tanečnice – 15. stránka – Taneční magazín

7. KoresponDance aneb Nejen KOUKAL by koukal

I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se jeden z největších českých letních festivalů v České republice vydařil. Letos se ve Žďáru nad Sázavou neodehrával pouze tradičně na zámku… TANEČNÍ MAGAZÍN se tentokrát zaměřil spíše na zákulisí, prostředí a klíčové taneční produkce.

Prodloužený druhý červencový víkend tak trochu aprílovým počasím připomínal jaro. Černé nebe i předpovědi předem věštily déšť. Proto organizátoři festivalu – pod taktovkou jeho ředitelky, hraběnky Marie Kinski – přesunuli jeho nikoli nepodstatnou část ze zámku Kinských na blízký zimní stadion. Pod střechou tohoto stadionu září takzvaně slavnostně vyřazené dresy slavných hokejistů – reprezentantů. Vampola, Rolinek, Koukal. A nejen hokejista Koukal by koukal, jak se vše podařilo organizátorům zvládnout.

TANEČNÍ MAGAZÍN se opět zúčastnil (stejně jako minulého roku) KoresponDance osobně. A byl znovu mile překvapen.

Jako na drátkách

Úvodem musím vzdát hold všem pořadatelům. A to opravdu všem. Od hlavního štábu, dramaturgie, přes akreditaci, průvodcovskou službu, personál stravovacích zařízení, až po ochotné dispečerky na parkovištích.

Déšť festival vyhnal na místní zimní stadion

Všichni se snažili. A návdavkem měli pro každého schován (nevím už kolikátý?) úsměv. Převážně mladé ženy a slečny trpělivě odpovídaly na dotazy účastníků, diváků i hostů, pobíhaly a organizovaly. Často nenápadně, aby nepřehlušily představení či hudební produkci.

Prostě, vždy, všem a zejména všude byly usměvavé i ochotné pořadatelky po ruce.

V sobotu bylo navíc velmi sympatické, jak se na zámku organizačně podařilo souběžně zvládnout velkou, výpravnou svatbu i samotný festival!

Skloubení s historií

Možná jste se teď podivili, proč se úvodem zmiňuji o průvodcovské službě. KoresponDance je specifický, že se koná v areálu barokního klenotu (nejen) Vysočiny – zámku Žďár nad Sázavou. A proto jsou nedílnou součástí festivalu prohlídky zámku i okolí. Zájemci se mohou vydat na prohlídku „Po stopách Santiniho“ či „Zámecký okruh“ anebo mezi exponáty „Muzea nové generace“. Fronty i záznamy u objednávek svědčily, že o historii byl na KoresponDance zájem vpravdě neutuchající.

Za TANEČNÍ MAGAZÍN jsem si letos prošel nejen výše zmíněné okruhy a expozice, ale také hostující výstavu pražské Národní galerie se skvosty české barokní malby i sochařství. A v neposlední řadě i bohatou expozici věnovanou rodu Kinských.

Nemohl jsem opominout ani perlu zámku – kapli. Ta se již chystala na uvedenou svatbu. A závěrem jsem si prošel i charakteristické rybí sádky. Letos počasí nedovolilo tradiční zpoplatněný výlov ryb do síťových naběráků. Škoda. Ale nabitý program to přebil.

Semináře, workshopy i kulaté stoly

Snad každý festival žije nejen produkcí svých představení, ale zejména dalšími aktivitami. Korespondance není v tomto směru žádnou výjimkou.

Pořádající centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, věrno svému zaměření, uspořádalo celou řadu workshopů, kulatých stolů a besed.

Workshop v duchu afrických tanců probíhal v zámecké konírně

KoresponDance se stal pochopitelně i dějištěm množství neformálních setkání, výměny zkušeností i domlouvání dalších vystoupení. A tak tomu má být. Bez toho by nebyl festival festivalem. Neodmyslitelně.

Tradičně i pro děti

KoresponDance se po celou dobu své existence věnuje programově i těm nejmladším.

Potkal jsem množství dětí v různých prostorách zámku. I v těch muzeálních. Pochopitelně dost často v prodejně papírových modelů hradů a zámků. A samozřejmě i na představeních.

Agáta Jarošová a její produkce v Muzeu nové generace

Je otázkou, zda zrovna pro předškolní mládež, která tam houfně seděla v prvních dvou řadách, bylo vhodné představení poloobnažené Agáty Jarošové „Sa Présence“ v Muzeu nové generace? Ale i mládí přece musí vidět všechno…

Velmi milé byly výtvarné workshopy a dílničky. Tam se děti opravdu skvěle vyřádily.

A tradičním vrcholem bylo nedělní představení „Škola tančí“. Zde se návštěvníkům festivalu prezentovaly tvůrčí i kreativní projekty škol i uměleckých školských zařízení.

V duchu pohádek – Vysočina

Na zimním stadionu se neservíroval salám Vysočina. U stánků spíše palačinky, hamburgery, klobásy a hranolky. Ale jedním z vrcholů představení byl projekt Petry Fornayové a Cluster Ensemble i Vysočiny. Vysočiny jako volného sdružení seniorů i mládeže. Pod „světovým“ názvem „Dance with Changing Parts“.

Hodinová produkce „Dance with Changing Parts“v duchu parafráze na spartakiádu se chýlí ke konci, jedinou změnou je nasazení slunečních brýlí

Převážně monotónní doprovod hudby mělo na svědomí špičkové mnohaklávesové těleso. Trochu připomínalo dávnou Klávesovou konklávu Emila Viklického, Gabriela Jonáše, Karla Růžičky i dalších klávesistů.

Zde mně přišly na mysl hned dvě důvěrně známé pohádky. „Jak pejsek a kočička vařili dort“ a „Císařovy nové šaty“. Ta o pejskovi i kočičce proto, že ne vždy, když smícháme špičkové hudební těleso, výborného režiséra, choreografa, tak z toho zákonitě musí být dobré výsledné menu. A ta o císařových šatech, proto, že za zdánlivě uměleckými dlouhými prostoji a pouze vykonstruovaným napětím nemusí být – zhola nic! Opravdu, monotónní hudba, jednoduchá a jednotvárná choreografie či záměrně „umělecky“ zpomalované nástupy všech účinkujících na scénu tedy v žádném případě nenadchly laiky ani odborníky. Choreografický pohyb vystupujících po valnou dobu produkce pouze připomínal pohyb cvičenců a cvičenek ve fit-studiu. Prostě, tak trochu nepovedená parafráze na spartakiádu.

A tak tentokrát závěrečný potlesk patřil pouze místním vystupujícím za snahu a odvahu se veřejně prezentovat.

Petra Fornayová v minulosti zaujala i tenisovými projekty, škoda, že si takový nápad neschovala pro KoresponDance – právě totiž vrcholil nejslavnější tenisový turnaj Wimbledon

Další desítky představení na KoresponDance však rozpaky a pachuť z Vysočiny překonaly.

Trochu kouzla zbaven

Poněkud spornou otázkou se ukázala volba nonkonformního moderátora Ondřeje Cihláře. Stává se v poslední době módou zařazovat jako moderátory tyto méně okoukané, méně zkušené, ale o to suverénnější „takyosobnosti“.

Cihlář jako moderátor evidentně nezvládal prostředí velkého stadionu. Jeho devízou měla být improvizace. Tu opomíjel téměř absolutně. Velkým problémem byla i jeho zásadní neznalost akrobatického – ačkoli jej jeho vlastní(?) webové stránky prezentují právě jako experta na cirkusovou scénu! – i zásadněji tanečního prostředí. Až komicky působilo, že se často postavil hned vedle velkého reproduktoru, takže jeho výstupní hlas začal takzvaně „vazbit“. To se snad odnaučuje již v „moderátorské mateřské školce“? Velkým kontrastem k Cihlářově prezentaci byli jiní moderátoři na festivalu i diskžokejka, která si dokázala obecenstvo sympaticky podmanit.

Diskžokejka DJWee si, na rozdíl od moderátora Cihláře, dokázala získat obecenstvo

Ale je v podstatě dobře, že Cihlář dostal šanci. Festivalu to dalo zas jiný nádech. Samotnému KoresponDance zas tak výrazně neuškodil. A možná, že obdobná lekce pomůže do další kariéry i zde tomuto suverenity zbavenému členu divadélka Vosto5?

Prostě, nikoli každý rádoby upovídaný „machýrek“ může být spíkrem. Natož moderátorem.

Opravdu, velká poklona

Taneční festival KoresponDance skončil. Tedy, jeho sedmý ročník. Na obzoru je již ročník osmý, v jubilejním roce 2020.

Komu patří poklona? Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, jako pořádající organizaci, ale i dalším spoluorganizátorům. Všem těm, kterým se podařilo dokázat, že KoresponDance od prvního ročníku vykvetl mezi evropskou elitu moderních tanečních festivalů. A na to si můžeme připít místním pivem Revolta, které se na zámku ve Žďáru prodává.

Foto: Korespondance, SE.S.TA, Dragan Dragin a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

„Moje taneční sny nikdy nekončí“

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo?

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce?

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době?

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového?

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš?

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová