Měsíc: Duben 2018

Cirk-UFF 2018

8. ročník trutnovského svátku nového cirkusu přiváží letos do Česka renomované zahraniční soubory, ale i horkou novinku od protinožců

 Osmý ročník trutnovského svátku nového cirkusu přiváží letos do Česka renomované zahraniční soubory, ale i horkou novinku od protinožců. V rámci projektu „Czech showcase“ rovněž nabídne festival přehlídku všech zásadních místních počinů tohoto žánru. Festival Cirk-UFF proběhne jako každoročně v trutnovském polyfunkčním divadle Uffo, šapito i ulicích města od čtvrtka 31. května do neděle 3. června.

Letošní výběr zahraničního programu byl oproti minulým letům komplikovanější. „Již vloni v létě probíhal v našem divadle Uffo rezidenční pobyt mezinárodního souboru Fauna Circus. Ten následně se svým představením Fauna, odhalujícím prapodstatu lidského chování, získal na edinburském Fringe festivalu nejprestižnější možné ocenění Total Theatre,“ představil jednu z nejočekávanějších událostí letošního ročníku ředitel festivalu Libor Kasík. Zároveň také doplnil, že se v tomto projektu sešli špičkoví performeři ze souborů Gravity & Other Myths, NoFit State Circus, Seven Fingers a Poivre Rose.

Dalším velkým tahákem měl být australský soubor Circa s inscenací Humans. „Po loňském neobyčejném úspěchu představení Backbone věhlasného australského souboru Gravity & Other Myths jsme stáli před nelehkým úkolem. Snad ani nešlo o překonání minulého ročníku, spíše o to, jak se k němu alespoň kvalitativně přiblížit.  Volba tedy vloni na podzim padla na neméně známý australský konkurenční soubor Circa.. Ten však svou účast v únoru neočekávaně zrušil, což nás postavilo d o nezáviděníhodné situace. Krize ale může znamenat příležitost, já věřím, že jsme ji využili a místo Humans přivážíme více než adekvátní náhradu,“ nastínil naštěstí již překonané komplikace ředitel Kasík. Namísto jednoho souboru tak Cirk-UFF přiváží soubory dva, a to mezinárodní projekt 360 Allstars a australské uskupení Time in Space. „360 Allstars je celosvětově velmi úspěšný projekt, například na Adelaide Fringe druhé nejprodávanější představení. Jedná se o spolupráci mistrů různých oborů, jako jsou cyr wheel, bmx, basketbal, break dance, bicí a rap. Není úplně jednoduché zařadit toto show do konkrétní škatulky , ale sami protagonisté jej označují jako street cirkus, byť představení odehrajeme v Uffu,“ popsal další z lákadel letošního ročníku Kasík.

Úplnou a zcela horkou novinkou pak bude velmi mladý soubor Time in Space s představením The  Displaced. „Měl jsem možnost vidět je v březnu v Adelaide a bylo mi hned jasné, že jej musíme získat. Soubor je velmi mladý, stáří členů se pohybuje mezi 16 a 24 lety. Jejich schopnosti jsou ale pozoruhodné a jak soubor, tak i samotné představení mají vskutku velký potenciál,“ naznačil Kasík, co je možno očekávat od australských mladíků.

Festival Cirk-UFF proběhne jako každoročně v trutnovském polyfunkčním divadle Uffo, šapito i ulicích města na přelomu května a června, tentokrát od čtvrtka 31. května do neděle 3. června. Kromě zahraničního programu nabídne kompletní přehlídku české novocirkusové scény a bohatý doprovodný program –  například včetně koncertu mezinárodně úspěšné skupiny Mydy Rabycad.

 

Kompletní program je k nalezení na www.cirkuff.cz.

Více na:  www.uffo.cz

 

Gabriela Kůsová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Kultovní muzikál v Hudebním divadle Karlín

Legenda jménem Holmes – muzikál z pera Ondřeje G. Brzobohatého

Zbrusu nový muzikál ‚Legenda jménem Holmes‘ z pera Ondřeje G. Brzobohatého uvede premiérově 18. a 19. října 2018 Hudební divadlo Karlín

Ondřej G. Brzobohatý a  celý tvůrčí tým se sešli na tiskové konferenci v HD Karlín, aby představili připravovaný muzikál.

Legendární detektiv Sherlock Holmes znovu ožívá, sleduje ale také peripetie, kterými prochází jeho tvůrce – Sir Arthur Conan Doyle. Ten pod nátlakem médií, společnosti a vydavatele začíná podléhat žárlivosti na slavného detektiva. Jedinou možnost, jak vystoupit ze zajetí stínu Sherlocka, je smrt jeho nejslavnější literární postavy.  Jak jenom  tento humorný příběh, plný nadsázky a  skvělé hudby,   dopadne?

Ondřej Brzobohatý říká: „Ano, Arthur Conan Doyle skutečně nechal utonout Sherlocka Holmese v povídce Poslední případ, nicméně ho k tomu nikdy nevedly tak extrémní pohnutky, které jsem si dovolil trochu výstředně, za to s největší láskou k jeho odkazu, ztvárnit v mém muzikálu. Řada postav má reálný základ, jediná postava vydavatele je smyšlená, ale nebýt jí, nemohl by muzikál obsahovat onu dramatickou zápletku, kterou je třeba brát s nadsázkou jako uměleckou licenci, nikoliv jako popis skutečných reálií historie. I samotná postava Sherlocka Holmese se ne vždy drží  svého tolik typického charakteru, ale občas nečekaně vybočí, pro osvěžení děje, do jiné, pro diváka sympatické polohy. Jde o to, aby se divák dojal, zasmál, možná i trochu poučil, ale hlavně královsky bavil.“

Zajímavostí tohoto muzikálu je, že  pět rolí jsou dvojrole.  Např. Sherlock Holmes/Sir Arthur Conan Doyle – Vojtěch Dyk, Lukáš Janota.  Dr. John Watson/Dr. Sigmund Freud – Denny Ratajský, Aleš Háma.

Vojta Dyk si pochvaluje: „Nejedná se o jen tak ledajaký muzikál,  je to světová premiéra kultovního muzikálu. To víme už teď.“

Nebývá zvykem, že jedna osoba udělá pro muzikál scénář,  hudbu i  texty, čili všechny tři složky.  Ondřeji Brzobohatému se to podařilo.  Ondřej říká: „Musím přiznat, že mě těší mít vlastní tvorbu na jevišti, kam jsem se chodil kdysi dívat, jak táta zkouší muzikály (např. Zpívání v dešti, Řek  Zorba). Je to takový můj splněný sen.“

Egon Kulhánek, ředitel HD Karlín, říká: „Čas od času za mnou tvůrci chodí, zda by nespatřil světlo světa nějaký nový kus a já vždy odpovídám, ať napíší  synopsi tak, abych se do toho kusu zamiloval.  Autoři obvykle napíší  dva, tři odstavce, nebo stránku   a čekají,  jestli jsem se zamiloval. Ono  se to na základě dvou stránek moc nedaří. Ondřej Brzobohatý mi situaci ulehčil, protože po té ;, co jsme se dlouho scházeli a  povídali si o tom, jak Holmse uchopit, tak přinesl rovnou 50-ti stránkovou synopsi. A já jsem se  po přečtení okamžitě do Holmse  zamiloval.

Dnes se tu schází tvůrčí tým a autoři, abychom myšlenku Ondřeje Brzobohatého  převedli na prkna, která  znamenají svět. Přeji  nám všem hodně štěstí, ať se to podaří a divákům, ať se zamilují do Holmse jako já.“

Hudebního nastudování se ujala vycházející hvězda, výrazná osobnost současné dirigentské scény  Chuhei Iwasaki, choreografie Karen Sieber (USA), choreografie bojových scén Norbert Bidrman, kostýmy Kristina Záveská, režie Gabriel Barre (USA).

Ivana Chýlková a Kristina Záveská  (kostýmy)

 

 

Zeptali jsme se Ondřeje G. Brzobohatého

Přitahovaly Vás, coby teenagera,  detektivky a pročítal jste Sherlocka Holmse?

„Měl jsem je  vždycky moc rád  a Sherlock byl pro mě jedna z mála  postav, kterou jsem obdivoval, když jsem byl malý. Měl tu nádhernou eleganci a  současně  takovou jemnou aroganci, což se mi vždycky líbí, obzvláště, když ji  někdo umí  mile a hezky prodat. Proto jsem měl také rád Pierce ze seriálu M.A.S.H.  a další televizní postavy. Ale co se týče lit erárních postav, tak to byl prostě Holmes. Je pravda, že jsem někdy už od mých 12-ti let  přestal Holmse číst a vrátil jsem s k němu, až začali dávat  filmy a seriály.  A dál to nějak šlo jedno s druhým, až mně přišlo na mysl, že by bylo krásné, kdyby se z jeho příběhu  třeba udělal muzikál.“

Zajímal Vás Sherlock natolik, že jste se jel podívat do Anglie do míst, kde údajně žil?

„Ano, jel jsem tam. Pročetl jsem snad všechno, co Arthur  Conan Doyle napsal, včetně knížek jiných autorů, abych se ještě dočetl něco o Arthurovi samotném. Ulice Baker street je přesně to ‚něco podstatného‘.  Není to ulice, kde Sherlock opravdu žil,  ale řada lidí si myslí,  že Holmes je skutečná postava, která  tam opravdu žila. A  to je přece skutečně nádherné…., Někdo dokázal stvořit takovou postavu a takovým způsobem ji zt várnit, že dodnes řada lidí neví, že Holmes  nikdy ve skutečnosti neexistoval. A právě to je vlastně  částečně i trošku tématem mého muzikálu.“

Když jste začal přemýšlet o muzikálu, byl hlavní postavou  Sherlock Holmes nebo Sir Arthur Conan Doyle?

„Myslím si, že oba dva najednou. Začal jsem se jimi vlastně zabývat  čím dál tím víc a myslím si, že Holmes mě neuvěřitelně  bavil tím, že  byl trošku  protiklad Arthura. Ten byl  přece jen jako v kleštích v rámci společnosti,  kde  musel být,  kde musel nějak vystupovat, existovat a psát. Kdežto z Holmse udělal rebela a to se mi právě nejví ce líbilo. Takže já  jsem tento fakt ještě zveličil a  dramaticky doupravil tak, aby to bylo zahrnuto i v připravovaném  muzikálu.“

Co bude v muzikálu o Sherlockovi  největším tahákem pro diváka?

„Doufám, že tím bude to, co vždycky muzikálovým tahákem má být a to je dojem z něho celého, že pobaví diváka  jak po herecké stránce, tak  i pěvecké, tak taneční, i výpravné. To je základ všech  muzikálů. A ten můj by to základní  snad měl splňovat.  Ale takovým jakýmsi posláním či myšlenkou je i to, že člověk by se měl maximálně oprostit od nějakého svého vnitřního strachu a nedbat na to, co mu kolem jeho  okolí určuje. Měl by  jednat podle nějakého svého vlastního vnitřního vědomí a svědomí. A hlavně toho, co mu srdce káže.“

 

Hodně štěstí, děkujeme

Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

U Wericha pro Bedřicha

Také o tom, že život nemusí být vždy bílým domem, jak se zpívá v dávném muzikálovém hitu, napovídá představení „Sólo pro Bedřicha… Proč je mládeži do patnácti let nepřístupné?

Loutkové představení a nepřístupné mládeži do patnácti let? Co je to za protimluv? Vážený čtenáři, není! Představení „Sólo pro Bedřicha“ divadelního souboru ANIČKA A LETADÝLKO je toho živoucím důkazem. V jeho textu (a koneckonců i v samotných akcích) je více či méně zakuklených respektive otevřených sexistických narážek. Vystačily by zhruba hned na několik titulů nepřístupných mládeži. A to klidně i do osmnácti let.

Ono výchozí expozé „Sóla pro Bedřicha“ je tak poněkud smutně bilanční retrospektivou jedince na prahu konce života. Samotní autoři svůj samotný titul žánrově kategorizují spíše jako črtu. Výstižné paralely i metafory jejich látky však v průběhu večera často zabrousí až ke zkratkovité drobnokresbě. A zejména, toho natolik očekávaného smutku zde ve výsledném tvaru divák dočká opravdu v míře minimální.

Někdo má v kýblu nervy. Anička Duchaňová má v kýblu loutky a další divadelní propriety. Tak zahajuje své téměř „one woman show“ – „Sólo pro Bedřicha“. Hru plnou protikladů, mírně dadaistického napětí a tentokrát překvapivě bez živého zpěvu. Ačkoli předscéně vévodí mikrofon…

Pokud je řeč o loutkách i ostatních nespotřebních rekvizitách. Tak nejsou z žádného divadelního fundusu. Pocházejí z jistého v závěrečné faktografii jmenovaného brněnského vetešnictví, pražských bazarů a bleších trhů a z domácích zdrojů protagonistů. Neopakovatelná je zejména loutka vousatého lesníka v holínkách a zeleném stejnokroji, která důvěrně připomíná Fidela Castra.

Odjakživa mi třeba na šermířských představeních vadilo, že všichni padnou, ale pak pro další scény zázračně obživnou. Zde je tomu jinak. Anička Duchaňová si zde protentokrát poradila s loutkami i figurkami naprosto originálně. Na začátku byly – jak již pozorný čtenář pochopil – v kýblu. A když se nehodí, tak prostě padnou dolů z pódia pod forbínu. A věřte, že již neobživnou. I to je jistou paralelou života těžkého…

 

Vlastní scénář „Bedřicha“ je patřičně a v mezích žánru vygradován. Na rozdíl od jiných představení Duchaňové a „letadýlka“ mně tentokrát připadal i důmyslněji veden v motivické linii. A možná, že se jevil i jaksi průzračnější v lexikálné sémantické rovině?

Jistá komornost a subtilnost prostředí podkroví Werichovy vily však – jakoby dávným fluidem Jana Wericha, Josefa Dobrovského či Vladimíra Holana – textu i hereckému projevu dodávala další a novější rozměry. A samotná Duchaňová v každé pasáži večera nalézá úplně jiný odstín a valér svého herectví. Od nadhledu přes exaltovaný projev až po niterné soucítění s loutkovými hrdiny.

Namísto letadýlka by tentokrát slušel Anně Duchaňové v názvu souboru spíše tryskáč. Ačkoli jí spoluherec a dramaturg představení Petr Pola sekunduje pouze na pár minut v samém závěru, tak celé představerní jedné herečky (a mnoha loutek) profrčí v délce necelých padesáti minut! Duchaňová tak nezapře nejen své zkušenosti z divadla Husa na provázku, Minor či účinkování v kapele Jablkoň.

Závěrem bych autory pochválil za nevtíravou reklamu nadnárodního tabákového koncernu i jistého brněnského vetešnictví, poblíž Nemocnice svaté Anny. A vtipné paralely, kdy například závěrečná píseň autorského muzikantského triumvirátu Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála „Život je bílý dům“ svým textem Vratislava Blažka (…od pólu/až k pólu) evokuje jméno herce a dramaturga představení Petra Poly.

Jisté je, že vše má v „Sólu pro Bedřicha“ svůj význam. Stylově různorodé loutky, otevřený vztah k sexu, sebeironie a koneckonců i narážky na kouření… Speciálně bych ještě kladně uvedl talent hlavní protagonistky dát smysl a řád zdánlivě nesourodému výtvarnému stylu.

Myslím, že Jan Werich se po tomto představení neobracel v hrobě. Dlužno ještě podotknout, že soubor jej má na repertoáru již od roku 2013.

Sólo pro Bedřicha

Režie: Anna Duchaňová
Dramaturgie: Petr Pola
Scénografie: Bedřich – Máša Černíková, dále Vetešnictví U Sedmi Švábů, bazar na Kolbence, a další
Hrají: Anička Duchaňová, Petr Pola.

Foto:@princ biz a Tomáš Svoboda (s laskavým povolením Aničky a letadýlka)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Miss Amerika

Tanečnice Miřenka Čechová vzpomíná na život v New Yorku

Tanečnice a performerka Miřenka Čechová v novém představení vzpomíná na život v New Yorku

 

Divadelní soubor Spitfire Company uvede 7. května od 20:00 v Paláci Akropolis premiéru multimediálního představení Miřenky Čechové a Martina Tvrdého (známý jako hudebník Bonus) Miss AmeriKa. Příběh z newyorského metra sleduje cizince zamilovaného do velkoměsta, který si prochází všemi stádii zamilovanosti od okouzlení přes údiv až po vystřízlivění. V symbolickém prostoru podzemní dráhy rozehrává Miřenka Čechová příběh o americkém snu i o novém druhu samoty a odcizení, které s sebou přináší digitální věk. Projekt vychází ze stejnojmenné knihy Miřenky Čechové, jež výjde v červenci 2018 v nakladatelství wo-men. 

Multimediální scénický projekt Miřenky Čechové a Martina Tvrdého zprostředkuje obraz života na Manhattanu skrze originální koláž rappu, slam poetry, stand-upu, tance, fotografií Vojtěcha Brtnického nebo komiksu malajského kreslíře Chin Yewa. Pečlivé propojení všech složek sleduje příběh Češky zamilované do amerického velkoměsta, pro které ovšem navždy zůstává cizincem.

„Hlavní hrdinkou je Mckenzie Tomski, moje americké alter ego,“ upřesňuje Miřenka Čechová a dodává: „Americký sen se dotýká každého z nás, je to symbol nejen úspěchu, ale také svobodného života. Jenomže v současné době mnoho lidí zjišťuje, že americký sen skončil. Postava Mckenzie Tomski je však zmítaná pohybnostmi i vírou, lítá mezi totální radostí a nevyléčitelnou deziluzí. Abych toto široké pole emocí mohla zachytit, pozvala jsem si ke spolupráci Marti na Tvrdého, který zhudebnil přes deset písní, které se staly základem celého představení. Takže rappuju, tančím, vstupuju do vizuálního světa složeného z fotek, krátkých videí a komixu.“

Newyorské metro, do kterého je příběh zasazen, má několik symbolických rovin a zároveň je jedním z nepostradatelných součástí města. Je místem, ve kterém se přirozeně potkávají lidé různých společenských vrstev. V tomto prostoru neustálého pohybu, ve stínu a na cestě k vyhoštění ze země, Mckenzie Tomski s ironickým, hravým, ale i nekompromisním humorem nabourává americká klišé a vzpomíná na své původní okouzlení městem a životem v něm.

Miřenka Čechová je jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působící jak v Česku, tak v zahraničí. Po absolutoriu na Taneční Konzervatoři v Praze v oboru klasický balet, vystudovala paralelně DAMU (Alternativní divadlo) a HAMU (Nonverbální divadlo). Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium na American University ve Washingtonu DC. Jako performerka má na svém kontě více než 18 celovečerních inscenací, jež mnohá, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění, např. S/He is Nancy Joe, The Voice of Anne Frank, Antiwords a další. Jako režisérka a choreografka v ytvořila více než deset celovečerních inscenací, často v zahraničních koprodukcích, např. Sniper’s Lake (v koprodukci s Baerum Kulturhaus v Norsku), Krevety á la Indigo (podpořené rezidencí v Brollin Schlos v Německu), FAiTH (podpořené rezidencí v Atlas Performing Art Center ve Washingtonu DC), Vernisáž (v produkci New Music Theater ve Washingtonu DC),  Lessons of Touch spolu s Jiřím Bartovancem, Vivisectic (v Center for Performance Research v Brooklynu a v Gibney Dance, New York). Její poslední režie patří operní produkci Opera and the French Revolution, pro níž byla oslovena americkým barokním orchestrem Opera Lafayette. Věnuje se též pedagogické činnosti, přednášela na několika amerických univerzitách a nepravidelně vede předmět Autorská tvorba na HAMU. Je spoluzakladatelkou divadelních skupin: Spitfire Company a Tantehorse a mezinárodního festivalu Nultý bod.

Předprodej: goout.net/cs/divadlo/miss-amerika/gkavc

Více informací najdete na www.spitfirecompany.cz a www.palacakropolis.cz

 

 

Foto: Vojtěch Brtnický

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN