Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 7. stránka

Rozhovor s dirigentem Romanem Válkem

„Baroko je vrcholem harmonie a krásy, má mnoho společného s pop music i s jazzem“

Roman Válek

Je zakladatelem a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, ansámblu který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Roman Válek je také umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby a baroko je podle něho vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem.

Pocházíte z hudební rodiny a vyrůstal jste se starší sestrou Janou, která se stala známou herečkou na Valašsku. Váš tatínek založil pěvecký soubor na SPgŠ v Kroměříži. Jaké to bylo, vyrůstat v takovém prostředí?

„Bylo to panoptikum věcí, které bylo na hony vzdáleno od vážné hudby. Táta realizoval svou kariéru v Kroměříži a ze mě vyrůstal spíš přírodovědec se zájmem o folklor a bigbeat.“

Již v dětství jste se věnoval hudbě? Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vystudovat dirigování na JAMU v Brně?

„Tatínek na mě praktikoval od 1. třídy jakousi všeobecnou domácí výuku hudby s cílem mít ze mě profesionálního hudebníka. Já jsem velmi úspěšně vzdoroval, až přišlo na lámání chleba na gymnáziu v Otrokovicích, kde jsem si finálně ujasnil, že na chemii, fyziku a matematiku prostě nemám buňky, tak jsem hekticky přeřadil na hudební režim, snažil se přestoupit na konzervatoř na klarinet a když to nevyšlo, tak jsem najel na intenzivní přípravu na dirigování na JAMU, což znamenalo tak 4 hodiny klavír denně, konzultace v Brně, samoučba všech disciplín konzervatoře a samozřejmě lekce dirigování. Na gymplu už naštěstí tušili, co jsem zač, a tolerovali mě, protože věděli, že nelajdám, ale bojuju o JAMU.“

Už během studií jste působil jako pedagog na LŠU ve Zlíně – Malenovicích. V letech 1993–96 jste vyučoval na konzervatoři v Brně. Jako sbormistr jste začínal v Brně, pak v Praze a řídil jste většinu orchestrů v ČR. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vám tyto zkušenosti daly?

„Byla to dlouhá a klikatá cesta. Svět vážné hudby mě zároveň přitahoval a zároveň odpuzoval. Nešlo mi do hlavy, proč třeba na koncertě Pražského výběru proudí emoce a u Mendelsohna je musí člověk těžce hledat. Během studií si člověk myslel, že hudba je naučitelná konvence. Já původně toužící po orchestru – jsem praktikoval desítky let sbory. Celou tu dobu jsem vysloveně naháněl lidi do zkoušek jak pasák zbloudilé ovce – u amatérů. V profisborech mi zase vadila uniformita výrazu. Díky šťastným okolnostem jsem si splnil i sen orchestrálního dirigenta, ale vše spělo k žánru vokálně – instrumentálnímu.“

Již v roce 1998 jste založil Czech Ensemble Baroque, ansámbl který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Proč jste si vybral právě baroko? Připravujete další koncerty? Kde se můžeme s vaším orchestrem setkat?

“ V 90. letech se začaly objevovat zajímavé ansámbly a jejich vedoucí, kteří nestudovali ani klasické dirigování či sbormistrovství, ale z úhlu violoncellisty, cembalisty či houslisty začali provozovat více méně profesionálně starou hudbu v tzv. historicky poučené interpretaci. Protože otázka frázování, zvuku, dobových temp atp. mě velmi interesovala už za studií, udělal jsem tlustý řez a založil nejprve příležitostný – nyní již stále pracující orchestr, sbor a sólisty CEB. Autentická interpretace mi najednou otevřela dramaturgický vesmír hudby od roku 1600 zhruba do 1800, a odpověděla mi na všechny otázky spojené s počáteční nedůvěrou ve vážnou hudbu. Baroko je vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem. V únoru startujeme sezonu s velkým Handelem – překrásným oratoriem TRIUMF ČASU A PRAVDY, kde se představí všechny složky mého ansámblu – sbor, orchestr i sólisté. Cyklicky se věnujeme spolu s vydavatelstvím Supraphon – restauraci díla královského kapelníka – Čecha F. Ignáce Tůmy, máme před sebou překrásný projekt Vivaldi se světovým kontratenorem Andreasem Schollem, CD Molieri s Adamem Plachetkou, koncertní cyklus Bacha na Mozarta, festivaly a 20. ročník workshopu pro mladé profesionály – Letní školu barokní hudby na zámku Holešov.“

Působíte také jako ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby. Jak se těmto projektům daří v současné covidové době?

„Snažíme se jet dál a kličkovat mezi nařízeními. Když pominu úbytek publika, zrušení několika koncertních akcí, tak zásadní dramaturgický plán plníme.“

Mezi největší barokní skladatele patří bezesporu Georg Friedrich Händel, Johann Sebastian Bach a Wolfgang Amadeus Mozart. Vy se věnujete také zapomenutým skladatelům té doby a od roku 2020 je to dílo Ignáce Tůmy. Čím Vás tento zapomenutý skladatel 18. století tak zaujal? A máte sám oblíbeného skladatele barokní hudby?

„Jak jsem již řekl o dramaturgii, je to celý vesmír jmen. Jde to snadno přirovnat k výtvarnému umění a architektuře. Vedle Da Vinciho a Santiniho tu máme stovky dalších umělců, nad jejichž dílem se dá také žasnout. Hudba je žel bohu více závislá na módě a je snadno odložitelná do šuplíku či dokonce krbu s plameny. Dá se zodpovědně prohlásit, že například z všeobecně napsané hudby 18. století se více nezahrálo než naopak. Tůma je toho dobrým příkladem. Z jeho stovek chrámových děl, symfonií, sonát, aj. žánrů se k posluchačům dnešní doby dostalo jen několik skladeb. Když si představím, s jakou pečlivostí se hudební instituce věnují třeba Smetanovi nebo Martinů – nic proti nim, tak je tady něco v nepořádku. Naše hudební dědictví je bohužel neustále postiženo manipulací kulturních elit spojenou s odvržením rakousko-uherského dědictví a překotného vytvoření uměle slovanských základů tzv. novodobé české kultury po roce 1918. Tak jsme tady my – interpreti, archeologové, kterýmž není lhostejný hudební svět před zánikem Habsburské etapy, abychom přesvědčili své posluchače a média o tom, že i 18. století mělo své Dvořáky a Martinů.“

Jaký jste hudební konzument? Co rád posloucháte v soukromí?

„Velmi nepravidelně něco poslouchám, ale třeba i trash metal.“

Spolupracoval jste a stále spolupracujete s řadou významných osobností. Je někdo, na koho rád vzpomínáte, kdo Vás nejvíce ovlivnil? A někdo, s kým byste ještě rád spolupracoval?

„Nejvýraznější osobností byl v poslední době kontratenor Andreas Scholl, jehož jsem považoval za ikonu bachovského repertoáru a s nímž teď zázrakem již po třetí budeme spolupracovat. Asi jsme už vstoupili do Evropy…“

A co čas na odpočinek? Máte rád aktivní, nebo spíše s knížkou v ruce a sklenkou dobrého vína?

„Protože ve mně neustále třímá přírodovědec, zemědělec, dřevař, šindelář, chovatel, pořadatel koštu slivovice atd. … tak to je asi odpověd:)

Roman Válek:

Narodil se 10. 8. 1963 ve Zlíně v rodině hudebníka a pedagoga Vlastimila Válka, který v roce 1966 založil pěvecký soubor střední pedagogické školy v Kroměříži. Sestra Jana Janěková je herečka, režisérka a pedagožka a neteř Jana Janěková ml. působí jako herečka, pedagožka a je spoluzakladatelka Divadla Verze. Manželka Tereza Válková je sbormistryní Czech Ensemble Baroque.

Vystudoval dirigováni na JAMU v Brně a poté dirigentský kurs pořádaný Českou filharmonií na Bachakademii u Helmutha Rillinga.

Začínal jako sbormistr v Brně a Praze a řídil většinu orchestrů v ČR.

Je zakladatelem (1998) a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby.

Získal řadu ocenění např. – Cena Ferdinanda Vacha, Diapason d´Or, Classic Prague Awards…

Foto: Jana Janěková a Tino Kratochvíl

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny. Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů. Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta. Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých deseti letech jsem byl právě s rodiči ve Švýcarsku a s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče se s ním domluvili, aby byl mým trenérem. Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od pondělí do pátku, sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj nebo to bylo nepříjemné?

„No, ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili. Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

„Já si myslím, že jsem potřebnou pružnost a ohebnost měl, s tím jsem se trošku narodil. Zkoušel jsem toho ruského hadího muže napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už ohebný byl, ale všechno ostatní mě už naučil on. Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné. Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali. Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte se být víc Čech nebo Ital?

„Tak Itálii mám opravdu hodně rád. Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona začíná většinou v březnu a prakticky skončí na konci listopadu. Když skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale např. moje sestra v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto: po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout, za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí jste vlastně projel?

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí, hodně jsem toho projel díky rodičům, vystupovali jsme např. ve Francii, Německu, Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly. Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘ by nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou fyzickou schopnost přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já bych asi tohle chtěl dělat tak do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se třeba protáhli tenisovou raketou jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo. U každého je to trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám. Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý. Jak to je u Vás?

„U cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech. Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane. Ale pokud někdo vystupuje bez lonže a bez lana, tak sem tam samozřejmě k úrazu dojde. Já jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal, jednou mi vyskočilo rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků jde až za hranu svých možností. Děláte také něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských možností?

„Všeobecně si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat. Snažím se zlepšovat, ale já své hranice znám a přes ty nejdu, abych si nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím, že jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne. Já osobně bych bez nějakého ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál. Říkám to otevřeně.“

Jak jste prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já, i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné noze, můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“. Dříve jsem jezdil hodně do zahraničí, vystupuji v různých cirkusech. A nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde v televizi, v pořadu Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Rozhovor se zpěvákem Michaelem Kluchem

„Kdysi jsem řekl: Pojďme dělat hudbu, jak to jen nejlépe umíme“

Legendární Queennie, kteří vyprodali O2 arénu a těsně po lockdownu stanuli znovu na jevišti, představovat čtenářům nemusíme. Jen upřesníme, za dobu své existence od roku 2006 se stali jednou z nejuznávanějších Queen tribute kapel na světě. Uskutečnili na tisíc koncertů na několika kontinentech. Perfekcionismus a technická dokonalost, to jsou slova, která je vystihují. V dubnu 2018 měl v Divadle Radka Brzobohatého premiéru muzikál Freddie s Queenie v hlavní roli.

Po nekonečném lockdownu, kdy se nezpívalo, nevystupovalo, jste stanuli jako první hudební skupina před vyprodanou 02 arénou. Jaký byl Váš pocit?

„To je složitá otázka, nebo lépe řečeno, ta otázka zní jednoduše, ale ten kontext v pozadí…, není vůbec lehké odpovědět. My jsme náš koncert či dva koncerty vyprodali už v prosinci 2019 a to byla euforie! To se nestává často ani předním českým kapelám, natož hudební skupině našeho žánru. (Dnes si sice troufám říci, že jsme tento žánr i trošku posunuli, to je ale jiná věc.) Jenže s příchodem lockdownu se euforie vytratila. Mám tedy takový „zkreslený“ dojem.

Stát po takové době před publikem pro mě znamenalo spíše negativní pocit, protože jsem do poslední chvíle nevěděl, zda ty koncerty proběhnou. Všechno bylo hektické. Během první písně, kdy jsem se měl postavit na podium, mělo dojít k výbuchu pyrotechniky. Výbuch byl pro mě signál, že mám jít na jeviště, jenže k tomu výbuchu vůbec nedošlo. Místo toho, abych si užíval vyprodanou halu, byl jsem nervózní, protože jsem měl strach. Nacházel jsem se blízko „odpaliště“ a hrozil jsem se, aby mi to nevybouchlo nečekaně. Snažil jsem se běžet někam pryč. Dobrý pocit jsem si začal užívat až o něco později. Ten výbuch tam nakonec byl, ale někde uprostřed písně, mimo rytmus, špatně to seplo… Takže moje euforie v ten moment taková nebyla, ale teď si z toho dělám už legraci. Prostě se to stalo, na druhou stranu tam bylo tolik jiných věcí, které se mohly nepovést, a ty se povedly, takže tohle zůstalo jako malý detail.

Vyjádřil bych to celé asi tak: když jsem přicházel do 02 arény, byl jsem nejnervóznější člověk na světě, když jsem odcházel, tak jsem byl ten nejšťastnější člověk na světě. A to je na koncertech právě to hezké.“

Queen – trošku je napodobujete, obdivoval jste je coby kluk?

„No, moje odpověď bude zase „košatá“. Kdybychom k té muzice neměli vztah, tak bychom ji nemohli dělat na té úrovni, na jaké ji děláme. Možná ani tanečník nemůže dobře tančit roli, kterou nemá rád. V angažmá je to sice tak, zkrátka musíte roli zahrát, tak musíte.

Ano, měl jsem k té hudbě vztah, od malička patří k mé nejoblíbenější, rozhodně to byl důvod, proč jsme ji začali dělat. Zpočátku jsme snad ani nebyli kapela, nehráli jsme pro diváky. Jen jsme se sešli s pár klukama, nahráli si oblíbené písničky, také třeba písně Leda Zeppelina či jiných. Ale neměli jsme v té době ani baskytaristu! Později jsme měli i klávesistu a ještě později jsme si začali myslet, že už k stylu Queen máme nějaké předpoklady. Hra na kytaru je tam specifická, o stylu ani nemluvím.

Nakonec jsme si řekli, že si to zkusíme zahrát před divákem a budeme se tomu věnovat více. Před 15-ti lety bylo naivní si myslet, že jsme dokonalí, ani jsme si to rozhodně nemysleli! Dnes je naše kapela úplně někde jinde, než byla tehdy. Ale drželi jsme se stále u filozofie: pojďme to dělat, jak to nejlépe umíme, na té úrovni, kde se zrovna nacházíme. A to nám zůstalo.“

Freddie Mercury byl tvrdohlavý, řeknu – „sexuálně nestandardní“, někdo ho za jeho životní styl odsuzuje. Vy se nějak musíte vyrovnat i s osobností zpěváka, který je v zásadě nenapodobitelný. Jak to zvládáte?

„No, obecně, když se bavím s nějakými lidmi nebo s nimi spolupracuji, tak je vnímám profesně, když si hledám kamarády, tak je vnímám charakterově, takže Mercuryho vnímám jako vynikajícího zpěváka. Je mi jedno, jaký byl v soukromí. Mě jeho život nepohoršuje, ale i kdyby, tak všeobecně mám k lidem přístup – jsi kamarád, tak je mi jedno s kým se ‚vyspíš‘. Zrovna tak, když jdu koupit rohlíky a jsou chutné, tak je mi celkem jedno, kdo mi je prodá. Beru tedy Mercuryho jako kamaráda. Na koncertě je to jedno, ze soukromého života na jeviště vlastně nic nedostanete. V hudbě samotné někde je Michael Kluch, ne Freddie.

Možná Freddie někdy byl při koncertech trošku sprostý, ale v Čechách mi připadá hloupé mluvit na fanoušky anglicky, takže snad jedině v zahraničí je možné malinko Mercuryho zahrát i s jeho typickými hláškami.

Ale mně ta jeho postava dělala mnohem větší problém během muzikálů, kdy už jeho osobní rovina opravdu na jevišti vidět je. Ano, to uznávám. Měl jsem načtené knížky a trošinku jsem tušil, jak by asi on reagoval ve svém slovníku, ale já takový vůbec nejsem jako on, takže se to úplně napodobit nedá. Tím, že jsem naprosto odlišný, ta role se mi nehrála tak snadno, jak se možná na první pohled může zdát.

Možná ale je tu i jiné hledisko. Pravděpodobné je totiž i to, že jaký byl a jak ho známe, byla jen nějaká jeho póza a on sám takový možná vůbec nebyl. Třeba byl srdečný, měl kolem sebe svou skupinu lidí, nikoho dál už tam příliš nepřijímal, ale pak šel na večírek, tam např. některé osobnosti různě lezou po stolech a tak podobně, takže to jsou takové ty polohy umělců, kterou bych možná mohl mít i já, třeba bych také mohl lézt po stole, no, nevím. Tohle na koncertech naštěstí vůbec neřeším, tam je to jednodušší.“

Queen vesele střídali hudbu a styly, ne vždy to posluchač snáší dobře, chce si v hudbě najít to své oblíbené a hotovo. Byli v tom trošku atypičtí. Jak to řešíte Vy?

„Já jsem teď udělal novou píseň, která není „queenovského žánru“, ale diváci byli nadšení. Jsou tam určité polohy, které nejsou pro tu hudbu typické, takže jsem si trošku „odskočil“, ale žánrově to zase není v žádném případě úplně něco jiného, moderní prvky tam jsou. Všichni se nějak vyvíjíme a naše hudba s námi. Já nemám problém zpívat ať popovou nebo lidovou píseň, cítím se být zpěvákem a je mi celkem jedno, co to zrovna je. Mám na to hlasové vybavení, jiným žánrům se vůbec nevyhýbám.

Ale nejsem samozřejmě operní zpěvák, takže nechci, aby mě někdo chytal za slovo. Kdyby mě poslouchal operní profesionál, řekl by, že techniku nemám úplně správnou, což je pochopitelné, jsem „popík“, ne „operák“. A to je průšvih vždycky, když se „popíci“ pouští do opery a „operáci“ do popíku.“

Co když pandemie není u konce? A přijde další lockdown? Jak si s tím poradíte?

„Tak toto má zase více rovin. Jedna věc je živobytí jako takové. Pokud jde o naši kapelu, naštěstí se nemusíme ohlížet po jiné profesi, takže z ekonomického hlediska přežijeme. Nechci to zlehčovat, ani se nechci vůbec míchat do politiky, já už jen doufám, že žádný lockdown nebude. Nešlo jen o koncerty, lidé nemohli rok nikam chodit, nemohli se seznamovat, některé moje známé trápí, že si nemohli najít holku nebo kluka, další trápí ekonomické problémy, ale je tu i edukace dětí, mělo to na všechny obrovský psychický dopad.

Je tu samozřejmě fakt, že i nadále je všechno poloviční, diváci se bojí chodit na koncerty, možná ani nemají náladu starat se o svoji duši, nebo o nějakou svoji radost, to se vytratilo. Nechci tady lamentovat, ale nám to vzalo minimálně dva roky profesního života, to je prostý fakt, tak asi budeme muset vydržet na jevišti déle, no. Problém vidím jenom v tom, že tohle si nenaplánujete, pokud vám tělo jednou řekne, že už dost, tak vám ty dva roky nikdo nedá. Ani teď to není tak, že bychom nastartovali tam, kde jsme skončili před pandemií, nějaký propad tu bude, může to zase trvat nějaké dva roky, než se trh obecně znovu ozdraví. Nejde jen o kulturu, tam to bude trvat ještě déle, a to mě teda mrzí.

Ať je to, jak je to, nic s tím neuděláme. Uklidňuje mě jedna myšlenka, že jsem jakoby v takovém náručí Božím a ten rozhodne, ne já.

Těším se z toho, že jsme vystupovali v 02 aréně, to pro nás bylo nesmírně důležité. Máme už rozjednané turné po světě, to je také podstatné. Koncerty se vydařily, ohlasy na ně byly tak pozitivní! Ani jsme nečekali, že se tak vydaří. Udělali jsme akci, která vlastně nemá obdoby. Mám z toho velkou radost a to mě teď žene dál.

A pokud přece jen nějaký další lockdown přijde, vyprodukuji zase nějakou píseň. Mám teď uvolněnou mysl, dříve jsem ji měl neustále zaneprázdněnou tím, co bude s námi, zda bude koncert, nebo ne, teď bych se věnoval nějakému vlastnímu albu.“

Škoda ztraceného roku, ale možná musíme vzít v úvahu i to, že nebýt lockdownu, bylo by tu místo 30- ti tisíc mrtvých třeba 200 tisíc. Není pak sobecké chtít se bavit? Jak se na to díváte?

„To je strašně složité, to už není ani politika, ale spíše nějaká filozofie. Možná je sobecké, nechat lidi umírat, jsou to něčí maminky, babičky, bratři, já vím. Také mi zemřeli blízcí, jsem smutný, ale jsem pragmatický. Když mě zítra srazí tramvaj, tak srazí, nemám žádné právo na život, když zasáhne osud, tak zasáhne. Navíc na jedné straně to vypadá jako „zbytná“ zábava, ale na straně druhé stojí nejrůznější profese, které živí své rodiny, a vydělané peníze utrácí za služby zase třeba ve firmě, kde pracuje někdo z diváků. Ekonomika je nekonečný koloběh, který spolu úzce souvisí, a všechny ty konsekvence můžeme koneckonců nyní sledovat v přímém přenosu. Ekonomická krize totiž také ničí životy. Pak si vyberte..

Atˇ už je to, jak je to, i přes to, že nám lockdown vzal nějakou část kariéry, možná nám to i něco dalo. Chci hledat ty hezké a pozitivní momenty. Možná máme i novou energii a naději. A touhu zase jít dál.“

Děkujeme za rozhovor, přejeme hodně úspěšných koncertů

Foto: archiv Michaela Klucha

Eva Smolíková