Rozhovor se zpěvákem Petrem Jandou

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *