VELKÁ SOUTĚŽ O TŘI ZBRUSU NOVÉ KNÍŽKY „Sfumato“!!! aneb CO ROZHOVOR NEPROZRADIL

Neváhejte a pojďte se zúčastnit vědomostní soutěže! Čeká vás zajímavá otázka a na tři vítěze pak zajímavé ceny. ODPOVĚDI POSÍLEJTE NA MAILOVOU ADRESU: info@tanecnimagazin.cz .

 

Na jiném místě TANEČNÍHO MAGAZÍNU  (konkrétně ve středním sloupci rozhovorů) si můžete přečíst velký rozhovor s autorkou románu „SFUMATO“ výtvarnicí  Alžbetou Vlčkovou. Její knižní nakladatel pan Šimon Ryšavý z Brna speciálně do soutěže pro čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU věnoval do soutěže  tři výtisky románu „SFUMATO“ ještě vonící tiskařskou černí.

 

„SFUMATO“ je velice netradičně psaným románem. Prolíná se v něm retrospektivní historie s ryzí současností. Autorka Alžbeta Vlčková speciálně pro tento román – jako rodilá Slovenka, žijící v někdejším federativním státě – zvolila originální jazyk! Kombinuje zde slovenský a český jazyk. Jemně si tím utahuje z bývalých i současných politických reprezentantů, kteří nemluví dobrou češtinou. Je tak ve svém smyslu i inovátorkou, obdobně jako třeba Bohumil Hrabal

 

V rozhovoru s Alžbetou Vlčkovou jsme záměrně nemluvili o její rodině s uměleckými kořeny. A proto se teď ptáme: Jak se jmenuje její příbuzná, slavná zpěvačka slovenského původu, která v Čechách začala profesionálně vystupovat jako Hana Čelková?

Správné odpovědi zaslané do neděle 20. května budou vylosovány a tři šťastní výherci obdrží knížku s podpisem autorky.

 

Reprodukce obalu: NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

TANEČNÍ MAGAZÍN

SE.S.TA pořádá svůj prestižní projekt – rezidenci pro choreografy s koučinkem

Aktuálně se můžete hlásit na již jedenáctý ročník Rezidence pro choreografy s koučinkem, který bude probíhat od 23. do 31. srpna 2018 v Praze. Rezidence letos povedou Jean Gaudin, Tomeo Verges a Jean-Christophe Paré.

 

Rezidence pro choreografy s koučinkem je prestižním projektem SE.S.TA. Každoročně přijíždí do Prahy renomovaní zahraniční umělci – kouči a pracují s vybranými choreografy z celého světa na rozvoji jejich tvorby. Rezidence je mezinárodně etablovaná a mimo jiné pomáhá českým choreografům prosadit se i mimo republiku.

Rezidence je koncipována tak, že každý účastník přichází s vlastním projektem, který dále rozvíjí pod vedením kouče. Choreografii je buď možné vytvořit přímo pro účely rezidence a nebo použít část již rozpracovaného projektu. Choreografie by měla mít délku cca 15 minut.

Výchozí materiál zhlédnou koučové na předem zaslaném videozáznamu, což jim umožní seznámit se s ním i s vnitřním světem účastníků a pochopit jejich vnímání.

Během rezidence budou účastníci analyzovat jednotlivé prvky choreografie a snažit se pojmenovat jejich obsah, spolu se svými kouči znovu identifikovat to podstatné, to, co je možné rozvinout apod.

Kouč je na rezidenci proto, aby choreografovi pomáhal prohloubit jeho tvorbu a bádání. Pomáhá mu formulovat otázky, které si klade, nalézat nejen odpovědi, ale i správné choreografické nástroje pro svou další práci. Kouč je jakýmsi inteligentním zrcadlem pro daného umělce.

Výsledek práce z rezidence bude předmětem veřejné prezentace work in progress. Cílem však není představit hotový produkt, samostatnou choreografii, ale etapu v tvůrčím procesu.

Umělecký koučink během rezidenčních dílen dlouhodobě přináší jejím účastníkům (choreografům i interpretům) posun v uvažování o umělecké tvorbě a jejím procesu, zároveň umožňuje českým umělcům navázat mezinárodní kontakty – všechny nabízené aktivity se konají ve spolupráci českých a zahraničních umělců nebo účastníků. Otevírají se nové možnosti a příležitosti, vznikají nové společné projekty, nové cesty mezinárodní spolupráce.

Pro vybrané umělce je účast na rezidenci jednou z mála možností rozvíjet vlastní práci a zkoumání pod vedením mezinárodně etablovaného a zkušeného choreografa v klidu a bez tlaku na výsledek.

Umělecký koučink během rezidenčních dílen dlouhodobě přináší jejím účastníkům posun v uvažování o umělecké tvorbě a jejím procesu.

Program

Každý den je zahájen společným technickým tréninkem.

Denně bude mít každý choreograf k dispozici na několik hodin taneční studio, aby zde mohl pracovat na své choreografii a na cílech, které si spolu se svým koučem určí – ten bude přítomen dle potřeb a přání.

Na závěr dne představí každý choreograf svou denní práci, ať je v jakémkoliv stavu rozpracovanosti a bude následovat společná diskuze.

Účastníci budou mít k dispozici:

/ Prostor ke zkoušení se svými interprety
/ Skvělé kouče
/ Peer to peer spolupráci s ostatními choreografy
/ Prostor pro diskuze a feedback
/ Ranní technické tréninky
/ Konference a přednášky odborníků z různých oborů
/ Záznam work in progress
/ Setkání s publikem
/ Mezinárodní networkig
/ Sdílení know-how a možností, které povedou k výsledkům

Cena: 3 800 Kč (cena nezahrnuje ubytování, stravu a náklady na cestu)

www.se-s-ta.cz

Foto: Dragan DraginFoto: Dragan Dragin

Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo Štúdio tanca oslavuje 20 rokov!

Projekt 3×20 – večer troch výnimočných choreografov

Pripravovaná PREMIÉRA 20. a 21. apríla 2018

Projekt 3×20 – večer troch výnimočných choreografov

Divadlo Štúdio tanca uvedie v apríli druhú premiéru k oslavám 20. výročia svojho pôsobenia. Premiérový večer prostredníctvom troch 20-minútových diel odprezentuje tvorbu pozoruhodných slovenských choreografov: Andreja Petroviča /4 Hlavy, Lukáša Homolu /ex a Tibora Trulika /Pravý uhol. Výrazne súčasný projekt, postavený na energii a výpovedi troch umeleckých individualít, pokračuje v dramaturgickom zámere Divadla Štúdia tanca, poskytovať zázemie a tvorivú energiu vlastného umeleckého tímu originálnym choreografom. Výsostne aktu álne témy a inšpirácie choreografov prinesú divadlu nezanedbateľnú skúsenosť a preveria adaptabilitu členov súboru, ktorí sa v jednom večeri stanú nástrojom v rukách troch umelcov a ich troch diel. Témami jednotlivých choreografií sú súčasné otázky, ako komunikačný prebytok – ex, odlišný uhol pohľadu na tú istú vec – Pravý uhol, alebo fantazijná inšpirácia obrazom Hieronyma Bosha – 4 Hlavy. Divákovi isncenácia umožní nahliadnuť na individualitu choreografa a jeho tvorby prostredníctvom osobností, ktoré vychádzajú z rovnakého zázemia (Banská Bystrica), no v súčasnosti pôsobia v odlišnom prostredí. Ich choreografie sú výpoveďou o  stave a prežívaní umenia v  odlišných svetoch, tematicky odzrkadľujúc postoj choreografa. Projekt je vyústením dlhodobej práce divadla na udržiavaní kontaktov a podpory mladých umelcov. Premiéra je súčasťou osláv 20. výročia Divadla Štúdio tanca.

Kdo je kdo? 

Andrej Petrovič/choreografia 4 hlavy je absolventom Konzervatória J.L. Bellu v Banskej Bystrici a VŠMU v odbore pedagogika tanca. V Divadle Štúdio tanca pôsobil ako tanečník v jeho počiatkoch a od roku 2007 je členom svetoznámej skupiny Akram Khan company. Interpretoval Akramove predstavenia ako Bahok, Vertical road, Confluence, ItmoI. Od roku 2012 pôsobí ako jeho asistent na projektoch (napr. Itmoi, Olympijské hry v Londýne, súčasná podoba klasického baletu Giselle vytvorený pre Anglický Národný Balet). Popri pôsobení v rámci skupiny sa venuje vlastným autorským projektom. Vy tvoril predstavenie pre SND v projekte The Tempest (Búrka) v réžii J. Vlka, ďalej predstavenie The Fifth (2014) pre Kecskemet City Balett, Rashomon effect (2014) pre National Youth Company London a sólo pre Martinu Hajdylu Lacovú s názvom „L/One of the seven“ (2016), ktoré bolo nominované na cenu Thálie za rok 2016.

Lukáš Homola/choreografia ex vyštudoval Konzervatórium J.L. Bellu v Banskej Bystrici. Ako interpret už počas štúdia spolupracoval s Tomášom Nepšinským a počas svojho krátkeho pôsobenia v Bratislave aj s Jánom Ďurovčíkom, Martou Polákovou a Ladislavom Cmorejom. Je absolventom HAMU v Prahe v odbore pedagogika tanca. Spolupracoval s tanečnými súbormi VerTeDance, ME-SA, Dot504, SKOK!, Artyci, Altaart a BOD.Y. V roku 2016 uviedol svoj choreografický debut v predstavení SOLUS a po tejto úspešnej spolupráci založil spoločne s Jakub Mudrákom a David om Javorským občianske združenie Tri4. V roku 2017 spoločne odpremiérovali ďalšie tanečné predstavenie s názvom Erózia.

Tibor Trulik/choreografia Pravý uhol je dlhoročným profesionálnym tanečníkom Divadla Štúdio tanca, pedagóg, choreograf a lektor tanečných kurzov súčasného tanca pre dospelých. Jeho pôsobenie v Divadle Štúdio tanca a príležitosti na rozvoj a sebarealizáciu vyvrcholili vo vlastnú autorskú tvorbu. Spočiatku sa formou spolupráce podieľal na viacerých tanečných projektoch pre deti – UZLY (2006), na tanečnej rozprávke O SESTRE DRAKOM UNESENEJ (2008), STROMY (2011) a PASTIERKA VLKOV (2017). Neskôr pripravil a uviedol aj vlastné projekty súčasného tanca – sólo ODPORNÝ DOMOV, inscenáciu BABYLONSKÁ VEŽA (2013), dueto ANDROGÉN (2015), exteriérovú inscenáciu NEKONČIACI TANEC (2017) a spoločne so Zuzanou Ďuricovou Hájkovou aj inscenáciu PREVAHA DOBRÉHO (2017).

Bc. Mária Škombárová  pro

Taneční magazín

Superstar světového baletu zazáří v Praze!

Světová baletní jednička Světlana Zacharova s  předními sólisty „Velkého divadla“ zazáří v představení „AMORE“

Světová baletní jednička Světlana Zacharova spolu s předními sólisty a baletními umělci „Velkého divadla“ zazáří v unikátním novém představení s názvem AMORE, které bude uvedeno v pondělí 7. května 2018 v Kongresovém paláci v Praze. Na scéně uvidíme Světlanu Zacharovu vedle takových baletních mistrů „Velkého divadla“, jakými jsou Michail Lobuchin, Denis Rod’kin nebo její životní partner Denis Savin.  Představení je složeno ze tří děl, jejichž hudba, choreografie a nálada jsou zcela odlišné, spojuje je však jediné, a to slovo láska (Amore).

Do Prahy přijede světová baletní superstar Světlana Zacharova a spolu s předními sólisty představí nové unikátní představení s názvem Amore, které je výsledkem tvůrčího hledání tří světoznámých choreografů: Jurije Posochova („Balet San Francisco“), Patricka de Bana („Vídeňský státní balet“) a Marguerity Donlon (choreografky z Irska, pracující v Německu).

Nenechte si ujít tuto dech beroucí ojedinělou baletní show v čele se špičkami světového baletu, která se v Praze představí již 7. května 2018!

 První dílo „Francesca da Rimini“, balet Jurije Posochova, je věnováno stejnojmennému symfonickému dílu Čajkovského, pro něhož je inspirací milostný románek z klasiky Dante Alighieriho „Božská komedie“.

Druhé dílo „Rain Before It Falls“ („Dokud nezačalo pršet“) se charakterizuje abstrakcí  a mysterií. Jeho choreografem je Patrick de Bana, který zde vystupuje i jako sólista a interpret.  Hudební doprovod je zkomponován z barokní Bachovy hudby a moderní elektroniky О. Respighiho a C. Pino Quintany.

Třetí dílo „Strokes Through the Tails” („Tahy přes chvosty not“) spojuje mistrovské umění artistů baletu a hudbu velikého Mozarta s jeho „Symfonií č. 40 g-moll“. Choreografkou je Marguerita Donlon. Toto život probouzející dílo s sebou nese dobrou náladu a je tím nejlepším zakončením celého večera.

Kostýmy pro „Strokes Through the Tail” a „Francesca da Rimini“, vytvořené ruským módním designérem Igorem Čapurinem, jsou velmi „lakonické“ a symbolické. Své hrdiny mistr odívá jen do bílé a červené. Bílá barva vyjadřuje nevinnost, červená pak lásku a smrt.

To vede k tomu, že „Láska“ se stává novým krokem vzhůru pro Světlanu Zacharovovou, která potvrzuje svůj status hvězdy č. 1 světového baletu.

Vstupenky na toto jedinečné představení můžete zakoupit v síti Ticketstream

Video k představení: https://www.youtube.com/watch?v=IIMU_alARn0

Foto: Alain Hanel, Roberto Ricci

Bc. Barbora Samková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

Rozhovor s malířkou (nejen) tanečnic a baletek MICHAELOU KOŘÁNOVOU

„Mám ráda hudbu, ze které je cítit jižní slunce.“

Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.

A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.

Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?

V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“

Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?

Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“

Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?

Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“

Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?

Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“

Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.

Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?

Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“

Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?

Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“

Sledujete taneční programy v televizi?

Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“

Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?

Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“

V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?

Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“

Která je Vaše nejoblíbenější barva?

Zelená, ta mě uklidňuje.“

Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?

Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“

Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?

Naučit se malovat ještě jinými technikami.“

Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?

„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.“

Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?

„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.“

Foto: archiv Michaely Kořánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Aristokrat humoru Miroslav Horníček

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka

Aristokrata humoru Miroslava Horníčka připomene Památník Karla Čapka na Strži

 

V letošní roce uplyne sto let od narození velikána českého humoru Miroslava Horníčka. Kulaté výročí připomene Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše poutavou výstavou Miroslav Horníček – aristokrat humoru. Výstava otevřená od 29. dubna do 31. srpna připomene tuto všestrannou osobnost české kultury v její nebývalé šíři. Návštěvníci si tak Horníčka vybaví nejen jako nezapomenutelného vypravěče, herce, spisovatele nebo dramatika, ale také jako scénáristu, režiséra či t alentovaného výtvarníka.

Humor Miroslava Horníčka byl chytrý, laskavý a nepodbízivý. Miliony televizních diváků hltaly jeho populární televizní pořady Hovory H. Byl mistrem improvizace a ve své době i nejvýraznějším představitelem inspirovaného herectví.  Je autorem více než dvaceti knih, několika divadelních her a televizních scénářů.

„Důvodem, proč pořádáme výstavu právě o Miroslavu Horníčkovi je jednak nepominutelné, stoleté výročí jeho narození a také to, že cítíme jeho vnitřní spřízněnost s Karlem Čapkem právě pokud jde o esprit, moudrost a inteligentní, laskavý humor. Lidí jako Karel Čapek nebo Miroslav Horníček, kteří svou tvorbou uměli v lidech probouzet to dobré, bude vždy jako šafránu, a i proto tato výstava do Památníku patří,“ říká Kristina Váňová, ředitelka Památníku Karla Čapka.

Klobouk, křeslo, dokumenty

Výstava Miroslav Horníček – aristokrat humoru otevírá umělcův soukromý archiv. Kromě publikací, scénářů, plakátů, LP desek a originálů koláží uvidí návštěvníci třeba i Horníčkův

klobouk, jeho pověstné křeslo se stolkem, psací stroj, fotoaparát a další unikáty v podobě kreseb od Jiřího Šlitra, knihy s věnováním od Jana Wericha, Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala a Františka Nepila. A nechybí ani dopis Jiřího Suchého, v němž na Miroslava Horníčka vzpomíná jako na dlouholetého tvůrčího partnera a přítele. Návštěvníci se můžou těšit i na dokumentární filmy z umělcova archivu, jako například Bytost mého bytu, v němž lze nahl édnout do Horníčkova příbytku. Ten byl zároveň jeho soukromým útočištěm, místem vzpomínek a příběhů i bohatou uměleckou galerií.

Veranda pro děti i legendární nahrávka z RFE

Jak dále připomíná Kristina Váňová, návštěvníky Památníku čekají také další, nově upravené části stálé expozice věnované životu a dílu Karla Čapka. „V prosklené verandě je interaktivně zpracováno téma Bratři Čapkové dětem – nově upravený prostor s výhledem do zahrady je vybaven knížkami pro děti a originálními hracími prvky. Úpravami prošla také místnost věnovaná vztahu Karla Čapka a prezidenta T. G. Masaryka. V expozici F. Peroutky si mohou návštěvníci poslechnout další doplněné autentické nahrávky, například rozhlasovou relaci z 1. května 1951, kterou bylo zahájeno oficiální vysíláni rádia Svobodná Evropa – RFE – z Mnichova,“ dodává ředitelka Památníku.

Pašerák smích

„Smích je jediný způsob, jak propašovat mládí do pozdního věku,“ říkával M. Horníček. Nejenže měl pravdu, ale především on sám se toho hesla držel po celý život. Hlavně ve chvílích, kdy čelil těžké životní tragédii. Velkou životní ztrátu –  nešťastné úmrtí jediného syna – p ekonal zejména prací a usilovnou snahou rozdávat smích ostatním. Díky jeho činorodosti tak měli autoři výstavy, Mgr. Vladimíra Šplíchalová a Mgr. Milan Svoboda, z čeho vybírat. Návštěvníky už v zahradě okolo domu přivítají volně vlající potisky z Horníčkových vtipných citátů. Hlavní poklady a relikvie z Horníčkova života jsou pak k vidění v přízemí budovy, kde budou život a dílo nevšedního umělce připomínat až do 31. srpna. Výstava se poté přesune do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude přístupná od 5. září do 5. října 2018.

 Památník v centru zájmu

Slavnostní otevření výstavy za účasti herce, textaře a hudebníka Václava Kopty, člena Divadla Semafor, se v Památníku Karla Čapka uskuteční 28. dubna od 15 hodin.

Vernisáž zde tak zároveň zahájí další turistickou sezónu. Zájem o nově upravené expozice i o samotné letní sídlo, kde Karel Čapek i jeho životní partnerka, herečka Olga Scheipflugová, rádi trávili volné dny, totiž každým rokem vzrůstá. Zejména v pěkném počasí výletníky láká také malebná zahrada a celé okolí domu, včetně naučné stezky. Jen loni přivítal Památník na Strži na 13 000 návštěvníků.

Miroslav Horníček (10. 11. 1918 Plzeň – 15. 2. 2003 Liberec), dramatik, režisér, herec, spisovatel, skvělý glosátor a pohotový improvizátor. Po ochotnických začátcích účinkoval v letech 1941-1945 v Městském divadle v Plzni a po válce se dostal do avantgardního pražského divadla Větrník, kde navázal přátelství na celý život – s V. Brodským, S. Zázvorkovou, M. Kopeckým. V 50. letech, už jako ostřílený herec Národního divadla, dostal nabídku od J. Wericha do Divadla ABC (s Werichem hrál šest let, např. inscenace Těžká Barbora nebo Husaři), hostoval i v Semaforu a v Hudebním divadle v Karlíně.

V roce 1967 se M. Horníček zúčastnil v roli průvodce legendárního projektu Kinoautomat na světové výstavě v Montrealu. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas. Velmi populární byly Hovory H –  v r. 1971 byl televizní pořad s nástupem normalizace zrušen. Dalším Horníčkovým legendárním projektem byl desetidílný TV seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972.

 

Více na www.capek-karel-pamatnik.cz

 

  • Kdyby nebyl hercem, byl by výtvarníkem.
  • Dvakrát propadl ve škole – dokonce dvakrát musel opakovat tercii…
  • Neuměl anglicky. Text Kinoautomatu v Montrealu tak uměl jen foneticky a nazpaměť.
  • Francouzský statek, kde se ve filmu Agent bez minulosti (natočeném v roce 2002) ubytují Matt Damon a Franka Potente, je stejný dům, ve kterém Horníček natáčel v roce 1972 s Jiřím Sovákem oblíbený seriál Byli jednou dva písaři.

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN