Hvězda LUCIE BÍLÉ na Chodníku slávy HD Karlín slavnostně odhalena

„Hvězda mi přece chyběla do sbírky cen“ ! směje se Lucie

Ve středu 25. dubna  byla v HD Karlín za účasti ředitele Egona Kulhánka a dalších hostů odhalena Hvězda  Lucie Bílé na Chodníku slávy. 

Lucie, coby představitelka nejpopulárnějšího muzikálu hudebního divadla  Karlín  – Carmen, zářila během  odhalování  své hvězdy na Chodníku slávy, nabitá pozitivní energií a  hned poté zazářila znovu v muzikálu Carmen, který rozhodně patří k jedné z největších divadelních show, které můžete v ČR vidět.

Příběh uhrančivé cikánky Carmen nemohl být nikdy podán lépe jinou českou herečkou či zpěvačkou než právě uhrančivou Lucií Bílou.

Co mají Carmen a Lucka společného?  Lucie říká: Možná temperament, lásku k  mužům, doufám,  že i sex appeal a humor!“  A s tím nelze než souhlasit.

Ačkoliv byla Lucie celý večer vytížená, ať už účinkovala v muzikálu, či bavila publikum během technické přestávky, nebo byla v obležení novinářů, ochotně poskytovala rozhovory a celou dobu se usmívala.

Zeptali jsme se…..

TM: Jaký byl Váš první pocit, když jste slyšela, že budete mít svou Hvězdu slávy v HD Karlín?

Lucka: „Měla jsem z toho velikou radost! A také – ta hvězdička mi trošku chyběla v mé sbírce cen!“ (Smích)

TM: Jak se Vám  daří roztančit jeviště v muzikálu Carmen a jak se vlastně cítíte při  tanci? 

Lucka: „Já tedy  opravdu  nemůžu  říct, že by mě tanec tak úplně bavil. Jsem spíše zpěvačka, která  má ráda  svůj postoj na jevišti a křičím do mikrofonu tak, že nestíhám  vlnit se ještě tělem. Ale v „Carmen“   nemám statické role, takže jsem musela pokořit svoje ego a tančit. Ale už jsem v tom našla zalíbení a   baví mě to .  Obzvláště mě potěšilo, že  kritika  pochválila můj tanec!  (Stalo se po „Sestře v akci“,  což je další mé milované představení).  Tak to je  pro mě největší poklona, protože  já sama se považuji za  totální dřevo.“

TM: Takže účast ve Stardance se nedá očekávat?

 Lucka: Já jsem už dostala  nabídky účinkovat ve Stardance, ale pokud bych něco takového dělala, musela bych se tanci  věnovat naplno a na to tedy opravdu nemám čas. Obdivuji moc  všechny, kteří se do toho pouští!“

Děkujeme za rozhovor

Ihned  po odhalení Hvězdy Lucie Bílé se odebrali návštěvníci sledovat muzikál Carmen, který bezpochyby patří k těm nejúspěšnějším v ČR.

Příběh Carmen  se dočkal mnoha zpracování.   Carmen v HD Karlín je spíše moderní verzí.   Carmen (Lucie Bílá) je cirkusačka a narušuje  zaběhlé konvence ve společnosti v jistém maloměstě.  Poblouzní svou svobodomyslností  ledasjakého muže. Touhou hoří policista José, jeho na dřízený Zuniga i nastávající tchán Mendoza, úplatný starosta města.   Netřeba hovořit o tom, jaký propletenec vztahů je mezi těmito muži a právě to dělá příběh tak poutavým. José je upřímně zamilovaný, či alespoň dost oblouzněný a panenství jeho snoubenky Kataríny (Dasha) nemůže situaci zachránit.  Dasha je pro roli také jako stvořená, těžko si představit někoho lepšího a výběr zpěvaček Lucie Bílá x  Dasha byl skutečnou trefou do černého. Agresivní cirkusový vrhač nožů a partner Carmen, Garcia, připraví o život  Zunigu, vina samozřejmě padá na  Josého,  Carmen cítí k Josému  skutečnou  lásku a snaží se zachránit  Josého i Catarínu. Jenže…..

Muzikál Carmen je zaměřený zejména na city a příběh, který je tu hodně zjednodušený, všechny možné aspekty lidských povah jsou vesměs jen naznačeny, ale budeme-li upřímní, více by se už do tříhodinového představení opravdu nemohlo vejít. I tak je nabité událostmi a emocemi až až.

Ale nemůžeme muzikálu Carmen upřít, že je  velkolepou show pro diváky. Cirkusové scény, akrobacie, kouzelnická čísla, ohňové efekty,  dokonce zvířata,  napětí příběhu.. . V okamžiku, kdy není zcela jasné, zda Garcia připraví o život Katarínu či Carmen, sál ztichne a téměř přestává dýchat. Celá situace je až hrozivá a diváci možná mají tu noc i zlé sny. Ostatně existuje ještě nějaká dramatičtější smrt než v cirkusu plném emocí a masek?

Kýč. Možná. Jenže diváky náramně baví. Baví je více než cokoliv jiného kvalitního s hlubokými myšlenkami.   Tak proč ne kýč?

Coby TANEČNÍ MAGAZÍN nemůžeme opominout  vystoupení cirkusových umělců, zejména pak jedné z tanečnic, jemné, lehoučké, dokonalé pohyby.

Lucka  Bílá zpívá všechny své písně s patřičnou  energií,  zaujetím a nadhledem. Zpívá procítěně a věříme, že něco podobného mohla i osobně prožít.  Přinejmenším to tak vypadá.

Dasha je ve své vlastní křehkosti  velmi věrohodná jako panenská  snoubenka, naslouchající  radám své příbuzné a v roli dívky nezkažené životem  je roztomilá.

Starosta Mendoza  nemá moc prostoru svou postavu rozehrát a možná by právě tato  záporná postava v podání Jiřího Korna diváka velmi bavila.  Ale jak už bylo řečeno, prodlužovat  už tak dost dlouhé představení by asi nebylo možné.

Ať  už tak nebo tak, muzikál Carmen přitahuje diváky dlouhou dobu, kdo neviděl, o mnoho přichází. Nečekejte hloubku příběhu, spíše jen tolikrát ohrané téma (právě jako příběh  „West Side Story“ či příběh „Cikáni jdou do nebe“, kde na sebe tragédie nenechá dlouho čekat), ale právě tato milionkrát ohraná témata lákají nejvíce. Proč?  Vášeň, svobodomyslnost, troška lidské naivity, víry  a upřímného citu, trošku boje,  to všechno dělá tato díla nezapomenutelná.

A Lucie Bílá si za roli Carmen, ale nejen za ni,  svou Hvězdu slávy rozhodně zaslouží. „Nevadí mi, že po mně budou lidé šlapat!“ směje se Lucka.

Eva Smolíková

Foto,video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

EVA PILAROVÁ zahájila v Brně výstavu fotografií MILANU SLÁMOVI

Fotoobraz Milana Slámy „Zátiší s medúzou“ láká na pozoruhodnou fotografickou výstavu. Ten, kdo se vydá do 7. května v moravské metropoli do galerie Konírna v centru Sýpka v Medlánkách uvidí další skvosty!

Zpěvačka Eva Pilarová je nejen stálicí na nebi naší popové i jazzové pěvecké scény, ale také uznávanou fotografkou, která má na svém kontě již desítky výstav. A to se umělecké i reportážní fotografii věnuje důkladněji teprve od roku 2004! Uměleckého fotografa Milana Slámu jistě muselo v pondělí 23. dubna 2018 potěšit, že mu tato celebrita slavnostně zahájila výstavu.

Zleva Eva Pilarová a autor Milan Sláma v pozadí u mikrofonu Waldemar Plch, který výstavu zahajuje  Foto: Jaroslav Bobek

Mimo společné zaměření – aktivní uměleckou fotografii – Evu Pilarovou a Milana Slámu ještě spojuje společné rodiště. Tedy Brno jako takové.

Slámovým konkrétním rodištěm je brněnská část Medlánky, kde aktuální výstava  – do 7. května – probíhá. Od té doby však prošel mnohovrstevným uměleckým vývojem. Své umělecké snímky, jimž se věnuje profesionálně od roku 2012, začal nejprve publikovat časopisecky. Teprve po ohlasu na svá zveřejněná díla se orientoval na veřejné výstavy a prezentace.

Premiérová výstava  fotografických pláten Milana Slámy proběhla v brněnské kavárně Chat Noir. A následovaly již prezentace další. Namátkou jmenujme  Ždár nad Sázavou, Mariánské lázně a další místa Čech i rodné Moravy…

Právě tato současná výstava napovídá, že Milan Sláma nalezl svůj výtvarný jazyk, svou originální výtvarnou „parketu“ a zejména si nalezl cestu k divákovi. A to je pro – nejen výtvarného – umělce to nejdůležitější!

Výstava ve Společenském centru Sýpka, konkrétně v jeho galerii Konírna, Kytnerova ulice číslo 1, v Brně 621 00 – Medlánkách potrvá do 7. května 2018. Přístupná je denně kromě pondělí a pátku od 15 do 18 hodin. Nepromarněte ji!

Více zde: http://www.brnozurnal.cz/nazory-glosy/ze-slamovych-fotoobrazu-sala-poezie/

Foto: Milan Sláma a Jaroslav Bobek

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo tance, filmu a pohybu slaví šedesát let!

Přijďte se v pondělí 30. dubna podívat do zákulisí LATERNY MAGIKY!!!

Jedno z nejzajímavějších divadel nejen české scény slaví své šedesátiny. Pražská LATERNA MAGIKA, která je brána za první multimediální divadlo na světě.

Za šest desítek sezón má na svém kontě na čtyřicet premiér. Za sebou má více než stovku zahraničních zájezdů. Reprezentovala tehdejší Československou republiku na mezinárodních výstavách Expo v roce 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. Její soubor rovněž hostoval i v Argentině, Chile, Brazílii, Kanadě a v USA.

Stěžejní a profilový divadelní titul Laterny „Kouzelný cirkus“ je nekorunovanou nejhranější inscenací ve střední Evropě – od premiéry v roce 1977 má na svém kontě na 6 400 repríz, z nichž se stovky uskutečnily v sedmnácti státech různých světadílů.

Ve videogalerii pražského Národního divadla v pátek 27. dubna zahájily oslavy 60. výročí od založení LATERNY MAGIKY vernisáží audiovizuální instalace autora Františka Pecháčka. Ten se podílel na loňské premiéře „Cube“ s využitím veškerých výtvarně technických principů, na kterých byla od svých počátků LATERNA MAGIKA postavena. Na vlastní výstavě Pecháček svými osobitě výtvarnými prostředky provází návštěvníky historií souboru, jeho osobností i jeho titulů.

Osudy LATERNY MAGIKY v prvních desetiletích, naopak čtenářům a věrným divákům osvětlí zbrusu nová publikace „LATERNA MAGIKA: Zlatá éra očima pamětníků“. Ta byla pokřtěna ve stejný den po večerním představení.

Ve slavnostním, neřku-li jubilejním představení, se protínala historie se současností. Na programu bylo „Otvírání studánek – tedy již třetí novodobá rekonstrukce jevištní kantáty Bohuslava Martinů. Tu totiž již v roce 1960 připravil režisér Alfréd Radok s choreografkou Zorou Šemberovou. V kontrastu k historickému kusu uvede Laterna ve stejný večer také nejnovější inscenaci „Cube“, která původní principy LATERNY MAGIKY propojuje s novými prostředky – současným tancem a videomappingem.

V neděli 29. dubna pak oslavy jubilea pokračují setkáním na téma LATERNY MAGIKY. Zúčastní se ho i vedoucí výzkumného projektu o LATERNĚ MAGICE z Národního filmového archivu Andrea Průchová, vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle či dramaturg a režisér Lukáš Trpišovský. Diskuse se uskuteční v ten den v podvečer ve foyeru Nové scény. Večer pak bude na programu ikona LATERNY MAGIKY – představení „Kouzelný cirkus“.

V pondělí 30. dubna je pro zvídavé a zvědavé uspořádána návštěva zákulisí LATERNY MAGIKY a dalších běžným divákům absolutně nepřístupných míst. Prohlídky začnou v 17:00 a potrvají 40 minut.

Zájemci si zde kupříkladu ozkouší, jak se cítí vystupující během představení, když se jim konkrétně třeba v inscenaci „Cube“ zjeví obrázky přenášené z projektoru přímo pod nohama.

Všichni milovníci moderního tance i audiovizuálního divadla by si neměli nechat ujít ani Pecháčkovu výstavu a rovněž prohlídku zákulisí a scény LATERNY MAGIKY. TANEČNÍ MAGAZÍN přeje souboru minimálně další šedesátku úspěšných let na světové tanečně divadelní scéně.

Foto: archiv LATERNY MAGIKY

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnící a zakladatelkou souboru „MODERN DANCE PLAMÍNEK“ LENKOU KRENKOVOU

„Když tančím, tak hořím.“

Lenka Krenková je úžasná, skromná žena. Dělá ji šťastnou, když tančí a dělá tancem radost druhým. A zejména, když naučí své svěřence umění vyjádřit tancem vše, co cítí – a tak si uvolnit duši. Jejím mottem je: „Když tančím, tak hořím“. Po vystudování pedagogické školy učila ve školce. Pak si Lenka založila soukromou taneční školu „Modern Dance Plamínek“. V Praze 4 a 3 má na základních školách své „tancovny“. Tam chodí na své hodiny děti – od nejmenších po největší, i dospělé. Lenka staví na tom, že každá holčička, ať malá, velká, tlustá či tenká dokáže být při tanci krásná a šťastná. Pracuje s dětmi i dospělými, často i maminkami malých tanečnic. A časem dokázala vytvořit krásnou partu, v níž si všichni vzájemně pomáhají. Není tam rivalita ani závist a skutečně se navzájem mají rádi. V takové atmosféře se dají i s tancem dělat zázraky. Právě proto na závěrečném vystoupení (v červnu v kulturním domě Mlýn ve Stodůlkách v Praze 13), kde všechny skupiny tanečnic od nejmenších po dospělé představují své celoročně  připravované choreografie, jejich rodiče a přátelé často pláčou dojetím.

Jak jste se dostala k tanci, respektive rytmickému pohybu?

Prý jsem tancovala od momentu, co jsem se naučila chodit. Moje máma byla výtvarnice a když v roce 1977 přišel čas na zájmové kroužky, nastoupila jsem do tehdejší Lidové školy umění (nynější Základní umělecké školy) na výtvarný obor. Osud tomu chtěl, že vedle byl taneční sál a ten mě lákal daleko víc. Parkety, tyče, zrcadla, pianino, piškoty, tak tehdy taneční sály vypadaly. Tomu se nedalo odolat. Brzy jsem zběhla od výtvarničiny k tanci.“

Kdo Vás první pro tanec získal?

Celou taneční průpravou nás vedla paní učitelka Rákosníková. A já – i díky ní – začala inklinovat k výrazovému tanci. Klasika mou doménou nikdy nebyla. Tím bylo jasné, že dveře státní konzervatoře pro mne zůstanou uzavřené. V té době jiná možnost, jak se živit tancem, nebyla nebo jsem alespoň o ní nevěděla.“

A co tedy bylo dál…

Začala jsem se pomalu smiřovat s faktem, že ze mne tanečnice prostě nebude. A nastoupila jsem na střední pedagogickou školu. A souběžně dále navštěvovala hodiny paní učitelky Rákosníkové v Lidové škole umění. Až do svých osmnácti. Pak následovala práce v mateřské škole Jeseniova v Praze 3 na Žižkově, svatba, dítě.“

Ale co mimo práci a rodinu?

Něco ale stále v mém životě chybělo – tanec. Nutit manžela, aby šel se mnou tancovat, bylo marné. Až přišel den, kdy jsem zjistila, že manžel i syn mají své koníčky, zatímco já sedím doma a čekám. Naštěstí se doba změnila. Taneční centra již nebyla pouze pro děti a mládež. A tak jsem pro sebe objevila Dance Perfect, abych se nejistě vrátila k tanci. Pokorně do začátečníků, s hrůzou, že uslyším: ,……to už pro vás není´. Po první lekci jsem se opravdu dozvěděla, že tyto lekce pro mne nejsou. Ale nikoli kvůli věku. Prý musím chodit na pokročilejší lekce. Štěstím jsem tenkrát tancovala i po chodníku cestou domů.“

Kdo Vás tehdy vedl?

Měla jsem velké štěstí na lektory, nejvýrazněji mě asi ovlivnili Jarek Cemerk, Rosťa Šrom, Věrka Ondrašíková a Martin Vraný.“

Ale z frekventantky kurzů jste se stala postupně sama jejich vedoucí. Jak k tomu došlo?

Osud mne totiž vedl dále. V mateřské škole tenkrát každá učitelka vedla nějaký kroužek. Na mě vyšel sportovní. Ačkoli jsem absolutní sportovní antitalent. Zatímco já jsem si s dětmi házela míčem, běhala či závodila, tak kolegyně zatím na tanečním kroužku učila mazurku. Časem se vedení tanečního kroužku uvolnilo a bylo nabídnuto mně.“

Tak to jste určitě byla ve svém živlu?

Zajímavé je, že zatímco učit malé děti sport mne nechávalo klidnou, výuka tance mě vyděsila. Věděla jsem již toho o tanci tolik, že jsem si myslela, to nezvládnu. Paradox. Nakonec jsem kroužek vzala a začala s předškolními holčičkami zkoumat taneční pohyb. A šlo to. Dokonce výborně. Byla jsem spokojená, aniž bych tenkrát tušila, že s nimi budu tancovat, i když jim bude patnáct let a více.“

Ale to ještě nebylo všechno…

Osud prostě existuje. Mám na to pro sebe další důkaz. S kamarádkou jsme jednou navštívily astrologický seminář. Na závěr astroložka každému řekla jednu záležitost, kterou mu hvězdy chystají. Mně bylo řečeno, že mi do měsíce přijde nabídka nové práce. Přišlo mi to v ten okamžik  jako blbost. O to větší bylo překvapení, když mi další týden zavolalo Kulturní a rodinné centrum Nová Trojka z Prahy 3, že bývalé tanečnice z mateřské školy chtějí pokračovat. Opět s rozpaky jsem tedy začala učit pár hodin tance i tam.“

Nezůstalo však pouze u třetího pražského obvodu?

Dále následovala vyhraná soutěž Pražská mateřinka a na ní těhotná paní porotkyně s nabídkou učení ve studiu Tulipán v Praze 6. To už se s celodenní prací v mateřské škole tedy opravdu zvládnout nedalo. Stála jsem před rozhodnutím, jak dál. Manžel rozhodl. Kdy jindy, když ne teď. Syn odmaturoval a tak načasování bylo opravdu ideální.“

A jak jste tedy pokračovala? Odvážila jste se na riskantní led?

V mateřské škole jsem dala výpověď, ale nezavřela jsem si tam vrátka až tak úplně. Dodnes tam docházím vést taneční kroužek. Pronajala jsem si třídu v Základní škole Plamínkové na Pankráci v Praze 4 a přes prázdniny z ní vybudovala taneční sál. Ne jako ten, ve kterém jsem začínala. Místo parket sice baletizol, místo klavíru přehrávač, ale zrcadla na celé stěně standardní. Tak vznikl ,Modern Dance Plamínek´. Psal se tehdy rok 2010.“

Jaké to tehdy byly začátky?

S¨velkými nadějemi i staženým žaludkem jsem očekávala školní rok. V Nové Trojce lekce úspěšně běžely, práce v Tulipánu skončila a na hodiny v mém novém sále přišly čtyři holčinky. Většinu času jsem trávila pláčem na lavičce v nedalekém parku. Finančně mě tenkrát vlastně zachránila mateřská škola, kde jsem zaskakovala za nemocnou učitelku. Pak se však situace postupně začala měnit. Vystoupení, či ukázkové hodiny najednou fungovaly. Přihlášených přibývalo. Přibyly postupně i páteční lekce v Základní škole Lupáčova v Praze 3.“

A jak se Váš „Plamínek“ postupně rozrostl?

Dnes, po devíti letech, mám kolem sto padesáti žáků. Mým prvním malým tanečnicím je dnes patnáct let. A já můžu sledovat, jak rostou nejen po taneční stránce. Překvapením bylo, když přišly maminky, s chutí zkusit to, co jejich děti. Tak vznikl kurz pro maminky. Je úžasné sledovat, jak se dá svět tance objevovat v každém věku, a jejich i má radost, když se daří. I já stále něco objevuji. Třeba na lekcích Jana Kodeta.“

Mluvila jste o soutěžích, od nich je již krůček k veřejným vystoupením…

Právě. Totiž ještě jedna má touha byla nenaplněná. Vystupovat. Dost těžký úkol pro  tam ty  nahoře, co plní sny. V mém věku. Ale i to mi bylo sesláno. Nejdříve skupina RDC Rosti Šroma a potom učinkování v představení ,Sedm proti Thébám´ v Rockopeře Praha. Představení se stále hraje, tak mám šanci – i přes na tanečnici vyšší věk – plnit si své sny.“

Najít si mezi dnes různými styly a odrůdami tance svou vlastní parketu, asi není zrovna jednoduché?

Proč tanec a proč výrazový, scénický či moderní? Vnímat energii celého těla, hrát si s protahováním a uvolňováním, cítit jak jednotlivé svaly přenášejí impulzy do všech částí člověka, k tomu vytváření příběhů, prožívání emocí, hudba. Co může být víc. Na rozdíl od sportu, tanec rozvíjí opravdu každý kousíček osobnosti a co všechno tanec posiluje, zjistíte až druhý den. Ve mně tanec vyvolává pocit štěstí, to bych přála zažít každému.“

Vedení tanečních kroužků klade i nároky na metodiku, psychologii…

Proto jsem řešila, jak vlastně své kurzy vést. Možnost bavit se tancem by měl mít každý, kdo má zájem. Společně objevovat svět fantazie nebo pocitového vyjádření těla. Dostat ze sebe nejen kladné emoce, ale smět si zatancovat i smutek, zlo či vztek. Velmi uvolňující. Hlavně společně tvořit a taneční techniku použít ve svých představách. Taneční technika je samozřejmě velmi důležitá a secvičit vystoupení dá hodně práce. Vždyť tanec je i o malých detailech. Přesto se stále snažím vyvažovat mezi dřinou a zábavou. Kurzy jsou rozdělené pouze věkově, nikoli výběrem. Prostě bez rivality. Tak se stal pro mne malý zázrak. Holčinky, s kterými pracuji již delší dobu, odložily mobilní telefony, scházejí se na sále dříve, aby se objaly, popovídaly, vybíraly hudbu na další taneční příběh a samy si vymýšlely choreografie. Pokud jim přijde jednou či dvakrát týdně málo, zajdou i na lekce mladších dětí, aby i s nimi sdílely tanec .“

Tak tedy „Plamínek“ zapaluje…

Musela jsem si ale i zvyknout na to, že lásku k tanci necítí každý. A není to vždy mojí chybou, když odejdou za jiným zájmem, nebo v jistém věku není scénika dost ,in´. Nebo jen proto, že tanec je někdy i dřina.“

Je obtížné nalézat lokace pro výjezdové akce a soustředění?

Pro ty, co cítí jako já, jsme na prázdninový týden našli úžasné útočiště s tanečním sálem v penzionu Klamovka ve Stradonicích. Týden tak trochu holčičích radovánek. S tanečnicemi od devíti do patnácti let si užíváme nejen tréninky, jógu, herectví, gymnastiku, ale i vymýšlení a tvoření kostýmů, dělání si vzájemných radostí, focení, natáčení tanečních videoklipů nebo tvoření choreografií ve věkově smíšených skupinách. Jsem vždy překvapena, jak dokážou citlivě spolupracovat s mladšími, žasnu nad jejich nápaditostí. Týden uteče, přijde objímání a pláč při loučení. To je pro mne velká odměna i ujištění, že vztahy a vzájemnost jsou víc než vyhrané soutěže za cenu drilu a vzájemné rivality.“

Já myslel, že soutěže jsou (nejen pro děti) určitým vyvrcholením práce?

Já tedy osobně mám k soutěžím (ač pár pohárů na kontě máme) velmi rozporuplný vztah. Raději volím nesoutěžní vystoupení ve spolupráci s ,radnicí´ Prahy 3 či 4 anebo se základními školami. Daří se. Za letošní školní rok jsme odtancovaly dvaatřicet vystoupení. To hlavní, absolventské, nás ještě v červnu čeká. Všechny skupiny se sejdou v kulturním domě Mlejn ve Stodůlkách, kde předvedou své letošní choreografie. A jako každý rok zakončí letošní taneční sezónu společným tancem na pódiu, pod ním i po stranách hlediště. Má to, myslím, sílu – těším se.“

To je obdivuhodné! Co říci závěrem?

Tak takhle si plním své sny.“

Děkujeme za milý rozhovor a přejeme hodně energie, nápadů i trpělivosti.

Michal Stein a Michaela Formánková

Foto: archiv Lenky Krenkové

TANEČNÍ MAGAZÍN