Nejcennější Thálie pro Jihočeské divadlo

Herecké mistrovství legendární Hany Bauerové oceněno

Divadelní čas, který je ve své podstatě tím nejprchavějším, má přesto schopnost některé z hereckých osobností proměňovat v legendy. Takovou žijící legendou Jihočeského divadla je nesporně Hana Bauerová, rodačka z Prahy (* 5. 2. 1931). Stává se čerstvou držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra.

Celý svůj profesní život spojila Hana Bauerová s jihočeskou scénou. Mezi roky 1953 a 2008 zde vystoupila v téměř sto šedesáti inscenacích. Od její Stázy ve Šrámkově „Létě“ a Máti v McDonaghově „Mrzáku inishmanském“ se rozprostírá plejáda hrdinek lidových postav z české klasiky (Jirásek, Tyl, Hrubín). Avšak „přehrála” se úspěšně i do rolí shakespearovských (například Viola ve „Večeru tříkrálovém“, paní Hošková ve „Veselých paničkách windsorských“, Chůva v „Romeovi a Julii“). Její rolí takříkajíc erbovní se stala titulní postava Kitty Warrenové ve Shawově hořké komedii „Živnost paní Warrenové“ (1975).

Cenu Thálie přijal za Hanu Bauerovou, z rukou Ondřeje Kepky (syna herečky Gabriely Vránové), ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek (v černé roušce), kvůli epidemii koronaviru, žel, v prázdném divadelním sále

Svůj neodolatelný – a diváky obzvlášť milovaný – smysl pro jevištní humor s přesně zacílenou komickou pointou uplatňovala Bauerová zejména v rolích světového veseloherního repertoáru (jako třeba Pasqua v „Poprasku na laguně“, Sostrata v „Mandragoře“, Fenisa v „Chytrých milenkách“, či Ela Delahayová z „Charleovy tety“, Lady Brecknellová z komedie „Jak je důležitě míti Filipa“ anebo Olympie Feraillová z „Brouka v hlavě“). Škálu velkých komediálních rolí uzavřela nezapomenutelnými kreacemi v rolích tajnůstkářské Abby Brewsterové v Kesselringových „Jezinkách a bezinkách“ a rozkošně hubaté paní Pollingerové ve veselohře „Koncert Hermanna Bahra“ (1991).

Hana Bauerová dnes

Velkou popularitu v 60. a 70. letech získal mezi diváky i HEC (Herecký kabaret), jehož byla spiritus agens. Se svým manželem, členem činohry Josefem Bulíkem, a dalšími kolegy z HECu neúnavně rozdávali smích i v nejodlehlejších částech jihočeského regionu.

…a na archivním snímku

S nemenším úspěchem ztvárnila Hana Bauerová ovšem i dlouhou řadu tak řečeno „vážných” a psychologicky komplikovanějších úloh. Za všechny připomeňme její další „velkou” Chůvu, tentokrát z Anouilhovy adaptace „Antigony“, či Andu z Šotolovy hry „Možná je na střeše kůň“.

Hana Bauerová vystoupila rovněž v historicky prvním televizním záznamu inscenace před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově („Tvrdohlavá žena“, 1967) a stala se i první Málinkou ve světové premiéře Hrubínovy „Krásky a zvířete“ (tamtéž 1970). Za televizní seriály jmenujme alespoň její role v Balaďově „Největším z pierotů“ či v oblíbeném „Dobrodružství kriminalistiky“ režiséra Antonína Moskalyka.

Na filmovém plátně se Bauerová objevila i ve Vávrově zpracování Hrubínovy hry „Srpnová neděle“.

Neobvyklou, ale vítanou příležitost dal Haně Bauerové také hudební žánr: v průběhu let ztvárnila divadelní divu Corinu i klášterní Fortnýřku v operetě „Mam’zelle Nitouche“ i Mirabelu ve Straussově „Cikánském baronu“.

Hana Bauerová je i autorkou této knížky

Kolegyně Daniela Bambasová na Hanu Bauerovou a na jejich společná léta na jevišti vzpomíná s radostí: „S Haničkou jsem na jevišti prožila krásné chvíle a spoustu legrace. Bylo těžké vydržet její pohled s tisíci rarášky v každém oku. Jednou se jí v Antigoně podařilo (s vervou její vlastní), omylem mě shodit z houpačky. Myslela jsem, že to nezvládnu. Pokaždé, když jsme se střetly pohledem, mi ti její rarášci celou situaci znovu přehráli.”

Právě s Danielou Bambasovou v „Antigoně“

K 80. narozeninám Jihočeského divadla vyšla také půvabná knížka hereckých vzpomínek, historek a postřehů nazvaná „Před oponou za oponou Jihočeského divadla“, jejíž autorkou je právě Hana Bauerová. Jak v předmluvě této knihy poznamenala bývalá dramaturgyně Jihočeského divadla Alena Kožíková: „Hanka se na svět z jeviště dívá živýma očima, šibalské jiskřičky se proměňují do ironie, upoutává diváka a nepustí jeho pozornost, temperamentně a chytře provádí svou postavu celou inscenací. Má to štěstí pro jeviště, že je osobností.”

S těmito slovy můžeme jen souhlasit.

Text a foto: Gabriela Veselá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Reprezentant 420PEOPLE „boduje“!

Tanečník VIKTOR KONVALINKA byl za „PANTHERU“ nominován na Cenu Thálie

Divadelní Ceny Thálie zveřejnily seznam nominovaných umělců za uplynulou sezonu. V kategorii: „Balet, tanec a pohybové divadlo“ se v širší nominaci objevil tanečník Viktor Konvalinka za své sólo v představení „PANTHERA“ souboru 420PEOPLE.

Představení „PANTHERA“ nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovalo bestsellerem „Sapiens“ od izraelského historika Y. N. Harariho. Ten pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek je i „PANTHERA“, jež je jistotou skvělých tanečních výkonů i hudby, kterou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“ složil Jan Šikl. Za nápaditou choreografií stojí Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem.

Viktor Konvalinka v sólu…

A co o „PANTHEŘE“, díky níž byl nominován na Cenu Thálie, říká sám tanečník Viktor Konvalinka? „Moje sólo je založené převážně na dvou emocích, jimiž jsou klid a překvapení. V době, kdy jsme zkoušeli ,PANTHERU´, jsem se zajímal o bojové umění, konkrétně o práci a točení s tyčí. Společně s choreografem Václavem Kunešem jsme toho využili a rozhodli se, že to použijeme v představení i pro moje sólo. Snažil jsem se vycházet ze svého pohybového slovníku a využít zmíněné emoce. Nehledal jsem rozdíl mezi klidem a překvapením, ale naopak jsem chtěl přijít na to, jak je spojit dohromady, a jakým způsobem nejlépe vystihnout jejich symbiózu. Sólo tak připomíná tichého šaolinského mistra, který, myslím, má k symbióze těchto dvou emocí také hodně blízko,“ svěřil se tanečník Viktor Konvalinka, který je právě s tímto sólem letos nominován na Cenu Thálie v kategorii „Balet, tanec a pohybové divadlo“.

…a se souborem 420PEOPLE i s tyčemi

Vyhlášení nositelů Cen Thálie 2020 se uskuteční 14. 11. od 20.00 hodin v on-line prostoru, prostřednictvím streamovaného přenosu.

Foto: Pavel Ovsík

Martina Kadlecová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Radost z Českých Budějovic

Jihočeské divadlo získalo čtyři širší nominace na Ceny Thálie 

Když se divadlo dělá srdcem, nese to ovoce – a někdy také Thálie. Herecká asociace nyní oficiálně zveřejnila nominace na celostátní Ceny Thálie 2020 za mimořádné jevištní výkony v divadelní sezóně 2019/2020. Jihočeskému divadlu přinesla radostné zprávy a hned čtyři širší nominace.

V kategorii opera byli nominováni Josef Moravec za roli Dalibora a Lenka Pavlovič za roli Jitky v inscenaci Dalibor, kterou jsme téměř před rokem otevírali divadelní areál Bouda. Širší nominaci v kategorii balet získal sólista jihočeského baletu Zdeněk Mládek za roli Soudruha Pilného v taneční show Inscenační porada, kterou jsme premiérovali v Boudě v prosinci 2019. V kategorii loutkové divadlo zaujal porotu František Hnilička v minimalistické inscenaci Nuda!, kterou v Malém divadle hrajeme pro malé i velké diváky.

Letošní aspirant Ceny Thálie, baletní sólista Zdeněk Mládek, již jednu Cenu Thálie má

Prestižní Cenu za celoživotní mistrovství v kategorii činohra obdrží letos také Hana Bauerová, herecká legenda Jihočeského divadla, která mu zůstala věrná po celý svůj život.

A další nominantka na Thálii, herečka Hana Bauerová, na archivním snímku z filmového natáčení s Milošem Kopeckým

Všem nominovaným i oceněným moc blahopřejeme! Slavnostní vyhlášení vítězů Cen Thálie letos proběhne 14. listopadu, kvůli koronavirové epidemii, v rámci on-line přenosu na: www.cenythalie.cz.

Gabriela Veselá

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

DOMINIK VODIČKA, držitel ceny Thálie, v rozhovoru TM:

„Hvězdy se nějak posunuly a já jsem měl štěstí“

Držitel ceny Thálie, který spolu s herečkou Veronikou Khek Kubařovou vyhráli X. jubilejní ročník TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, Dominik Vodička, se také dostal mezi 30 nejtalentovanějších Čechů pod 30 let, patří mezi ty šťastlivce, pro které je jejich práce také jejich koníčkem. 

Pocházíte z Hořovic v okrese Beroun a od šesti let se věnujete tanci. Kdo Vás k němu přivedl? Jak to začalo, proč právě tanec? 

„K tanci jsem se dostal skrze mamku, která mne chtěla přihlásit do nějakého kroužku. Já jsem v té době dělal závodně tenis a chtěl jsem ještě dělat  nějaký sport, spíše bojový, ale mamka mě přihlásila na tanec, a tak jsem jej zkusil. I když jsem oponoval, že tam nechci, že je spíše pro holky, ale po první lekci jsem zjistil, že je tam fajn, děti jsou tam  se stejným zájmem,  jak kluci, tak  holky, prostě super parta. Pohyb spojený s hudbou mne bavil, a tak jsem to zkusil a zůstal u tance do dneška. Jsem tomu rád.“

Právě láska k tanci Vás vedla k jeho studiu v Tanečním centru Praha – konzervatoř, kterou jste absolvoval v roce 2017 a během studia jste působil ve školních souborech TOP Baby Balet Praha a Balet Praha Junior…

„Ano, působil jsem ve školních souborech,  ale v  TOP Baby Balet Praha, což je pro první stupeň konzervatoře, tam jsem byl hodně málo, protože jsem v té době hodně trénoval, měl  jsem různé mezinárodní soutěže a někdy jsem tam působil jen na záskok. V soutěžním tanci jsem se nějak necítil,  tak jsem se v sedmém ročníku soustředil na divadlo,  začal  jsem intenzívně chodit na zkoušky do Balet Praha Junior a k tomu jsem chodil na tréninky s taneční partnerkou, která byla z Ruska, takže to bylo dost komplikované.  Když jsem začal působit na scéně, zjistil jsem, že je tam úplně jiná tréma, i když jsem tancoval od malička, a s trémou jsem se naučil pracovat, v okamžiku,  kdy jsem vstoupil na jeviště, to byla úplně jiná tréma a já jsem cítil zcela jiné pocity a pochopil jsem, že začínám skutečně  od začátku. A tehdy jsem pochopil, že jevištní tanec je mi bližší než tanec sportovní. Když se stala  Linda Svidró uměleckou vedoucí Balet Praha Junior, dostal jsem první hlavní role, které mne vyšvihly nahoru. A kdyby se to nestalo, nevím, zda bych u toho zůstal. V 7 a 8 ročníku jsem měl spoustu představení a pak jsem se dostal do Pražského komorního baletu jako sólista.“

Jste čtyřnásobným vicemistrem ČR v latinsko-amerických tancích a standardních. V letech 2011 a 2016 jste se zúčastnil MS v latinsko-amerických tancích. Jak na čas plného soutěží vzpomínáte?

„Bylo to trošku složitější, protože jsem pořád jezdil po soutěžích a vlastně jsem dětství vůbec neměl a pořád jsme lítali na soutěže. Neměl jsem žádné víkendy, a když šli kluci hrát,  já jsem  musel trénovat nebo odjížděl na soutěže. Když  jsem chtěl něčeho  dosáhnout, bylo třeba zatnout zuby. Děkuji svým rodičům, kteří jezdili všude se mnou a podporovali mne. Přesto mi někdy chybí, že jsem dětství neprožíval se svými vrstevníky,  plné  klukovských her. Na druhé straně mi to pomohlo ale v tom, že se umím o sebe postarat.“

 Od roku 2017 jste sólistou Pražského komorního baletu a v roce 2019 jste se stal držitelem Ceny Thálie za roli Muže v baletu Kytice. Co to pro Vás znamená?

„Znamená to, že se hvězdy nějak divně posunuly, že jsem měl štěstí. Byl jsem v angažmá právě dva roky. Balet Kytice dostal několik ocenění a jako celek byl výborný. Bylo to složité od začátku, protože nejsem úplný ‚baleťák‘.“

Rok 2019 Vám vynesl nejen divadelní cenu Thálie, ale také titul Krále parketu, když jste spolu s herečkou Veronikou Khek Kubařovou vyhráli v desátém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Co Vám soutěž dala?

„StarDance je takový půlrok, který je zvláštní popisovat, protože jsme tam zažili strašně moc věcí, mám nesmírné množství  vzpomínek. My jsme už začali trénovat někdy v červenci a stala se z nás  taková velká rodina. Byli jsme všichni nováčci a přáli jsme si navzájem úspěch. Jsem strašně rád, že se to uskutečnilo, já jsem tam vlastně ani neměl být, protože když se mi ozvali, právě jsme  připravovali s Petrem Zuskou Kytici a já jsem si říkal a to bude ‚průser‘. Žádal jsem, ať mi napíší termíny. Zkoušeli jsme celé dny  a termín castingu vyšel na středu.  Naštěstí Petr Zuska nám dal ten den volno a já jsem mohl na casting. Dopadlo  to dobře, já jsem se jim zalíbil a v divadle mi vyšli  v této aktivitě vstříc. Ze začátku jsem se bál, ale nakonec to vyšlo  super a dokonce se uskutečnily i dvě premiéry – Kytice Carmina Vetera. StarDance,  to je projekt na který budu do konce života rád vzpomínat!“

Nejnověji vedete taneční kurzy ve studiu Moving World. Co nabízíte a jaký je o Vaše kurzy zájem?

„Ano,  vedu více kurzů, pracuji za sebe a spojili jsme se s Evou Krejčířovou, která je také finalistkou StarDance. Teď tančíme společně a chceme natočit taneční video. Děláme spolu soustředění pro veřejnost, ženy, dospělí,  páry, učím v Moving Word. Svoji práci miluji. Našel jsem si mezi klienty hodně přátel. Po StarDance to byl obrovský boom, kdy lidé začali chodit na taneční kurzy, ale pak zasáhla corona a lidé přestali chodit, protože se báli, což plně chápu. Jsou ale i ti, kteří zůstali našimi stálými klienty, kteří to mají jako koníček. Ale opět je zákaz, protože představujeme  volnočasové aktivity a já mám nucenou dovolenou bez nároku na honorář. Co bude dál, to se uvidí….  Doufám, že nás stát nějak podpoří.“

A co Váš sen založit vlastní taneční školu?

„Já se přiznám, že po StarDance jsem dostal nabídku. Měl jsem mecenáše. Stačilo jenom říci, že založíme taneční školu, ale cítil jsem, že na to ještě není čas. A kdybych svolil v tom lednu – únoru, tak prostě bych dnes byl v podstatě ‚v háji‘. V budoucnu bych rád založil taneční školu, ale pokud  člověk založí studio, tak se vlastně stane manažerem studia a musel bych se vzdát učení a svých věcí. Zatím budu, pokud budou sloužit nohy, nadále tancovat a možná někdy v budoucnu…..

 V roce 2017 jsem založil skupinu Tanec s láskou, což je moje taková „taneční škola“. Je to spíše skupina tanečníků a tanečnic, kteří jsou pode mnou. Udělal jsem holkám trička, o které je zájem, píší mi o ně dokonce lidé z celé republiky. Nepočítal jsem s tím, že se vše tak dobře rozjede, ale pomohla tomu hodně právě StarDance. Je to dnes taková moje značka. Sen o vlastní škole by byl, ale situace je složitá!“

Podle časopisu Forbes patříte mezi 30 nejtalentovanějších Čechů do 30 let, mezi nimiž je také například herečka a houslistka Jenovéfa Boková nebo herec a režisér Jakub Štáfek. Jaký to má pro Vás význam?

„Tenkrát, když mi z Forbesu zavolali, že jsem vybraný mezi 30 pod 30, tak jsem to vlastně nějak bral jako šílenost, stejně jako to bylo s Thalií, nechtěl jsem tomu vůbec  věřit. Myslel jsem si, že si někdo dělá ze mne srandu. Protože mi takové e-maily chodí a zvlášť po StarDance. Ale volali, že je to pravda. Bylo mi 23 let a ještě k tomu tanečník. Je jiné, když je to milionář, sportovec nebo houslistka, kteří jsou pro veřejnost zajímaví. Ale tanečník? Je to krásné. Fakt jsem za to rád, mám o čem vyprávět v budoucnu vnoučatům, jaký byl jejich dědeček. Jsem za to nesmírně  vděčný.“

A co chvíle volna, jak je rád trávíte?

„Díky coroně jsem si uvědomil, co vlastně chci dále dělat. Budu se snažit, abych byl do budoucna zajištěný, protože člověk neví, co čas přinese. Divadlo miluji a jsem externistou Pražského komorního baletu a stále tam vystupuji v představeních,  je to super. Během léta jsem hodně pracoval. U mě je výhoda, že moje práce je také můj koníček a práce v kanceláři by mne zničila. A těším se, že konečně s manželkou pojedeme  na svatební cestu. Připravuji také knihu. Oslovil mne Albatros, že chtějí o mně   napsat knihu, jak jsem se dostal k tanci, o podrobnostech z mého života,  atd. Bude to takový velký rozhovor a kniha by měla vyjít v roce 2021.

Děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Dominika Vodičky

Veronika Pechová 

pro TANEČNÍ MAGAZÍN