Vyzerá to tak, že nám všetkým svitá nádej a budeme sa môcť čoskoro vrátiť do tanečných štúdií. Príroda sa prebúdza, jar je už v plnej sile. Prebuďme aj naše telo a doprajme mu výživu v podobe radosti z pohybu.
Tanečná hodina, ktorú budem viesť, bude pozostávať z rôznych improvizačných úloh, počas ktorých budeme môcť naše telo ponaťahovať a zosilniť. Pre tých, ktorý sedia celý deň pred počítačom, sa zameriame na pohyb našej chrbtice, pre tých neposedných sa zameriame na artikuláciu našich nôh a chodidiel a na vedomé používanie nášho centra. Hodinu ukončíme prácou s našou vlastnou predstavivosťou v tanci.
Open level. Predchádzajúca pohybová skúsenosť nie je nutná. Je možné sa zúčastniť ľubovolného počtu lekcií.
Podľa potreby účastníkov bude lekcia prebiehať v slovenčine alebo v angličtine.
VÁCLAV KUNEŠ – dnes známý choreograf, tanečník a umělecký ředitel souboru 420PEOPLE – odešel jako osmnáctiletý mladík po absolvování konzervatoře do světa – konkrétně do Holandska. Tam dostal angažmá v Nederlands Dans Theateru u Jiřího Kyliána. U něj působil jedenáct let. Po návratu domů si, spolu s Natašou Novotnou, splnili sen. Vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. A to se jim povedlo. Dnes patří soubor 420PEOPLE (do názvu si jeho zakladatelé vepsali českou telefonní předvolbu) k tomu nejlepšímu, co česká taneční scéna nabízí. Do repertoáru souboru patří u diváků velmi oblíbené představení „PANTHERA“, které odhaluje tajemství vzniku samotného lidstva, „THE WATCHER“ s kapelou Please The Trees, jež je nejen taneční, ale i hudební extází, a představení „Křehkosti, tvé jméno je žena“, v němž se setkají vynikající herci Národního divadla se současným tancem. 420PEOPLE pořádá pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a ve svém novém studiu Maiselovka v centru Prahy se chystají nejrůznější pohybové a taneční lekce. Navíc zde v době pandemie vznikly hned tři taneční filmy: „OHNĚ STROJE – KONKURZ“, „THROUGH GLASS“ a „ORĪGĪ“. V současné době tady členové souboru natáčejí on-line lekce a zatančit si tak s nimi můžete i vy!
Čím to je, že nám tanec dělá tak dobře? Jak na něj reaguje tělo a hlava?
„Vždycky jsem si myslel, že až mi bude čtyřicet, tak se mi změní život tím, že přestanu tancovat, protože už mi to nepůjde tak jako dřív. Ale teď se mi mění život tím, že zjišťuji, že tomu tak není, a mám pocit, že se dá dál tancovat. Asi až do hrobu. 🙂Jinak, samozřejmě, ale dá! Udivuje mě, jak se tělo přizpůsobuje, jak poslouchá a jak také čím dál víc umím poznat, co se uvnitř mého těla děje. Tanec má na naše zdraví i psychiku neuvěřitelně pozitivní vliv.“
A jak konkrétně nám tanec pomáhá? Jak na něj reaguje naše tělo i hlava?
„Na nějaké primární úrovni se jednoduše vyblbneme, což je vždy potřeba – uvolnit se, a třeba z té vlastní škatulky na chvíli vystrčit růžky. Když nás k tomu inspiruje hudba nebo někdo, tak už automaticky zapínáme jiné než obvyklé radary. A hlavně povolujeme ty každodenní svěrací kazajky, které si vytváříme buď sami, nebo vznikají jako reakce na upjaté, stresové, uspěchané prostředí.“
K čemu Vás přivedla či spíše dohnala současná doba koronavirové pandemie?
„Zvykl jsem si každý den půl hodinky denně cvičit a během té doby si dokážu téměř úplně pročistit hlavu. Takhle pravidelně jsem necvičil tak posledních deset let! Ale zase jsem nikdy nebyl v takovéto situaci, jako jsme teď všichni. Takže vím, že něco dělat musím. Hlavně ale vnímám výsledek – po cvičení a tanci mám prostě lepší náladu i výkon. A že se potom lépe čelí všemu, co na nás ten den připraví, o tom nemůže být pochyb.“
Tak nejen Vám, 420PEOPLE, ale všem tanečníkům a hercům držíme palce, ať již nastane „doba vystupovací“. I z pandemie i ve smyslu vystupování na pódiích.
„Čistá radost z pohybu je jedna ze základních lidských potřeb“
Začal jste se věnovat zcela novému pohybu, řekněme jednoduše, je to „boj a tanec“ současně. Představte nám blíže, o co vlastně jde!
„Toto korejské umění se jmenuje taekkyon. Je to něco na pomezí bojového umění a korejského folklóru. Korejci, pokud jde o typické bojové umění jako je taekwon-do či hapkido, řeknou, že to je ,mudo´, ale o taekkyonu řeknou, že je to ,mujé´. Znamená to více folklórní. Taekkyon má kořeny v dynastii Čoson, což byla poslední vládnoucí dynastie od roku 1392 do roku 1910 a zároveň také jedna z nejdéle vládnoucích dynastií na světě. Ani nevíme přesně, jak taekkyon vznikl. Takže to vypadalo tak, že na významné svátky dano nebo čusok, se setkaly dvě vesnice a každá měla svůj tým, třeba pětičlenný. Tito bojovníci nastupovali proti sobě. Vznikla dobrá pravidla proto, aby se závodníci nezranili, protože jeden z nich byl pekař, druhý třeba hrobník, další byl někdo jiný. A pokud byste zlomili pekařovi ruku, tak potom ty dvě vesnice neměly měsíc chleba. Pravidla byla tedy taková, že se mohli zúčastnění dotýkat, ale ne silou, mohli si podrážet nohy. První, kdo spadl na zem, nebo první, kdo byl kopnutý do hlavy, prohrál. Za něj ten tým musel nasadit někoho jiného a ve chvíli, kdy jednomu týmu došly lidé, ten druhý se stal vítězem.
A taekkyon je typický takovým houpavým tanečním pohybem. Jihokorejci mu říkají gumchil, což znamená rytmický pohyb a všechna cvičení vychází z tohoto pohybu. Cvičí se na třídobý rytmus. Většina bojových umění cvičí kopy na dvě doby, ale v taekkyonu je cvičení jiné, než ostatní bojová umění. Mezi Korejci je velice oblíbený, je součástí korejské kultury, cvičí se v tradičním korejském oblečení, vyniká rytmičností a houpáním, které uvidíte ve všech korejských tancích. Přece jen, klasická bojová umění v Koreji, jako je například taekwon-do, jsou přenesena z Japonska nebo z Číny, ale o taekkyonu se vždycky mluví jako o ryze korejském cvičení. Co je důležité, Korejci si svého taekkyonu natolik váží, že se stal národním korejským pokladem. Tak jako my máme status například Národní památka, tak roce 1983 byl taekkyon zařazen mezi ceněné tradiční činnosti. Důležitým činnostem či památkám dávají tento velmi ceněný status. A dokonce, v roce 2011 se taekkyon dostal, jako první bojové umění, na seznam UNESCO. Při slavnostech Korejci rádi propojí taekkyon s další kulturní památkou, tou je například jejich píseň Arirang. Tedy, zpívají a cvičí současně.“
Asijské bojové umění na mne dělá dojem, že je také propojené s duchovnem, je estetické, pohyby jsou propracované. Zdá se mi, že třeba MMA či box toto vůbec nezná. Je to tak? Je tedy těžší se naučit východní bojová umění?
„Já bych nespojoval dvě věci. Mluvíme-li o MMA nebo K-1, to je velmi moderní soutěžní bojový sport. A bojové umění, to jsou dvě různé věci, opravdu. Nějaké souboje v kleci, lámání si rukou a další, to je sportovní odvětví, které za sebou skutečně nemusí mít žádnou filozofii, ani cestu. Ať už se k tomu lidé dostanou z jakýchkoli důvodů, budˇ, že se chtějí ubránit, nebo se chtějí jen čistě poprat v kleci, výsledek je sportovní úspěch. Zatímco v bojových uměních je úkolem učitelů vychovávat – a já pevně věřím, že ať už student přijde na bojové umění s jakýmkoli úmyslem – tak se podaří většině učitelů jeho úmysl i změnit. Jde tu o sebeperfekcionalizaci, ta nespočívá jen v tom, že se člověk stane silnějším, pružnějším, koordinovanějším, ale je právě i ve smyslu duchovním. Všechna bojová umění mají i zásady, mají nějaký morální kodex, snaží se, aby se jeho cvičenci, podle těchto zásad, chovali nejen v tělocvičně, ale i mimo tělocvičnu. V taekkyonu jsou dnes třeba i závody, ale původní myšlenka neublížení si, zdokonalení lidského těla a zacvičení si, ta je tam pořád. Pokud jeden druhého kopne silně do hlavy, nebo ho jen silně chytne za oblečení, je to všechno mimo pravidla. Korejská cvičení byla spojena s morální stránkou člověka. Dodnes je Korea nejvíce konfuciánská země na světě. Jak se chovat ve společnosti, respekt k rodičům, respekt ke starším, k autoritám, to je hlavním pilířem konfucianismu. Dnes mohou Korejci být křesťané, buddhisté, ale vždy navštíví oltář předků, tam něco obětují a stále dělají klasické konfuciánské činnosti.“
Propojení levé a pravé hemisféry, koordinace těla, to je v tanci poměrně těžká věc. Je z tohoto úhlu pohledu těžší naučit se asijská bojová umění než naše západní sporty?
„Tak já osobně nevnímám až takový rozdíl v synchronizaci pohybů mezi Asiaty a námi, coby tlustými, línými, vousatými Evropany. Byl jsem na trénincích v Asii, takový rozdíl v koordinaci tam zase není. Samozřejmě, to, že člověk má problém s levou či pravou rukou, to je jen základní problém koordinace. Přijde na řadu ještě levý a pravý bok, hlava a další. Pokud člověk nemá talent či základní pohybovou inteligenci, pak se opravdu může cítit velice nepříjemně. To platí jak v tanci, tak v bojovém umění. Ale i taekkyon má spoustu průpravných cvičení, kde se dá nacvičit, jak zapojit obě půlky hemisféry. Ani nejde o to, zapojit levou či pravou, každý člověk umí něco levou či pravou půlkou. Ale jde především o rychlé ‚přepínání‘ levé a pravé hemisféry. My také máme mnoho průpravných cvičení, kdy se toto učíme. Děláme s malými dětmi například různé kroužky. To znamená, že jedna ruka kreslí čtvereček, zatímco druhá ruka kreslí trojúhelníček….
Tedy, nějaký opravdu zásadní velký rozdíl mezi Evropany a Asiaty v koordinaci nevidím, ale vidím jeden velký rozdíl, který ovlivňuje pohybovou kulturu, to je jistě podobné v tanci i v boji, a tím je pohyblivost nohou a kyčlí u Asiatů. To je rozdíl už z historického hlediska.
Asiaté dodnes v domech nemají židle, sedí na zemi, mají to, co dnes známe u nás jako turecký záchod, nemají postele, ale matračku na zemi… To všechno se může jevit jako nějaký nedůležitý prvek, ale připusťme si, že už v momentu, kdy si musíte sednout na záchod do hlubokého dřepu a ne pohodlně na mísu, už dostat se do tureckého sedu a ne našeho pohodlí na židli, už ráno, když vstáváte ze země a ne pěkně z vysoké postele! Je to velký rozdíl a tak to stále dělají generace Korejců. Opravdu to tak je dodnes i ve velkých městech. Máte problém najít restauraci se židlemi…natož sedací toaletu. Pro nezkušeného Evropana to může být procházka hororem. A tyhle všechny věci jsou v taekkyonu nesmírně důležité, protože tam jsou důležité zejména nohy.
Nejčastější výhra je moment, kdy se ten druhý dotkne soupeře nohou na hlavě. Pohyblivé nohy a kyčle jsou ohromná výhoda, zvláště v ‚kopacím‘ bojovém umění. Zatímco tady v Evropě přijdeme do tělocvičny s nějakou skupinkou dětí, které jsou tak stažené! Děláme jednoduché testíky, zkoušíme, aby se jen posadily ke zdi a ony nejsou schopny přirazit zadek ke zdi, tak mají stáhnuté stehenní a podkolenní svaly! Korejec běžně přijde na trénink, vůbec nemluvíme o dětech, ale o běžném 20-tiletém vysokoškolákovi či vysokoškolačce, ti zvednou levou i pravou nohu nad hlavu, udělají provaz a vůbec s tím nemají problém. My ano.“
Mistr Martin Zámečník s prezidentem Světové federace taekkyonu při vykonání instruktorských zkoušek
Je to, jednoduše, korejský životní styl. Vy sám jste kdysi řekl, že taekwon-do není boj, ale životní styl. Proč je Vám to tedy blízké? Jsme Evropané, můžeme se přece orientovat na americký sport, Afriku a její tanec… Proč jste si vybral zrovna asijské umění a co Vás oslovilo a lákalo?
„Prvotně je ta odpověď celkem jednoduchá. Jako pro spoustu lidí mé generace, kteří uviděli filmy s Bruce Leem, začali jsme tu kulturu milovat, zajímat se o ni. V mém konkrétním případě to nebylo jen studium, jak někoho kopnout do hlavy, ale já jsem se začínal jakoby čím dál víc zajímat a chápat spojení s běžným životem Asiatů, začal jsem studovat jejich historii, ale třeba i kuchyni. Moje nejoblíbenější kuchyně je ta asijská.“
Je ten důvod spíše takový, že jejich jídlo je považováno za zdravější z důvodu konzumace více zeleniny než u nás, nebo Vám to opravdu „nefalšovaně“ chutná?
„Já si dokonce myslím, že spousta korejských jídel zdravých není!!! Čínská kuchyně je založena na tom, že co je mastné, to je dobré, maso utopené v oleji je pro ně výborná věc. Ale i pro mne je to výborná a chutná věc, já tohle opravdu vyhledávám!!! Takže pro mne kombinace české, čínské, korejské, a japonské kuchyně je to nejlepší na světě! Ale uznávám, že středomořská, zejména italská, kuchyně je také výborná. Pro mne je to skutečně chutné a třeba i zdravé. Jako každý správný Čech, miluji svíčkovou a ,knedlo, vepřo, zelo´. Toto máme v genech a máme to rádi. To je jasné. Podíváme-li se ale dál – omáčky a maso, brambor a maso, omáčka a knedlík. Je to opravdu chutné, ale těžké jídlo. Je tu zásadní problém, který dvacetiletý kluk ještě nepozná, ale 40-ti letý Čech, který jde na trénink, a je jedno, zda jde o tanec nebo bojové umění, tak toto jídlo už zatraceně pozná. Když se podíváte na čínskou či korejskou kuchyni, je to obvykle hromada rýže, zeleniny a trošku masa, což je super. Mně to i víc chutná. Pro Čechy je to asi i zajímavé jídlo, jsou to nové chutě a je to i speciální doplněk bojového umění samotného. Vyzkoušet kuchyni současně s tréninkem je výborné. Pokud někdo cvičí japonské či korejské bojové umění, je divné, tedy alespoň já si to neumím představit, že bych třeba něco takového cvičil a nevěděl bych zhola nic o jejich kultuře a ještě navíc nesnášel jejich jídlo! Mnoho technik má přece nějaký svůj historický vývoj a je vždy také velice úzce svázáno s kulturou! Pochopit názvosloví technik se dost často neobejde bez alespoň malé znalosti daného jazyka, takže myslím, že to je všechno propojené i s kulturou národa.
Často říkáme: ,To je Korejský Mistr, Čínský Mistr…´ Zní to jako něco víc než Český Mistr, který cvičí korejské bojové umění a je Mistr. Toto je výhoda Číňana, Japonce, Korejce. Všechny věci včetně kultury má takový asijský Mistr zabudované v sobě a rozumí souvislostem. Běžný Korejec hluboce chápe v taekkyonu souvislost mezi folklórem, tancem a bojovým uměním. Pohyb je stejný, rytmus je stejný, myšlenka nějakého neubližování si vzájemně a všechny tyhle souvislosti jsou Korejcům vlastní. Obzvláště u Korejců je známé, že jsou nesmírně hrdí, když ‚takový nějaký bílý ďábel se tam objeví‘ a ukáže, že má částečnou znalost jejich jazyka, že zná jejich kulturu, zná konkrétně třeba taekkyon, oni si toho opravdu velice cení. Korea má takový podobný národností pocit jako Češi, řekl bych. Oni, stejně jako my, byli také dlouho utlačovaní velkými zeměmi kolem sebe. To, co my vnímáme jako Národní obrození, kdy se vytvářela česká slova, přesně tímhle procesem si Korejci prošli. Dnes prožívají stejnou radost, pokud známe jejich kulturu, jako bychom my přijeli do nějaké jižní Ameriky a tam nás zvali na české pivo… Tohle Čecha také potěší!“
Mám v bojovém umění několik kamarádů. Ta situace byla pro mne těžko pochopitelná, když mi Američané řekli, že nechtějí cestovat na americký pas, pokud měli možnost cestovat na irský pas, využili té možnosti. Tedy dá se říci, že nejsou dostatečně hrdí na to, že jsou Američané. Myslím, žeČeši i Korejci to prožívají trošku jinak.“
Proč vlastně Evropana přitahuje Asie? Je tam něco, co Amerika třeba nemá?
„Já si myslím, že Evropana přitahuje něco, k čemu nemá běžný přístup. Obzvláště v 90. letech, kdy byl v Evropě doslova ,boom´ asijských bojových umění, tedy hovoříme o Československu.
Tehdy to bylo dáno tím, že tady nebyl dostatek učitelů. Paradoxně u nás byla bojová umění jako judo a karate. Což avšak byla japonská bojová umění, ale nebylo možné, aby v 70. letech přijel do Československa učitel z Japonska… To prostě nešlo. Čínská umění tu nebyla a to by zase šlo, aby čínský učitel přijel… Vietnamců tady bylo mnoho, vlastně dnes už vyrůstá u nás možná třetí generace ,Českých Vietnamců´. Ti mají mezi sebou nějaké generační problémy, protože děti, které chodí do českých škol, nechápou, proč jejich rodiče jsou 24 hodin v krámě. Ale oni tam jsou proto, aby jim zajistili lepší život, než měli oni sami v době vietnamské války, když utíkali! Všeobecně si myslím, že bojová umění či východní kultura tady moc nebyla, poté přišel obrovský boom, jejich svět je něco tak svébytného, je to zkrátka pojem. Úplně jiná filozofie, jiná kuchyně, je to takový, řekl bych, kompletní balík a pro nás velká neznámá, dáme-li toto do kontrastu s americkou kulturou. Kdyby vycházela spíše z kultury indiánů, to by pro Evropany mohlo být zajímavé. Ostatně, kousek za našimi hranicemi Karel May vytvořil o Indiánech dílo i přesto, že tam sám nikdy nebyl! Dodnes je to čtené, je zajímavé, je to úplně něco jiného!
Ale současná kultura v Americe, dá se říci, jsou takoví jiní Evropané. Zkrátka i vychází z evropských kořenů, není tedy Evropanům obecně až tak vzdálená. A proto možná není až tak zajímavá. V naší zemi určitý zájem může být ovlivněn i komunismem, i když 30 let po převratu už možná tolik ne. Ale ještě já jsem toto cítil u svých vrstevníků. Věty typu: ,Já chci jet do Ameriky!´ byly časté. Z politického pohledu to bylo zakázané, ale byl to tehdy ‚americký sen‘ typu – budu milionář, uvidím všechno, krásné věci a tak dále. Ale to, že mnohem více lidí tam leželo na ulici a žebralo, to už se vnímalo trošku jinak a vidět se to všeobecně nechtělo.“
Připadá mi, že asijské umění je neútočné a evropské je spíše agresívní. Nemůže to být také jeden z důvodů, proč je třeba přitažlivější pro mladou generaci v dnešní době?
„No, já bych to možná takhle úplně neviděl, když vezmu v úvahu dějiny. Samozřejmě, Evropa byla určitě největší koloniální mocnost, a to, co dovedli Holanďané či Britové, o tom není sporu. Ale na druhou stranu, když se podíváme na asijské mocnosti a vezmeme v úvahu Čínu nebo třeba ještě Mongoly, ale i podíváme-li se směrem k modernějším dějinám ve dvacátém století do Japonska, tak oni zase možná tou svou rozpínavostí a útočností si s Evropany také moc nezadali. Zvláště Japonci za druhé světové války, mám na mysli takové to jejich brutální až ‚náckovské‘ chápání toho, že jsou nějaká nadrasa. Ale u Korejců je zřejmé, že bojovali s Japonskem, s Čínou a Korea sama neměla nikdy snahu útočit a opanovávat, možná také i kvůli tomu, že byli v takové pozici jako Češi. Zkrátka nemohli jako malý národ zaútočit na obrovskou Čínu. Takže z toho možná vychází i myšlenka japonských bojových umění, ta je zkrátka trošku poněkud jiná než v korejských bojových uměních. V čínském bojovém umění jsou často zvířata a takové mystické pohyby, japonské bojové umění je samý výkřik a všechno je takové seriózní. Jsou až moc hrdí na to, co dělají, korejské bojové umění jsou takové jako srandičky, vtípek, uvolněnost, myslím si, že se to asi takto prolíná celými kulturami. Zřejmě i tance tomu odpovídají, řekl bych. Když nad tím tak přemýšlím, tanec i boj musí zřejmě všeobecně odpovídat duchu národa.“
Dnes ale žijeme v době počítačů, mobilů. Jsou lidé, kteří se dokonce začali vracet do pralesů! Cosi tam hledají! Myslíte, že cvičit bojová umění či tančit, je pro člověka nezbytné a přirozené? Dělá ho to šťastným? Vracíme se tedy těmito aktivitami ke své vlastní podstatě bytí? Ztrácíme něco zásadního, když tyto aktivity přehlížíme?
„Myslím si, že je to hrozně důležité! Věnovat se ať už tanci, nebo bojovému umění. Spousta lidí nemá prožitek z pohybu.
Je celkem jedno, zda ten pohyb přinese sport, tanec, nebo bojové umění, taková čistá radost z pohybu nás možná vrací k těm prvotním, primitivním či přirozeným čistým pocitům opočlověka. Jinak to může vnímat člověk, který běhá kilometry se sekačkou po nějakých městských pozemcích, někdo s lopatou a krumpáčem na zahradě, ale úplně opačně člověk, který sedí celé dny v kanceláři. A bohužel těch lidí sedících v kancelářích je čím dál tím více. A čím dál tím méně lidí pracuje třeba v zemědělství. Opravdu jsem přesvědčený, že pocity z prožitku pohybu, tedy čirá radost z pohybu, je jedna ze základních lidských potřeb. Když se člověku nedostává, tak trpí jeho psychika, trpí jeho fyzické tělo, zdravotní stav. Je to základní potřeba, když ji člověk naplňuje nebo nenaplňuje, ovlivňuje to jeho základní pocity a vnitřní spokojenost. V bojovém umění vidím jednu velkou přidanou hodnotu, a tou je, že u moderního člověka, který je ovlivněný byznysem a vyděláváním peněz, bojové umění ho vrací k základům fungování společnosti, zdvořilosti ke starším, k učiteli, je jedno, zda je to učitel tance či boje, ale ten bude jinak vnímaný v Japonsku či Koreji a Číně a jinak v Evropě. V Asii vnímají učitele jako nějakého otce, kterému se nijak neodporuje, možná to samo o sobě vypadá trošku ‚jako hloupě‘, ale v moderní společnosti naučit se zdvořilosti a jisté oddanosti a nejen vždycky tomu rebelství, není přímo od věci.
Vezmeme-li v úvahu úplně prvotní projevy lidstva či tvora jménem člověk, byl to tanec a boj dohromady. Ať už ženy nebo muži, všichni se vyjadřovali tancem, následně bojovým tancem či bojem, tohle bylo ještě dříve než samotná řeč nebo třeba zpěv.
Nevím, čemu to přesně přičíst u nás, zda jsme třeba poškození komunismem, ale je patrný rozdíl, přejedeme-li kousek hranice do Německa nebo do Rakouska. Vedl jsem tam u kamaráda tréninky, on tam má školu. Přišel jsem ráno do tělocvičny, všechny děti, které šly do školy, podotýkám, že mě v životě neviděly, pozdravily. Byl jsem opravdu překvapený. O víkendu jsme šli do tělocvičny, byla otevřená, ležely tam naskládané fotbalové a basketbalové míče, vedle nás stála paní ředitelka rakouské školy. Ptal jsem se udiveně: ,Prosím Vás, Vy to tady nemáte zamčené? Někdo zapomněl zamknout, že? Ale nikdo Vám to naštěstí neukradl!´ Odpověď zněla: ,Ne, takto to je o víkendech normální. Proč by to děti kradly?? Přece každý může používat tyhle míče a sportovní výbavu´. Tak tento přístup je u nás komický, nepřijatelný, nepřirozený. Nějak jsme poškozeni. A přesně tak je to i v Koreji, je to trošku jiné než u nás, věci jsou veřejnosti dostupné.“
Jak se vlastně daří Vašemu klubu v době pandemie?
„Pokud jde o taekkyon, nějakým způsobem fungujeme, on-line lekce, setkávání se ve dvou lidech, taekkyon totiž cvičí jen asi skupinka dvaceti lidí. Není tedy žádný problém setkat se jeden a jeden. Pokud jde o školu Taekwon-do, je nás přes tisíc, tak toto ohromný problém je! Navíc jsme se rozhodli stavět Centrum bojových umění, v tuhle dobu je toto ale pro nás úplně špatné. Centrum nemůže fungovat, noví lidé nepřibývají, ‚staří‘ lidé ubývají, takže členská základna klesá. Někde jsou ještě krácené dotace, protože mnohý si představuje, že nefungujeme vůbec, přitom vysíláme každý den on-line hodiny, vedeme soukromé tréninky. Já mám více práce než obvykle za běžného režimu, v tu dobu si odvedu často svých 4 až 5 tréninků denně a dál nemusím nic dělat, kromě organizačních činností, což taky nějakou tu hodinku zabere, to ano, ale v této situaci si odbudu stejné množství tréninků, někdy i více a ještě musím hodně přemýšlet, co dělat všechno za nadstandardní činnosti, abychom tu dobu přežili a neztratili členskou základnu. Ne každé 8-leté dítě si pustí počítač a je schopné cvičit podle obrazovky. Tento problém je velký a řekněme si to na rovinu, spousta z těch, kteří chodí ať už na tanec či na bojové umění, tak tam chodí kvůli kolektivu, kvůli kamarádům, autoritě a oblíbenosti učitele či instruktorky a jiným dalším oblíbeným věcem. Chybí-li jim tento sociální kontakt, proč by měli platit členský příspěvek?
Pro ty, kteří se věnují plně zájmovým aktivitám, stále není žádný zajímavý vládní program. I když jednoho dne pandemie pomine, může se stát, že třetina současných tanečních škol či bojových akademií to prostě nepřežije. A potom? O třetinu více lidí bude sedět doma u počítače? Toto vláda chce? Nebylo by lepší teď trošku taneční i bojové školy podpořit? Mnoho škol je v různých svazech, připravují se na soutěže, takže by podpora přišla vhod. Já sám doufám, že už brzy děti budou testované ve školách, takže s tím se rozvolní třeba nějaké ty zájmové aktivity a budeme moci začít. Budou k nám chodit jen zdravé děti a riziko nákazy bude menší a menší. Protože z dlouhodobého hlediska je to dost neudržitelná situace a nebude to mít jen přímý vliv na fyzické zdraví dětí, ale celkově i na jejich životní styl. Kdy jindy by si děti měly vůbec vytvořit schopnost se hýbat než v prepubertálním věku? V nějakých 35-ti letech, kdy dospělí sedí v ‚kanclu‘, si tento návyk už nevytvoří, pokud ho nemají daný z dětství!
Dnes není potíž jenom v tom, že nejsou podporované kluby, ale jsou zakazované i tělocviky. Já to vnímám jako ohromné poškození celé jedné generace. Už se to prolíná druhým ročníkem a kdo ví, jak dlouho to bude ještě trvat. Cítím to jako takové vedlejší poškození, nejen to přímé. Vlastně to bylo vždycky, nějaké psychické problémy, které vedou k sebepoškozování, nemusíme si nic povídat o pubertálních holkách, s těmi se potká každý, kdo má na starosti děti. Ale toto se brutálně rozrostlo za poslední rok. Po pravdě, já jsem si skutečně nikdy nemyslel, že budu jezdit dávat v rámci nějaké terapie soukromé hodiny např. do blázince…
Situace v rodinách také není jednoduchá. Znám i rodiče, kteří museli udělat dětem vprostřed pokoje příčku, aby se děti nepobily…. Dětská duše bez kontaktu s vrstevníky trpí. A někteří jsou i agresivní. Opravdu málokomu vyhovuje, že je sám.“
Přejeme Vám úspěšné překlenutí přes tyto těžké časy a děkujeme za rozhovor
Pokud byste měli zájem si tradiční korejský taekkyon vyzkoušet, tak veškeré informace naleznete nawww.taekkyon.cz. Mistr Martin Zámečník je jeden z mála, kdo taekkyon mimo Koreu vyučuje.
Nezávislou olomouckou scénu „Divadla na cucky“ zřizuje organizace DW7, o. p. s.. Její správní rada schválila změnu na svém ředitelském postu a zároveň i na řídící pozici divadla.
Jana Žůrka, jednoho ze zakladatelů organizace i divadla, nahrazuje Alžběta Kvapilová, která dosud vykonávala pozici zástupkyně ředitele.
„Předání funkce jsem zvažoval již delší dobu jako nezbytný krok a impuls k dalšímu rozvoji divadla. A to i vzhledem k mé ambici pomoci kultuře aktivně v komunální politice. Moje kolegyně Alžběta Kvapilová přebírá ,Divadlo na cucky´ sice v nelehké době, ale již jako respektovanou značku mezi olomouckými kulturními institucemi a také v kontextu české nezávislé scény,“ uvedl odcházející ředitel a čerstvě zvolený radní pro kulturu Olomouckého kraje Jan Žůrek. „Alžběta má mou plnou důvěru, kterou si získala v předchozích letech na pozici zástupkyně ředitele a věřím, že pod jejím vedením se bude Divadlo na cucky nadále dynamicky rozvíjet,“ dodal radní.
Nová ředitelka se na úvod svěřila, že bude vedení divadla výrazným způsobem sdílet v tandemu se současnou uměleckou šéfkou Silvií Vollmann. „K aktuální pandemické koronavirové situaci se hodláme postavit čelem a hledat nové cesty, jak dělat divadlo i při takovýchto nepříznivých podmínkách. Je to pro nás výzva, na kterou se těším. Máme ale samozřejmě připravenou i dlouhodobou vizi, která vychází ze stávajících aktivit divadla,“uvedla Alžběta Kvapilová. A doplnila: „Tato vize přináší i nové ambice a velké akce. Už během tohoto léta například plánujeme celý blok cirkusových představení v areálu olomouckého Letního kina.“
Kvapilová bude dohlížet také na chod Galerie XY, která je součástí společného kulturního prostoru na Dolním náměstí, nebo na projekt komunitního zahradničení Za()hrada. Tyto aktivity spadají rovněž do portfolia organizace DW7, o. p. s. „Alžběta Kvapilová se rozvoji DW7 věnuje dlouhodobě a všechny aktivity i technický chod zná do detailu. Jsem přesvědčen, že je kompetentní a kreativní nástupkyní Jana Žůrka. K oběma ze strany správní rady směřuje přání, aby jejich potenciál prospěl Olomouci a zdejší kultuře a komunitě,“ uzavřel předseda správní rady hory, pohyb a umění DW7, o. p. s., Petr Bilík..
ALŽBĚTA KVAPILOVÁ (* 1992)
Narodila se v Olomouci a po absolvování Gymnázia Olomouc–Hejčín studovala na CMTF Univerzity Palackého, ale záhy se začala angažovat v „Divadle na cucky“, na přípravách festivalu „Divadelní Flora“ a v mezinárodních projektech. Od drobné produkční práce se postupně dopracovala až do vedení organizace. Divadlo bylo vždy její zálibou, mezi ty další patří hory, pohyb a umění.
