Štítek: tanec

Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme  jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!

„Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je  taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale  o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon  má kořeny v dynastii Čoson, což byla  poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také  jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě.  Ani  nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo  čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě.  Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý  třeba  hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla  byla  tedy taková, že se mohli zúčastnění  dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál.  Za  něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu  týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.

A taekkyon  je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna  cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí  se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová  umění. Mezi Korejci je velice oblíbený,  je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická  bojová  umění v Koreji, jako  je například  taekwon-do,  jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky  mluví jako o ryze korejském cvičení.  Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu  natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce  2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“

Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box  toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?

„Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi  moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je  sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí  jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už  student přijde na bojové  umění  s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině  učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá  jen v tom, že  se člověk  stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová  umění mají i zásady, mají  nějaký morální kodex,  snaží se, aby se jeho cvičenci,  podle těchto  zásad, chovali nejen  v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes  třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a  zacvičení si, ta je  tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes  je Korea  nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy  navštíví  oltář  předků, tam něco obětují a stále  dělají klasické konfuciánské činnosti.“

Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší  naučit  se asijská bojová umění než naše západní sporty?

„Tak já  osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl  jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak  v tanci, tak v bojovém umění.  Ale i taekkyon  má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit  obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘  levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka  kreslí trojúhelníček….

Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale  vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu,  to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a  kyčlí u Asiatů. To je rozdíl  už  z historického hlediska.

Asiaté dodnes  v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás  jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého  sedu  a ne našeho pohodlí na  židli, už ráno, když vstáváte  ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a  tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci  jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.

Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý  dotkne soupeře  nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle  jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco  tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a  ony  nejsou schopny  přirazit zadek ke zdi, tak  mají stáhnuté stehenní a podkolenní  svaly!  Korejec běžně přijde na trénink,  vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce,  ti   zvednou  levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz  a vůbec s tím nemají problém. My ano.“

Je to, jednoduše, korejský  životní styl.  Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale  životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku  a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a  co Vás oslovilo a lákalo?

„Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako  pro spoustu lidí mé generace,  kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali  jsme tu  kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál  víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat  jejich  historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější  kuchyně je ta asijská.“

Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než  u nás,  nebo Vám to opravdu  „nefalšovaně“ chutná?

„Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!!  Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené  v oleji je pro ně výborná věc. Ale  i  pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu  vyhledávám!!!  Takže  pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské  kuchyně je to  nejlepší na světě!  Ale   uznávám,  že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto  máme v genech a máme to rádi. To je jasné.  Podíváme-li se ale dál –  omáčky   a maso,  brambor  a  maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo.  Je tu zásadní  problém, který  dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který  jde na trénink, a je jedno, zda jde o  tanec nebo bojové umění, tak toto  jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i  zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální  doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné,  tedy alespoň já si to neumím představit, že bych  třeba něco takového cvičil a  nevěděl  bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo!  Mnoho  technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou!  Pochopit  názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného  jazyka, takže myslím, že to je všechno  propojené i s kulturou národa.

Často říkáme:  ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je  výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury  má takový asijský  Mistr zabudované  v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec  hluboce  chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže,  že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho  opravdu velice  cení. Korea  má takový podobný národností pocit  jako Češi,  řekl bych.  Oni, stejně jako my, byli také  dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co  my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela  česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají  stejnou radost, pokud známe jejich kulturu,  jako bychom   my přijeli do nějaké jižní Ameriky  a  tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také  potěší!“

Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla  pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že  nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti.  Tedy dá se říci, že  nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, že  Češi  i Korejci to prožívají  trošku jinak.“

Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika  třeba nemá?

„Já si myslím, že Evropana přitahuje něco,  k čemu nemá  běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.

Tehdy to  bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla  japonská  bojová  umění,  ale  nebylo možné,  aby v 70. letech přijel  do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou  nějaké generační problémy, protože děti, které  chodí do českých škol, nechápou,  proč jejich  rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni  tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali!  Všeobecně si myslím, že  bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom,  jejich svět  je něco tak  svébytného, je to zkrátka  pojem. Úplně  jiná filozofie, jiná  kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela  spíše  z  kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být  zajímavé. Ostatně,  kousek za  našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám  nikdy nebyl!  Dodnes  je to čtené, je zajímavé,  je to úplně něco jiného!

Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází  z evropských kořenů,  není  tedy Evropanům  obecně  až tak vzdálená. A proto možná není až tak  zajímavá.  V naší zemi  určitý zájem  může být ovlivněn i  komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne.  Ale ještě já jsem toto  cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno,  krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo  na ulici a žebralo, to už se vnímalo  trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“

Připadá mi, že  asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v  dnešní době?

„No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny.  Samozřejmě,  Evropa byla určitě největší koloniální mocnost,  a to, co dovedli  Holanďané či Britové, o tom není sporu.  Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se  směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou  rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci  za druhé světové války, mám na mysli  takové  to jejich brutální až ‚náckovské‘  chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců  je zřejmé,  že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea  sama neměla  nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i  kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka  nemohli jako malý národ  zaútočit na obrovskou Čínu.  Takže   z toho možná vychází  i  myšlenka japonských bojových umění, ta  je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění  je samý výkřik a všechno  je takové seriózní.  Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové  umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto   prolíná  celými kulturami.  Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych.  Když nad tím tak přemýšlím, tanec  i boj  musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“

Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají!  Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?

„Myslím si, že je to hrozně důležité!  Věnovat se ať už tanci,  nebo bojovému umění.  Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.

Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním,  primitivním  či přirozeným čistým pocitům  opočlověka. Jinak  to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských  pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně  člověk, který sedí  celé dny v kanceláři. A  bohužel těch lidí  sedících v kancelářích  je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá  radost  z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní  potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém  umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti,  zdvořilosti ke starším, k učiteli,  je jedno, zda je  to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a  Číně  a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje,  možná to samo o sobě  vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní  společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen  vždycky tomu rebelství, není přímo  od věci.

Vezmeme-li v úvahu  úplně prvotní  projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži,  všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.

Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno  do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený.  O víkendu  jsme šli do tělocvičny, byla  otevřená, ležely  tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála  paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás,  Vy to tady  nemáte zamčené?  Někdo  zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´  Odpověď zněla:  ,Ne,  takto to je o  víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“

Jak se vlastně daří Vašemu  klubu v době pandemie?

„Pokud  jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line  lekce,  setkávání se ve  dvou  lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí.  Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je!  Navíc  jsme  se rozhodli stavět  Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé  nepřibývají, ‚staří‘ lidé  ubývají, takže členská základna klesá.  Někde jsou ještě krácené dotace, protože  mnohý  si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu,  v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat,  kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku  zabere,  to ano, ale  v této situaci  si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více  a ještě musím hodně  přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří  chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky  a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim  tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?

Pro ty, kteří  se věnují plně  zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie  pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď   trošku taneční i bojové  školy podpořit? Mnoho  škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já  sám doufám, že už brzy  děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké  ty zájmové  aktivity  a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší.  Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické  zdraví dětí, ale celkově i  na jejich životní styl. Kdy jindy by  si děti  měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat  než v prepubertálním věku?  V nějakých  35-ti  letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný  z dětství!

Dnes není potíž jenom v tom, že  nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to  vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace.  Už  se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé.  Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách,  s těmi se potká každý,  kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat  v rámci nějaké terapie  soukromé hodiny např. do blázince…

Situace v rodinách také není jednoduchá.  Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti  nepobily….  Dětská duše  bez kontaktu s vrstevníky trpí.  A někteří  jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“

Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy  a děkujeme za rozhovor

 

Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete na www.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.

Foto: archiv Mistra Martina Zámečníka

 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN