Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let – dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
„Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´. Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“
Chodil jste do tanečních? A rád?
„Ano, chodil jsem do tanečních. A proč? Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“
Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“
Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?
„Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“
A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…
„Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“
Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?
„Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“
Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?
„Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´
S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem
Zajdete občas i dnes na balet jako divák?
„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“
V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?
„Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“
Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka
Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?
„Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou,tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky. Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“
Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek
Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?
„Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“
Na který film z mládí ještě vzpomínáte?
„Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“
Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové
Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…
„Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“
Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?
„Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“
Kam jste šel odtamtud?
„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících vGottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“
Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?
„Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“
Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?
„Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“
Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody
Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?
„Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“
„Prezident Svoboda v civilu“, po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela – hercem Zdeňkem Burešem
Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?
„Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka,která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“
Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?
„Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“
Zdědil jste po něm nějaké literární geny?
„Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“
Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?
„Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“
Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?
„Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“
Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?
„Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský. Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“
Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský
Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?
„Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“
Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi
Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?
„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“
Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Tanečníci a pohyboví umělci nemají ve zvyku si veřejně stěžovat. Možná proto nejsou tolik slyšet a jako jedni z mála nyní nahlas nehořekují nad nastalou krizí. Jsou zvyklí na nízké platy i úplné výpadky v příjmech. Na bolest, stres i brigády mimo obor. Krize je může potkat kdykoli. Vědí, že jejich kariéra je krátká, zranění číhá za rohem a budoucnost je nejistá. Vše balancuje na špičce jako balerína při piruetě. Koronakrize nyní z individuálních příběhů udělala oborovou normu. A tím více než cokoliv jiného odhalila systémové problémy, které bijí na poplach již několik let. Nadační fond pro taneční kariéru se těmto specifikům taneční kariéry věnuje a nyní mapuje dopady nouzového stavu na oblast tance a pohybového umění. Přicházející recesi tanečníci dost možná nezvládnou.
Vyhlášení takzvaného nouzového stavu a s ním související restrikce, zasahující významným způsobem do soukromého i veřejného života, dopadlo na oblast kultury. Ta se ze dne na den téměř zastavila. Nejinak je tomu v případě tance a pohybových umění, kterým se dlouhodobě věnuje Nadační fond pro taneční kariéru (NFTK). Fond od poloviny března postupně mapuje vliv koronakrize na taneční a pohybová umění a vede rozhovory s jednotlivými aktéry. Oblast tance a pohybových umění je značně rozmanitá, a proto se také různí intenzita dopadu nouzového stavu na jednotlivé subdisciplíny, jak přibližuje Jana Návratová, předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro taneční kariéru:
„Řada tanečníků baletu je ve stálém angažmá v divadle, obvykle zřizovaném, kde mají běžnou zaměstnaneckou smlouvu – i když se také najdou výjimky, jako například v případě Laterny magiky, či operních baletů Národního divadla. Plat tanečníkům baletu tedy úplně nevypadl. Na druhou stranu je zde významný psychický dopad krize – tanečníci jsou zvyklí denně trávit hodiny na tréninkovém sále, večer vystupovat před publikem, být v neustálém fyzickém kontaktu s kolegy. A nyní jsou sami. Jiná je situace na nezávislé scéně, kde naopak většina tanečníků funguje na krátkodobé dohody či jsou OSVČ. Ti ze dne na den přišli o příjmy. Přitom možnost vytvářet rezervy je velice individuální a často hodně obtížná i ze samotné podstaty fungování neziskového sektoru. V tzv. černých divadlech, která jsou soukromá a spolupracují s tanečníky a artisty, je situace ještě komplikovanější. Jejich činnost je totiž závislá na turismu a je možné, že řada z nich se již nevzpamatuje, protože jakýsi nouzový stav pro ně bude platit mnohem déle.”
Tomu odpovídají i jednotlivé názory samotných tanečníků. Tanečnice Lucie Drábková, která za sebou má řadu významných a úspěšných projektů, muzikálových rolí či turné s Kanye Westem po Americe, přibližuje nastalou situaci: “Naštěstí jsem měla pracovně dobrý leden a únor, takže mám z čeho žít. Co se týká mých spolupracovníků, ne všichni mají finanční zásoby a někteří byli donuceni hledat práci mimo svůj obor, popřípadě šli na úřad práce a jsou na podpoře.“ O svou situaci se podělil také Václav Kuneš, umělecký šéf taneční company 420PEOPLE a loňský porotce oblíbené taneční soutěže StarDance: „Naši tanečníci jsou hodně aktivní, takže mají snad i nějaký finanční polštář, ale rozhodně ne na dlouho. Záleží také na tom, jaké má kdo zázemí, jestli ho někdo v rodině může podpořit. Je ale strašně důležité mít nějaký časový horizont, kdy se vrátíme k práci. Pokud se bude odsouvat, bude to pro spoustu lidí, včetně mě, opravdu těžké.”
Dopad koronakrize na taneční a pohybová umění, jak upozorňuje Nadační fond pro taneční kariéru, spíše odhaluje křehkost a systémové problémy v pohybovém umění. Pohybová umění (balet, současný tanec, nový cirkus, fyzické divadlo, pantomima) jsou rizikovým povoláním. Fatální zranění může přijít kdykoliv, uměleckou kariéru může zkomplikovat, anebo úplně ukončit. Taneční kariéra je navíc značně limitována věkem a fyzickou kondicí, například tanečníci baletu zpravidla končí do věku 35 let. Běžně nízké odměny za práci v oboru jsou důvodem, proč si řada tanečníků a artistů nemůže vytvořit dostatečný finanční polštář, který by jim pomohl překlenout období rekonvalescence nebo rozjezdu druhé kariéry. Pro tanečníky a artisty tak může nastat krize podobná té současné téměř kdykoliv, bez ohledu na koronavir. Navíc v případě zranění či ukončení kariéry se bavíme o řádu měsíců až let, po které může tanečník zůstat bez prostředků a trávit čas na pracovním úřadě nebo z nouze vykonávat jinou podhodnocenou práci. Proto Nadační fond pro taneční kariéru navrhuje systémové řešení v podobě specifického spořícího systému, který by současně stavěl na participaci a oborové solidaritě. „Tanečníci, herci fyzického divadla a akrobaté musejí svoje pracovní příležitosti kombinovat z několika projektů a často je doplňovat o pravidelnou pedagogickou činnost a případně práci v komerční eventové sféře nebo i mimo svůj obor, jen aby pokryli svoje životní náklady. Přesto nejsou zvyklí si nahlas stěžovat. A proto toto téma nemá tolik pozornosti, i když je situace tristní,” dodává Návratová.
Těsně před vypuknutím krize se zástupci fondu sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby mu upřesnili situaci, která v tanci a pohybovém umění přetrvává desítky let. Cílem setkání bylo také začlenění tanečníků a artistů do kategorie takzvaných náročných profesí, což se může do budoucna odrazit mj. i na jejich důchodech. Lubomír Zaorálek by tak mohl být první ministr kultury, který konečně dotáhne navrhovaný systém participativního spoření do zdárného konce a uvede jej v život.
Právě aktuální stav nouze by mohl být pro taneční a pohybová umění příležitostí a restartem. Jak uvádí koučka, novinářka a členka správní rady NFTK Jana Bohutínská: „Ukazuje se, že do budoucna bude nutné zásadněji řešit finanční stabilitu lidí pracujících v kultuře. Diverzita příjmů a portfoliová kariéra nemusí být funkčním řešením pro každého. Cílem pro kulturu není vrátit se do stavu před vypuknutím pandemie. Současná situace je spíš příležitost postavit konečně obor na pevnější základy. V nezávislém (nezřizovaném) sektoru není práce na volné noze pokaždé jen osobní volbou. Zaměstnanecká místa v něm totiž prakticky neexistují, neboť finanční situace oboru zaměstnávání neumožňuje ani těm subjektům, které by stálé zaměstnance preferovaly.“ Kvůli tomuto systému však nyní velká část tanečníků a pohybových umělců zůstala bez příjmů a je dokonce možné, že řada z nich nedosáhne na státem nastavené kompenzace: „Je možné, že sítem propadnou například individuální umělci, kteří počítali se zapojením do menších uměleckých projektů. Vzhledem k délce trvání omezení v kultuře situaci nevyřeší ani bonus 25 tisíc korun, o který mohou žádat OSVČ. Jde přitom především o to, jak nejen stát, ale třeba také soukromý sektor dokáží v této náročné době podpořit jedinečné talenty a zda se umělkyně a umělci ve své kreativní profesi i do budoucna udrží,“ objasňuje situaci Bohutínská.
Nadační fond celoročně poskytuje odbornou pomoc tanečníkům a spolupracuje s odborníky z oblasti HR, psychologie, financí apod. Jeho dveře jsou otevřené i nyní a tanečníci se mohou na členy fondu kdykoliv obrátit přes info@tanecnikariera.cz. Více informací o službách fondu najdete na tanecnikariera.cz. „Chceme více než kdy jindy apelovat na potenciální donátory našeho fondu, aby přispěli na vytváření adekvátních podmínek pro český tanec a jeho tvůrce. Jsme schopni zaručit, že peníze půjdou na přímou podporu talentovaným lidem, kteří si podporu zaslouží a kteří ji opravdu potřebují,“ říká Jana Návratová.
O Nadačním fondu pro taneční kariéru (NFTK) v bodech:
NFTK vznikl v roce 2015 a je jedinou organizací v České republice, která aktivně podporuje tanečníky, performery a akrobaty v procesu změny kariéry a přípravy na ni. Buduje systém, který těmto umělcům zajistí adekvátní podmínky v období profesní změny.
Fond poskytuje informace a zprostředkovává služby související s rozvojem a změnou kariéry tanečníků a dalších profesionálů z oblasti pohybových umění. Druhým hlavním úkolem NFTK je lobbing a prosazení spořícího programu pro umělce v oboru performing arts.
NFTK organizuje vzdělávací programy – semináře, workshopy – šité na míru tanečním profesionálům. Tyto programy jsou zaměřené na rozjezd podnikání, fundraising, osobní PR a další. Organizuje setkání ke sdílení dobré praxe a šíření informací o problematice druhé kariéry na konzervatořích.
V roce 2018 fond za svou činnost obdržel prestižní ocenění PEARLE*
NFTK je členem mezinárodní sítě tzv. transition center IOTPD (International Organization for the Transition of Professional Dancers)
…a to tanečníky i tanečnice! Pospíchá! Konkurs již v půli března.
Balet Jihočeského divadla – soubor pod vedením uměleckého šéfa Lukáše Slavického, vyhlašuje konkurz pro profesionální tanečníky (s profesionálním vzděláním v klasickém i současném tanci a jevištními zkušenostmi) na sezónu 2020 2021!
Na repertoáru choreografové: Petr Zuska, Libor Vaculík, Béla Kéri Nagy, Marek Svobodník, Ondřej Vinklát, J. Slavický a další.
Strukturovaný životopis a portrétní i taneční fotografii pošlete na e-mailovou adresu: balet@jihoceskedivadlo.cz.
Konkurz pouze na pozvání.
Konkurz se uskuteční v neděli 15. 3. 2020 od 10.00 (dámy) a od 13.00 (pánové) na baletním sále baletu Jihočeského divadla.
