Vietnamky, sport, striptýz i filozofie (o receptech nemluvě)

Premiéra „Osobní Fudži“ v A studiu Rubín

Dramata se sportovní tematikou, anebo se dotýkající sportu, jsou stále častěji v kursu. Stačí připomenout „Kouli“ o Heleně Fibingerové anebo Kolečkovo tenisové „Federer –Nadal“. Sportu se dotýkala i brněnská kontroverzní divadelní inscenace „Zaslíbení: balada o vztahu J. Štaidla a H. Maškové“. A nesmíme opomenout ani populární fotbalově úplatkové dialogy Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka „Ivánku, kamaráde…“. A nyní je premiérově v obdobném sportovním duchu, na divadelních prknech pražského malostranského Rubínu,  uváděno „Osobní Fudži“ dramatičky Lucie Ferenzové v režii Jiřího Ondry.

Toto nové dílo se sportu nevěnuje prvoplánově. Avšak je jím hluboce prodchnuto. I tím, že je věnováno památce nadějného atleta Ondřeje Hodbodě. A úvodem se dá konstatovat, že pokračuje v určité dramaturgické linii A studia Rubín. V tom, že reflektuje tragiku, skepsi, ale zároveň i naději.

Již tradiční, graficky nezaměnitelný leporelový, divadelní program předestíral, že nepůjde zdaleka o nějaký lineární divadelní kus. Což právě naznačovaly inspirační odvolávky na literární či divadelní díla Ēdouarda Levé, Eugena Herrigela či Jamese Clavela. Nejen na ně. Došlo i na japonské jídelní recepty anebo výtvarná díla…

Všichni čtyři samojediní aktéři dramatu

Diváka hned zpočátku nemohly nezaujmout – Vietnamky! Nikoli zástupkyně tohoto národa, nýbrž „žabkovitá“ obuv, populární zde zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Herci, díky nim, již našlapovali a dupali tak nějak východně. Samotné drama by šlo hodnotit na pomezí autorské fikce, vzdálené filozofie a absurdního humoru.

Atmosféru vhodně dokreslovaly vynikající filmové dotáčky. Ty nebyly pouhou ilustrací, nýbrž i nositelem alternativního děje.

Tereza Švejdová a Richard Fiala (v popředí, právě s projekcí přes obličej)

Z herců lze vyzdvihnout snahu i výkon všech, včetně zde jediné herečky Terezy Švejdové. Jiří Panzner se dokázal vysvléci ze svých schematických figur v televizním seriálu TV Nova. Zde byl živočišný, akční a hlavně přesvědčivý. Richard Fiala dodal „Fudži“ potřebný nadhled, ale v kontrastu i hlubší filozofii. Václav Hoskovec přidával inscenaci nejen hudební stránku, ale stal se i nositelem dalších rozměrů díla. Již zmíněná Tereza Švejdová překvapila nejen striptýzem, ale i neotřelým zpěvem a odstíněním svých různých výstupů.

Jiří Panzner se spotřební rekvizitou

Zmíněná (Hoskovcova) hudební a pěvecká složka (všech) dodává „Osobní Fudži“ nejen náladu, předěl mezi scénami, ale zejména náležitou atmosféru. Bez nadsázky lze říci, že doslova kompaktně drží celé představení.

Scénář klade, svou komplikovaností, mnohovrstevností a nejednoznačností na diváka (a pochopitelně zejména na aktéry) složitý úkol. Vyznat se v té změti obrazů, skečů, ale i přímých ataků. A tím nemyslím pouze interaktivní zapojení hlediště. Měl jsem na mysli rychlé frekvence náznaků, nápadů, někdy nahozených motivů i tvrdě naturalistických sekvencí. Například kontrastní přechod od lehké atletiky k „japonské“ lukostřelbě.

Zmíněné interaktivní zapojení diváků dodává tomuto celému divadlu punc sounáležitosti i náznak cesty z bludného kruhu.

Osobní Fudži“ určitě vyvolá řadu polemik a diskusí. A to by mělo účelem divadla být.

»Osobní Fudži«

Scénář: Lucie Ferenzová

Režie: Jiří Ondra

Dramaturgie: Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová

Scéna a kostýmy: Ivana Kanhäuserová

Hudba: Václav Hoskovec

Projekce: Ondřej Belica

Hrají: Richard Fiala, Jiří Panzner, Tereza Švejdová a Václav Hoskovec

Živá hudba: Václav Hoskovec

Premiéra: 14. června 2021

Psáno z předpremiéry 13. června 2021.

Zpívalo se živě i na mikrofon

Foto: Patrik Borecký

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

PALM OFF FEST začal estonským tancem a polskými fotografiemi

Za účasti estonské velvyslankyně v České republice, šéfa Polského kulturního střediska, ředitele Divadla pod Palmovkou a dalších vzácných hostů byl zahájen již 3. ročník multižánrového Palm Off Festu. A to hned „Revolucí“!

Třetí rok setkání divadel střední Evropy zahájila v pátek devatenáctého října 2018 o šesté hodině večerní vernisáž. A to výstavy fotografií „Polská divadelní avantgarda“. Následně na ni přímo navazovala pražská i česká premiéra estonského dramatu „Revoluce“ v podání Teatru NO99 z Tallinnu.

Závislost na nezávislém divadle

Výstava polských divadelních fotografií mapovala detailně převážně polskou divadelní avantgardu počátků dvacátého století. Od ní se – přes meziválečné období – přenesla k současnějšímu divadlu.

Krátký pohled na výstavní expozici

Expozice sama byla historicky perfektně připravena na bannerech. Již tímto svým technickým způsobem působila poněkud konjunkturálně. I když zcela chápu nutnost častého transportu této (zjevně putovní) expozice. Škoda, že některé z historických dokumentů trpěly ne kvalitně a nejvhodněji zvolenou reprodukční technikou… Další (již větší) chybkou byla absence českých překladů. Ty ovšem suplovala černobílá česko-polská publikace „Divadla nezávislosti“, která byla zdarma k dispozici. Otázkou je, zda v dostatečném počtu? Návštěvníky vernisáže samotné totiž několikrát znásobila již zmíněná následující premiéra divadelní.

Na fotkách nedutá ani Reduta

Vlastní výstavní instalace ve foyeru Divadla pod Palmovkou působí svěže, světle a diváka nenásilně provází polským fotografickým divadelním světem. Mohla by být inspirací českým divadelním fotografům a dokumentaristům.

Prostě, sama o sobě je tato polská výstava zajímavá. Český divadelník si uvědomil, že divadlo Reduta není pouze v Praze či Bratislavě, ale také ve Varšavě. Zajímavostí byly i dokumenty o inscenování světové premiéry významného polského futuristy Bruna Jaśienského „Ples manekýnů“  v pražském D34 Emila Františka Buriana. Ta proběhla roku 1930.

Ředitel Divadla pod Palmovkou a úspěšný režisér MICHAL LANG zakončuje výstavu a zahajuje třetí ročník festivalu PALM OFF FEST

Na vernisáži byla k dispozici – nejen k prohlédnutí – antologie polské divadelní fotografie. Výpravná kniha, sice evidentně bez tuhé knižní vazby, byla k mání za vpravdě lidových 280,- Kč.

Po výstavě ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang zahájil i festival Palm Off Fest 2018 jako celek.

Když se to Tallinnské divadlo nahání

Již nástup diváků do sálu byl extravagantní. Nejdříve byla vpuštěna levá část hlediště. A teprve později publikum jdoucí na svá sedadla ze strany pravé. Působilo to zajímavě. Netradičně. Ale u toho zůstalo. V průběhu večera na to již nic nenavázalo. Evidentně se tím bavil pouze autor a režisér. Ale, alespoň měli diváci o čem přemýšlet…

Samotné představení „Revoluce“ režijního dua Ene-Liss Semper a Tiit Ojasco již mnoho důvodů k zamyšlení nepřinášelo. Nejsilněji, zvláště pro nás jako odborný TANEČNÍ MAGAZÍN, působila úvodní – téměř půlhodinová – taneční kreace. V oranžově „východních“ hábitech tančila celým jevištěm skupina herců pod taktovkou – Lenina! Toho představoval dokonale v obličeji namaskovaný sólista s pleší a plnovousem. Vše umocňovala hra na bicí. Respektive důrazné údery paliček do plechových plástů.

Další sekvence vedla od bojovné revoluce k pracovnímu procesu. Revolucionáři se zbavili hábitů a jali se – již v pracovních overalech – stavět dřevěnou konstrukci. Ta jim jednou, již téměř postavená, spadla. Šlo o kouzlo nechtěného? Zde bych akcentoval již výrazněji modernější choreografii. Herci se projevovali složitými pohyby připomínajícími abstraktní animované filmy a místy i projevy Michaela Jacksona.

Následoval zřejmě nejsilnější moment představení. S velkým nadhledem začaly být původní symboly revoluce i část jejich představitelů přebarvovány – do rudé barvy.

Zajímavá, leč krátká, fantaskní pasáž představení „Revoluce“

Po nevýrazných pasážích se pozvolna jeviště převléklo do fantaskních kostýmů ve stylu Hieronyma Bosche. V další výrazném momentu „Revoluce“ se – konečně začalo z pódia mluvit. Do toho zněl, v podkresu, monotónní zvuk úderů na konce trubek. Herečky na ně jako na na didgeridoo mlátily divnými plochými přezůvkami. Připomínaly vietnamky. Ty přezůvky, nikoli herečky.

Ztraceno v překladu?

Texty z úst herců i jejich kolegyň kolísaly mezi nabubřelým patetismem a banalitami. Zřejmě bylo scenáristovým přáním pracovat s tímto kontrastem? Česky byly texty překládány sice na třech médiích – na dvou obřích digitálních obrazovkách po obou stranách jeviště a na on-line digitálním zařízením nad pódiem. Katastrofou však byla kvalita překladu samotného. Některé pasáže nebyly do domácího jazyka – převážně z angličtiny – přeloženy vůbec! Nezapomněl někdo, že i když má Palm Off Fest anglický název, tak probíhá v Praze?

V průvodním programu představení se píše, že je „…situace nesnesitelná“. Pokud se tvůrci snažili apelovat doslovně tímto směrem, tak se to zcela vydařilo.

Závěr představení provázel již hodně a nelogicky natahovaný konec. Nastaly tak nejméně tři pasáže, které si přímo žádaly závěr neúměrně natahovaného dramatu. Přání publika však nebylo vyslyšeno. Diváci houfně odcházeli, na jevišti se hrálo dál…

Před vlastním závěrem ještě následovala žonglérská ekvilibristika s dlouhými zářivkově svítícími tyčemi. A ještě k tomu zadní projekce tonoucích v moři. A opět moře patosu…

Závěrečná děkovačka souboru NO99, představitel Lenina úplně vpravo

„Revoluce“ v podání tallinnského NO99 byla jistě zajímavým i propracovaným představením, nicméně bych v tomto případě poukázal na staré dobré české přísloví, že méně znamená více. Ani tolik nezčeřila vody… I když na festivalu třeba vedle extravagantního Olivera Frljiće je to, věru, těžké!

Foto: Palm Off Fest

 Michal Stein

 TANEČNÍ MAGAZÍN