Rozhovor s herečkou MARIANOU PRACHAŘOVOU

„Chci zpívat o tom, co je mi blízké, jinak to nemá smysl“

Pochází z herecké rodiny a má za sebou několik rolí před kamerou, baví ji zpěv, ráda cestuje, o herectví nejdříve neuvažovala, protože věděla, co obnáší, aby nakonec Mariana Prachařová zjistila, že geny se nezapřou.

Pocházíte z herecké rodiny, která se této profesi věnuje několik generací, a vyrůstala jste v divadelním prostředí: Jaké bylo vyrůstat v rodině plné známých jmen?

„Jelikož jsem v tom opravdu vyrostla a od malička jsem vysedávala po divadlech, na natáčení nebo v dabingovém studiu, tak to pro mě bylo od začátku úplně normální. Až postupem času, kdy jsme si začala všímat okolí, anebo když se mě začali lidé ptát, jaké to je vyrůstat v takové rodině mi došlo, že to asi tak normální není. Bez toho by mě asi nikdy nenapadlo si takovou otázku vůbec kdy položit. Pro mě je to rodina a nijak zvláštně to nevnímám. Jsem pyšná na to, z jaké rodiny jsem.“

Sama jste o herectví původně neuvažovala, i když se před kamerou objevujete od dětství. Čím jste chtěla být?

„Neuvažovala. Já chtěla být zpěvačkou, právničkou, jednu dobu i letuškou. Pořád se to u mě střídalo. Potom mě ale hraní začalo bavit a o této profesi jsem uvažovala a hlásila se na DAMU. Nedostala jsem se a uvědomila si, že to možná není moje cesta. Hraní v televizi mi ale chybí, vždycky mě to hodně bavilo, tak stále doufám, že si ještě někdy někde zahraju. Teď se věnuji zpěvu, který miluju a doufám, že to vyjde.“

Před kamerou jste debutovala v pohádce Na Sovím hrádku, kde hrál také Váš bratr Jakub. Pak přišly seriály jako Horákovi nebo Ulice. Bavilo Vás natáčení a bude něco nového?

„Jak jsem přesně řekla. Bavilo mě to moc. Od mala jsem i hodně dabovala a užívala si to. Pak ale nastalo období, že jsem chtěla trávit víc času ve škole s kamarády a dabing úplně opustila, což mě dnes mrzí, protože teď bych dabovala ráda. S hraním to přišlo nějak přirozeně. Přestali mě zvát na castingy, které tedy bytostně nesnáším a tím pádem i nabídky přestaly chodit. Třeba ale časem něco vyjde, určitě bych byla ráda.“

Před kamerou jste se setkala také s maminkou Danou a to jak v seriálech Horákovi, Comeback a v Kriminálce Anděl jste si dokonce zahrály matku a dceru. A s otcem se setkáváte na jevišti ve hře Mesiáš. Jaké to je s rodiči před kamerou nebo na scéně?

„Je to zajímavé. Normálně se před nimi na začátku stydím, ale člověk si zvykne. Je divné najednou vypadnout z našich klasických životů a hrát někoho jiného, ale vlastně je to docela zajímavé.“

Po gymnáziu jste zkoušela jít na herectví na DAMU, nevyšlo to a tak jste vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK a získala bakaláře a za magisterské studium jste si vybrala management cestovního ruchu na VŠO v Praze. Proč tyto obory?

„Já jsem nevěděla, co chci dělat a nevím to vlastně ani teď. FHS byla skvělá volba, protože se tam člověk zaměří na to, co sám chce, sám si sestavuje rozvrh. Pak jsem se už ale chtěla zaměřit, a jelikož jsem měla na VŠO nějaké kamarády, kteří o škole hezky mluvili, tak jsem to zkusila a fakt mě to baví.“

Podobně jako Váš bratr Jakub, jste nezůstala jen u herectví a věnujete se také zpěvu. Song S tebou, kterou jste nazpívala s kapelou HELLO, získal první místo v hitparádě Music Chart na Evropa 2. Co Vás přivedlo k hudbě?

„Já myslím, že jsme v hitparádě nebyli, ale pokud jo, tak to mám zpětně radost. Nicméně od mala jsem hrála na klavír asi 6 let a chodila do sboru. Už na základní škole jsem hrála hlavní roli v takovém třídním muzikálku, CD, label,potom později jsme se třídou nazpívali a nahráli CD a je pravda, že mi zpěv vždycky hodně šel. Pak jsem si ale zpívala jen doma, kde mi říkali, ať začnu někam chodit a něco s tím hlasem dělat, tak mi brácha sehnal kontakt na Hanku Peckovou, ke které jsem začala chodit a která mi dodala odvahu a sebevědomí v tom, že jsem si začala ve zpěvu věřit. No a pak už to tak nějak začalo. Všiml si mě jeden label, pod kterým jsem začala vydávat covery, pak i vlastní tvorbu a mít nějaká menší vystoupení a já tak zjistila, že je to něco, co chci dělat.“

Natočila jste již dva videoklipy „Heart of Gold“ a „Ghost in the Club“. A co psaní textů a skládání hudby? Neláká Vás to?

„Láká a taky se o to teď snažím. Pořád v tom ale nejsem dostatečně dobrá, texty ale už vždy konzultuju, protože chci zpívat o tom, co je mi blízké, co jde ze mě, co se mě týká. Jinak to nemá smysl.“

Působíte jako herečka i zpěvačka. Co je Vám bližší?

„Teď jako herečka už méně, ačkoliv bych se tomu ráda věnovala víc. Teď jsem asi víc zpěvačka, ale cítím se dobře v obojím.“

Je o Vás známé, že ráda cestujete. Máte nesplněné cestovatelské sny?

„Mám a je jich spousta. Chtěla bych projet Skandinávii, Island, Kanadu a taky Anglii. Cestování miluju a doufám, že se zas brzy někam podívám.“

Mariana Prachařová:

Narodila se 17. 4. 1994 v Praze jako dcera herců – Dany Batulkové a Davida Prachaře, sestra herce a hudebníka Jakuba Prachaře a vnučka Ilji Prachaře. Z otcova druhého manželství s herečkou Lindou Rybovou má sestry Rozálii a Josefinu i bratra Františka.

Vystudovala Fakultu humanitárních studií na UK (bakalář). V magisterském studiu pokračuje na VŠE obor management cestovního ruchu.

Televize:„Na Sovím Hrádku“, „Horákovi“,  „Trapasy“, „Comeback“, „Kriminálka Anděl“, „Ulice“ a další.  

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

DIVADLO KK hledá herečku

…a to přímo z hlavního města Prahy. Máte volno dopoledne? Hrajete rády pro děti? Neváhejte!

DIVADLO KK hledá herečku z Prahy (18 až cca 30 let věku, štíhlé postavy) na alternaci rolí v pohádkách.

Divadlo hraje inscenace pro dospělé i děti. Pořádá také letní divadelní školy.

Jedná se v průměru o dvě dopoledne v týdnu, zájezdová představení.

Honorář: 800–1 300 Kč za představení

Bližší informace, tituly, fotografie z pohádek a kontakt na: www.agenturakk.com.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje“

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.“

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.“

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.“

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.“

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!“

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.“

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.“

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.“

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN