„Praha není Česko“ – expozice českých studentů na Pražském Quadriennale 2019

Můžeme se těšit na výlety za hranice všedních dnů! A nejen tam…

Tuzemské začínající umělce bude na letošním ročníku Pražského Quadriennale reprezentovat kolektiv Intelektrurálně se svojí kurátorskou koncepcí nazvanou „Praha není Česko“. Expozice studentů Janáčkovy akademie múzických umění se věnuje tématu centralizace kulturní identity i umělecké tvorby a ztráty celonárodního kontextu. Více pohledů na české tradice, povahu nebo naturel i krajinu návštěvníkům studenti zprostředkují skrze sérii šesti výletů za hranice metropole.

K roku 2018 žilo ve velkých městech podle údajů Organizace spojených národů 55 % světové populace. Do roku 2050 by měl podíl lidí žijících mimo venkov přesáhnout dvě třetiny obyvatel planety. V České republice žije v urbánních oblastech dokonce více než 70 % lidí, přičemž největší a dlouhodobě stabilní přírůstek si podle dat ČSU připisuje téměř výhradně Hlavní město Praha. Ještě patrnější je trend sílící pozice „superměst” v zahraničí.

Lze po návštěvě Londýna s čistým svědomím prohlásit, že jste byli v Anglii?

Zvětšují se tak i rozdíly ve složení obyvatelstev metropolí a venkova; jejich životní styl, názory a obecně kultura, kterou konzumují, nebo naopak zase tvoří. Z pohledu turistického pak začíná být stále obtížnější zažít Francii v průběhu eurovíkendu v Paříži, natož pak zažít Ameriku za týdenní pobyt strávený kdekoliv v metropolitní oblasti New Yorku.

Spolu s ekonomickou aktivitou se do center přesouvá také stále větší podíl aktivních umělců. Ti na jednu stranu rozmachu měst aktivně přispívají, například skrze vytváření podhoubí pro rozvoj městské kultury a takzvaně kulturních a kreativních průmyslů. Jak moc je ale tento výsledný kulturní a umělecký mišmaš autentický? A co mají na mysli autoři české studentské expozice na PQ 2019, když říkají, že Praha není Česko?

Jak zažít Česko a zároveň prezentovat aktuální vysokoškolskou scénografickou tvorbu na 25 m2.

Na festivalech, veletrzích a přehlídkách obecně se zpravidla prezentuje výběr toho nejlepšího, co je na daném území aktuálně k mání. V Praze bezesporu to „nejlepší” současné české umění, nebo alespoň jeho určitá část, vzniká. Členové kolektivu Intelektrurálně se rozhodli pro přístup opačný. Návštěvníky Pražského Quadriennale vezmou na místa, kde se česká kultura historicky formovala a ještě stále formuje.

Organizátoři zvou na svou akci slovy: „Návštěvníku Pražského Quadriennale, zažij s námi opravdové, autentické Česko – vezmeme tě za hranice Prahy. Mimo sociální a kulturní bublinu uměleckého a divadelního světa. Naší scénou je česká krajina a ve spolupráci s trampy a houbaři, dobrovolnými hasiči, zahrádkáři, obecními zastupiteli, kutily a mezinárodním publikem vytváříme společné, šťastné universum.“

Nabídka výletů CK Praha není Česko

Samotná expozice na výstavišti v Holešovicích bude mít podobu prodejního stánku, pobočky dočasné cestovní kanceláře Praha není Česko. Půjde tedy o objekt výstavně-veletržním prostorům přímo vlastní. Hlavním lákadlem expozice jsou ale výlety, které vezmou návštěvníky Quadriennale za pravou českostí“.

Stánek nějakým způsobem přenáší ne-Prahu do Prahy a prostřednictvím výletů zase přenášíme Prahu (návštěvníky) do ne-Prahy. Jedná se tedy o jeden objekt ve výstavních prostorách a pak o takové, dejme-tomu, živé akce,“ vysvětlují členové kolektivu Intelektrurálně.

Nasbírat jahody, očistit a nakrájet. Zadělat a uhníst těsto. Zabalit, uvařit, posypat a ozdobit, naservírovat, pochutnat si. Umýt nádobí a pouklízet. Bez práce nejsou koláče.

Na dramaturgii a organizaci jednotlivých výletů se mimo kolektivu Intelektrurálně podílí také studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s výletem Na houby do Brdských lesů. Studenti ateliéru Intermédií z brněnské FaVU vezmou účastníky na hranici skutečnosti a hrané reality, kolektiv studentů Divadelní fakulty JAMU představí mytologickou postavu českého vodníka a sami kurátoři připravují výlet s podtitulem Bez práce nejsou koláče.

Do projektu se zapojí také umělecko-antropologická skupina Czechia, která zavede účastníky svého zájezdu do Ústí nad Labem. Autorem poslední exkurze je výtvarník a divadelní režisér Michal Pěchouček.

Vytvořili jsme šest kategorií, které nesou spektrum a vážou se k národnostnímu specifiku. Jako například kultura, příroda, mytologie, téma vztahu práce a společnosti. Lokality jako takové ale už vybírali samotní autoři, kteří vytvářejí i program jednotlivých výletů,“ doplňují autoři.

Expozice Praha není Česko byla k realizaci na PQ 2019 vybrána odbornou komisí z návrhů obdržených na základě otevřené výzvy Institutu umění – Divadelního ústavu. Projekt vzniká za finanční podpory Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Institutu umění – Divadelního ústavu.

Pobočku CK Praha není Česko můžete na výstavišti v pražských Holešovicích navštívit od 6. do 16. června 2019.

Více informací o celém projektu i o jednotlivých výletech se už brzy dozvíte na webových stránkách naší cestovní kanceláře Praha není Česko a na našem facebookovém nebo instragramovém profilu.

Městská bojovka ve stopách Jaroslava Foglara, vychlazený Březňák a svačinka na dobrodružnou výpravu z centra na periferii. Ústíčko má šmrnc.

O Pražském Quadriennale

První ročník Pražského Quadriennale proběhl v roce 1967. Jde o jednu z největších a nejprestižnějších přehlídek divadelního designu, scénografie a divadelní architektury na světě. V roce 2015 navštívilo PQ více než 180 000 návštěvníků včetně 6 000 akreditovaných profesionálů. Ve stejném roce obdrželo PQ prestižní evropskou cenu EFFE 2015-2016 jako jeden z 12 nejprogresivnějších evropských festivalů.

Kolektiv Intelektrurálně – zleva: Andrea Dudková, Anna Chrtková, Jan Matýsek

O kolektivu Intelekturálně

Anna Chrtková (1994) je v současné době stále ještě studentkou dvou univerzit (DIFA JAMU – Scénografie, Filosofická fakulta MU – Teorie interaktivních médií). Absolvovala Erasmus studijní stáž na Falmouth University (UK) v oboru Fine Art a účastnila se mezinárodního projektu Metropolis v italském Miláně. Mimo studia se věnuje tvorbě vlastních projektů na pomezí divadla, performance, instalace a scénografie. Jako scénografka spolupracuje s několika českými divadly (Centrum experimentálního divadla, Buranteatr, HaDivadlo, Činoherní studio Ústí nad Labem a podobně).

Jan Matýsek (1994) je vizuální umělec a scénograf. V současnosti studuje v ateliéru nových médií pražské Akademie výtvarných umění (vedoucí Anna Daučíková, Kateřina Olivová), je též absolventem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (ateliér kresby a grafiky, Svätopluk Mikyta) a Janáčkovy akademie múzických umění (ateliér scénografie, Jana Preková). Vystavoval například v galerii Pragovka nebo v Domě umění města Brna. Jako scénograf působil v divadle Venuše ve Švehlovce a HaDivadle.


Andrea Dudková (1993)
studovala estetiku na Masarykově univerzitě v Brně a scénografii na JAMU pod vedením docentky Jany Prekové. Prostřednictvím své intermediální tvorby se věnuje tématům každodennosti a prázdna, které rozvíjí v cyklu Ztrapni se do bezvědomí.

Foto: archiv autora

Adam Dudek

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

BOLEK POLÍVKA patronem mezinárodního festivalu divadelních škol

Chcete zažít plnokrevný festival se zahraniční účastí? Tak už se pomalu balte do Brna!

Mezinárodní festival divadelních škol SETKÁNÍ /ENCOUNTER se již jako 29. ročník uskuteční na brněnských divadelních scénách! Konkrétně pak na divadelních prknech Centra experimentálního divadla (Divadlo Husa na provázku a HaDivadlo) a JAMU (Divadlo na Orlí a Studio Marta). Jako každý ročník se festivalem nese téma, které pro letošní ročník zní „SETKÁNÍ léčí / Regenerate with ENCOUNTER”. Jeho ztělesněním a samotnou tváří celého festivalu je známý herec, mim a zároveň absolvent Janáčkovy akademie múzických umění, Boleslav Polívka.


Celá přehlídka má vskutku mezinárodní punc. Lotyšsko, Rusko, Filipíny – to je jen zlomek toho, co můžete zažít 2. – 6. dubna 2019. Na festivalu se představí umělci z jedenácti zemí světa.

Stejně jako každý rok, ani letošní festival se neobejde bez partnerských škol – DAMU z Prahy a VŠMU ze slovenské Bratislavy. Kromě hlavního programu je pro diváky připravený také pestrý off-program: představení studentů z JAMU, diskuze a workshopy.

Právě proto, že je festival už po devětadvacet let pořádán studenty Divadelní fakulty JAMU, mohou se diváci těšit na nové nápady i akce!

Premiérovou a aktuální velkou novinkou je pětidenní workshop pod vedením maďarského režiséra Attily Antala. Účastníky tohoto workshopu budou vybraní studenti z uměleckých škol ze zemí V4. Další festivalovou akcí budou například koncerty brněnské kapely Acute Dose a slovenské zpěvačky Katarzie se svým sólo vystoupením hned 2. dubna, první den festivalu, na Open Air Stage přímo v centru města, na Moravském náměstí.

Lucia Jakubíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Nabitý premiérový SEJF v Teplicích

Prezident Jakub Kraus i Jan Žižka a mnozí další se objevili poslední víkend v září v lázních Teplicích! Nový festival zde probíhal dokonce i v kostele!

28. a 29. září 2018 se v Teplicích konal první ročník studentského uměleckého festivalu SEJF. Festival se odehrával v sedmi lokacích, napříč centrem lázeňského města. Představil více než padesát programových bodů. Diváci mohli o posledním zářijovém víkendu navštívit čtyři divadelní hry od tří studentských uskupení, poslechnout si sedmnáct hudebních formací a shlédnout čtyři bloky studentských filmů a osm celovečerních snímků. Součástí festivalu byla i sekce volného umění, která představila několik soutěžních i nesoutěžních výstav a vystoupení.

Ústředním místem festivalu se stal odsvěcený kostel Bartholomeus, kde byl festival slavnostně zahájen a zakončen. Prostor zároveň hostil divadelní představení studentských spolků napříč republikou. Zastoupeni zde byli studenti z pražské DAMU i brněnské JAMU. Na terase před kostelem se navíc v sobotu konal SEJF Market, tedy přehlídka regionálních prodejců.

Mekkou volného umění se na víkend stala budova Telecomu na teplickém náměstí Svobody. Studentským organizátorům se tak podařilo veřejnosti otevřít desítky let uzavřené prostory a přetvořit je v duchu moderního umění. Odehrála se zde mimo jiné dvě audioperformativní vystoupení od zahraničních umělců Barryho Wana či dvojice Poliny Khatsenka s Jana Krombholze a také tuzemských tvůrců. Návštěvníci mohli obdivovat fotografie Petra Hricka, olejomalby Jana Žižky, space-artové grafické kresby Josefa Bartoně a mnoho dalších. Ve třetím patře se pak promítaly bloky studentských filmů. V Telecomu také proběhla módní přehlídka značky s teplickými kořeny – Hololatex.

Zahradní dům nabídl hudební vystoupení kapel z celé republiky. Diváci si mohli poslechnout místní matadory, mezi kterými nechyběly kapely jako Furyant, Public Fusion nebo Urban Turban, ale i olomoucké PneumothoraX. Teplice svou návštěvou poctil i místní rodák Vojtěch Urbánek a představil návštěvníkům střípky z právě připravovaného alba.

Ze Zahradního domu si návštěvníci festivalu mohli odskočit do nedalekého Café Schönau. V pátek zde pokřtil svou novou desku DJ Oftopik, v sobotu pak uvedl svou novou básnickou sbírku a album písničkář Cermaque, který ve svém rodném městě spojil síly s přáteli Davidem „Dejvem“ Vinklerem, Lukášem „Zulou“ Rejchrtem a Lukášem „Srpikem“ Srpem, pohybujícími se kolem nově vznikajícího rapového uskupení.

Festival pokračoval i v nočních hodinách. V industriálním prostoru a vnitrobloku za klubem Candy se ve večerních hodinách představily další studentské kapely a noc pak návštěvníci protančili pod taktovkou lokálních i pražských DJs. V pátek se o přízeň diváků utkali básníci Slam poetry – Anatol Svahilec a Dr. Filipitch – a představili Teplicím český vrchol improvizované poezie. Na ně navázala electro-rapová kutnohorská formace Ptakz a o den později ostravská ambientní senzace Šamanovo zboží.

Dále byly promítány filmy v Kině Květen, instalovány výstavy v Regionálním muzeu Teplice. V lázeňském domě Beethoven se divákům představili úspěšní absolventi Gymnázia Teplice a v podchodu v ulici U Keramiky představili za podpory MolotowTM své sprejerské umění zástupci teplické graffiti scény.

V sobotu večer pak proběhlo slavnostní zakončení festivalu v kostele Bartholomeus. „Na zakončení každého festivalu přichází chvíle, kdy se oznámí datum dalšího ročníku. Musím vás zklamat, to se nestane. SEJF bude určitě pokračovat, možná i jako festival. Víme ale, že Teplice si zaslouží kulturu a život. Neříkám, že zrovna my toho dosáhneme, ale vynaložíme veškeré síly, abychom tento cíl naplnili. Proto zakládáme kulturní platformu SEJF, která bude pravidelně pořádat kulturní akce menšího rozsahu,“ napověděl prezident festivalu Jakub Kraus, jakým směrem by se SEJF měl ubírat v budoucnu.

Během ceremoniálu byli vyhlášeni vítězové soutěžních sekcí – betonovou cenu za volné umění od značky GURĒ si odnesl student teplického gymnázia Václav Švestka, skleněná cena za film z dílny Vure Dynamics poputuje do Olomouce za Ditou Stuchlíkovou, režisérkou filmu „Egosánek“ a studentkou uměleckých oborů na UPOL.Dřevěná cena od Bohewo směřuje do rukou souboru studentů čtvrtého ročníku magisterského studia pražské DAMU, kteří na SEJFu odehráli dvě inscenace dramat Václava Havla.

Prezident Kraus také poděkoval partnerům festivalu, mezi kterými figuruje statutární město Teplice, Ústecký kraj, společnost Marius Pedersen, Zahradnictví Dvořák a syn, sklářský nadnárodní koncern AGC, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, stavební firma JTH, Severočeské vodovody a kanalizace, společnost Dignitary Service a turistické centrum Visit Teplice.

Foto: SEJF

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN