudební doprovod poutní mše svaté. Tu bude celebrovat pater Josef Suchár a slavnostní koncert nejlepších sólistů a orchestrů obou krajů.

První říjnovou sobotu zvou žáci škol Středočeského a Plzeňského kraje i Prahy do malebných prostor zámku Liteň na celodenní přehlídku umění. Návštěvníci se mohou těšit na klasické koncerty nejúspěšnějších mladých sólistů, stejně jako na přehlídku souborů, výstavy i tvůrčí dílny. Projekt v tomto mimořádném prostředí se může konat díky laskavé podpoře jeho majitelky, paní Ivany Leidlové, ředitelky „Festivalu Jarmily Novotné“. Dva říjnové večery budou patřit také absolventům hudebních oborů druhého ročníku Akademie MenART. 12. října rozezní prostor NoD umění bez žánrových omezení mladých interpretů a skladatelů pod vedením Beaty Hlavenkové a Radky Fišarové. 19. října se v Sukově síni pražského Rudolfina představí nadějní pěvci, klavíristé a houslisté, kteří uplynulý školní rok pracovali pod vedením Kateřiny Kněžíkové, Iva Kahánka a Jana Fišera. Koncert vzniká pod kuratelou cyklu „Romantické večery“ pořádaného Ivo Kahánkem a Českou filharmonií. Vrcholem akcí v Moravskoslezském kraji budou společné programy škol v Ostravě s názvem „Muziáda“, kde se představí 19. listopadu v Domě kultury talentovaní žáci ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií jako sólisté i tutti hráči pod taktovkou Marka Šedivého. Školy se také budou prezentovat velkou výstavou „Věda a technika v obrazech“.

Ivo Kahánek aktuálně v roušce

6. listopadu rozezní na Hradčanech katedrálu svatého Víta, Václava a Vojtěcha za podpory Správy Pražského hradu slavnostní koncert ve prospěch Arcidiecézní charity. Půjde o pomyslný vrchol letošního celostátního festivalu „ZUŠ Open“. Společně vystoupí pěvecké sbory v počtu 240 zpěváků, 80členný orchestr a sólisté – stipendisté Akademie MenART. To vše pod taktovkou šéfdirigenta Karlovarského symfonického orchestru Jana Kučery. Na programu jsou hned dvě premiéry: „Svatovítské fanfáry“ Jana Kučery a „Modlitba pro budoucnost“ od Tomáše Kača. Dále zazní „Truvérská mše“ Petra Ebena a Pavlicova „Missa brevis“. V hlavním městě se také opět bude konat tradiční koncert duchovní hudby v Břevnovském klášteře, kde 11. listopadu spojí své síly pražské ZUŠky. ZUŠ Open opět rozezní i Sala terrenu ve Valdštejnské zahradě Parlamentu ČR. Žáci a pedagogové ze základních uměleckých škol budou tvořit i těžiště dramaturgie koncertu ve prospěch svatovítských varhan, který se bude konat dne 21. listopadu v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze pořádané nadačním fondem „Bohemian Heritage Fund“.

ZUŠ Open“ bylo na začátku prázdnin součástí tradičního „Večeru Dnů lidí dobré vůle“ na Velehradě, kde se žáci ZUŠ a stipendisté Akademie MenART stali v rámci slavnostního koncertu hosty Jury Pavlici a vystoupili společně s profesionálními hudebníky. 9. června reprezentanti ZUŠ vystoupili v přímém přenosu České televize na posledním benefičním koncertu z cyklu „Pomáháme s Českou filharmonií“ na jednom pódiu s Magdalenou Koženou a pod taktovkou Sira Simona Rattlea. Již v polovině května se vybraní absolventi II. ročníku MenART představili v online koncertu Pražského jara.

ZUŠ Open“ připravuje již čtvrtou sezónu tým Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Jeho cílem je upozornit na zcela jedinečný systém uměleckého vzdělávání, kterým se odlišujeme od ostatních zemí ve světě. Do letošního ročníku ZUŠ Open se původně zapojilo více než 420 škol a připravilo bohatý program v rámci pětidenního festivalového modelu v květnu. Snahou pořadatelů je: přenést co nejvíce z původního programu na podzimní termín. „Zušky“ jsou také mimořádnou sítí pro vyhledávání talentovaných studentů. O podporu mladých talentů pečuje „Akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenART“, do kterého se aktivně v rolích mentorů zapojují přední čeští umělci.

Více informací na: www.zusopen.cz

nebo na: www.facebook.com/zusopen.

Přehled vybraných top akcí ZUŠ Open 2020

4. 7. – „ZUŠ Open“ pro Večer dobré vůle, Velehrad

29. 7. – 4.9. – výstava výtvarné sekce stipendijní Akademie MenART a ZUŠ V. Talicha Městská galerie Beroun

14. – 16. 8. – „ZUŠ Open“ na Maratonu hudby v Brně,

4. 9. – 6. 9. – „ZUŠ Open“ a „ZUŠKA? ZUŠKA!“ na Zlín Film Festu

20. 9. – „ZUŠ Open“ Zlínského kraje

26. 9. – „ZUŠ Open pomáhá“ ve Vysokém Mýtě ze škol Pardubického kraje

27. 9. – „ZUŠ Open k svátku sv. Václava“ v Neratově Královéhradeckého a Pardubického kraje

3. 10. – „ZUŠ Open“ v Litni Středočeského kraje a hostů z pražských ZUŠ

12. 10. – Slavnostní absolventské vystoupení stipendistů Akademie MenART, NoD, Praha

17. 10. – Slavnostní koncert stipendistů klasických hudebních oborů Akademie MenART, Rudolfinum, Sukova síň, Praha

6. 11. – „ZUŠ Open“ v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Praha

11. 11. – „ZUŠ Open ke svátku sv. Martina“ pražských škol v Břevnovském klášteře, Praha

19. 11. – Mladé talenty s Janáčkovou filharmonií, Dům kultury města Ostrava

21. 11. – „ZUŠ Open pro svatovítské varhany“, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, Praha

Více informací a další program je k dispozici na:

www.zusopen.cz/program/.

Silvie Marková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Herec, moderátor, principál divadla a filmový představitel prezidenta Ludvíka Svobody VLADIMÍR HRABAL:

„Bolest k tanci patří“

Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let –  dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.

Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?

Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem  Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet  skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´.  Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“

Chodil jste do tanečních? A rád?

Ano, chodil jsem do tanečních. A proč?  Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“

Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“

Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?

Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že  třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“

A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…

Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat  zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“

Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?

Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“

Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?

Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´

S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem

Zajdete občas i dnes na balet jako divák?

„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“

V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?

Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´ alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“

Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka

Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?

Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou, tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky.  Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“

Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek

Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?

Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“

Na který film z mládí ještě vzpomínáte?

Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“

Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové

Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…

Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“

Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?

Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“

Kam jste šel odtamtud?

„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících v Gottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“

Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?

Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“

Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?

Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“

Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody

Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?

Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“

„Prezident Svoboda v civilu“,  po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu  s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela  – hercem Zdeňkem Burešem

Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?

Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka, která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“

Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?

Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“

Zdědil jste po něm nějaké literární geny?

Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“

Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?

Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“

Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?

Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“

Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?

Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský.  Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“

Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský

Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?

Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“

Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi

Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?

„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“

Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Foto: archiv Vladimíra Hrabala a Jan Andreáš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Z natáčení filmu „Můj příběh“

Kdy se dočkáme tohoto příběhu na filmovém plátně?

Film Můj příběh“ je již dotočen a  čeká jen na zahájení střihu. Natáčení tohoto celovečerního filmu bylo poměrně rychlé – trvalo jen 25 dní.  Ovšem nesmíme opominout ještě rok příprav.  Točilo se v Slezském divadle v Opavě a v Salesiánském divadle v Praze.

Štáb nyní musí nabrat sílu na další usilovnou práci a jde se dál….

Už už se začínají připravovat také plakáty a  hudba. Celkově práce zabere  nejméně dalšího půl roku. Producentka Pavla Krečmerová říká: Je to jeden z mých nejkratších projektů…“

Rozhovor s hlavní protagonistkou  Vlastinou Svátkovou 

TM:  Byla pro Vás nutná nějaká taneční průprava pro roli  baletky?

Vlastina: Ano, já jsem se připravovala dosti tvrdě na svou roli. Musela jsem zvládnout některé baletní figury, chodila jsem na lekce s dětmi, takže to pro mě bylo těžké, protože balet je opravdu náročná disciplína. Hodiny a hodiny dřiny. Naštěstí mě choreografka  Natálie Housková, která mě vedla, v mém úsilí opravdu  podpořila.“

TM: Jak vnímáte  Elizabeth,  hlavní hrdinku příběhu? Je Vám jí líto, nebo ji berete jako statečnou ženu?

Vlastina:  „Mně jí líto není, lítost je vlastně povýšený postoj. Já  s ní soucítím, protože  jí rozumím. Mnoho věcí, které hraji, jsem prožila ve svém životě i já. Je mi blízká a interně  ji nazývám ,trdlo Eli´. Snad  každá z nás žen je v určité etapě svého života takové ,trdlo‘ a dělá blbosti,  chyby a hloupá rozhodnutí, která  samozřejmě mají nějaký důsledek. Proto si myslím,  že se v tomto příběhu  najde každá žena, která byla kdy  naivní a prožívala svou velkou lásku. Každá, která si  myslela, že je to opravdu ta pravá láska, je-li k ní muž  galantní a dvoří se jí nahání a uhání… , pak je to přesně to pravé. Ale není to tak.“

TM: Znáte nějaké podobné příběhy, které se odehrály ve Vaší blízkosti?

Vlastina:  Já konkrétně žádný takový identický příběh neznám. Když se na to  ale  podíváme s nadhledem a bavíme-li se o domácím násilí či manipulaci nebo  vydírání,  tak  to znám velice dobře. Neděje se to  výjimečně, tohle zná mnoho žen…“

TM: Pokud hovoříme o domácím násilí a spojíme je s profesí baletky, je to rozdíl oproti jiné profesi?  Je těžké vrátit se zpět k tak náročné  práci, po této zlé zkušenosti?

Vlastina: „Nemyslím si, že je to  úplně jiné u baletky, prodavačky či krejčové.  Když  muž týrá  ženu nebo naopak žena týrá muže, tak je to pořád týrání,  a to se podle mého názoru nijak neliší.  Někdy je  návrat k profesi opravdu velice obtížný, ať je spojen  s čímkoliv jiným,  například s těžkou nemocí,   úmrtím v rodině a tak dále. Cokoliv nás může zabrzdit  v povolání a nemůžeme se vrátit. Anebo  je tu vnitřní síla, která nám pomůže znovu naskočit. Takže  opět je to velice individuální  příběh a těžko lze situaci nějak hodnotit.“

TM: Tedy nelze se asi ptát na veselé příhody z natáčení…?

Vlastina: „No, moc veselých příhod z tohoto natáčení zřejmě nebude. Je to opravdu  hodně emoční a složité po všech stránkách. Moje postava se  chvilku z něčeho  dostane a hned spadne do dalšího problému. Ale zároveň je hezké na našem filmu to, že to není  depresivní film, není to jen zlé. ,Můj příběh´ obsahuje i  humor a hlavně naději,  je to takový komplexní film, řekla bych. Jako život.  Velice  reálný a skutečný, ale zároveň neklesne s beznadějí a neutěšenými pocity.“

Děkujeme za rozhovor 

Z natáčení filmu

Štáb při práci

Foto: Johana Střížková, Eva Smolíková

Film Můj příběh“, 

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Výstavní premiéra SOBOTKY v Baťově institutu

Scénický tanec a zpěv rozezněl platformu 14|15 BAŤOVA INSTITUTU. Vystavuje tam fotograf Jakub Sobotka. O výstavě TANEČNÍ MAGAZÍN informovala Ing. Lucie Hambálková a autorkou článku je Ing. Alena Babicová..

Ve čtvrteční podvečer 20. září se ve 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU ve Zlíně uskutečnila slavnostní vernisáž výstavy „Jakub Sobotka: Fotografie“, která byla spojena s tanečním a pěveckým vystoupením. Výstava fotografií zahrnuje dva výstavní cykly „Performers“ a „Still Land“ je k vidění ve 2. podlaží budovy 15 Baťova institutu.

V cyklu „Still Land“ se autor zamýšlí nad veřejným prostorem, ve kterém žijeme, představuje fotografie městských zákoutí z různých evropských měst a pod názvem Performers se skrývají černobílé portréty tanečníků předních českých i zahraničních souborů současného tance, kteří vystupovali na festivalu TANECVALMEZ.

Přestože jde o fotografie portrétů, podařilo se ve 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU tanečníky rozhýbat netradiční instalací, která určitě stojí za zhlédnutí a bude k vidění až do konce října,“ pozvala Petra Kubíková, ředitelka příspěvkové organizace 14|15 Baťův institut.

ZUŠ B-ART je již více než deset let pořadatelem mezinárodního festivalu současného tance TANECVALMEZ, u jehož zrodu stál také Jakub Sobotka.

A právě vystoupení žáků tanečního a hudebního oboru ZUŠ B-ART bylo součástí slavnostní vernisáže výstavy. Tanečnice během podvečera předvedly ukázku z nového celovečerního projektu Tanec pralesa a následovaly choreografie v různých tanečních stylech – klasický, moderní či streetový tanec. Večerem zazněly písně ze světových i českých muzikálů.

Vernisáž zahájila ředitelka 14|15 Baťova institutu, příspěvkové organizace, Petra Kubíková, ředitelka ZUŠ B-ART Milada Borovičková a autor Jakub Sobotka, kteří společně seznámili návštěvníky s tím, jak vznikaly fotografie městských částí, fotografie tanečníků a s historií festivalu TANECVALMEZ.

,Still Land´ je pro mne hra. Předkládám divákovi obraz reálného místa, které může kdykoliv navštívit a prohlédnout si na vlastní oči. Je na něm, zda se dokáže oprostit ode reality a začne nacházet skryté významy a tajemství, která jsou v obraze ukrytá. Mám rád věci, které nejsou zřejmé na první pohled, které se musí objevit,“ představil cyklus Jakub Sobotka.

Výstava potrvá do 31. 10. 2018.

Foto: Jakub Sobotka

Ing. Alena Babicová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN