Silný a nevšední zážitek

V poslední době – po vzoru vraždícího invalidního jihoafrického sprintera Oscara Pistoria – neočekáváme od lidí postižených ztrátou dolní končetiny zrovna kladný vztah ke společnosti i svému okolí.Jednou ze světlých výjimek je Markéta Stránská, hlavní a jediná protagonistka večera „LeŤ“ ve studiu ALTA.

Odjakživa řeším dilema. Co jsou berle a co naopak takzvané „švédské hole“? Již od dětství jsem za berli považoval hůl vyšší než člověk, nahoře zakroucenou do spirály, jako ji nosil svatý Mikuláš (i jiní církevní hodnostáři).

Patrně jsou – ze zdravotního pohledu – jako „klasické“ berle vnímány vyšší hole, které se používají zapřené pod rameny. Za „švédské hole“ jsou považovány zdravotní hole, o něž se opíráme pomocí předloktí a loktů. Z tohoto hlediska vystupovala Markéta Stránská se švédskými holemi.

Zcela upřímně řečeno, nevěděl jsem, co od vystoupení interpretky o jedné noze očekávat. Tak trochu jsem se obával laciné senzace. Něčeho „barnumského“ ve stylu dávných cirkusových liliputánů či sloních mužů.

Samotný výsledek však předčil ta má nejoptimističtější očekávání. Byl jsem svědkem výkonu, který by snesl ta nejpřísnější hodnotící kritéria. Ba, předváděné umění Markéty Stránské by sneslo i ta nejvyšší sportovní měřítka. Ať již z hlediska fyzické připravenosti, ale i choreografické kreativity. Občas jsem si v hledišti připadal jako na volných jízdách, respektive exhibicích krasobruslařek či uměleckých gymnastek.

One woman show byla opravdu nezapomenutelná. Šlo o nepřetržitý tok choreografických nápadů, trysk drobných gagů i smysluplného začlenění do prostoru. Markéta Stránská ukázala, že má srdce s velkým „S“. A na rozdíl od většiny obdobně postižených působila lidsky, nenuceně a nezakomplexovaně. Možná tím, že je i sama terapeutkou?

Markéta Stránská i na jedné noze s pomocí dvou švédských holí dokázala to, co valná část populace nedokáže ani klasicky s oporou obou nohou! Děkujeme jí.

LeŤ

Interpretace, choreografie: Markéta Stránská

Hudba: Jan Kratochvíl

Světelný design: Zuzana Režná

Kostýmy, scéna: Monika Urbášková

Poradci tvůrčího procesu: Lucia Kašiarová, Jean Gaudin, Karine Ponties

Produkce: Andrea Švandová

Poděkování: Lukáš Houdek, Sára Arnstein

Grafický design: Tomáš Bárta

Foto: studio ALTA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kulatý stůl SE.S.TA v ALTĚ

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA zve ke kulatému stolu na téma pedagogika tance. Kdy a kde: 3. března 2019 od 18.00, Studio ALTA, Obývák, Praha 7-Holešovice

Kulatý stůl je závěrem Pedagogického semináře, jehož lektory jsou Jean-Christophe Paré (FR) a Anna Sedláčková (SK), dále budou přítomni Marie Kinsky (ředitelka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA) a účastníci semináře – taneční pedagogové, choreografové a studenti HAMU. To vše proběhne v neděli 3. března 2019 od 18.00, ve Studiu ALTA, Obývák, Praha 7-Holešovice.

Diskutovat budeme o různých přístupech k taneční výuce ve Francii, na Slovensku a v Čechách. Budeme si klást otázky: Jak pracovat v hodinách tance s kompozicí, s náhodou a s analýzou pohybu? Jak podporovat vlastní kreativitu žáků?

Kulatý stůl navazuje na představení z programu Studia ALTA.

Ta, která má všechny hlavní aktivity – nejen kulatý stůl – centra choreografického rozvoje SE.S.TA na svědomí – Marie Kinski

Kulatý stůl je otevřen úplně všem zájemcům z řad veřejnosti, není třeba si jakkoliv rezervovat místo, stačí prostě dorazit.

Anna Sedláčková

Slovenská tanečnice, pedagožka a choreografka. Vyučuje na bratislavské VŠMU současné taneční techniky a studuje na The School for Body Mind Centering (BMC) v USA. Založila pohybové studio Dvorana a spoluzakládala Asociáciu súčasného tanca. Pro svou skupinu
AS Project vytvořila řadu představení: např. BMExpress, Ako sme sa zmizli, Bratislavské tangá. Pracovala na mnoha mezinárodních tanečních projektech na Slovensku, v USA a v Holandsku. Specializuje se na aplikaci BMC pro rozvoj malých dětí, založila a řídí asociaci Babyfit a zároveň také vyučuje na bratislavské VŠMU. SE.S.TA ji zve pravidelně do Prahy, aby zde, v posledních letech v úzké spolupráci se Sophie Billy, vedla pedagogické stáže zaměřené na taneční výuku malých dětí.

Jean-Christophe Paré

Má bohaté praktické umělecké zkušenosti prvního tanečníka pařížské Opery, interpreta a choreografa současných experimentálních děl, zároveň̌ má teoretické znalosti pedagogiky a výzkumu funkční analýzy pohybu. Působil jako generální inspektor pro taneční obor francouzského ministerstva kultury, pedagog na univerzitách a v současnosti je ředitelem Státní konzervatoře v Paříži, což mu umožňuje velké znalosti tanečního prostředí a jeho směřování. Jeho velkým talentem je schopnost vnášet do kreativního procesu filozofický pohled. Jean-Christophe poskytuje přesné a zároveň různorodé údaje, citlivě přizpůsobené specifickému osobnímu výzkumu. Se SE.S.TA spolupracuje již od roku 1999 a od té doby dává k dispozici své umělecké i intelektuální kapacity pro vysoce kvalitní pedagogický rozvoj tance v České republice.

Pedagogický seminář

Již tradičně na jaře pořádá Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA pedagogický seminář, který sleduje cíl obohatit know-how pedagogů díky užití know-how choreografů. Během semináře dochází ke sdílení nástrojů pro analýzu a k porovnávání různých pedagogických přístupů, systémů a filozofií.

Foto: archiv SE.S.TA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Medúza – bytost ztracená mezi životem a smrtí

Studio ALTA chystá i na prosinec zajímavou premiéru. Můžete se těšit na – „Medúzu“!

Holešovické Studio ALTA uvede 12. a 13. prosince premiéru kolektivu tYhle s názvem Medúza. Autorka scénografie a choreografka Marie Gourdain zde s pěticí tanečníků zkoumá křehkost bytí, vratkost, nerovnováhu a nepředvídatelnost života: momenty, které převrací naše chápání normality.

Inscenace Medúza je obraz na jevišti, který nám umožňuje opustit záchytné body a tázat se na vnímání hranic. Hranic mezi životem a smrtí, světlem a temnotou, nadějí a beznadějí. Hranic, na kterých balancujeme, symboly křehkých okamžiků, které převrací běh života.

Díky jedinečnému přístupu choreografky Marie Gourdain, která vychází ze svého výtvarného vzdělání, je Medúza inscenací postupující od obrazu k pohybu. Od výchozího bodu – obrazu Vor Medúzy Théodora Géricaulta – ke koláži, která odkazuje na její vnímání dnešního světa. Lineární pohled už nestačí, je třeba brát v potaz jednotlivé vrstvy, které se transparentně prostupují.

Zkoumání hranic se objeví v přítomnosti čtyř objektů – geometrických ploch a pěti tanečníků, jejichž figurální těla a expresivní pohyb jsou v kontrastu k minimalistické a funkční manipulaci se strohými plochami.

„Dnešní svět chápu jako metaforu ztracenosti v oceánu a vnímám to tak, že politicky se blížíme k zásadní změně. My všichni cítíme, že něco nefunguje, nevíme, kam jít a neznáme odpovědi. Postupně opouštíme pevné body dané minulostí. Libanonsko-kanadský režisér Wajdi Mouawad popisuje krásně období, kdy se starý svět rozpadá a nový svět ještě nevznikl. Je to období monstrozity, které charakterizuje právě Medúza – antická figura – symbol chaosu, rozbití všech forem. Děsí nás když křičí, zkamení nás pohledem, je to žena i muž, je smrtelná i monstrum, není jednoduché ji definovat, každou chvíli je jiná. Vše se rychle mění a my se nacházíme v té mutaci, v tom přechodu,“ říká Marie Gourdain.

Jedná se o již osmou produkci stále mladého, progresivního, ale již etablovaného česko-francouzského kolektivu tYhle. Kolektiv v roce 2015 založili tanečníci a herci, Florent Golfier a Lukáš Karásek, kteří se seznámili během studia. Následně se připojila světelná designérka Zuzana Režná a scénografka/choreografka Marie Gourdain. Kolektiv je myšlen jako platforma pro vyjádření se prostřednictvím performativního umění, tance, fyzického divadla a vizuálního umění. Název tYhle je inspirován generací Y. Písmeno Y svojí grafickou podobou vyjadřuje průnik různých linií, směrů, inspirací a pozadí a tento průnik je pro tYhle prostor, ve kterém se potkávají a tvoří.

Medúza

Choreografie, scénografie: Marie Gourdain
Konzultant choreografie: Hana Polanská Turečková
Dramaturgie: Lukáš Karásek
Interpretace: Sabina Bočková, Florent Golfier, Marek Menšík, Jaro Ondruš, Matthew Rogers
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Lukáš Urbanec

Technologie a výroba: Štěpán Hejzlar, Zbyněk Opálka
Produkce: Lucie Fabišiková

Projekt vzniká v koprodukci se Studiem ALTA v Praze a DW7 – Divadlo na cucky, v Olomouci. .Partnery projektu jsou: Johan centrum – Moving Station – kulturní, Plzeň / Kredance, České Budějovice / LOFFT – Das Theater, Lipsko, Německo / Réservoir Danse, Rennes, Francie / Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Praha / CIRQUEON, Praha

tYhle.cz/meduza/

PŘEDPRODEJ: https://goout.net/cs/listky/meduza/lbnd/

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

„Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN