Štítek: tanečnice

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín