Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Aristokrat humoru MIROSLAV HORNÍČEK

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka

Aristokrata humoru Miroslava Horníčka připomene Památník Karla Čapka na Strži

 

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka. Kulaté výročí připomene Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše poutavou výstavou Miroslav Horníček – aristokrat humoru. Výstava otevřená od 29. dubna do 31. srpna připomene tuto všestrannou osobnost české kultury v její nebývalé šíři. Návštěvníci si tak Horníčka vybaví nejen jako nezapomenutelného vypravěče, herce, spisovatele nebo dramatika, ale také jako scénáristu, režiséra či t alentovaného výtvarníka.

Humor Miroslava Horníčka byl chytrý, laskavý a nepodbízivý. Miliony televizních diváků hltaly jeho populární televizní pořady Hovory H. Byl mistrem improvizace a ve své době i nejvýraznějším představitelem inspirovaného herectví.  Je autorem více než dvaceti knih, několika divadelních her a televizních scénářů.

„Důvodem, proč pořádáme výstavu právě o Miroslavu Horníčkovi je jednak nepominutelné, stoleté výročí jeho narození a také to, že cítíme jeho vnitřní spřízněnost s Karlem Čapkem právě pokud jde o esprit, moudrost a inteligentní, laskavý humor. Lidí jako Karel Čapek nebo Miroslav Horníček, kteří svou tvorbou uměli v lidech probouzet to dobré, bude vždy jako šafránu, a i proto tato výstava do Památníku patří,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.

Klobouk, křeslo, dokumenty

Výstava Miroslav Horníček – aristokrat humoru otevírá umělcův soukromý archiv. Kromě publikací, scénářů, plakátů, LP desek a originálů koláží uvidí návštěvníci třeba i Horníčkův

klobouk, jeho pověstné křeslo se stolkem, psací stroj, fotoaparát a další unikáty v podobě kreseb od Jiřího Šlitra, knihy s věnováním od Jana Wericha, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a Františka Nepila. A nechybí ani dopis Jiřího Suchého, v němž na Miroslava Horníčka vzpomíná jako na dlouholetého tvůrčího partnera a přítele. Návštěvníci se můžou těšit i na dokumentární filmy z umělcova archivu, jako například Bytost mého bytu, v němž lze nahl édnout do Horníčkova příbytku. Ten byl zároveň jeho soukromým útočištěm, místem vzpomínek a příběhů i bohatou uměleckou galerií.

Veranda pro děti i legendární nahrávka z RFE

Jak dále připomíná Kristina Váňová, návštěvníky Památníku čekají také další, nově upravené části stálé expozice věnované životu a dílu Karla Čapka. „V prosklené verandě je interaktivně zpracováno téma Bratři Čapkové dětem – nově upravený prostor s výhledem do zahrady je vybaven knížkami pro děti a originálními hracími prvky. Úpravami prošla také místnost věnovaná vztahu Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. V expozici F. Peroutky si mohou návštěvníci poslechnout další doplněné autentické nahrávky, například rozhlasovou relaci z 1. května 1951, kterou bylo zahájeno oficiální vysíláni rádia Svobodná Evropa – RFE – z Mnichova,“ dodává ředitelka Památníku.

Pašerák smích

„Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával M. Horníček. Nejenže měl pravdu, ale především on sám se toho hesla držel po celý život. Hlavně ve chvílích, kdy čelil těžké životní tragédii. Velkou životní ztrátu –  nešťastné úmrtí jediného syna – p ekonal zejména prací a usilovnou snahou rozdávat smích ostatním. Díky jeho činorodosti tak měli autoři výstavy, Mgr. Vladimíra Šplíchalová a Mgr. Milan Svoboda, z čeho vybírat. Návštěvníky už v zahradě okolo domu přivítají volně vlající potisky z Horníčkových vtipných citátů. Hlavní poklady a relikvie z Horníčkova života jsou pak k vidění v přízemí budovy, kde budou život a dílo nevšedního umělce připomínat až do 31. srpna. Výstava se poté přesune do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude přístupná od 5. září do 5. října 2018.

 Památník v centru zájmu

Slavnostní otevření výstavy za účasti herce, textaře a hudebníka Václava Kopty, člena Divadla Semafor, se v Památníku Karla Čapka uskuteční 28. dubna od 15 hodin.

Vernisáž zde tak zároveň zahájí další turistickou sezónu. Zájem o nově upravené expozice i o samotné letní sídlo, kde Karel Čapek i jeho životní partnerka, herečka Olga Scheipflugová, rádi trávili volné dny, totiž každým rokem vzrůstá. Zejména v pěkném počasí výletníky láká také malebná zahrada a celé okolí domu, včetně naučné stezky. Jen loni přivítal Památník na Strži na 13 000 návštěvníků.

Miroslav Horníček (10. 11. 1918 Plzeň – 15. 2. 2003 Liberec), dramatik, režisér, herec, spisovatel, skvělý glosátor a pohotový improvizátor. Po ochotnických začátcích účinkoval v letech 1941-1945 v Městském divadle v Plzni a po válce se dostal do avantgardního pražského divadla Větrník, kde navázal přátelství na celý život – s V. Brodským, S. Zázvorkovou, M. Kopeckým. V 50. letech, už jako ostřílený herec Národního divadla, dostal nabídku od J. Wericha do Divadla ABC (s Werichem hrál šest let, např. inscenace Těžká Barbora nebo Husaři), hostoval i v Semaforu a v Hudebním divadle v Karlíně.

V roce 1967 se M. Horníček zúčastnil v roli průvodce legendárního projektu Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas. Velmi populární byly Hovory H –  v r. 1971 byl televizní pořad s nástupem normalizace zrušen. Dalším Horníčkovým legendárním projektem byl desetidílný TV seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972.

 

Více na www.capek-karel-pamatnik.cz

 

  • Kdyby nebyl hercem, byl by výtvarníkem.
  • Dvakrát propadl ve škole – dokonce dvakrát musel opakovat tercii…
  • Neuměl anglicky. Text Kinoautomatu v Montrealu tak uměl jen foneticky a nazpaměť.
  • Francouzský statek, kde se ve filmu Agent bez minulosti (natočeném v roce 2002) ubytují Matt Damon a Franka Potente, je stejný dům, ve kterém Horníček natáčel v roce 1972 s Jiřím Sovákem oblíbený seriál Byli jednou dva písaři.

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tabu v naší společnosti

DOT 504, Jozef Fruček a Linda Kapetanea přináší téma tabu, o kterých se nemluví, ale která přesto nevymizí z našich myslí

6.dubna jsme zhlédli v rámci České taneční platformy v divadle Ponec představení tanečního souboru  DOT 504  s názvem ‚You Are Not the One Who Shall Live Long‘.

Tvůrci zde zkoumají  různá tabu, která existují v naší společnosti,  ale zároveň se o nich nehovoří, kvůli morálním, společenským nebo náboženským předsudkům a konvencím.  Tím však rozhodně nezmizí, ale zůstávají skryta v našich myslích. Vynoří se ale vždy znovu a naléhavěji k nám  promlouvají.

Dechberoucí taneční výkon, o který se postarali čtyři tanečníci (Nathan Jardin (BE), Hyaejin Lee(KR), Pavel Mašek (CZ), Knut Vikstrøm Precht(SE) nám ukazuje, že nic cennějšího než  život nemáme. Nejsme ovšem  vždy  úplnými pány   svého vlastního osudu, protože život je věčná změna a my ho nemůžeme plně ovládnout.

Představení začíná v celkem pochmurné, až  lehce strašidelné atmosféře.

Dým se valí jevištěm a smutně vyhlížející postava  přednáší slova jako:  ‚stíny, světlo, sny‘, tedy slova, která mohou evokovat například smrt, či ztrátu někoho nebo něčeho blízkého. Tento motiv se ostatně objevuje i na konci představení, kdy bezvládná osoba zůstává ležet, zatímco ostatní ovšem vesele hodují.

Na co přesně tvůrce poukazuje, mi není úplně jednoznačně jasné. Ostatně stejný problém řeším i během  dalších pasáží.  Dějová linka tu není přesně daná,  je to spíše volný sled obrazů či myšlenek.

Téma různých společenských tabu  skýtá bohatý materiál pro vytvoření představení, které  je přeplněno myšlenkami, ale do 60 minut se bohužel všechno jen těžko vměstná. Myšlenky se nedaly rozvinout tak, aby měly pro diváka nějakou skutečnou hloubku.  Některé pasáže jsou příliš dlouhé a  opakují se, tím se jejich sdělení také vytrácí.

Trošku uvažuji i o tom, zda je dobré v českém divadle uvádět představení v anglickém jazyce. Pro cizojazyčné návštěvníky je to sice přitažlivé, ale myslím, že nás Čechy přece jen hlouběji  osloví náš květnatý jazyk, přes který možná více cítíme a vnímáme.

Ale ani to nemůže zastínit perfektní taneční výkony, až na hranici fyzicky možného (pro soubor je typické, že  stírá hranice mezi divadlem, tancem a novým cirkusem).

Strhující akční pasáže, velmi přesné a intenzivní pohyby tanečníků,  to je  pro diváka skutečně skvělá podívaná, která stojí za to.

DOT 504 ve spolupráci s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou (RootLessRoot Company) navazuje na předchozí mezinárodně úspěšné projekty. Holdin‘ Fast, první společný projekt,  který obdržel nominaci Total Theatre Award pro nejlepší začínající soubor na Fringe Festivalu v Edinburku v roce 2008. Následující projekt 100 Wounded Tears získal prestižní ocenění The Herald Angels Award na Fringe Festivalu v roce 2009 a Collective Loss of Memory, zatím poslední v řadě, navázal na tyto úspěchy a získal cenu za Taneční inscenaci roku a Cenu diváka České Taneční Platformy 2015.

 

Eva Smolíková

Foto: Vojtěch Brtnický

 TANEČNÍ MAGAZÍN

Bordel L’Amour

7 pokojů, 7 performerů, 14 diváků, 17 druhů lásky

 

Venuše ve Švehlovce představí netradiční divadelní projekt Bordel L’Amour: 7 pokojů, 7 performerů, 14 diváků, 17 druhů lásky

Divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích přichází s novým mezinárodním projektem Bordel L’Amour, který premiérově uvádí od 1. do 6. května vždy v 17, 19 a 21 hodin ve své domovské scéně Venuše ve Švehlovce. Sedm pokojů, sedm performerů, čtrnáct diváků a sedmnáct druhů lásky. Ve spolupráci s německým spolkem Taupunkt (Chemnitz) vznikne nevšední nevěstinec, který divákům-klientům nenabízí sex, ale různé formy lásky: romantickou, tragickou, mateřskou, apod. Každý ze sedmi pokojů ukrývá jinou a každý z diváků během imerzivního představení zažije tři z nich. 

Bordel L’Amour je mezinárodním koprodukčním projektem pražského divadelního gangu Depresivní děti touží po penězích a spolku Taupunkt působícího v Chemnitz v Německu. Společně otevírají dveře netradičního nevěstince Bordel L‘Amour, kde se neprodává sex, ale láska. „Na začátku byl výzkum. Zkoumali jsme, co lidem chybí a po čem touží. Sex je velmi žádaný, ale v zásadě dostupný. Oproti tomu získat lásku je daleko obtížněší. Přitom po ní touží všichni,” vysvětluje režisér Jakub Čermák. „Zaměstnanci Bordel L’Amour předstírají lásku tak dokonale, až jí sami uvěří. Pro pouhých 14 diváků je připraveno mnoho druhů milostného citu, záleží na každém, jaký z nich chce zažít. Můžete zažít lásku, která vám dosud v životě uniká, po které toužíte a nebo právě tu, které byste se ve skutečném životě báli,“ dodává Jakub Čermák.

Návštěva představení Bordel L’Amour probíhá podle jednoduchého scénáře, každý divák jej ale prožije po svém. Na začátku si vybere tři druhy lásky, které by rád okusil. V soukromém pokoji je posléze zažije. V nabídce jsou místnosti nazvané Polibek, Nejtěsnější objetí, Láska a bolest, Láska prochází žaludkem, Posedlost, Láska až za hrob, Venuše v kožichu a další. Na závěr všichni performeři sehrají společně představení Nad vším zvítězí láska.

“Zajímalo nás, zda může vzniknout milostný cit v časově a prostorově omezených podmínkách mezi divákem a performerem nebo performerkou. Po několika uvedeních s testovacím publikem jsem přesvědčený o tom, že se tak děje. A nyní je na divácích, aby si to přišli vyzkoušet na vlastní kůži,“ láká režisér Čermák. Vzhledem k omezené kapacitě projektu (tj. 14 osob na jedno uvedení) soubor doporučuje včasný nákup vstupenek v předprodeji.

Skupina Depresivní děti touží po penězích je respektovaný umělecký soubor, který si získal uznání kritiky i laické veřejnosti. Některá představení (např. 120 dnů Sodomy, Milostný dopis ženě, kterou nemilujeme) se drží na repertoáru již přes 3 roky a jsou dlouhodobě vyprodaná. Za projekt Reliquiarium získalo divadlo poctu festivalu ..příští vlna/ next wave…, režisér Čermák byl nominován na Cenu Alfreda Radoka a inscenace Martyrium byla nominována v rámci Ankety Divadelních novin. Poslední premiérou byla adaptace hry Naši furianti – časopis Svět a divadlo zveřejnil celý text v čísle věnovaném národní identitě.


Bordel L’Amour

Termíny: 1. – 6. května od 17, 19 a 21h

Předprodej vstupenek: goout.net/cs/divadlo/bordel-lamour/gqxuc

Cena vstupenek:
od 1. dubna – 300,- / 200,- Kč (dospělý/ student, senior)
od 25. dubna – 350,- / 270,- Kč (dospělý/ student, senior)

Představení probíhá v češtině, některé pokoje vyžadují porozumění velmi jednoduché angličtině. Délka představení cca 95 minut.

Eliška Míkovcová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN