JIŘÍ LÁBUS exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Spolupracuji s Jiřím Kyliánem i Dekkadancers“

Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?

Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle,  takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich  dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako  malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním  a tak podobně.  Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc  vzpomínám na krásný dětský  balet ,Z pohádky  do pohádky´. Úplně  mě  to uchvátilo. Byla to opravdu čistě  jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně  líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana  Pavla Šmoka  a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám  nemám pro toto  jakékoliv předpoklady, ale  o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi  tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“

A co taková  taneční osobnost  jako je Jiří Kilián?  Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?

 Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu  ‚Odcházení‘, který  režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval  jen dva dny.   Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé.  Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně  v mostecké uhelné pánvi, byla  to taková groteska s názvem ,Carmen´.  A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem  a s našimi scénkami. Tak  vzniklo vlastně  krásné přátelství. Když byl Jiří v  divadle  na představení s Oldou  Kaiserem, povídali jsme si následně  a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké???  Prý jsou to takové legrácky,  aby nezapomněl češtinu, prý proto  píše.“

A jak to pokračovalo?

Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je  zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc  tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční  grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže  spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc  těšilo.“

S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon

Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním?  Co třeba Dekkadancers?

Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení,  nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky  kamarády a je to opravdu moc prima!“

Jiří Lábus s Dekkadancers

Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemi i divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?

Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech,  ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z  divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách!   Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“

A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´

Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší  taneční kroky!!!

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78,   (videospot)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla PANÍ TEXTAŘKA

Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela

Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?

Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?

V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.

Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“

Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.

V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.

Na archivním snímku s Karlem Gottem

Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.

Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.

Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.

Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.

Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.

A nyní PANÍ TEXTAŘKA odešla…

Čest její památce.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pro učitele tance a klavíru

Možnost v Praze 10, Vršovicích. Výuka tance nebo hry na klavír. Absolventi a studenti konzervatoře i HAMU, máte čas ve čtvrtek odpoledne? Klavíristé i jindy…

Oslovujeme tímto absolventku či případně studentku Taneční konzervatoře. A to na výuku do Taneční přípravky od září 2020 pro malé holčičky (na čtvrteční odpoledne, v rozsahu dvou hodin).

A dále absolventa konzervatoře, nebo studenta či studentku HAMU na výuku klavíru na 1 odpoledne (den v týdnu si lze vybrat).

Sdílet

Kontakt: Umělecké studio Vršovice, Praha 10

Telefon: 608 653 613

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Šance i pro performery

Umělecká asociace Neiro vyhlašuje otevřenou výzvu na umělecké rezidence v Praze 10, Vršovicích. Již od jednoho týdne!

NEIRO Association for Expanding Arts vyhlašuje výzvu na rezidenci. Do konce roku 2019 můžeme poskytnout 1 až 2 rezidenční pobyty, které budou mít rozsah dle domluvy, minimální délka je stanovena na 1 týden. Rezidenti budou vytvářet své projekty kompletně nebo částečně v rezidenčních prostorách NEIRO. Součástí rezidence je i veřejná prezentace projektů v bezprostřední blízkosti samotného rezidenčního pobytu nebo v rozmezí 1 měsíce od ukončení rezidenčního pobytu.

Rezidenční prostory jsou vhodné jak pro rezidenty z oblasti výtvarného umění, kteří prostor mohou využít jako ateliér pro kresbu, malbu a další aktivity, zároveň tak pro umělce s přesahem do performance, zvukové a audiovizuální tvorby, kterým bude k dispozici technické vybavení studia NEIRO. Rezidenční prostory se nacházejí ve vnitrobloku a případné zvukové emise sousedy neruší.

NEIRO věří, že pro rozvoj umělecké tvorby se společenským přesahem je zásadní prostor, čas a tvůrčí impulzy vzniklé ze střetu odlišných přístupů, kultur, prostředí a oborů.

Hlavním cílem projektu je podpoření tvůrčího rozvoje umělců v jiném, než jejich domácím prostředí, kde se budou moci plně soustředit na svoji tvorbu a sbírat kreativní podněty z nového místa. Dalším cílem je tvůrčí konfrontace místní umělecké scény s uměleckou scénou rezidenta a naopak, která povede k navázání nových spoluprací a vzniku nových tvůrčích impulzů.

Obsah:
Rezidence NEIRO budou mít podobu jednoho a více týdnů dle domluvy v klidném rezidenčním prostoru NEIRO, který je situován v inspirativní umělecké čtvrti Vršovice. Rezidenti budou moci využít obytný rezidenční prostor a studio NEIRO pro práci na svých projektech. Důležitým aspektem rezidence bude uvedení rezidenta do českého uměleckého prostředí v podobě setkání s lokálními umělci a jejich tvorbou.

Završením rezidenčního pobytu umělců bude veřejný výstup dle projektu konkrétního umělce (výstava, performance, veřejné promítání, intervence ve veřejném prostoru, hudební, divadelní nebo taneční produkce, veřejné čtení apod.). Členové realizačního týmu poskytnou rezidentům produkční pomoc při realizaci jejich projektů a pomohou mu navázat kontakty s českými umělci a institucemi.

Rezidenční prostor a studio NEIRO

V klidné části pražských Vršovic, pár minut od samotného Vršovického náměstí, se nachází rezidenční prostor a studio NEIRO. Prostor je rozdělen na dva sektory – obytný a studio. První část disponuje vybavenou kuchyní s jídelním stolem, ve vedlejší místnosti je umístěna postel, klavír a obsáhlá umělecky zaměřená knihovna. Tyto kapacity nabízíme také v rámci programu uměleckých rezidencí. Studio má rozlohu 40 m², okna do dvora a betonovou podlahu. Mezi prostory je koridor s koupelnou a toaletou.

Při hezkém počasí je možné tvořit i na prostorném dvoře ve vnitrobloku obytného domu.

Přihlášky

Pro přihlášení pošlete motivační dopis a CV.

na e-mail:  info@neiro.org.

Více informaci:

na: www.neiro.org/art-residency/open-call/?lang=en

NEIRO Association for Expanding Arts z.s.

pro TANEČNÍ MAGAZÍN