Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.
Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…
Kateřina Brožová
Jaký máte všeobecně vztah k tanci?
„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.
Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“
Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?
„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“
Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?
„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“
Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?
„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“
Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?
„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“
Jaký taneční styl je Vám nejbližší?
„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“
Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?
„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“
Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?
„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“
V čem konkrétně?
„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.
Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “
Balet ji provází od dětství a svoji profesionální kariéru zahájila jako sólistka ve Finské národní opeře a baletu v Helsinkách. Tančila v Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku. V Čechách otevřela studio Art of Movement a balet vyučujete také na zahraničních školách. Její práce je pro Barboru Kohoutkovou také koníčkem.
Vyrůstala jste se starší sestrou Vendulou v Praze. Jaké bylo Vaše dětství?
„Na dětství mám hezké vzpomínky. Bylo velmi pestré. Když mi byly asi dva roky, žili jsme rok na vesnici, to znám jen z vyprávění, na to si moc nepamatuji. Ale na vesnici jsme se vraceli. Měli jsme chalupu v Novém Dvoře u Písku a tam trávili každé léto a víkendy. Byla to dobrá kompenzace k městskému životu. Na chalupě jsem se vždy proměnila v malé cikánské dítě, lezla na seník, stavěla bunkry v lese, jezdila na koni, chodili jsme na houby, borůvky, jezdili po výletech na kole. Sousedi měli velký statek, tak jsem pomáhala s péčí o domácí zvířata. Dokonce i krávu jsem dojila.
Ve třech letech jsem po vzoru sestry začala chodit na balet a brzy se zaplnil náš život tancem, vystupováním v divadle, natáčením v televizi. Se sestrou jsme chodili ještě na lekce klavíru a hudební výchovy, gymnastiku. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat na hory. S nástupem na Taneční konzervatoř se život trochu proměnil a už tam převažoval balet.“
Jednou jste přiznala, že balet je Váš život. Vždycky jste chtěla být baletkou? Čím Vás balet tak okouzlil?
„Jako dítěti se mi ta přání střídala. Chtěla jsem být paní učitelkou, se sestrou jsme měli období, kdy nás bavilo péct, tak jsme si říkali, že budeme mít vlastní cukrárnu, pak jsem se zamilovala do koní a chtěla se stát profesionální žokejkou. Ale balet tam vždy figuroval a nakonec vyhrál. Tanec a pohyb mi vždy přišel jako moje přirozenost. Někde jsem slyšela hudbu a už jsem tančila. Možná to, že je mi balet tak blízký, je i tou mou určitou potřebou jít ve věcech do hloubky. Balet je velmi krásná forma pohybu a zároveň je jedna z nejtěžších, nejdokonalejších a pro mne nejkrásnějších, nejestetičtějších uměleckých forem.“
Baletu se věnujete od dětství. Během studií na taneční konzervatoři jste vyhrála několik mezinárodních soutěží, vystupovala v TV Zpěvankách, točila pohádky a zahrála si v seriálu Když se slunci nedaří. Jak jste si cítila před kamerou?
„Před kamerou jsem se cítila dobře, neměla jsem trému, bavilo mě předvádět se. Kolem filmu byli fajn lidi. U seriálu Když se slunci nedaří, to bylo už trochu jiné. V té době už jsem chodila na konzervatoř a kvůli natáčení jsem zameškala dost hodin ve škole a to pro mne byl stres. Tehdy už byla priorita škola a představa nejít na klasiku nebo scénickou praxi kvůli natáčení, byla hrozná.“
V 17 letech jste zahájila svoji profesní kariéru v Helsinkách ve Finsku a stala jste se sólistkou Finské národní opery a baletu. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Začátky byly opravdu těžké. Nebyla jsem jazykově dobře vybavena. Odtržení od rodiny, úplně nový režim v divadle oproti škole, žádní kamarádi… Ještě k tomu jsem Helsinky poznala v létě, když jsem tam byla na soutěži a to je nejkrásnější období. Pak jsem v srpnu nastoupila do souboru, přišel deštivý podzim, půl roční tma, zima, kruté mrazy. To byl také nový zážitek. Tři měsíce po zahájení první sezóny jsem si zranila nohu, doktoři neurčili správně diagnózu a začal dlouhý vleklý proces zdravotních problémů, který vyústil třemi operacem i na specializované klinice v Německu.“
Hostovala jste také Bostonu, Veroně, Miláně, Hamburku a prožila dvacet let v zahraničí. Co Vám to dalo?
„Hodně! Ne vždy to bylo lehké, ale jsem za ty zkušenosti a prožitky vděčná. Jak lidsky, tak profesně. Profese baletky se nedá naučit z knihy, učíte se získáváním zkušeností praxí. Člověk musí být stále otevřený se učit, musí si rozšiřovat obzory a cestování je nezbytností. Naopak návrat do Čech pro mě byl šokem a zjistila jsem, jak jsme v mnoha směrech za světem pozadu. Bohužel to není jen v odvětví baletu. Nyní díky mé trochu zkomplikované životní situaci narážím na katastrofální stav našeho soudnictví. Řeším již dva roky soudně úpravu péče o mého syna a tato srážka s úrovní našeho soudnictví je pro mne velkým šokem a obrovským zklamáním z postojů naší společnosti a těchto institucí. Neúcta k mateřství, chaos, nekompetence až diletantství lidí, kteří rozhodují o životech dětí a mají hájit jejich práva. Toto samotné téma by vydalo na knihu.“
Během své aktivní taneční kariéry jste spolupracovala s řadou významných osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil?
„Nedá se říci, kdo mě nejvíce ovlivnil. Byl by to dlouhý seznam. Ale první, kdo mi vytanul na mysli, je paní profesorka Ingrid Němečková. Učila mě celých sedm let na konzervatoři, připravila na všechny soutěže a pak jsem s ní pracovala i v angažmá v Helsinkách, protože jsme tam odjely společně a ona tam zůstala a je tam dodnes jako hlavní baletní mistr. Dala mi dobrý základ, na kterém se dalo stavět. Toto u nás ve společnosti trochu chybí, opravdová úcta k dobrým učitelům. Když teď sama jezdím jako pedagog učit třeba do Číny, úcta společnosti i studentů k pedagogům, učitelům je obrovská. V téhle sféře máme jako společnost velké rezervy.“
V roce 2008 jste skončila s aktivní kariérou. Bylo to těžké rozhodnutí?
„Skončila, abych se k ní po roce a půl zase vrátila, ale už jen jako hostující primabalerína. Měla jsem velké zdravotní potíže. Byla jsem po náročné operaci kyčelního kloubu a v angažmá v Hamburku už jsem se necítila dobře. V tomto souboru tanečník může fungovat pouze, když tančí na sto procent. Cítila jsem ze strany vedení netrpělivost a ztrátu zájmu a už mě to nenaplňovalo. Rozhodla jsem se naplno věnovat metodám Gyrotonic® a Gyrokinesis® a během roku jsem si udělala instruktorský kurz na obě metody, kterým se věnuji doteď.“
Baletu jste ale, na rozdíl o Vaší sestry Venduly, která byla také úspěšnou primabalerínou, zůstala věrná. V Čechách jste otevřela studio Art of Movement a vyučujete na zahraničních školách. Baví Vás to? Co vše učíte?
„Baví mě to. I když jak jsem zmiňovala už dříve, mou přirozeností byl projev pohybem a teď se musím učit vyjadřovat verbálně. To, co cítím, to, co jsem se naučila praxí, umět vysvětlit a předat. Trochu narážím i na zkostnatělost našeho systému. Tak, jak učím já, mohu u nás učit jen soukromě nebo v zahraničí. Myslím si, že systém metodiky zvláště klasického tance u nás nebyl už dlouhá léta zasažen nějakou inovací. Osnovy jsou stejné, i když vývoj a nároky na tanečníky jsou už někde úplně jinde, než byly před padesáti lety. Spousta odvětví, které se zabývá rozvojem pohybu, fyzického i psychického zdraví v době, kdy se tvořily osnovy klasického tance ještě ani neexistovaly. Mě fascinuje lidské tělo a mysl, jeho nekonečný potenciál rozvoje a snažím se v tomto směru dále rozvíjet.“
Jste velice aktivní a zaneprázdněná prací a k tomu maminkou malého synka Eliáše. Umíte odpočívat? Jak ráda relaxujete?
„S odpočinkem je to teď velmi těžké. Skloubit práci a mateřství není lehké. Má situace je trochu ztížena i tím, že nežijeme se synovým otcem a péči o syna zajištuji převážně sama. Oba moji rodiče už nežijí, tak nám chybí babička a dědeček, a proto volný čas je teď pro mne spíše science fiction. Mám výhodu v tom, že má práce je i můj koníček a naplňuje mě a čas strávený se synem, i když je povětšinou velmi akční, je také velmi kvalitně strávený čas.“
„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“
Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?
Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?
„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“
Adam v době, kdy zpíval v Superstar
Co jste považoval za negativní stránku soutěže?
„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.
Já jsem tam šel primárně s myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“
Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?
„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“
Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?
„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“
Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?
„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“
Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?
„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv. Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné! A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“
Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?
„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.
A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“
A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?
„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“
Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?
„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické. Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“
Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?
„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“
Píšete si i v angličtině text sám?
„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“
Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?
„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“
Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?
„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“
Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“
„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“
Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?
„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)
Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?
„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).
Tedy jednoduché to také nebylo?
„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“
O co se zajímáte ve svém volném čase?
„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“
Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Eva Smolíková
Foto: Archiv Adama Kukačky
Eva Smolíková
Odkazy na autorskou tvorbu:
Adam Kukačka Band:
Vzdálená
Naslouchej
Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )
Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.
Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…
Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?
„Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“
Jak jste se vlastně dostal k tanci?
„Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“
Chodil jste obligátně do tanečních?
„Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“
Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?
„V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“
Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?
„Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“
Je někdo Vaším tanečním vzorem?
„Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“
A na domácích parketech?
„V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.
Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?
„Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“
A na českou taneční metodiku?
„Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“
A konkrétně v oblasti bachraty?
„Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“
Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?
„Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂
Stavíte i sám choreografie?
„Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“
Je složitější choreografie kolektivní než párová?
„Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“
Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?
„U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“
Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?
„Zatím ne, ale třeba se to změní.“
Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?
„Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“
Co to – podle Vás – způsobuje.
„Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“
Co chystáte v roce 2018?
„V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“
A chystáte se naopak vy do zahraničí?
„Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“
A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?
„V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“
Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂
