Roztančené divadlo 2021 sršelo vtipem a skvělými výkony

Výborný tanec, vtipní moderátoři, hvězdná porota

  1. října se ve vyprodaném Divadle na Vinohradech konal IV. ročník taneční show Roztančené divadlo

A musíme ještě něco dodávat našim čtenářům?

(Dobře…. pro ty, co si tolik nepamatují….

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové byl odstartován v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde proběhl první ročník projektu Roztančené divadlo aneb když herci tančí. Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi. V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha. V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. V roce 2020, který se konal poprvé ve Vinohradském divadle, zvítězil Jiří Hána za Městská divadla pražská.)

            Do pražského souboje patří : Divadlo na Vinohradech, Divadlo V Řeznické, Divadlo Semafor, Národní divadlo, Divadlo Kalich, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo, Divadlo Broadway

Jednotlivé páry  ve finále předvedly jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Na vše dohlédla porota, ve které zasedli. Doprovázela živá hudba kapely Gin in jam.

Kapela, která nemá chybu – Gin in jam

Pro ujasnění videa… zdůrazňujeme vítězný pár – Oskar Hes a Veronika Jirků

1)      Nela Boudová a Jakub Vodička – za DIVADLO V ŘEZNICKÉ (valčík + paso doble)

2)      Anna Julie Slováčková a Adam Havel – za DIVADLO SEMAFOR (quickstep + rumba)

3)      Pavlína Štorková a Jakub Necpál – za NÁRODNÍ DIVADLO (slowfox + samba)

4)      Michaela Tomešová a Adam Koutek – za DIVADLO KALICH (waltz + jive)

5)      Viktor Dvořák a Michaela Nováková – za MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (tango + jive)

6)      Oskar Hes a Veronika Jirků – za ŠVANDOVO DIVADLO (quickstep + cha cha)

7)      Marek Holý a Eliška Stehnová – za DIVADLO NA VINOHRADECH (tango + samba)

8)      Bořek Slezáček a Zuzana Šťastná – za DIVADLO BROADWAY (slowfox + cha cha)

Pořadem provázela Světlana Witovská a Libor Bouček, nezapomenutelný pár, který dokáže 3 hodiny bavit diváky svým  neustálým špičkováním se mezi sebou.  Divákům cukají koutky úst a předstíraná rivalita a agrese obou moderátorů vede k soucitu, neboť toto zná zřejmě  každý, kdo prožívá jakýkoliv vztah, ať už pracovní nebo osobní. Ti dva si sednou, nelze to nijak popřít, Liborova ublíženost vede ženy k nekonečnému smíchu a muže naopak k nekonečné soustrasti.  Ale poklona oběma!  Lepší moderátoři tu asi být nemohli!

Světlana Witowská a Libor Bouček v akci

Porota v akci – Martin Dejdar, Dasha, Přemek Forejt 

Druhá část poroty- Jitka Asterová, Jan Maxián a Eva Burešová 

Moderátoři  a jeden z vítězných párů 

Vystoupila i zpěvačka Monika Sommerová.  Její hlas nemá chybu a protože zazpívala i oblíbený lidový song, diváci byli dojati, co dodat.

Nelze opomenout výkon kapely Gin in jam. Zpěvačka má téměř fenomenální hlas a škoda, že ji není vidět, či slyšet mnohem více.

Porota ve složení:  zpěvačka Dasha, herec Martin Dejdar, herečky Jitka Asterová a Eva Burešová, kuchař Přemek Forejt, hudebník Jan Maxián  byla opticky hezká.  Všem to slušelo. Ale řekla bych,  trošku totiž do počtu. Tento ročník celkově byl tanečně velice silný,  hodnocení v zásadě nudné: skvělé, skvělé, skvělé…. No, poroto… to víme také!  Ale co teď? Když všichni jsou skvělí? Co dělat?

 

Oskar Hes s Veronikou Jirků získali i přes tento problém  nejvyšší možné ocenění.   Tento pár získal v obou tancích od každého porotce plný počet bodů (celkem 120) a tím se stali prvním párem v historii pražských klání, který získal maximální počet bodů. Pokud budeme uvažovat jako Richard Genzer, který říká: „Nemám rád talentované lidi,“ pak musím říct toto: při tanci Oskara Hese jsem pojala podezření, že ten člověk si Boha zřejmě nějak uplatil…. A to není fér vůči ostatním… Všichni byli dobří. Ale jeho výkon…. no…. tak očima Richarda bych řekla: „Budí to v ostatních lítost, hněv, pocit méněcennosti, pocit marnosti, zoufalství, pocit vlastní neschopnosti, nedosažitelnosti, až pláče či smutku.“

Na závěr večera byla vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty. Loňský vítěz Jiří Hána předal korunu vítěze páru: Oskar Hes a Veronika Jirků (to jsou Ti, co dali úplatek Pánu Bohu). Vítězové tipovací soutěže se stali Pavlína Štorková a Jakub Necpál.

Diváci se skvěle bavili a každý taneční pár ohodnotili vždy bouřlivým potleskem. Roztančené divadlo se tak natrvalo stalo pravidelnou akcí.

Nela Boudová a Jakub Vodička 

 

Tanec a tanec

Pavlína Štorková a Jakub Necpál 

 

Vítěz – budící lítost a hněv, díky svému talentu – Oskar Hes a  Veronika Jirků

 

Michaela Nováková a Viktor Dvořák

Úsměv je vždy třeba

 

Účastníci tanečního klání

Sestava roku 2021

Tanečnice roku 2021 a jeden vetřelec

 Autoři projektu Tereza Řípová a Martin Šimek již začínají připravovat V. ročník.

Bez nich by to nešlo….

Martin Šimek a Tereza Řípová – bez nich by to nešlo….

Foto, video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu

Spifire Company zkoumá téma rovnoprávnosti

Ve Švandově divadle přistane Spitfire Company. Společná inscenace prozkoumá genderovou rovnoprávnost

Jedinečné spojení kamenného a nezávislého divadla nabídne nový titul Švandova divadla. Pro smíchovskou scénu ho připravuje autorská a režijní dvojice Petr Boháč a Miřenka Čechová, vůdčí osobnosti umělecké skupiny Spitfire Company patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Inscenace s provokativním názvem Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu nabídne osobitý pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). A v dnešní společnosti prozkoumá témata jako šovinismus, předsudky či rovnoprávnost. Premiéra inscenace, jejíž podobu utvořily i názory a zkušenosti účinkujících herců a tanečníků, bude 27. listopadu 2021 ve Studiu Švandova divadla.

Nakolik je společnost doopravdy připravena na rovnoprávnost mužů a žen? Jak jsou na tom v tomto směru lidé s odlišnou sexuální orientací? Jak moc nás ovlivňují předsudky a zažité stereotypy společenských rolí? A co když na tom šovinismu přece jen něco bude? I tato témata otevírá a prověřuje inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu vznikající v koprodukci Švandova divadla a Spitfire Company.

 

Pátrání v postojích a předsudcích

Výchozím impulsem pro napsání hry byl pro Petra Boháče život a myšlenky Otto Weiningera (1880-1903), mladého filosofa a autora knihy Pohlaví a charakter. Jeho radikální názory týkající se žen, sexu či židovství zaujaly například Henrika Ibsena, Sigmunda Freuda, Egona Schieleho, Ludwiga Wittgensteina i Adolfa Hitlera. Weininger, sužovaný svojí jinakostí – byl Žid a pravděpodobně i homosexuál – proslul mimo jiné zarytou nenávistí k ženám. V pouhých třiadvaceti letech pak spáchal teatrální sebevraždu.

„Naše sexualita nás ovlivňuje více, než si sami dokážeme přiznat. Ovlivňuje naše jednání, pohled na svět i úsudek o druhých lidech. Bojíme si to přiznat, ale sexualita je esenciální hodnotou, která nás utváří. Toto si velmi dobře uvědomoval Otto Weininger, když psal své ikonické dílo. Proto je důležité se k němu vracet, i když s jeho myšlenkami nesouhlasíme,” říká Petr Boháč a Miřenka Čechová ze Spitfire Company.

Rozporuplná Weiningerova osobnost je v inscenaci rozdělená do tří různých složek Weiningerovy osobnosti. Ty ztvárňují Jan GrundmanMarie Štípková a hostující Jiří Böhm. Jejich herecké kreace dotvářejí tanečnice Sabina Bočková a tanečník Lukas Blaha. Ti ztělesňují stěžejní okamžiky ze života mladého filosofa, ale i obecnější principy mužského a ženského těla.

Zcela unikátní dějovou linku tvoří komentáře, které pod vedením Miřenky Čechové přinesli do původního Boháčova textu sami herci. Ti předváděné výjevy doplňují, glosují, rozporují nebo mu naopak přitakávají. „Od začátku jsme počítali s tím, že Jan Grundman, Marie Štípková a Jiří Böhm dostanou v inscenaci prostor pro vlastní vyjádření a vnesou do ní autorský pohled ovlivněný jejich názorem a zkušeností,“ potvrzuje Miřenka Čechová a Petr Boháč ze Spitfire Company.

 „V naší nové inscenaci jde bez nadsázky o hledání a pátrání; nejen ve směřování a náladách společnosti, ale též v nás samotných – v našich postojích, předsudcích i v našich výrocích, které na první pohled mohou vypadat neškodně,“ říká dramaturgyně Martina Kinská.

A dodává, že se v ní důmyslně pracuje s nahotou a nechybí v ní ani lehkost a humor. „Hledání myšlenek se tu děje nejen skrze prozkoumávání vyřčených slov, ale též skrze tělo samotné, jeho dispozice a jeho rozpory. Vznikají tak velmi sugestivní obrazy,“ uvádí Kinská.

Ženský pohled na věc

Weiningerovy výroky postavili tvůrci do kontrastu s dalšími inspiračními zdroji. K nim patří i povídka Žlutá tapeta Charlotte Perkins Gilmanové (1860-1935), socioložky a pozoruhodné autorky, jež se stala vzorem budoucího feministického hnutí. Zčásti autobiografický text napsala Gilmanová po těžkém záchvatu poporodní psychózy, která se však v její době považovala za projev hysterie. Inscenace pracuje také s osobou Valerie Solanas (1936-1988), americké spisovatelky pohrdající muži, proslulé svým radikálním feministickým manifestem SCUM (Society for Cutting Up Men). Žena podobně zarputilá jako její myšlenkový protipól Weininger se později „proslavila“ pokusem o vraždu Andyho Warhola

Výrazný výtvarný koncept Lucie Škandíkové pracuje s bílou plochou jako projekčním plátnem pro imaginaci i hledání sebe sama. Minimalisticky pojatému prostoru vévodí mnohoznačný zlatý předmět provokující divákovu představivost. Výrazným prvkem jsou také paruky v duchu typického warholovského účesu.

Skladatel Jan Kučera vyšel například i z Beethovenových motivů a herci přímo na scéně využijí looper.

„Inscenace je mimo jiné nápaditě provokativní polemikou o šovinistickém uvažování v oblasti sexuality a společenských rolí. Aktuální události i výroky známých osobností ze světa politiky, vědy a kultury nás přesvědčují o tom, že téma rovnoprávnosti, různě aplikované nadřazenosti a konfrontace našich předsudků jsou stále aktuálnějším tématem ke zpracování a diskusi,“ uzavírá Martina Kinská.

Premiéru 27. listopadu ve Studiu Švandova divadla následují již vyprodané reprízy 29. listopadu a 4. a 29. prosince 2021. V roce 2022 bude titul na programu 12. ledna 2022.

Rozhovor s Miřenkou Čechovou a Petrem Boháčem ze Spitfire Company

 

O čem inscenace podle vás je?

Petr Boháč: Pro mě má inscenace mnoho vrstev. Jde o ponor do tragického života Otty Weiningera, který se i přes svůj mladistvý věk dokázal zapsat do dějin. Je otázkou, jestli to nakonec místo jeho díla nezpůsobila jeho okázalá sebevražda. Druhou rovinu tvoří jeho provokativní kniha Pohlaví a charakter, která je inspirativní tím, že s ní bytostně nesouhlasíte. A nelze nevzpomenout na otázky tázající se po tom, co je pohlaví a jaký má vztah k lidskému charakteru. Co ovlivňuje co? Kdo ovlivňuje koho? Existuje jednoznačné vymezení ženského a mužského charakteru? Proč se i v dnešní době tak urputně bráníme mluvit o pohlaví, o tom, že je jedním z rozhodujících atributů lidského života?

Miřenka Čechová: Navíc lze na představení nahlížet také jako na zábavnou performativní přednášku o tom, jak staletími uplatňované rozdělení genderových rolí determinuje naše životy ještě dnes a proč jsou maskulinní hodnoty stále hybnou silou světa. Využíváme komentáře, faktografické poznámky, akční malbu, pohyb, nahrávání a loopování textů, stejně jako originálně zkomponovanou klasickou hudbu a ztvárňování charakterů.

Jak se měnil koncept v průběhu zkoušení inscenace? Přišli jste během něj na něco zajímavého, s čím jste třeba na začátku nepočítali nebo co vás při realizaci překvapilo?

Petr Boháč: Čím více budeme otevřeni k sobě samým, tím více se dozvíme o druhých. V tomto představení to platí dvojnásob. Jsem rád, že se celý tým snaží pochopit Weiningera, i když se jeho názory ve slušné společnosti neříkají nahlas. Identifikovat se s něčím, s čím bytostně nesouhlasíte, je komplikované. Proto obdivuji všechny na jevišti, s jakou otevřeností se vyjadřují k palčivému tématu, jako je pohlaví a jeho role ve tvorbě charakteru.

Miřenka Čechová: My vůbec strašně rozlišujeme lidi na základě biologického pohlaví. Ty jsi muž a očekává se od tebe to a to a ty jsi žena a očekává se něco jiného. Což je podle mě naprosto nefunkční. Během zkoušení jsme vytvářeli jakousi odpověď Weiningerovi, která se týká nás a našich životů a pátrali po tom, jaké předsudky ještě stále panují ve společnosti, v níž žijeme. Je to do jisté míry kolektivní dílo, neboť herci se autorsky podíleli právě na této aktuální odpovědi.

Název hry je provokativní a až bude napsaný na markýze divadla, vzbudí určitě pozornost. Proč má divadlo lidi v této neklidné a nejisté době provokovat?

Petr Boháč: Každá provokace, má-li mít smysl, musí způsobit zastavení a vytvořit prostor pro otázky. Chápu, že věta Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu může způsobit, jak to říct, jemné udivení, protože takto o našich pohlavích asi neuvažujeme. Na druhou stranu je nutné se tázat, proč jsem pobouřen, nebo proč s touto větou nesouhlasím, případně souhlasím. Doufám, že toto představení dokáže provokovat tímto způsobem, to znamená nikoliv bulvárně ale chytře. Protože osobně si myslím, že neexistuje jedinec, který to má se svým pohlavím jednoznačně srovnané. To, že se o něčem nebavíme, ještě neznamená, že to není problém.

V inscenaci se objeví nahota: jak s ní budete pracovat a co má sdělit?

Petr Boháč: Nahota může být různá: krásná, jemná, biologická, perverzní, křehká, tragická. Otto Weininger psal o ženském i mužském pohlaví a nahota k tomu patří. Pro někoho to může být zčásti šokující, ale divadlo si prošlo již mnohými excesy a toto představení rozhodně nechce za každou cenu pobuřovat. Osobně si myslím, že s nahotou na jevišti v současné době není žádný problém. Každý člověk viděl sám sebe nahého, nahou matku nebo otce, nahého partnera nebo partnerku. Lidé uvidí jen to, co už dávno uzřeli.

Proč je důležité, aby lidé tuhle inscenaci viděli?

Petr Boháč: Aby si mohli říct, že s Weiningerem nesouhlasí. Nebo naopak si přiznat, že na jeho myšlenkách něco je. Neexistuje jednoznačně správná cesta. Protože vše, co se týče pohlaví, je labyrint, ve kterém se člověk může lehce ztratit. Řečeno aforismem, které jako figury Weininger hojně používal, není důležité najít východ z labyrintu, podstatné je si uvědomit, že se v něm člověk nachází.

Miřenka Čechová: Třeba proto, aby si uvědomili, že o čem se diskutuje a k čemu se veřejně upíná pozornost, se řídí převážně maskulinními hodnotami.

Víte například, že zatímco v roce 1969 byl poprvé prozkoumán měsíc, teprve v 90. letech to byl klitoris? Já sama jsem se během zkoušení mnohému přiučila.

Foto: Alena Hrbková, Vojtěch Brtnický

 

 Magdalena Bičíková

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

Příliš drahý jed

Švandovo divadlo uvede hru o smrti agenta Litviněnka

Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských tajných služeb, uvede 6. listopadu ve Velkém sále pražské Švandovo divadlo. Hra britské dramatičky Lucy Prebble na motivy knihy Luka Hardinga měla světovou premiéru v srpnu 2019 v londýnském Old Vic Theatre v režii Johna Crowleyho a vzbudila zaslouženou pozornost. Čeští diváci ji uvidí v režii Thomase Zielinského, tvůrce úspěšně zavedeného na českých i německých scénách. Ten inscenaci pojatou jako divadelní rekonstrukci doplnil online projekcemi, umožňujícími publiku sledovat příběh kromě hlavního jeviště i z dalších prostor divadla. Litviněnka hraje hostující Petr Lněnička, jeho ženu Marinu ztvární Anna Stropnická, jako Vladimira Putina uvidíme Roberta Jaškówa. V dalších úlohách se představí téměř celý herecký soubor Švandova divadla.

Případ vraždy Alexandra Litviněnka byl podrobně popsán v médiích, která zveřejnila i ikonickou fotografii umírajícího muže, z jehož tváře zničené účinkem jedu zbyly jen oči a výrazné rty. Několik hodin poté Litviněnko, otrávený dvojicí ruských agentů radioaktivním poloniem rozpuštěném v čaji, zemřel,“ připomíná případ z roku 2006 česko-německý režisér Thomas Zielinski. Hra britské autorky však podle něj nabízí mnohem víc než jen převyprávění toho, co jsme už četli nebo viděli: text je sugestivním kaleidoskopem situací, střídají se tu žánry i časové roviny a postupně se vše skládá ve velmi silné drama.

„Klíčovou postavou tak není jen Litviněnko samotný, ale také jeho žena Marina v podání Anny Stropnické, bojující spolu s právním zástupcem za důsledné vyšetření celé kauzy, kterou chtěla britská diplomacie nejdřív zamést pod koberec. Výrazná je také dvojice vraždících ruských agentů Lugovoje a Kovtuna, hrozivých a někdy směšných zároveň – na ty se můžeme těšit v pojetí Tomáše Červinka a Matěje Anděla. A ve výčtu nesmí chybět ani postava Vladimira Putina, jenž pravděpodobně o akci věděl a dal k ní souhlas, na což nedávno poukázal i Evropský soud pro lidská práva – hraje ho Robert Jašków,“ říká režisér, který je i autorem scény.

Přímý přenos z místa činu

Jak dodává dramaturgyně Martina Kinská, inscenaci ozvláštňují on-line přenášené projekce, kdy diváci díky ručně vedené kameře uvidí i živý přenos dění mimo hlavní scénu. Zielinského inscenace se tak v reálném čase odehrává nejen na jevišti, ale i v dalších částech Švandova divadla. Bar ve foyer, boční jeviště nebo herecká pánská šatna se tak pomocí dekorací změní v interiér moskevského a londýnského bytu, v noční podnik nebo hotelový pokoj. „Inscenace je vlastně dokumentární rekonstrukcí, ukazující celý řetěz událostí vedoucí až k Litviněnkově vraždě. Bez snižování závažnosti případu v ní však nebude chybět absurdní humor předlohy, zazní tu také zpěv a herci v průběhu děje ze svých rolí občas i vystoupí,“ prozrazuje Kinská.

Zážitek z „tady a teď“ podtrhnou také civilní kostýmy Andrey Králové, vycházející z estetiky 90. let minulého století, kdy celý příběh začal. Hudbu složil Ivan Acher. Hru přeložila do češtiny Ester Žantovská. Autorská práva k dramatickému textu v České republice zastupuje Aura-Pont, s.r.o.. Nositele autorských práv k překladu zastupuje DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s.

Premiéru 6. listopadu budou následovat reprízy, které jsou naplánovány 8. a 24. listopadu a poté 10. a 21. prosince 2021.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

Na osudy lidí v nedemokratických režimech poukazují tituly uváděné ve Švandově divadle pravidelně: inscenace Srdce patří za mříže upozornila na obchod s lidskými orgány čínských politických vězňů, drama Lámání chleba předložilo obraz moravského venkova v době komunistické diktatury. Vedle titulu Příliš drahý jed je na aktuálním repertoáru i drama Šoa věnované tématu holokaustu a Pankrác ´45 vyprávějící o pěti různých ženách, jejichž osud poznamenala válka a život v Protektorátu Čechy a Morava.

Alexandr Litviněnko, bývalý agent ruské KGB a poté nástupnické FSB, nezemřel hned proto, že se otráveného čaje napil málo? Žil ještě další tři týdny, během nichž coby bývalý detektiv stihl podat britským vyšetřovatelům přesný popis událostí. Ze své smrti obvinil ruské tajné služby a přímo i prezidenta Vladimira Putina.

Litviněnko emigroval v roce 2000 do Velké Británie poté, co byl ve své vlasti několikrát vyslýchán a vězněn? Na tiskové konferenci v Moskvě v listopadu 1998 se totiž rozhodl zveřejnit nezákonné praktiky ruských tajných služeb, s nimiž nesouhlasil. Šlo mj. o plánování vraždy oligarchy Borise Berezovského. Toho dostal Litviněnko za úkol zabít, rozkaz ale odmítl vykonat.

K vraždě Alexandra Litviněnka byl použit izotop 210 radioaktivního polonia? Jde o mimořádně zákeřný jed. Na světě se ho vyrobí jen asi 100 gramů ročně, z toho naprostá většina v Rusku. Polonium je jedním z nejsilnějších jedů vůbec, údajně je až 250 milionkrát toxičtější než kyanid. Je snadné ho propašovat: alfa záření, které vydává, neprojde ani listem papíru, stačí ho tedy jen pořádně zabalit. Po požití proti němu neexistuje obrana.

Velkou zásluhu na rozkrytí případu má Litviněnkova žena Marina a její právník, kteří trvali na veřejném vyšetřování? Britské úřady měly zprvu zato, že jde o ojedinělý případ a nechtěly riskovat poškození diplomatických vztahů s Ruskem. Velmi podobný scénář měl však i pokus o otrávení dvojitého agenta Sergeje Skripala jedem novičok v roce 2018. Vážnost situace potvrdil i později rozkrytý případ vyhozeného muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014 v České republice. I tady jej vykonala dvojice ruských agentů, která svůj čin provedla na území jiného státu.

Foto: Alena Hrbková 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín