Štítek: rozhovor

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorem, scenáristou a spisovatelem SLÁVKEM BOUROU

„Choreograf mně utekl do Hollywoodu.“

Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:

Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?

„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“

To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?

„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“

Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?

„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“

Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?

„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“

Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?

„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“

Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?

„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“

Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke „spisovatelskému stolu“ dostal?

„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“

Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního „přetlaku“, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše „dokopat“?

„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“

Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?

„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“

Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?

„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“

Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?

„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“

I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.

„I já děkuji za zajímavé otázky.“

 

Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární „Snídani s Novou“.
Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.

Rozhovor připravil: Michal Stein
Foto: Dr. Dušan Dostál a archiv TV NOVA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s předním tanečníkem a choreografem VÁCLAVEM KUNEŠEM ze 420PEOPLE

„Práce s Larbim je pro nás dárkem.“

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

 

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

„Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

„Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

„Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

„Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

„Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

„Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

„A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

„Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

„Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

„Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

„Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

„Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

„Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

 

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN