Klára Cibulková Krysařem

Klasický titul v novém přepisu i osobitém režijním zpracování nabídne ve Švandově divadle chystaná inscenace Krysař podle starodávné saské legendy

 

Klasický titul v novém přepisu i osobitém režijním zpracování nabídne ve Švandově divadle chystaná inscenace Krysař podle starodávné saské legendy. Scénář podle předlohy Viktora Dyka napsala Martina Kinská, v titulní roli Krysaře uvidíme momentálně nejobsazovanější herečku Švandova divadla Kláru Cibulkovou. Premiéra ve Velkém sále je naplánována na 5. listopadu 2016 v režii Doda Gombára.

Je jiný, je tajemný a je tady. Krysař. Povolali ho, aby zbavil město krys. Jsou původci všech těžkostí obyvatel. A on to udělá. Svojí písní vede krysy na jistou smrt. Všem se uleví a krysař půjde dál. Alespoň tak to vždycky bylo. Ale co když tady tomu bude jinak? Jak utichá ševelení krys i krysařova píseň, vystupují jiné zvuky. Krysař je tady a nic před ním nelze skrýt…

2_krysar_klara-cibulkova_titulni_role_foto_ivo_dvorak_pro_svandovo_divadlo_repro_zdarma

Bytost, která znepokojuje

Jedno z vrcholných děl české prózy 20. století, Krysař Viktora Dyka, dodnes vybízí umělce k různým pojetím i výkladům. Ve Švandově divadle ho uvidíme jako „hru na motivy příliš živé legendy“: se strhujícím příběhem, magickou atmosférou a překvapivým hereckým obsazením. Krysaře tu totiž ztvární žena, herečka Klára Cibulková. „Bytost, ani žena ani muž. Krysař je bytost, která znepokojuje, má pro okolí zvláštní přitažlivost,“ říká režisér Dodo Gombár. „Je to někdo, kdo mnohem víc než jen „vyhání krysy“, obnažuje podstatu těch, které potkává ;. Zároveň nás k přemýšlení o obsazení Kláry Cibulkové vedl už Viktor Dyk, který píše o tom, že Krysař má mimořádně jemné až ženské ruce, téměř ženské pohyby. Tím své okolí irituje, nutí k podivné ostražitosti, ale i otevřenosti. Chtěl jsem tímto rozhodnutím vnést do inscenace paradox a přirozené, nedivadelní, napětí,“ dodává režisér.

4_krysar_inscenacni_tym_foto_ivo_dvorak_pro_svandovo_divadlo_repro_zdarma

V dalších rolích účinkují Réka Derzsi, Jacob Erftemeijer, Marek Pospíchal, Alena Štréblová, Luboš Veselý, Miroslav Hruška, Bohdana Pavlíková, Martina Krátká, Eva Josefíková, David Punčochář, Petra Buchta ad.  Dramaturgyní a autorkou divadelního přepisu je Martina Kinská, jejíž autorská hra Pankrác ´45 patří ve Švandově divadle k nejúspěšnějším titulům této i minulé sezóny.

Je krysařovo zvláštní nadání a jeho skrytá síla druhem vyvolenosti, nebo jde spíš o prokletí? Proč ho znepokojují lidé, které by dříve minul bez povšimnutí? A co když byly krysy jen okaté alibi pro to, co se v lidech rodilo dávno předtím? I tyhle otázky položí už brzy Krysař v pražském Švandově divadle.

Premiéra ve Velkém sále je naplánována na 5. listopadu 2016 v režii Doda Gombára.

1_krysar_klara_cibulkova_foto_alena_hrbkova_pro_svandovo_divadlo_repro_zdarma

www.svandovodivadlo.cz

 

Magdalena Bičíková

Foto:  Ivo Dvořák, Alena Hrbková

Taneční magazín

Zlatá Praha, Česká televize a taneční umění

Již třiapadesátý ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha se stal pro Michala Steina zamyšlením i k celkové spolupráci České televize jako veřejnoprávního média s tanečními subjekty. Zhodnotil i frekvenci a proporcionalitu přenosů, dokumentů a rozhovorů s tanečními osobnostmi na jednotlivých kanálech České televize. A zároveň se poohlédne do historie Zlaté Prahy…

Je za námi již třiapadesátý ročník mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Taková doba trvání mezinárodní televizní soutěže je příležitostí k reminiscenci. A nikoli pouze k ohlédnutí za festivalem samotným, jeho současným ročníkem, festivaly minulými, ale vůbec za spojením „všelidové“ České televize a baletu, tance, popřípadě i moderních tanečních forem.

Vlastní televizní festival Zlatá Praha mám rád. Před lety jsem na něm byl několikrát akreditován jako novinář. Miloval jsem atmosféru nabitého „Pakulu“, jak se Paláci kultury tenkrát již samozřejmě říkalo. A hlavně – tu možnost vybrat si z desítek projekcí. Potkat neformálně i pracovně stovky lidí z televize i filmové branže.

Vybavuji si zajímavé a produkčně náročné setkání v roce 1988, kdy se na jednom pódiu střetli představitelé televizních detektivů. Všem vévodil Yver Renniér jako komisař Moulin. Byl tu německý Derick, tedy jeho představitel Horst Tappert a také Mark McManus interpret anglického detektiva Taggarta. A samozřejmě, že nechyběl „český hlas“ populárního komisaře Moulina v osobní přítomnosti Miroslava Moravce!

zlatapraha1

Na prvním porevolučním, konkrétně sedmadvacátém, ročníku MTF Zlatá Praha 1990 připravil a moderoval autor článku besedu se slavnou operní zpěvačkou Jarmilou Novotnou. Na snímku zleva autor článku, hvězda Metropolitní opery a La Scaly paní Jarmila Novotná a tehdejší moderátor Televizních novin Československé televize Michal Urválek.

Je zajímavé, že mne to odjakživa táhlo – i když byla přepestrá nabídka dramatických či dokumentárních inscenací – k hudebním či tanečním dílům. Roku 1987 mne například velmi zaujal dokument nizozemské společnosti NOS „Fotbalet“, který porovnával přípravu tehdy špičkového fot balisty Marco van Bastena a tanečníka Clinta Farhy. I jejich trenéra legendárního držitele Zlatého míče Johana Cruyffa a choreografa Rudi van Dantziga.

Když se ledy pohnuly, účastnil jsem se Zlaté Prahy i aktivně. Na jejím sedmadvacátém ročníku jsem jednak režíroval vnitřní televizní okruh v Paláci kultury a ještě jsem si navíc pro festival připravil a spoluodmoderoval jednu besedu. A ne ledasjakou! Na Zlatou Prahu jsem tenkrát, díky tomu, že jsem o ni složitě publikoval již za totality, přivedl legendární operní zpěvačku, hvězdu světové velikosti a léta „první dámu“ newyorské Metropolitní opery Jarmilu Novotnou.

zlatapraha2

Na piazzettě Národního divadla a Nové scény to žilo! Představil se tam třeba Bollywoodský tanec anebo oblíbený taneční moderátor České televize (a autor pohádkové knížky) Jan Onder.

Že bych se stal prorokem a nějak instinktivně předpověděl, že se později Zlatá Praha zaměří výhradně na hudbu a tanec? Stalo se tomu tak vzápětí – roku 1993.

Od té doby jsem na festivalu paradoxně nepůsobil. Sledoval jsem zpovzdálí výměny jeho ředitelů či stěhování z Vyšehradu na Malou Stranu a pak na Žofín a potom ještě přes půl rameno Vltavy do Národního divadla.

Letos mne na Zlaté Praze zaujala, mezi jiným i spolupráce s nadací zámku Liteň. Právě toho zámku, na němž žila se svým manželem Jiřím Daubkem legendární operní zpěvačka Jarmila Novotná, již jsem osobně krátce před její smrtí ( 1994) propojil se Zlatou Prahou.

Třiapadesátá Zlatá Praha je i impulsem k závěrečnému zamyšlením nad propojením veřejnoprávní České televize s tanečním děním u nás. I jeho proporcionalitou. Pokud si pouze zběžně prolistujeme televizní program, tak zjistíme, že na ČT ART se objevují desítky záznamů tanečních inscenací, rozhovory s předními osobnostmi taneční, respektive baletní scény, reportáže, dokumenty o českých i světových osobnostech tanečního nebe. Zejména v „Událostech v kultuře“ bývají zastoupeny i menší tanečžánry. Čas od času se na veřejnoprávní obrazovce objeví i mažoretky. Významné taneční události se také objevují i na kanále ČT 2. A nakonec taneční soutěže v rytmu rokenrolu či breakdance se pravidelně objevují i na kanále ČT SPORT. Česká televize vskutku není k tanečnímu umění macešská!

 

Zlatá Praha

Již druhý ročník Zlaté Prahy patřilo poněkud industriální prostředí Nákladového nádraží v Praze 3 na Žižkově moderním tanečním formám a stylům.

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: archiv autora

a tiskové oddělení České televize

Posedlost

Výstava Eriky Bornové ve Špálovce

 

 

Výstava Eriky Bornové ve Špálovce představí Posedlost

Nový cyklus Posedlost pozoruhodné české sochařky a malířky Eriky Bornové představuje od 21. října do 4. prosince stejnojmenná výstava v Galerii Václava Špály na Národní třídě 30 v Praze 1. Volně koncipovaný cyklus nových maleb a soch je autorčinou soukromou poctou významným, již nežijícím mecenášům a mecenáškám umění. Podstatnou část výstavy tvoří i fiktivní portréty inspirativních žen – umělkyň, které si v minulosti dokázaly vydobýt svoje místo v jinak čistě mužském uměleckém světě.

Zejména autorčiny plastiky zaujmou nejen svým magickým realismem, ale i výjimečným materiálem: všechny sochy jsou z barevného polystyrenu, který umí Erika Bornová mistrovsky zpracovat. Výstava, jejíž kurátorkou je Martina Pachmanová, je otevřena denně od 11 do 19 hodin. Doprovází ji vydání souborné monografie Křehké monumenty mapující dos avadní autorčinu tvorbu: publikace nyní vychází v nakladatelství KANT s laskavou podporou firmy ISOVER.

6_tvare_probdelych_noci__erika_bornova_2016_polystyren_a_epoxid_foto_arc 7_ja_erika_bornova_2016_polystyren_a_epoxid_foto_kant_repro_zdarma

Umění jako posedlost

Posedlost, ať už jde o vášeň uměleckou nebo čistě soukromou vášeň mezi mužem a ženou  – to je téma výstavy Eriky Bornové, jejímž tématem jsou mecenáši, mecenášky a ženy-umělkyně, které byly často současně partnerkami významných a slavných mužů. V Galeri Václava Špály se tak po boku malířských „portrétů“ Alexandra Brandejse, Antonína Veitha, Josefa Hlávky a Sidonie Nádhernévytvořených technikou akrylu na plátně objevují i další postavy známé z dějin umění. Z barevného polystyrenu je vytesána třeba francouzská sochařka Camill e Claudel nebo malířky Georgia O’Keeffe, Toyen či Frida Kahlo. A svoje místo tu má i madame de Pompadour: žena známá zejména jako milenka Ludvíka XV. byla totiž i všestranně talentovanou umělkyní a ve své době i osvícenou uměleckou donátorkou…

 „Fenomén posedlosti je pro mě zajímavý ze dvou pohledů: zajímá mě jednak posedlost umělce svojí prací, ale i mecenášova posedlost umělcovou tvorbou. Proto jsem vytvořila portrétní cyklus významných nežijících mecenášů a zároveň řadu podobizen umělkyň, které byly svou prací posedlé,“říká Erika Bornová. Ta se ve svém malířském a sochařském díle ča sto věnuje právě postavení a údělu žen v současnosti a minulosti. Silnými mužskými figurami je ostatně ona sama obklopena i ve svém soukromí: jejím manželem je významný český malíř Tomáš Císařovský, jejím otcem byl známý ilustrátor, malíř, kreslíř a animátor Adolf Born. Erika Bornová však už dávno zvolila vlastní cestu: vytváření soch z lehkého polystyrenu se systematicky věnuje jako jediná z našich výtvarných umělkyň i umělců už od konce 90. let.

4_georgia_okeeffe_erika_bornova_2016_polystyren_a_epoxid_foto_archiv_ka3_camille_claudel_erika_bornova_2016_polystyren_a_epoxid_foto_archiv__ka

Křehké monumenty

Polystyren je můj neoblíbenější materiál,“ říká Erika Bornová. „Strukturou připomíná mramor, ale zároveň mi dává velkou svobodu – jako jediný ze všech sochařských materiálů mi umožňuje, abych mohla tesat sochy v nadživotní velikosti, a pak si je ze svého ateliéru v šestém patře i sama odnášet,“ dodává umělkyně. Většinu plastik – vyřezaných pilou, nožem a skalpelem – pak  jemně koloruje a doplňuje je vlasy, bižuterií, umělou tr&aacu te;vou, husím peřím nebo rybími šupinami. „Lidé si občas myslí, že sochat z polystyrenu musí být hotové utrpení, protože při řezání vydává příšerné zvuky, ale není to pravda. Když víte, kam říznout a jak do něj zakrojit, je to krásně tichá a povznášející práce,“ říká sochařka.

Erika Bornová (nar. 1964) patří k nejvýraznějším českým umělkyním silné generace 80. let 20. století. Sochařka je také osobitou malířkou a ilustrátorkou. Její díla obývající zázračný prostor mezi skutečností a snem jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Alšovy jihočeské galerie, Wannieck Gallery, na zámku Mikulov a také v mnoha kolekcích soukromých domácích a zahraničních sběratelů.

2_madame_de_pompadour_erika_bornova_2016_polystyren_a_epoxid_foto_archiv1_erika_bornova_foto_archiv_nakladatelstvi_kant_repro_zdarma

www.galerievaclavaspaly.cz

 

Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Slavnostní předávání cen 53. Ročníku MTF Zlatá Praha 2016

Milovníci tance nemohli být zklamáni

 

 

 

 

Závěrečný večer festivalu Zlatá Praha 2016, v televizním přímém přenosu na ČT Art se nesl v duchu toho nejvybranějšího umění, obdivovali  jsme ty nejlepší z nejlepších  tanečníků, které lze na české scéně spatřit. Svoji podporu umění prokázala také Dagmar Havlová, která se slavnostního předávání cen aktivně zúčastnila. V hledišti jsme spatřili světoznámou umělkyni Dariu Klimentovou a nechyběl ani další z českých velikánů Mistr Vlastimil Harapes nebo někdejší primabalerina Národního divadla,  pedagožka AMU i Musikhochschule v Kolíně nad Rýnem Marcela Benoniová a mnoho dalších hvězd baletního i hudebního nebe.

slavnostnizakonceni

Milovníci tance rozhodně neodcházeli zklamáni, pro milovníky vážné hudby tu byl  Epoque Quartet  a Martin Bárta s Jaroslavou Pěchočovou.

Jana Drdácká, jejíž jméno je už řadu let synonymem pro flamenco  a Eduard Zubák předvedli působivý španělský tanec.
drdackazlatapraha

Doslova únos diváka do vyšších uměleckých sfér a odpoutání se od běžného života způsobili tanečníci Baletu ND Michal Štípa a Miho Ogimoto.

Lehkými kroky se protančili k závěru večera mladí  baletní umělci Bohemia Balet a  tanečníci Balletu Hommes Fatals přinesli divákům překvapení.   Tito umělci pojali balet poněkud netradičně a tentokrát se do piškotů a bílých baletních šatů oblékli muži. Byli natolik ladní, že v prvním okamžiku divák snad ani nepostřehl, že dívky vlastně nejsou dívky… Mladí umělci tvrdí, že dnes je opravdu těžké diváka vůbec něčím zaujmout a tudíž o jeho přízeň bojují po svém vlastním způsobu.

havlovazlatapraha

Trošku adrenalinu a zatajený dech přinesli svým výkonem  ‚Losers Cirque Company‘. Opět, stejně  jako při každém jejich vystoupení,   jsme tiše žasli a báli se o zdraví účinkujících při jejich novocirkusovém představení, kde se snoubí tanec a akrobacie. Není pochyb o tom, že ‚Losers‘   s každým svým dalším vystoupením si jen a jen upevňují pozici na pomyslném trůnu krále českých novocirkusových show.

Ceny pro rok 2016

Grand Prix Golden Prague
Pořad: Ayham Ahmad: Klavírista z Jarmúku (č.65), Accentus Music GmbH v s koprodukci ZDF
Zdůvodnění: Ilustruje, jakým způsobem hudba pomůže jednotlivci přežít strašlivé utrpení. S elegancí a jemností odhaluje, že hudba může být využita k nenásilnému protestu a inspirovat ostatní, kteří prožívají nesnesitelné utrpení. Snímek vyvolává pocit naděje a optimismu, navzdory tragickým okolnostem, které jsou v něm zachyceny, a to prostřednictvím nehynoucího ducha mladého muže, jeho lásky k hudbě a jeho využití hudby jako prostředku, jímž sděluje zásadní poselství světu.

Český křišťál – kategorie 1 – Dokumenty o hudbě, tanci a divadle
Pořad: Zázrak z Goza (č. 22), Sounding Images GmbH
Zdůvodnění: Mistrovsky vystavěný příběh, tento snímek představuje hudbu jako motor společenského života v malé komunitě. Za ztvárnění námětu s respektem, láskou a humorem – za to, jak zachycuje kázeň, tvrdou práci a nespoutanou radost z přátelského soutěžení, které spojuje celou komunitu.

Český křišťál – kategorie 2 – Performing Arts (Záznamy opery, operety, muzikálu, tance, baletu, koncertů, divadelních představení atd.)
Pořad: Symetrie (č.25), Truth.io v koprodukci s CTM Pictures, NTR (NL broadcaster)
Zdůvodnění: Za svou originalitu a vynalézavost spočívající ve  ztvárnění  skutečnosti, že fyzika a kreativnost vycházejí ze stejného zdroje. Za jeho důsledně poetickou atmosféru, která spojuje vědu, operu, tanec a drama v jednolitém sledu. Za to, že opět propojil umění a vědu tak, jak tomu bylo před staletími.

Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin
Pořad: Seiji Ozawa: Živoucí duch hudby (č.43), Camera Lucida Productions v koprodukci s Camera Lucida a La Fondation Lous Vuitton.
Zdůvodnění: Za pořad, který překračuje hranice svého žánru a dává nám příležitost poznat pravého ducha velkého mistra – otevřenost, velkorysost a lásku k hudbě, které nabízí svým kolegům a studentům, a tím navždy mění jejich životy. Za eleganci a jednoduchost, s níž je toto hluboké poselství sděleno.

Cena České televize
Pořad: Leonard Bernstein. Větší než život (č.5), Bernhard Fleischer Moving Images v koprodukci s Unitel.
Zdůvodnění: Svým mimořádně zdařilým a atraktivním zpracováním, využívajícím velkého množství unikátních archivních záběrů, dokáže dokument přiblížit jednu z největších osobností světové hudby a spojit informaci a emoci v jeden fungující celek. Stejně jako Leonard Bernstein, pomáhá takový portrét poučeným a přitom srozumitelným způsobem otevřít a přiblížit fascinující svět klasické hudby co nejširšímu publiku.

Ocenění Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Pořad: Přežívající umělci (č.12), Sounding Images GmbH
Zdůvodnění: Snímek ‚Přežívající umělci‘ mne zasáhl svou hloubkou. Velké množství umělců pochází z chudých poměrů. Je obdivuhodné, co pro ně umění znamená. Nepřináší jim slávu ani finanční zajištění, jde o hluboké vnitřní naplnění, o čistou životní vášeň. Plně jim rozumím a souzním s nimi.

 

Předsedkyně poroty Barbara Willis Sweet

Kanadská producentka a režisérka Barbara Willis Sweete má na svém kontě přes 30 živých přenosů z Metropolitní opery v New Yorku. Na letošním 53. ročníku MTF Zlatá Praha zastávala post předsedkyně poroty, která hodnotila snímky z nejrůznějších zemí světa.

barbarawillissweete

Zeptali jsme se …..

Barbara Willis Sweet:

TM: Podělte se o  nejlepší zážitek, který  si odvážíte z letošního festivalu!

„Myslím, že nejlepší zážitek byl  vůbec ten fakt sám o sobě, že jsem mohla vidět tolik dobrých  filmů a různých disciplín z mnoha zemí a hodnotit je ve  společnosti ostatních porotců.  Pracovali jsme tvrdě, práce bylo skutečně hodně.  Ale těšilo  mě to, opravdu.“

TM: Zkusila jste někdy třeba závodně tančit? Přála jste si být profesionální tanečnicí?

„Dělám filmy o tanci, miluji tanec, je to úžasné umění a vážím si choreografů.   Ale pohovořit o tanci musíte např.  s režisérem  Van Leerem.

Možná jsem si přála být profesionální tanečnicí v době,  kdy jsem byla úplně malá dívka, ale později už  ne.“

Děkujeme

Taneční magazín

Výherce kategorie 2, Ruben van Leer (Naarden, 1984) je Amsterdamský  výtvarník a filmař. Pracuje  převážně s médii a fólií, zkoumá potenciál pro audiovizuální harmonii skrze vyprávění – často umožňuje zvukový aspekt prosvítat jako hlavního  protagonistu.
Zatím poslední projekt Symetrie je jasným projevem jeho bystrých  schopností pro multisenzorické  vyprávění.
Van Leerovy  filmy byly promítány a oceněny  na mezinárodní úrovni a  vybrány  na tanečních filmových  festivalech v San Franciscu, Barcelona Choreoscope, Logroño festivalu Fiver, RAW Science Film Festivalu v Los Angeles a Indii,  milánském Design Festivalu a    na Vysoké škole uměleckoprůmyslové KNAW v Amsterdamu.

Van Leer říká: „Vidím emocionální výrazy  jako výsledek pohybující se geometrické struktury, které existují během vzniku  našeho bytí.  Zajímám se o  paralelní vztahy, které existují mezi vědou a vnímáním. Snažím se o vědu, která odráží pohled na dlouhodobé vnímání trajektorií. Jsme tragické bytosti, pro které je tato harmonie příliš často ztracena.

Můj poslední film ‚Symetrie‘  pojednává  o sladění jemné rovnováhy
mezi emocemi a abstrakcí; celého  vesmíru  a nejmenších částic; věda a umění; ty a já. Je to právě „quantum příběh,“  tím  zajímavější, protože dává  nahlédnout do symetrie, která nás všechny drží pohromadě a povzbudí diváka, aby odrážela  jeho  vlastní vnímavost světa.

dariaklimentovaruben_van_leer

Zeptali jsme se….

TM: Jak došlo k tomu, že jste začal natáčet filmy o tanci?

„Já jsem vlastně nikdy nezačal… Je to takový výzkum. K tomu, abyste začali,  je třeba někoho potkat, někoho, kdo Vás skutečně osloví, ten, kdo tančí ze  srdce a ze své duše, je nutné třeba potkat krásnou dívku a zamilovat se. Pro mě  filmy  znamenají  určitý proces. Moje rodina je plná hudebníků,  mám mnoho bratrů a sester a někteří z nich zkrátka tančí. Pocházím z takového prostředí, byl jsem jím obklopen a je to pro mě přirozené prostředí. Nemám tedy přesný začátek.“

TM: Jak na Vás zapůsobila Praha? Už jste viděl nějaké památky nebo teprve máte v úmyslu je navštívit?

„Dnes jsem tu první den, ale  chci vidět středověké části Prahy a  bylo mi doporučeno  navštívit Židovský hřbitov. Také přemýšlím o  muzeu komunismu, protože představuje hodně odboje a zajímavých věcí kolem. Rád bych se o této době něco dalšího dozvěděl.“

 

Děkujeme

Eva Smolíková, Michal Stein

Foto: Česká televize

Taneční magazín