Divadlo Komedie přineslo vánoční pohodu s tancem v podání TANEČNÍHO CENTRA PRAHA
Taneční centrum Praha, konzervatoř-gymnázium, Mezinárodní centrum tance uvedli v pátek 13. prosince představení s jednoduchým výstižným názvem Vánoční taneční scéna 2019. Diváci zhlédli průřez tanečním uměním, předvedly se všechny ročníky od mírně pokročilých až po ty nejpokročilejší.
Večer zahájili ti nejmenší, nejroztomilejší. Ve svých červených vánočních kostýmech publikum doslova dojali.
Celkově se žákům TCP Praha nedá nic vytknout, přináší čistý tanec, perfektní pohyby, souhru.
Přesto musím vyzvednout skupinu G (7.- 8. ročník – pokročilí), která předvedla ukázku z představení Pražského komorního baletu s názvem Růže (choreografie Petr Zuska). Mladíci se vlastně ucházeli o svou vyvolenou, hudba Spiritual kvintetu nás přenesla do doby o pár století dříve. Divák opravdu tiše žasnul, zejména mužští tanečníci byli dokonalí jakoby ani nebyli z tohoto světa. A dívky se jim statečně vyrovnávaly. Nezbývá než říci, že kdo umí, ten prostě umí.
Atraktivní pro diváka byla také Japonská ukolébavka (choreografie Tereza Hloušková), kterou tančila skupina F(5.-6. ročník – pokročilí).
Veselou náladou sršela choreografie Elišky Novákové s názvem Umpalumpové, kterou tančila skupina B (2. ročník).
Dále jsme zhlédli např.Renesanční písně, Ave Maria, Tanec sněhových vloček a mnoho dalších.
Závěrem zazněly Vánoční zpěvy pod vedení Karla Louly, na klavír doprovázela Rosa Khlebnikova a Jan Thorovský a diváci si mohli zazpívat současně s 1.- 4.ročníkem také.
Příjemný vánoční večer končil číší vína a nezbývá než TCP popřát krásné Vánoce.
Kreativci se poměřovali s těmi nejlepšími ve svém oboru. Oceněna kreativní kampaň Báry Prášilové pro TANEC PRAHA!
Prestižní cena CLIO AWARD pro Báru Prášilovou a Comtech_Can za kreativní kampaň pro festival TANEC PRAHA 2019!
Kreativní kampaň pro festival TANEC PRAHA 2019 z dílny fotografky Báry Prášilové a agentury COMTECH_CAN získala bronz v prestižní světové soutěži CLIO Awards. Ve světě reklamy je CLIO AWARDS jednou z nejdůležitějších událostí. Kampaň festivalu TANEC PRAHA 2019 se dočkala mimořádného uznání už letos v dubnu, kdy v rámci udělování kreativních cen ADC Awards / Louskáček získala zlato v kategorii fotografie. Navíc se její videa z téže dílny dostala do magazínu Shots.
„Když si vzpomenu, jak jsem před rokem celý koncept vymýšlela a po večerech kreslila pod lampičkou…a pak zpovzdálí sleduju, jak se kampani daří na druhé straně zeměkoule, tak mi to pak dodává motivaci se přenést i přes ty momenty, které v mé profesi zas tak zalité hollywoodským sluncem nejsou,“ komentuje ocenění Bára Prášilová.
Soutěž Clio Awards byla založena v roce 1959 k oslavě tvůrčího mistrovství v reklamě. Oceňuje nejlepší světové počiny na poli reklamy, designu a komunikace.
Touhou každého kreativce je poměřovat se s nejlepšími ve svém oboru. Jak na domácí tak i mezinárodní scéně. A snem je potom v tomhle soupeření uspět,“ říká kreativní ředitel agentury COMTECH_CAN Roman Číhalík a dodává: „Já ocenění přijímám s pokorou a motivací pro další práci, která se dá dělat vždy lépe než si dokážeme v daný okamžik představit. Věřím, že když je člověk důsledný, otevřený a pokorný, tak přijde další úspěch. Věřím v úspěch týmu, který je víc než jednotlivec. A v tomto projektu se sešel excelentní tým. Díky za to, díky všem.“
Na vzniku klíčových vizuálů a video spotu se podíleli:
Advertising Agency: COMTECH_CAN
Creative Director: Petr Vlasák, Roman Číhalík
Art Director: Bára Prášilová, Roman Číhalík
Photographer / Director: Bára Prášilová
Copywriter: Petr Vlasák
Kameraman:David Markovič
Hudba Floex (Tomáš Dvořák) – spolupracující m.j. s Terezou Hradilkovou
Tanečníci: Markéta Jandová, Zuzana Havrlantová, Adam Orszulik, Jan Razima
Postprodukce – Tomáš Chabrus Hájek
Styling – Milina Havrlantová
Hair styling – Aneta Slavíková (Salon Petra Měchurová)
Produkce Tanec Praha z.ú.
Designer: Eduard Čaniga, Manuel Prada
Account manager: Kateřina Klementová
Mezinárodní festival TANEC PRAHA patří ke klíčovým akcím, jimiž se může Česká republika chlubit. Nejvyššího ocenění dosáhl ke svému 25. výročí, kdy byl v posledním roce programu EU Culture (2013) vyhodnocen na 1. místě se 100% bodovým hodnocením mezi 236 festivaly všech žánrů v EU. V novém programovém období byl v prvním hodnocení EFA (European Festivals Association) jediným českým Laureátem EFFE Label (Europe for Festivals – Festivals for Europe). V oblasti umění znamená TANEC PRAHA totéž co Pražské jaro v hudbě nebo MFF Karlovy VaryFFE Label ve filmu, konstatují nejen zahraniční experti.
Za 30 let festivalu TANEC PRAHA jsme vyzkoušeli spolupráci s různými inspirativními kreativními týmy a vždy hledali cestu, jak přiblížit mimořádnost tanečního umění co nejširší divácké obci. Motto ,Zvědavost je šance na zážitek‘ vyplynulo z bouřlivých diskusí o tom, co českého diváka láká, jaké bariéry musí překonat, aby učinil ,krok do neznáma‘, jak otevřít brány vlastní fantazii. Letos se to povedlo skvěle a já za to děkuji jak Báře Prášilové a kreativní agentuře COMTECH_CAN, tak obětavému týmu Tance Praha a zapojeným umělcům, jejichž práce nebyla ani trochu lehká,“ dodává YvonaKreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.
Tentokrát nikoli tři „čechovovské“ sestry, nýbrž pouze dvě. A k tomu jeden záhadný bratr. To vše v režii Ewy Zembok.
A studio Rubín uvede v rámci 52. sezóny zastřešené tématem „O čem jsme zapomněli mluvit?“ další autorskou inscenaci. 10. ledna 2020 představí absurdní komedii „DIY: po tátovi“. Ta je prokládaná úvahami nad nelehkým tématem – smrtí blízkého člověka a znovu objevováním jeho osobnosti skrze věci, které po sobě zanechal.
Děj inscenace se odehrává v bytě po zemřelém otci. Setkávají se v něm dvě sestry a znenadání se objeví mladý muž. Jejich údajný bratr. Autorkou této detektivky s prvky eseje je Dagmar Radová. Sourozence představují Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla. Tyto tři herecké osobnosti režíruje Ewa Zembok.
Kristýna Frejová, úspěšná dcera slavných rodičů
Jak moc známe svoje blízké? Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky staví do popředí svého textu Dagmar Radová, která inspiraci čerpala jak z knih Jana Balabána „Zeptej se táty“ a „Životní úklid“ švédské umělkyně Margarety Magnussonové, tak z vlastní osobní zkušenosti. Ve scénáři tematizuje fakt, kdy smrt blízkého člověka zpozorní naše životy, promění pohled na ztraceného člověka a velmi často změní vnitřně i nás samotné.
Děj režisérka umístila do bytu po zemřelém otci, kde se setkávají dvě sestry, které se celkem dlouho neviděly. Jedna žije na maloměstě a druhá v cizině; jedna je trochu přízemní a úzkoprsá, druhá pracuje jako psycholožka. Překvapivé je, že v bytě zmizelo spousty věcí a nic nevypadá tak, jak si to ženy pamatují. A pak se v bytě objeví mladý muž. Jejich bratr, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Je výrazně mladší a v bytě se chová jako doma. Vzniká tím řada bizarních a komických situací odhalujících dosud nepoznaná fakta z otcova života, která už nemůže objasnit a vysvětlit.
Tyto komediální scény jsou prokládané monology, které se z intimnějšího a niternějšího pohledu vrací k otci, k jeho osobnosti a k vyrovnávání se s jeho odchodem. Monology fungují jako kontrapunkt k absurditě a komičnosti, jsou niterné a odhalují nám jednotlivé postavy, vyrovnávající se s otcovou smrtí každá skrze svou intimní zkušenost, zatímco touží odhalit něco podstatného o životě svém.
Vzniká tak žánr neobvyklé detektivky – skrze poznávání osobností sourozenců pátráme nejen po obrazu otce, ale i po tom, kým opravdu sourozenci jsou a jak moc jim po otcově smrti záleží na opodstatnění svého života. Proto jsou výrazným motivem věci, které otec v bytě zanechal jako mementa své osobnosti.
Pavel Neškudla
A co na tématu smrtí blízkého člověka zajímá režisérku inscenace Ewu Zembok? „Smrt, obzvlášť v rodině, je událost, která nás staví do hraniční situace a vyvolává v nás spoustu emocí. Alespoň ze začátku, v prvním okamžiku, jsme vůči tomu bezbranní. Chováme se proto přímo, reagujeme čistě, až pudově. Člověk se nemá za co schovat. A když se díky smrti blízké osoby objeví témata, o kterých se nemluvilo, může dojít ke katarzi. Nebo alespoň k momentu, ve kterém se člověk musí rozhodnout, co s tím faktem udělá. Můžeme vyčistit vzduch a já ráda vytahuji kostlivce ze skříně.“
Text hry Dagmar Radové vznikal přímo pro tři herecké osobnosti Kristýnu Frejovou, Halku Třešňákovou a Pavla Neškudlu. Scénu a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která tím v inscenaci vyzdvihla surreálnou linku intimních světů jednotlivých postav. V „lynchovském” světě plném bizarních objektů a nadsazených kostýmů dostávají zcela konkrétní a reálné situace další podstatný rozměr absurdity a humoru. Autorem hudby je Pavel Neškudla, který v inscenaci naživo hraje, a to na banjo. Díky tomuto nástroji doplněném o plochy studiově předtočené baskytary vytváří jedinečnou, tajemnou a lehce bizarní atmosféru opuštěného bytu po otci.
Halka Třešňáková, známá z filmů i divadelních prken
Premiéra inscenace „DIY: po tátovi“ se koná 10. ledna 2020, první repríza se odehraje 15. ledna 2020, obojí od 19.30 hodin v prostorách A studia Rubín.
Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █
Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!
Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…
Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…
Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?
Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.
Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace
Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.
Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.
Snímky ze zkoušek
Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.
Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.
Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc
Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.
Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.
Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?
Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?
Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.
Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.
Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí:„Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”
Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.
Závěrečná děkovačka
„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council?
»WHAT’S HAPPENING«
Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc
Dramaturgie: Jiří Šimek
Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová
Hudební spolupráce: Pavel Jan
Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk
Vizuál, fotografie: Marek Bartoš
Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum
Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP
