Zajímavé tituly v podnětné dramaturgii. █ Filmy pro pamětníky vedle premiér. █ Česká stopa nejen v animovaném filmu. █ Otevřená intimní svědectví. █
Od 16. do 25. října proběhl ve třech specializovaných kinech v Praze, ale také v Brně a Jihlavě česko-německo-rakousko-švýcarský filmový festival DAS FŰLMFEST (FilmFest).
TANEČNÍ MAGAZÍN zaujaly mnohé filmy, ale návštěva některých by našim redaktorům kolidovala s jinými kulturními akcemi. Inu, festival koncentrovaný na tak malý časový prostor je prostě náročný…
Před každým promítaným filmem nám remasterovaná hraná znělka z roku 2010 připomněla dobu před třiceti lety. To když Prahu zaplavily východoněmecké Trabanty a jejich osazenstva se hromadně uchýlila do azylu zastupitelského úřadu tehdejší NSR.
Věnujme se teď několika filmům konkrétněji. Abychom žádný neupřednostňovali, zvolíme abecední pořadí, podle českých distribučních názvů.
Film „Běžec“ je drsným příběhem Jonase Widmera. Ten je jedním z nejlepších švýcarských dálkových přespolních běžců. Účastní se specifických běhů v terénuve vojenské uniformě i obuvi a s funkční puškou. Jeho velkým snem je však absolvovatklasický olympijský maraton. I přes náročné dětství se zdá, že si nalezl vlastní životní cestu – vedle sportování pracuje jako kuchař. Všichni si ho váží za jeho ochotu a brzy se má se svojí přítelkyní Simone stěhovat do společného bytu. Během domácího závodu se mu však nepodaří obhájit titul. Stále častěji ho začínají dohánět vzpomínky na zesnulého bratra. Se svým vnitřním utrpením se nedokáže nikomu svěřit a ve stále rostoucím zoufalství začíná žít dvojí život. Stává se agresorem. Ironií filmu je, že Jonasův sportovní oddíl má stejnou zkratku jako bývalá československá tajná policie – STB.
Běžec
Animovaný film „Fany a pes“ režisérů Ralfa Kukuly a Matthiase Bruhna přiblížil s kouzelnou dětskou naivitou i upřímností právě události před rokem 1989. Dnešní nejmladší již doby, kdy se muselo „dobrovolně-povinně“ slavit 7. listopad, anebo chodit do školy v pionýrském kroji, berou jako nějakou prehistorii. I proto je dobře, že jim je zde naservírována vtipnou formou. Nesmíme opomenout, že producentsky se na filmu podílel nejen Martin Vadas, ale i další členové českého štábu.
Fany a pes
Švýcarsko-německý film s atraktivním titulem „Vagina“ byl hlubší sondou do života vybraných žen z různých společenských zřízení. Režisérka Barbara Millerová v něm porovnávala život ortodoxní Židovky, Somálky, Němky, Japonky i Američanky. Ženy se důkladně intimně svěřují se svými sexuálními i partnerskými problémy. Společným rysem všech je jejich postavení k zažitému ortodoxnímu stylu života, jenž jim vnucuje jejich náboženství, respektive tamní zažitá kultura. Záměrně si režisérka vybrala představitelky, které se jejich „kulturním“ stereotypům postavily. Tento film byl sdělně nesmírně silný, pouze utrpěl jistou režijní schematičností. Konkrétně třeba tím, že příběhy žen se v něm střídaly vždy v přesném, naprosto stejném, pořadí.
Vagina
Milovníci německých indiánek si nemohli nechat uniknout trojici „vinetouovek“ – „Vinetou“, „Vinetou – rudý gentleman“ a „Stopa vede ke Stříbrnému jezeru“ s nezapomenutelným Pierem Bricem v roli apačského náčelníka. Druhého představitele neohrožených indiánů – jihoslovanského herce Gojko Mitiče uvedl legendární titul „Synové Velké medvědice“. I v tom je navždy vyryta československá stopa v podání herců Jiřího Vršťaly, Milana Jablonského, Jozefa Adamoviče, Jozefa Majerčíka a Martina Ťapáka.
Vinetou rudý gentleman
Starší film „Životy těch druhých“ je výrazným apelem na minulost. Vynikající, již zesnulý, herec Ulrich Mühe zde exceluje v roli příslušníka tajné policie STASI, který se vzepře režimu. Populární představitel soudního lékaře a patologa dr. Roberta Koolmara z (u nás mnohokrát reprízovaného) televizního seriálu „Poslední svědek“, zde zahrál jednu ze svých životních rolí. Není bez zajímavosti, že tento východoněmecký herec byl jedním z organizátorů velkých politických protestů v roce 1989. Skladatelem hudby tohoto filmu je český rodák z Mostu a syn význačného malíře Štěpán Moucha.
Životy těch druhých
Tolik tedy malé ohlédnutí za krátkým, leč mnoha zajímavými filmy nabitým festivalem.
Divadlo Archa opět otevírá oblíbené ateliéry pohybového a fyzického divadla. Ateliéry probíhají v úterky a čtvrtky. První hodiny 1. října a 3. října 2019 jsou otevřené a jsou zdarma. Lektorky ateliérů jsou profesionální tanečnice, pedagožky, choreografky.
Fyzické a taneční divadlo pro všechny věkové kategorie I
Lektorka: Veronika Knytlová
Úterý18.30 – 20.00 / 14 lekcí / od 1.10. 2019 do 21. 1. 2020
„Ateliér nabízí úvod do fyzického a tanečního divadla. Osu naší práce bude tvořit improvizace a hra. Hledání a následné posouvání hranic pohybových možností vlastního těla. Imaginace jako fyzická odpověď formou úkolů a cvičení. Posilování důvěry k vlastnímu tělu. Ateliér je určen všem věkovým kategoriím, začínajícím tanečníkům a všem, kdo se zabývají nebo chtějí zabývat tancem.“upřesňuje Veronika Knytlová, lektorka.
Fyzické a taneční divadlo pro všechny věkové kategorie II
Lektorka: Veronika Kacianová
Čtvrtek 17.30 – 19.00 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020
Taneční ateliér pro děti od 7 do 12 let
Lektorky: Veronika Kacianová a Marta Trpišovská
Čtvrtek 15.15 – 16.45 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020
Taneční ateliér pro děti od 4 do 6 let
Lektorky: Veronika Kacianová a Marta Trpišovská
Čtvrtek 14.00 – 15.00 / 14 lekcí / od 3. 10. 2019 do 16. 1. 2020„Oba naše ateliéry jsou založeny na přirozeném pohybu, dětské fantazii a vědomé práci s tělem. Prostřednictvím improvizací, přirozeného pohybu a hudby budeme rozvíjet osobité vnímání pohybu každého dítěte. Společné objevy propojíme v zážitek, který umožní dětem poznat spontánní radost z tance.“ říkají lektorky Veronika Kacianová a Marta Trpišovská.
Hýbánky – Ateliér – dramaťáček pro nejmenší děti od 4 do 6 let
Úterý15.30 – 16.30 od 1. 10. 2019 do 21. 1. 2020
„Náš nový ateliér pro nejmenší děti se formou přirozených her zaměřuje poznávání těla, mysli, dechu, probouzení a tříbení smyslů. Organicky propojujeme nejrůznější žánry – pohyb, hlas, zvuk a výtvarnou tvorbu. Přirozenou cestou v dětech podněcujeme schopnost dívat se na svět a na sebe sama z různých úhlů pohledu. Chceme se vyhnout neustále prosazovanému nároku na výkon, místo něj dáváme prostor kreativitě a radosti z ní. Rozvoj tvořivosti a fantazie doplňujeme podporou optimálního rozvoje motoriky.“vysvětlují lektorky Veronika Knytlová a Radmila Krásenská.
Cena jednotlivých ateliérů je 2 000 Kč a všechny jsou zakončeny veřejnou prezentací v Divadle Archa.
Sourozenci a další rodinní členové mají slevu.
Kde se ateliéry odehrávají: ve studiu Divadla Archa,
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
Navždy odešla dcera slavné matky, tanečnice, choreografka, spolupracovnice Otomara Krejči i Jiřího Srnce, významná teoretička, spisovatelka i pedagožka
Je smutnou ironií, že doslova a do písmene v předvečer zahájení jubilejního dvacátého ročníku Letních svátků staré hudby odešla na věky osobnost, která se této problematice, ve sféře tanečního umění, velmi věnovala… Ve středu 10. července zesnula ve věku nedožitých devadesátých třetích narozenin velká individualita českého tance Eva Kröschlová.
Tanečnice, pedagožka, choreografka a teoretička Eva Kröschlová se narodila, jako Eva Schürerová, 13. Prosince 1926 v Praze. Již od dětství měla k tanci velice blízko. A to zejména díky své matce Jarmile Kröschlové, přední představitelce moderního výrazového tance, absolventce Jaques-Dalcrozovy školy. Dá se říci, že pedagogickou dráhu měla geneticky zakotvenou. Otec Evy Kröschlové byl Němec, konkrétně známý teoretik, autor odborných publikací i pedagog,ale zejména docent dějin umění na univerzitě v Halle – doktor Oskar Schürer.
Eva Kröschlová
Postupně mladá Eva získala taneční vzdělání v maminčině škole. Tam se, od roku 1939, stávala výraznou členkou její skupiny. Tamtéž pak v letech 1947 až 1949 pedagogicky působila. Posléze vyučovala na Lidové škole umění v Litoměřicích (1947-1949), od roku 1952 pedagogicky vedla lidové a historické tance, rytmickou výchovu a jevištní pohyb na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Tam se stala také docentkou roku 1990.
V pozici choreografky Kröschlová spolupracovala s řadou souborů a divadel. Počátkem šedesátých let minulého století s Černým divadlem Jiřího Srnce, byla stálou spolupracovnicí Otomara Krejči v Divadle Za branou a podílela se na dalších velmi pozoruhodných činoherních inscenacích.
Eva Kröschlová je autorkou mnoha knih. Připomeňme si alespoň ty nejznámější: Polka (1961), Tance osmi století (1963), Pohybové etudy (1963), Hudební výchova pohybem (1969), Kontratance různých končin (1979), Dobové tance 16.-19. století, skupinové formy (1981), Kapitoly z dějin tance v Dějinách umělecké kultury (1989) a mnohých dalších titulů.
Mezi řadou ocenění, které za svůj plodný život získala, si sama Kröschlová velmi vážila odborné ceny Next Wawe z roku 2006.
Od roku 1985 učila Kröschlová historické tance na Letní škole staré hudby v Kroměříži a ve Valticích. V letech 1995 až 2000 pracovala se skupinou renesančních tanců La Fiamma, jež měla pravidelné programy ve Valdštejnské zahradě. Od roku 2000 vedlavlastní taneční soubor Chorea Historica.
Eva Kröschlová se, stejně jako její matka, dožila úctyhodného věku. Česká taneční scéna v ní ztrácí obrovskou individualitu i oporu. TANEČNÍ MAGAZÍN vzdává touto krátkou vzpomínkou čest její památce.