„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“
Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová
MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA
Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.
Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?
„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“
A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?
„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“
Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?
„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“
Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?
„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“
A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?
„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“
Jak se Vám spolupracuje s choreografy?
„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“
Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?
„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“
Boney M revival
To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?
„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“
Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?
„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂 “
Dbáte pečlivě i na výběr textů? Vím, že pro Vás píšou přední textaři.
„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“
Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru
Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…
„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“
Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?
„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂 “
Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?
„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“
Přehlídku básní, písní a her pro děti, jejich rodiče, učitele, starší sourozence a vedoucí kroužků z nové knihy Jiřího Weinbergera a ilustrátorky Pavly Hovorkové Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka přináší výstava v Paláci YMCA
Přehlídku básní, písní a her pro děti, jejich rodiče, učitele, starší sourozence a vedoucí kroužků z nové knihy Jiřího Weinbergera a ilustrátorky Pavly Hovorkové „Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka“ přináší výstava v Paláci YMCA Na Poříčí 12, Praha 1. Výstava potrvá od 11. května do 13. července 2016, otevřena bude denně od 8 do 21 hodin. Vstup pro veřejnost je volný.
Jiří Weinberger je básník, herec, textař a také absolvent specializace Pravděpodobnost a matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Jeho smysl pro humor, nadsázku, rytmus, rým a vynalézavé slovní hříčky připomene styl Emanuela Frynty, Jana Vodňanského a dalších moderních autorů. S Janem Vodňanským také občas jako host vystupuje v kavárně Caféidoskop v kabaretu „Jak nám dupou králíci“. Vodňanský také novou Weinbergerovu knihu s bohatými ilustracemi Pavly Hovorkové při zahájení výstavy slavnostně pokřtí.
Přátelé Jan Vodňanský a Jiří Weinberger při společném vystoupení
Kniha „Učíme děti myslet a mluvit aneb Ví to každá kapka“obsahuje 101 básniček a velký počet původních doprovodných her, jejichž cílem je rozvíjet dětské myšlení, smysl pro poezii, češtinu a jazyk obecně. Mnohé básně se v této již čtrnácté Weinbergerově knize objevují poprvé. „Je v ní nezanedbatelné množství básní, které ještě nikdo neviděl a které jsem ještě nikomu ani neodříkal. A jsou tam také verše, které se sice veřejně objevily, ale pouze jako součást improvizovaných vyprávění v některém z našich kabaretních pořadů,“ říká Jiří Weinberger.
Kromě psaní, překládání veršů – zejména amerického básníka Ogdena Nashe – a vystupování v kabaretu se autor věnuje aplikacím počítačových simulací pro organizaci a řízení projektů, výuce komunikačních a prezentačních dovedností a řízení své malé, agilní firmy TIMING Praha, která sídlí právě v Paláci YMCA.
Kniha obálka
„Stále častěji se stává, že Palác YMCA –jako památkově chráněné dílo prvorepublikové architektury –přitahuje zajímavé osobnosti, a nás těší, že jim můžeme poskytnout prostor. Ať už jde o místo pro jejich práci nebo třeba o možnost uspořádat přímo v budově svoji výstavu,“ dodává Petra Otřísalová, ředitelka Paláce YMCA.
Palác YMCA je budova postavená v centru Prahy ve stylu moderního klasicismu. Je stále místem, kde se intenzivně sportuje a kde se také konají kulturní akce. V tomto domě na dobré adrese si různé firmy a organizace rády pronajímají kanceláře. Samotná YMCA se v tuzemsku mimořádně rozšířila ve dvacátých letech minulého století a má zde slavnou tradici. Podporoval ji mimo jiné i první Československý prezident T. G. Masaryk spolu s dcerou Alicí.
Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí.
Galerie Portheimka otevře návštěvníkům zářivá a malebná pražská zákoutí. Fascinující obrazy staré Prahy představí tvorbu jedinečného malíře a celoživotního milovníka stověžaté české metropole, Karla Chaby. Výstava s názvem Karlův (Chabův) most tu začíná od 6. května a potrvá až do 12. června. V Galerii Portheimka, která nedávno prošla rekonstrukcí a nově veřejnosti otevřela i první patro s nádhernými barokními freskami, budou některá Chabova díla vystavena poprvé.
Karel Chaba, označován také jako poslední malíř staré Prahy, měl mimořádný talent a jeho dílo se právem těšilo pozornosti doma i v zahraničí. Hlavní město pro něj bylo hlavní a celoživotní inspirací. Jeho obrazy ukazují známé scenérie i skrytá pražská zákoutí, romantickou atmosféru zapadlých uliček i poezii všedního dne s dvojicemi milenců a osamělými chodci. Chaba při tom mistrně pracoval s barvami i se svou vlastní imaginací.
„Jako malíř se prosadil jinak, než bývá obvyklé. Neměl školy, měl ale přirozený talent a hlavně výjimečný a nezaměnitelný styl, takže si hned po první výstavě v roce 1960 v divadle D 34 E.F. Buriana získal všeobecný respekt a rychle zapadl mezi tehdejší umělce a intelektuály,“ říká kurátorka výstavy a přítelkyně malířovy rodiny Pavla Petráková-Slancová. Podle ní šlo umělci vždy víc o vyjádření niterného vztahu k milovanému městu než o jeho přesné zachycení. „Jeho přítel Bohumil Hrabal, se kterým chodili na pivo, o něm trefně říkal, že Prahu poprvé uviděl pohledem venkovského chlapce – a že ten pohled mu už zůstal,“ dodává kurátorka.
Od vařečky k Picassovi
Vyučený kuchař a malíř-samouk sám sebe s humorem nazýval „neakademickým malířem“. Umělec, jehož tvorbu ovlivnili Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall, byl známý také jako sběratel a znalec: nashromáždil cennou sbírku českých mistrů a byl považován za asi největšího domácího odborníka na tvorbu Pabla Picassa, jehož dílo ho fascinovalo. Karel Chaba byl také jediným českým malířem, jehož v ateliéru navštívil slavný sběratel umění, prominentní galerista a „objevitel Picassa“ Daniel-Henry Kahnweiler.
V přízemí galerie se představí rozměrná Chabova plátna zachycující Karlův most a Pražský hrad, v prvním patře si návštěvníci budou moci prohlédnout kolorované grafiky a obrazy. Součástí expozice bude i dokumentární film kurátorky a režisérky Pavly Petrákové-Slancové o malířově životě i díle s komentářem jeho syna Patrika. Hudbu ke snímku složil umělcův vnuk Jakub.
Výstava Karlův (Chabův) most se koná v rámci oslav 700. výročí narození Karla IV.. V Galerii Portheimka ji doprovodí i program pro děti a výstava knih pro děti vydaných k letošnímu výročí „Otce vlasti“ v nakladatelství Albatros. V prodeji bude rovněž umělcova monografie Prahababa – Karel Chaba.
Galerie Portheimka je otevřená od úterý do neděle mezi 13h až 18h. Vstupné na výstavu je 60 Kč pro dospělé, žáci, studenti a důchodci zaplatí 30 korun, hromadné vstupné (skupiny nad 10 osob) je za 20 Kč za osobu. Děti předškolního věku se mohou přijít podívat na výstavu zdarma.
Ve dnech 12. a 19. května od 16 hodin proběhnou komentované prohlídky, které povede doc. PhDr. Jiří Tomáš Kotalík. Další komentované prohlídky (vždy o pátcích a o sobotách) galerie nabídne po předchozí dohodě, rezervaci je třeba udělat na tel 602 308 265.
celoživotní milovník a malíř staré – „Karlovy“ – Prahy se narodil 3. srpna 1925 v Sedlci-Prčici na Benešovsku a vyučil se kuchařem. Ve výtvarném umění byl samoukem; jeho tvorbu ovlivnili malíři Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall. Žil v Praze, kam přišel krátce po druhé světové válce. Od roku 1962, po své první samostatné výstavě, se profesionálně věnoval malířství.
Karel Chaba, neakad. mal., byl jedním z největších znalců výtvarného umění 19. a 20. století. Svá díla prodával, aby následně vytvářel pozoruhodnou soukromou sbírku českého i světového výtvarného umění. V poslední dekádě života maloval především obrazy žen. Zemřel 25. 8. 2009 v Praze. Odkazu jeho díla se věnuje syn Patrik.
Galerie Portheimka
byla postavena jako Dienzenhoferův pavilon roku 1735. Letohrádek postavil slavný stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer v roce 1728 pro sebe a svou rodinu. V roce 1945 byl komunisty zestátněn a od r.1963 se v Portheimce usídlil Svaz českých výtvarných umělců, který zde na počest zakladatele založil Galerii „D“. Chátrající objekt byl v devadesátých letech minulého století zrekonstruován pod vedením Tomáše Zetka. V současné době letohrádek patří Městské části Praha 5. Reprezentační prostory v prvním patře s překrásnými n&aacut e;stropními freskami Václava Vavřince Reineraprošly nedávno další opravou a jsou využívány pro pořádání kulturních akcí a výstav, které se konají také v přízemí pavilonu. V novém kabátě se nyní představuje i příjemná kavárna, kde byla při poslední rekonstrukci objevena studna pocházející z 18. století.
„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“
Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.
Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.
Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.
Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?
„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“
Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?
„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“
Robert Rohál a Helena Vondráčková
Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?
„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“
Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?
„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “
V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?
„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“
Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?
„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“
Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?
„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)
Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?
„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“
Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?
„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“
V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…
„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“
Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…
„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“
Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.
![1_Ilustrace_Pavly_Hovorkove_s_textem_Jiriho_Weinbergera[1]](https://www.tanecnimagazin.cz/wp-content/uploads/2016/04/1_Ilustrace_Pavly_Hovorkove_s_textem_Jiriho_Weinbergera1.jpg)
