Tanec a divadlo ji okouzlily v dětském věku, kdy se objevila v představeních ND Dalibora a Rusalky. A je jim věrná neustále. Eva Asterová – Čihařová, která je již tři desítky let uměleckou vědoucí, tanečnicí, choreografkou a autorkou představení rodinného Divadla Image si zahrála také před kamerou.

Pocházíte z Prahy a jste nejstarší ze tří umělecky nadaných sester (Dana je také tanečnicí a herečkou a Monika je výtvarnicí a architektkou). Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

„Myslím, že jsme byly jak v ráji, maminka se nám plně věnovala. Narodily jsme se v Podolí, kousek od Kavčích hor, kde jsme také s rodiči bydleli ve vilce se zahradou. Já jsem se mamince narodila v jejích 19 letech, Dana o dva a půl roku později a Monika hned za rok a půl po Daně. Všechno oblečení na nás pletla a šila. S tatínkem jsme často chodily na Kavčí hory, kde nás trénoval k vytrvalosti a zdatnosti a také  jsme pozorovaly krásné ještěrky a učily se poznávat různé brouky a květiny. Hodně jsme si spolu vyhrály.“

Kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od pěti let a čím Vás tak okouzlil, že jste jej vystudovala na pražské taneční konzervatoři?

„Naše tetička byla sólistkou baletu Národního divadla a také vyučovala tanec malé děti. V pěti letech jsem k ní začala chodit na hodiny baletu i já, Dana a Monika později také. Jako šestiletá jsem byla přijata do baletní přípravky Národního divadla k prof. Nadě Sobotkové, která vychovala mnoho dětí, které účinkovaly v představeních v dětských rolích. Mnozí z nich pak vystudovali Taneční konzervatoř a stali se profesionálními tanečníky. Já jsem také hrála jako dítě například v představeních Dalibor a Rusalka. Ta nádherná atmosféra jeviště mě tak učarovala, že jsem pak už nechtěla dělat nic jiného. Vystudovala jsem Taneční konzervatoř v Praze a pak ještě Akademii múzických umění, obor taneční pedagogika a zároveň jsem byla přijata jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka. Byla to pro mne veliká škola a krásné roky na jevišti. Hráli jsme v Rokoku a Divadle ABC, ale i po světě, například v Holandsku, Švýcarsku i v Austrálii.“

Profesionálně jste začínala jako sólistka v Pražském komorním baletu, prošla jste také Černým divadlem Jiřího Srnce a divadlem Imaginativ než jste v roce 1989 spolu s manželem hudebníkem Alexandrem Čihařem, založili vlastní Divadlo Image. Co Vás k tomu vedlo?

„Když mi bylo pětadvacet let, narodila se mi dcera Linda a pak syn Marek. Musela jsem tedy z Pražského komorního baletu odejít kvůli mateřským povinnostem. V divadle Jiřího Srnce jsem zaskakovala za sestru Danu, když také čekala dítě. V té době manžel hrál v Bacilech Václava Neckáře a chtěl, abychom byli více spolu, jelikož hodně koncertovali mimo Prahu, a tak jsme se rozhodli zkusit založit vlastní divadlo IMAGE. Bylo to těsně po revoluci a vůbec to nebylo jednoduché. Naše odhodlání však bylo veliké a tak jsme nakonec přes všechny překážky zakotvili v divadelním sále v Pařížské ulici, kde jsme denně hráli 24 let, než jsme se přestěhovali v roce 2016 do námi zrekonstruovaného sálu bývalého kina na Národní třídě 25. Vzniklo tady nové krásné divadlo, ze kterého máme velikou radost, i když to byl opravdu bobřík odvahy pustit se do takové stavby.“

V Divadle Image jste uměleckou vedoucí, tanečnicí a choreografkou a autorkou všech představení (Jazzmime Stories, Fancy!, Night Flight, Cabinet kuriosit a zázraků profesora Pražáka, Clonarium, Fiction, Black Box, Afrikania, Galaxia….). Co Vás ve své různorodé práci baví nejvíce? 

„Před lety jsem si řekla, že bych chtěla lidem přiblížit moderní tanec trochu jinak, ozvláštnit taneční představení něčím, co nikdo nedělá. Chtěla jsem, aby představení bavilo i lidi, kteří baletu moc nerozumí. Vznikl tedy koncept propojení tance s možnostmi kouzel v černém kabinetu a pantomimických komediálních scének. Toto spojení se velice osvědčilo a tak jsou na tomto principu vytvořena všechna naše představení. Moc mě baví vymýšlet nové triky, choreografie i kostýmy. Je to magie, kdy vše spolu souvisí, jedno by bez druhého nemohlo být. Každé nové představení je vlastně takové nové miminko, o které se musím starat.  Podstatný je také skvělý soubor.“

Divadlo Image je známé i v zahraničí a na svém kontě máte přes 100 zájezdů po celém světě. Díky tomu, že hrajete beze slov, můžete vystupovat všude. Jak reagují diváci na Vaše představení?

„Mimoto, že prakticky denně hrajeme v Praze, absolvovali jsme s divadlem mnoho zahraničních zájezdů všude po světě. Mám z toho velikou radost. Nejprve jsme se báli, zda třeba v Koreji, nebo Hongkongu budou diváci rozumět našemu humoru, ale ukázalo se, že ano a například v Izraeli jsme byli už na sedmi turné, naposledy jsme hráli 17 představení za 14 dní a přišlo na nás přes neuvěřitelných 16 tisíc diváků. Když vidím ta vyprodaná divadla, nechce se mi věřit, že je to možné.“

Vy jste vystudovala také taneční pedagogiku na AMU a před kamerou jste debutovala v seriálu Pan Tau a zahrála si ve filmech – Signum laudis, Co je vám, doktore?, Cena medu, Smrt krásných srnců nebo Anděl svádí ďábla. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

„Herectví jsem nestudovala, ale moc jsem si vážila toho, když jsem tyto herecké příležitosti dostala. Nemohu říci, co mě bavilo nejvíce, každý film byl jiný. Role Žanety Hazardové ve filmu Anděl svádí ďábla, byla obzvláště těžká, jelikož jsem jí musela hrát ve francouzštině. Byla zde i scéna, kde na mne vrhali nože, bylo to naživo, žádný trik, a to jsem měla opravu strach, jestli vydržím stát bez hnutí před nožem letícím na mě a neuhnout. Ve filmu Co je vám doktore? jsem hrála Veroniku, která byla charakterem úplně jiná, než jsem já a tak jsem byla zvědavá, jestli to zvládnu.“

Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?

„Vliv na nás má v životě každý prožitý den, ale moc jsem si vážila  Pavla Šmoka, který v člověku rozvíjel jeho vlastní nadání. Také velmi obdivuji choreografa Jiřího Kyliána.“

Jak jsem zjistila ve Vaší rodině je ještě více umělců – sestřenice herečka Jitka Asterová, její dcera herečka Anna Linhartová, neteře – baletky – sestry Adéla a Anna Srncovy, zpěvačka Tereza Aster Vágnerová. Spolupracovaly jste někdy spolu nebo rýsuje se nějaká spolupráce?

„Zatím jsme žádný společný projekt nevymyslely, ale co není, může být…“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Divadlo je vášeň a droga, není to koníček, ale kůň. Odpočívám při práci na zahradě a ráda jezdím na výlety na kole po české krajině. Mám kocourka a psa, se kterým jsem začala trénovat dog dancing (tanec se psem). Moje lásky jsou má vnoučátka. Snažím se s nimi být každý svůj volný čas.“

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Evy Asterové – Čihařové

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN