Náš rozhovor z Německa se zpěvákem a též textařem VLADY GRYCEM

„Tchýně v žaludku i videoklipu“

Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.

Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?

„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“

A co v mládí taneční? Minuly Vás?

„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“

Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?

„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“

VladyGrycStudio

Máte vztah k muzikálům?

„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“

A jak se stavíte k pantomině?

„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“

Proč jste se přeorientoval do Německa?

„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“

Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?

„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“

Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?

„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“

Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?

„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“

Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?

„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“

Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?

„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“

Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?

„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“

VladyGrycPraha

Prozraďte závěrem své další umělecké plány?

„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“

Práce je na obzoru opravdu dost, tak raději nebudu zdržovat. A za Taneční magazín přeji další úspěšné texty, písničky i videoklipy.

 

Děkujeme za rozhovor

Michal Stein, Berlín

Foto: Táňa Lietavová, Hellmut Sickel

Between the World and Me

Tvorba audiovizuálního umělce Jana Šrámka v NoD

 

 

Unikátní 360-ti stupňová projekce Jana Šrámka ve Video NoD

Jan Šrámek & Dizzcock
Between the World and Me
Vernisáž: 16. 3. 2016, 19:00
Výstava potrvá od 17. 3. do 10. 4. 2016
Kurátorka: Veronika Zajačiková
Text: Lumír Nykl

Galerie Video NoD představila s vizuálním umělcem Janem Šrámkem originální autorskou 360-ti stupňovou video projekci, která zavedla  diváky Experimentálního prostoru NoD do imaginárního animovaného prostředí severoamerického města Detroit. Unikátní technologický koncept galerie Video NoD se spojil s charakteristickým rukopisem současného animátora a ilustrátora Jana Šrámka v projektu Jan Šrámek & Dizzcock: Between the World and Me. Vernisáž výstavy proběhla  16. 3. 2016 v 19:00 (Video NoD – Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1), od 21:00  poté  proběhla  audiovizuální show VJ Kolouch & Dizzcock. Výstava potrvá do 10. 4. 2016.

sramekteaser1

Jan Šrámek je současný etablovaný vizuální umělec nastupující generace, ilustrátor a grafik, známý též svými aktivitami v oblasti VJingu, v rámci kterých se jako VJ Kolouch účastní mnoha domácích a zahraničních audiovizuálních festivalů. Soustředí se na experimenty s pohyblivým obrazem, konkrétně s animovaným filmem či vektorovou grafikou. Zajímá se o prozkoumávání možností a vztahů mezi statickými a pohyblivými obrazy. Výsledná Šrámkova audiovizuální díla jsou charakteristická zvláštní narativní poetikou, která vypráví příběhy z nejasně definovaného pomezí mezi světem přírody a urbánního prostředí.

sramekteaser2

Pro galerii Video NoD připravil Jan Šrámek unikátní 360-ti stupňovou projekci, site-specific projekt s názvem Between the World and Me, který odkazuje k literárnímu dílu amerického autora Ta-Nehisi Coatese. Obsah výstavy se vztahuje k aktuálnímu albu Dizzcocka Elegy of Unsung Heroes, čerstvě oceněného cenou Vinyla za nejlepší album roku 2015, na jehož vizuální podobě se Jan Šrámek podílel. Výstava rozšiřuje původně audiovizuální performance o kontext galerijního prostředí.  Tematicky se výstava dotýká aktuálních sociálních a politických problémů – v případě výstavy Between the World and Me zobrazených prostřednictvím krachem zasaženého amerického m sta Detroit.

 

56e31a1a8453b

 

Taneční magazín

HAJDY do Ponce NA HAJDYLU!

Martina Hajdyla Lacová „hřeší“ v Ponci se židlí i na židli. Se skvělou hudbou. S fantastickým světelným parkem. S kalhotkami, nad kalhotkami, pod kalhotkami – i bez kalhotek…

Přesně v polovině března (konkrétně 15. a 16.) měla na tradiční taneční scéně Ponec první a druhou slavnostní světovou premiéru inscenace „L – o ONE THE SEVEN“ z autorské dílny slovenské taneční osobnosti Andreje Petroviče. Jedinou – a skvělou – sólistkou byla Martina Hajdyla Lacová. O dojmy hned z té první premiéry se nyní se TANEČNÍ MAGAZÍN se svými čtenáři podělí:

ONE WOMAN SHOW

Čerstvá laureátka titulu „Tanečnice roku“ Martina Hajdyla Lacová se cítí v sólových programech jako ryba ve vodě. Dokáže plně zdůraznit svou individualitu. Cele se nechává inspirovat scénickou hudbou, světly i dalšími jevištními podněty. Již tradičně v Ponci nastoupila „v dresu“ své domovské taneční skupiny ME-SA, jejíž je zakladatelkou.

Autor námětu, koncepce, režisér i choreograf Andrej Petrovič projevil velké zkušenosti z velkého tanečního světa. Jeho režijní rukopis je svébytný a nezaměnitelný. Předestavení samotné je doslova tryskajícím vřídlem kreativity. Petrovič zde řeší sedm ženských hříchů.

Možná si pouze autor svou „světovost“ mohl klidně odpustit v samotném názvu? Je touhou po ještě větší světovosti? Podbízením se zahraničnímu publiku? Laciným efektem? Patrně od všeho něco… Nicméně, inscenaci by slušel srozumitelný český název! Nebo slovenský? Když obě jeho vůdčí osobnosti mají kořeny v zemi Tater a Dunaje?

1.Hajdyla

ŽIDLE

Bezmála tři čtvrtiny téměř hodinové inscenace je jedinou dekorací na scéně – strohá židle! Martina Hajdyla Lacová si s ní plně vystačí. Je jí oporou, partnerkou i oponentkou – soupeřkou s níž se nedokáže srovnat.

Zaměřit se pouze na židli by bylo odvedením od dalších vrcholných výkonů. Především musíme k výšinám vyzvednout světelné efekty a celkovou režii osvětlení (opět „světově“ nazvanou „světelný design“), jíž měla v gesci Katarína Ďuricová. Nikoli náhodou je v programu představení uváděna hned za režisérem i choreografem a interpretkou.

Další silnou stránkou inscenace „L – ONE THE SEVEN“ je hudba.  Je inspirací, dramatickým přemostěním i nositelkou děje! Autory jsou Ben Frost a Amon Tobin. Hudba Bena Frosta kombinuje již existující nahrávky (Venter), které  jsou použity s jeho svolením, s originálními kusy, které vytvořil přímo pro toto představení. (Hudba na základě licence OSA se vztahuje ke skladbě Piste 02 Amona Tobina.)

2.Hajdyla

KALHOTKOVÁ ROLE A ROLE KALHOTEK

Pochopitelně, kalhotkovou rolí se odjakživa v divadelním světě nazývá úloha, kdy žena vystupuje v mužské roli. O to v inscenaci v Ponci v žádném případě nejde! Naopak. Hajdyla dává vyniknout svému ženství i ženskosti. Se všemi klady i zápory, co k tomu neodmyslitelně a historicky patří.

Tvůrci zde dali „kalhotkové roli“ zbrusu nové významy! Kalhotky zde zosobňují ženský pomyslný pás cudnosti, bariéru, hranici studu i odvážnosti… Mimo tohoto v první linii se nabízejícího symbolismu zde získávají kalhotky další důležitější významy. Jsou zosobněním určitého „napnelismu“ vztahů mezi oběmi pohlavími. Jsou výrazem ženské hravosti. Pochyb o sobě samé… Zkrátka, kalhotky se v této inscenaci vznesly až filozofickým výšinám.

BOTOSTROJ?

Závěrečná pasáž inscenace by se jistě líbila ředitelce Obuvnického muzea ve Zlíně Mgr. Mirce Štýbrové. Scénu totiž zaplaví obří síť plná – ženských bot, botiček a škrpálů!!! Od lodiček, přes sportovní kecky až po zimní kozačky.

Pokud jde o zosobnění jednoho z ženských hříchů, tak nápad vskutku velkolepý! Pomyslný klobouk dolů. Avšak, nebyly by ještě výstižnější typické dámské kabelky? Jistě by dávaly i inscenačně a scénicky různorodé a lákavé možnosti využití…

Představení s dlouhým – a pro české patrioty nesrozumitelným – názvem se vskutku povedlo. Velkou zásluhu na tom má jistě i supervize Karolíny Hejnové a MarkétyPerroud.

Nenechte si v Ponci skvělou Martinu Hajdylu propásnout!

Další reprízy jsou na pořadu 5. 4. a 5. 5. Ty dvě pětky si snad i zapamatujete…

 3.Hajdyla

Michal Stein

Foto: archiv divadla PONEC

Taneční magazín

Odešel čtvrtý ze tří mušketýrů taneční hudby

Krátce po svých pětaosmdesátých narozeninách náš svět opustila velká legenda české a československé taneční hudby, skladatel, autor mnoha hitů, muzikálů i filmové hudby – Zdeněk Marat, jehož jubileum Taneční magazín nedávno připomněl.

Taneční magazín nedávno připomenul významné výročí jedné ze skladatelských veličin druhé poloviny dvacátého století ZDEŇKA MARATA. Bohužel, ten krátce po svých pětaosmdesátinách – 21. února 2016 – zemřel. Odešel tak tvůrce, který významnou měrou ovlivnil vývoj taneční hudby nejen v Československu…

Zdeněk Marat byl symbolicky čtvrtým z domácích skladatelských mušketýrů konce minulého století, kteří již nejsou mezi námi. Před ním opustli náš svět Jiří Šlitr († 1969), Bohuslav Ondráček († 1998) a Karel Svoboda († 2007).

Také již mezi námi nejsou významní textaři této éry: Jiří Štaidl († 1973), Eduard Pergner píšící pod pseudonymem Boris Janíček († 2001), autor textu Motlitby Marty Kubišové Petr Rada ( † 2007), Pavel Vrba († 2011), Zdeněk Rytíř († 2013) a Rostislav Černý († 2015).

Pana Marata jsem poznal vždy jako uhlazeného gentlemana. Skutečného rytíře a mušketýra. Kolem jeho vily v Praze 10 jsem vždy procházel s úctou a respektem k jeho umění a úspěchům.

O tvorbě Zdeňka Marata si můžete přečíst níže, ve článku k jeho jubileu. Budiž mu země lehká a nebe plné tanečních hitů.

Zdenek-marat

Michal Stein

Taneční magazín