Rozhovor s progresívní grafičkou a malířkou KRISTÝNOU MASOPUSTOVOU, autorkou grafického obrazu Tančícího domu:

„Tanec je úžasná věc“

Zaujal nás nejen její grafický obraz Tančícího domu na současné výstavě v Obrazárně Špejchar Želeč. Tvorba mladé progresívní výtvarnice KRISTÝNY MASOPUSTOVÉ je dynamická, jako moderní život sám. I profesně toho zvládá hodně: volnou tvorbu, externí práci grafičky pro společnost Typograf, práci v reklamě a designu. A jelikož nese jméno fotbalové legendy (i zároveň současného reprezentanta v kopané), začali jsme rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN – o sportu.

Máte spíše sedavější a statičtější povolání, jak je to s Vaším vztahem k pohybu? Věnujete se v současnosti nějakým tanečním či cvičebním aktivitám?

Pohyb je fantastická věc a neumím si bez něho svůj život představit. Nejčastější pohyb jsou pro mne procházky se psem, ale krom toho se věnuji ještě fitness, což je, dá se říct, víceméně můj životní styl.“

Jaký je Váš poměr přímo ke sportu? Neběháte třeba?  Ptám se, protože pocházíte z kraje kousek od rodiště slavných běžkyň, mistryň světa, Jarmily Kratochvílové a Lídy Formanové.

Běhání mi nijak nepřirostlo k srdci, ale jsou jiné sporty, kterým jsem podlehla. V zimním období ty sporty trochu zanedbávám, občas se vydám do hor na snowboard, ale zima není úplně moje oblíbené období. Za to v létě mne doma moc nenajdete, většinu času lítám na vodě za lanem a svůj volný čas věnuji wakeboardu.“ 

Máte nějaký bližší vztah k tanci?

Tanec je úžasná věc. Je to pro mne uvolněním, takže mne často můžete přistihnout, jak doma kráčím v rytmu hudby po celém bytě nebo se vrtím na své kancelářské židli a mé ruce místo, aby tvořily grafiku, tak svými tahy malují abstrakci ve vzduchu.“

Klasická taneční jste absolvovala?

Ano, ty jsem navštěvovala, ale zbyly po nich už jen krásné fotografie a vzpomínky.“ 

Vydáte se do divadla někdy třeba i na balet?

Divadlo je mou slabší stránkou, naposledy jsem v něm byla tak pět let nazpět. A balet jsem viděla mimo hlavní scénu, když jsem při střední škole měla praxi v Národním divadle a připletla jsem se k fotografování baletu.“ 

A co naopak, třeba televizní StarDance sledujete?

Před pár lety jsem ze svého života vypustila televizi, jelikož je to pro mne ztráta času, takže nesleduji.“

Co Vás přimělo k tomu umělecky zpodobnit slavný pražský Tančící dům?

Mám ráda extravagantní a moderní věci, což podle mého názoru tato budova je a je jedna z mála svého druhu v Praze.“

Tančící dům podle Kristýny Masopustové

Milujete tedy moderní architekturu?  

Ano, mám ji ráda.“ 

Mimo tvorby obrazů se zabýváte i reklamou a typografií? Jak jste se k tomu oboru dostala? 

Hned při studiu na střední škole. Vystudovala jsem ,Hellichovku´ (poznámka autora: známá pražská grafická škola, nazvaná podle pražské malostranské ulice Hellichova) obor užitá fotografie a média. Více než fotografie mne ale zaujala grafika. A u ní jsem už zůstala.“

Legendární typografové bývali spíše muži (neznám třeba, že by se nějaké písmo jmenovalo podle autorky-ženy), jak se jako dáma mezi pány cítíte?

Dříve tomu tak snad i bylo, ale vše se mění a dnes je v mém oboru už spousta žen.“

Koláž Kristýny Masopustové

Promítá se do Vaší volné umělecké tvorby i ta práce v reklamě?

To určitě ano.“

Co je Vaší výtvarnou inspirací?

Spojením s větším světem a pozorováním okolního světa vznikají mé umělecké představy. Inspirací jste pro mne vy všichni.“

Reflektujete ve vlastní tvorbě i nějaké své zlomové životní okamžiky?

Já vlastním životem proplouvám v poklidu, takže není nic, co by se z mého života mělo objevit v mé tvorbě. Možná, že to přijde časem?“

Exotický obličej od Kristýny

Můžete krátce shrnout i Vaše profesní i soukromé lásky, priority?

Těmi jsou design, malba, příroda, hvězdné nebe, moje rodina, kavárny, snídaně s mou drahou polovičkou, i ten zmíněný sport.“

Máte nějaké životní krédo?

Věř a tvé sny se stanou pravdou.“

Kristýna ve svém ateliéru

Prozraďte, jaké výstavy a kde v letošním roce chystáte?

Zatím je vše ve hvězdách a není nic ještě jisté, takže se uvidí.“

Dala jste si nějaké předsevzetí do současného rozjíždějícího se roku 2020?

Předsevzetí si už nějaký čas nedávám, ale v průběhu roku se vždy najde nějaký cíl, kterého je třeba dosáhnout.“

Tak Vám za TANEČNÍ MAGAZÍN i jeho čtenáře přeji, nejen do roku 2020, mnoho zajímavých cílů, výstav, obrazů, grafik, ale i spokojenost a radost v osobním životě.

Foto: archiv Kristýny Masopustové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Jak dopadlo finále Miss taneční 2017?

V sobotu 11. 2. 2017 probíhalo v Brně zahájení netradičního Mistrovství světa v žehlení. Nás však zajímala trochu jiná akce. Tradiční brněnský ples v Boby centru a v jeho rámci finále druhého ročníku soutěže Miss taneční, na níž se také náš Taneční magazín mediálně spolupodílel.

Exotická Miss Taneční 2017

V mrazivou sobotu jedenáctého února 2017 vyvrcholil v  tanečním sále La Grotta Boby centra v Brně již druhý ročník velice originální soutěže „Miss taneční“. Taneční magazín byl jedním z hlavních mediálních partnerů soutěže a také za sebe dodal reprezentanta do poroty.   A to zástupce zástupného, ale přímo hvězdného – mistra světa v Show dance pana Marka Křenka! Pro úplnost dlužno dodat, že samotná soutěž byla součástí velkolepého „Tradičního brněnského plesu“, který probíhal až do brzkých ranních hodin ve všech veřejných prostorách Boby centra. Vše uspořádala brněnská taneční škola Dynamic – a jaksi symbolicky i na závěr dekorovaná vítězka je její členkou.

V porotě zasedl za náš Taneční magazín mistr světa v show dance Marek Křenek (druhý zprava).

Deset finalistek letošní taneční Miss se rekrutovalo z předkol a neveřejného semifinále. Výběrová kola probíhala během začátku ledna a neveřejný semifinálový výběr v půli letošního prvního měsíce. Z více než sedmi desítek přihlášených dívek mezi šestnácti až osmnácti roky – spíše převážně z Moravy – z různých tanečních kroužků, škol a institutů se postupně do únorového galafinále prokousaly nástrahami tanečních zkoušek i různých testů opravdu ty nejlepší z nejlepších. Zásluhy na tom má p ředsedkyně poroty Dominika Prchalová i pan Martin Bárány, kteří zároveň i celou soutěž organizovali.

Rytmus a švih celému finálovému klání dodal určitě jeho moderátor – nejen z České televize známý, Ondřej Blaho. Velmi citlivě uváděl na pódium každou finalistku a dokázal trochu rozmrazit jejich počáteční trému a nejistotu.

Porota to neměla věru lehké. Ve stěžejní disciplíně – taneční sebeprezentaci, vedle tradičních ukázek společenských tanců, se objevil i tanec orientální, lidový, stret dance a dokonce i step-aerobic! Práci porotě zřejmě neusnadnilo ani to, že na všechny disciplíny přicházely dívky ve stejném pořadí – od čísla jedna po desítku. Většinou bývá dobrým organizačním zvykem, že na druhou disciplínu přicházejí soutěžící v opačném pořadí, od desáteho čísla po první. A třetí disciplínu povětšinou zahajuje číslo 5. Ptáte se možná ;, k čemu jsou obdobné „šachy“ dobré? Je to nabíledni: porotce si třeba nechává u prvních soutěžících body v záloze, kdyby následovaly ještě lepší. Anebo ty poslední výkony, pouze svou časovostí, předčí v paměti poroty úvodní vystupující…

Účastnice finále Lucie Svobodová 

V taneční disciplíně nejen u poroty, ale u celé masy diváků v sále La Grotta, „zabodovala“ dívka s exotickým jménem Magdalena Al Masany. Věrna svému jménu si připravila velmi kreativní orientální tanec.

A nemohla by to být taneční Miss, kdyby netvrdil muziku kvalitní diskžokej. Zde byli hned dva. Hlavní „pouštěcí“ taktovku nesl DJ Slepi, ale výrazně mu i pultu sekundoval i hlavní organizátor Martin Bárány, který je rovněž renomovaným diskžokejnem, známým jako DJ Darwyr!

Mimo tance zaujala i „představovací“ disciplína – rozhovor s moderátorem. Nikoli kvalitou, spíše nervozitou soutěžících. Devět z deseti dívek deset vteřin po svém komplexním představením z úst moderátora celým jménem – opět opakovalo své jméno a příjmení!!! Pouze jediná se tomutu neduhu vyhnula. Ta by zřejmě ale spíše vyhrála v soutěži Miss inteligence…

Nejen mužským ostřížím a zálibným zrakům lahodilo defilé účastnic soutěže ve spodním prádle Werso firmy Simi Secret paní Simony Šaurové. A diváci doslova nevycházeli z úžasu. Některé z účastnic totiž dokonce své podprsenky cudně zahalily pod rozličná a nápaditá boa. Jedna z finalistek naopak své reprezentační kalhotky skryla pod kankánovou sukénku. Z té zřejmě paní Simona, zasedající v porotě, zrovna moc radost neměla?

Za diskotékovým pultem (zleva) hlavní organizátor Martin Bárány a DJ Slepi

Závěrečné vyhlášení nejlepších z nejlepších mělo své místo před půlnocí ve velkém sále Boby centra. Druhou vicemis se stala – a na pomyslný bronzový stupínek vystoupila – Michaela Sedláková, reprezentující taneční školu Dagmar. Šerpu první vicemis – s pomyslnou stříbrnou medailí – patří zástupkyni Taneční školy Startlet Brno Kateřině Freynové. Korunku vítězky, zlato, vavříny, šerpu Miss taneční 2017 a mnoho věcných darů si odnášela již zmíněná dívka exotického jména – Magdale na Al Masany z pořádající Taneční školy Dynamic.

K vrcholům celého plesu patřilo vystoupení baletu Národního divadla Brno

Celá akce měla u diváků obrovský úspěch. Řada z nich dokonce odcházela z plesu již po vyhlášení výsledků soutěže Miss taneční! A to měli drahé lístky na celou dobu plesu!

I z toho důvodu je třeba upozornit na ty, kteří se na organizaci a průběhu večera podíleli. Mimo pana Martina Bárányho a předsedkyně poroty Dominiky Prchalové. Zvláštní zmínku si zaslouží autor video dotáček pan Tomáš Jašíček.

O styling a make-up finálových účastnic se skvěle postarala paní Ilona Pavlatová z kosmetického a vizážistického studia s ateliérem IP MAKE-UP. Nápadité účesy finalistek mělo na svědomí brněnské Ka HAIR STUDIO.

Nedílnou součástí finále Miss taneční 2017 bylo i trio fotografů – Karel Juda, Tomáš Svoboda a Šárka Freynová. Velkou práci odvedly i hostesky Monika Pavlíková a „Veruša Ťulda Blonde“. O večerní róby se dívkám postaral svatební salon Caxa. Již zmíněné luxusní spodní prádlo značky Werso na defilé dodala paní Simona Šaurová ze své firmy Simi Secret. Takzvané „dolly“ sukýnky byla od firmy POSHme. Soutěžní označující čísla, vítězné šerpy a trička na úvodní disciplíny pocházela naopak z produkce firmy Nosit Brno. A nezbytné květiny finalistkám i vítězkám dodal salon Carmen Flora.

Tím však výčet donátorů zdaleka nekončí. Na cenách se – kromě již výše zmíněných firem – rovněž podíleli: cestovní kancelář ADRIA BUS, Netbox, KUKI, AREKLAMA-Modelarium, Fiesta del Baile. Brno PartyLife, GIGABITE, Laser Game Brno, 4comfort wellness centrum Brno – Obřany a v neposlední řadě pořadatelská Taneční škola Dynamic.

Mediálními partnery soutěže bylo Rádio Kiss-Hády a náš Taneční magazín.

Dekorování vítězek – uprostřed Miss taneční 2017 Magdalena Al Masany

Závěrem zbývá organizátorům popřát stejné úspěchy i v následujícím roce. Třeba i více účastnic z Čech. A zároveň je nutno vyzdvihnout, že v dnešní poněkud xenofobicky vzrušené době se porota nebála dát titul té nejlepší, bez ohledu na její arabské kořeny.

 

Že by Miss taneční 2027?

FOTO: Tomáš Svoboda

Michal Stein

Taneční magazín