Štítek: Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a porotkyní StarDance Petrou Kostovčíkovou

„Byla to dřina, ale neměnila bych“

Spolu s hercem Václavem Vydrou se v prvním ročníku StarDance… když hvězdy tančí, protančili na druhé místo. Do soutěže se vrátila,  a to ve čtvrtém ročníku, ale jako porotkyně a tuto pozici si Petra Kostovčíková vyzkoušela také v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe. Působí jako trenérka, vede taneční kurzy pro děti i dospělé, věnuje se sportovnímu koučinku a je také trenérkou konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.

Jak vzpomínáte na své dětství prožité v Havířově? Jaká jste byla holčička, a měla jste vysněné povolání?

„Na Havířov mám velmi pěkné vzpomínky. Zřejmě je to věkem, možná tím, že mám děti, ale v poslední době na něj vzpomínám stále častěji. Blíží se Vánoce, děti plánují, co budou dělat, a mě se automaticky vybaví sáňkování před panelákem, pečení cukroví s mamkou, stromeček a rodinná pohoda u vánočních pohádek. Ráda se do Havířova vracím.

Myslím si, že jsem byla taková ta poslušná holčička, co nosila domů jedničky, pomáhala v domácnosti a jednou zapomněla vyzvednout bráchu ze školky. Vždycky jsem si hrála na paní učitelku. Chtěla jsem učit.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že s tancem jste začala v patnácti letech. Co nebo kdo Vás k němu přivedl? Měl na to vliv váš bratr, který tančil v TK Trend v Ostravě?

„Můj bratr začal s tancem až po mne. Byl to můj bratranec, na jehož soutěž jsem se v Havířově šla podívat. A děsně mě fascinovalo, jak se kluci chovali k holkám, k těm svým partnerkám. Oni si pomáhali, respektovali se, tvořili tým. Hned jsem se přihlásila do tanečního klubu AMTARA v Havířově a čekala na toho „prince”, se kterým budu tancovat a samozřejmě se zamiluju. No a trenér mi přidělil partnera – mého kamaráda z baletu. To bylo velké zklamání:)))“

Vaším tanečním partnerem byl německý tanečník Christian Polanc a spolu jste se zúčastnili řady mezinárodních tanečních soutěží. Jste mistryně ČR v LA tancích, vicemistryně Německa v LA tancích, vicemistryně světového poháru v LA tancích. Finalistka Světových her, semifinalistka Mistrovství světa a Evropy v LA tancích. Jak na ten čas plný dřiny a soutěží vzpomínáte?

„Mé první větší úspěchy přišly ještě před Německem. Tančila jsem s Honzou Klimentem, se kterým jsme se stali Mistry ČR v LA tancích a také semifinalisty MS. Bylo to s Honzou, se kterým jsme na Světových hrách (obdoba Olympijských her pro neolympijské sporty) obsadili 2. místo. S Honzou i Christianem jsme neustále cestovali. Ať už na soutěže, soustředění, kongresy, vystoupení… A já to milovala. Chvilku doma, pak sbalit kufry a hurá do světa. Občas to bylo náročné a velmi únavné, ale mě to naplňovalo. Neustálá změna – nové zážitky, noví lidé, nové země, nové zkušenosti. Doma pak dvoufázový trénink, mezitím učení, na kondičku 3 – 4 x týdně do fitka. Byla to dřina, ale neměnila bych.“

V roce 2006 jste byla taneční partnerkou herce Václava Vydry v prvním ročníku TV taneční soutěžní show StarDance… když hvězdy tančí a spolu jste se protančili na krásné druhé místo. Co Vám soutěž dala a jak se vám tančilo s Václavem Vydrou? Šla byste znovu do soutěže?

„StarDance – to byla jedna ohromná, nezapomenutelná jízda. Byl to první díl, pro všechny tedy něco zcela nového, a já vnímala to nadšení, vzrušení, nervozitu a to vše ve skvělé partě lidí. Já v té době víceméně ukončila svou soutěžní kariéru ze zdravotních důvodů (mám artrózu kyčlí) a tím pádem jsem si mohla dovolit nechat se tou atmosférou zcela pohltit a užít si naplno tuto novou zkušenost. Pamatuji si, jak Vašek vstupoval do SD s představou, že se uvidíme třeba dvakrát do týdne na hodinovém tréninku, a my pak trénovali každý den 9 hodin!:))) Ale oba na to vzpomínáme velmi rádi. S Vaškem Vydrou jsme si sedli jako lidé a dodnes se vídáme! Velice si ho vážím!“

V roce 2007 jste se stala porotkyní v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe a ve čtvrtém ročníku StarDance… když hvězdy tančí, jste opět usedla na porotcovské křeslo. Jaké to bylo nesoutěžit, ale hodnotit?

„Být porotkyní byla samozřejmě úžasná zkušenost. Nicméně jsem byla mnohem nervóznější než na „place” jako tanečnice. Tam jsem naučená s chybami pracovat, improvizovat. Tohle bylo nové, velmi zajímavé, vzrušující a určitě velmi poučné. Myslím si, že dnes, ve svém věku, se už hodím spíš jen do té poroty:)))

S kariérou tanečnice jste se rozloučila, ale tanci zůstala věrná a působíte jako trenérka. Pořádáte kurzy tance?

„Měla jsem období, po narození dětí, kdy jsem chtěla tanec opustit. Neviděla jsem v tom smysl. Ale nepodařilo se! Uvědomila jsem si, jak je hudba a pohyb mou nedílnou součástí, a že bez toho vlastně nemůžu být. Takže opět učím, ale své pole působnosti jsem si rozšířila, vedu i taneční kurzy pro dospělé, věnuji se sportovnímu koučinku a nově jsem také trenérkou úžasného konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.“

Co vás přivedlo k vystudování ekonomie obor marketing a obchod?

„Bývala jsem velký pragmatik, z matematiky jsem maturovala. Dávala mi smysl. Ekonomie, matematika to jsou pro mě souvislosti, logické uvažování, odvozování. Řekla bych, že to jsou vědy, které mají vnitřní dynamiku, že nejde o statické informace, které se člověk musí nabiflovat nazpaměť. To bych nezvládla. A protože jsem v té době začala tancovat za Ostravu s Honzou, a měli jsme skvělé vyhlídky, ekonomie v Ostravě se zdála tou nejvhodnější volbou jak skloubit studium a tanec. Dodnes netuším, proč jsem nešla studovat na pedagogickou fakultu, myslím si, že bych byla skvělá učitelka. 🙂

Vy jste si také sama šila kostýmy na svá taneční vystoupení. Navrhla jste také sportovní kabelku. A co dnes věnujete se ještě návrhářství a šití kostýmů?

„Vždycky mě bavilo tvoření. Ráda jsem pletla, vyšívala, háčkovala, takže šití tanečních šatů pak bylo úplnou samozřejmostí. A hlavně jsem tak dost ušetřila, a mohla si dovolit dát víc peněz za materiál, hlavně tedy lesklé kamínky:-). Dnes bych moc ráda usedla za šicí stroj, protože mám ráda zajímavé, neokoukané věci, a ráda bych si něco ušila, ale nemám čas. Maximálně zkrátím dětem kalhoty, upravím gumu v pase, zašiju dírku.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„To je různé. Mám ráda společnost, ale občas potřebuji být sama. To pak čtu. Jsem ráda na horách – turistika, běžky, lyže a v poslední době jsem si oblíbila inline brusle. Ráda vařím!“

Foto: Archiv Petry Kostovčíkové, Markéta Listíková

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Annou Stropnickou o inscenaci Příliš drahý jed

„Proti zlu se dá bojovat „

Proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty!

Ve hře Příliš drahý jed hrajete postavu Mariny Litviněnkové, manželky Alexandra Litviněnka. Jaká podle vás je? Jaký je její příběh?

„Je to chytrá, otevřená žena. Je pyšná na svého muže, ale zároveň má přirozený strach. Pořád je to matka od dítěte, bojí se o svou rodinu. Zároveň je milující partnerkou a věří v práci a myšlenky svého muže.“

V čem je vám Marina blízká a v čem naopak je „vzdálená“ – ať už v dobrém či zlém?

„Je mi blízká skoro ve všem. Podporuje svého muže, myslím, že mají hezký, vyvážený vztah. Dává mu zázemí i podporu, ale když už je to za hranicí, nebojí se ozvat a svého muže konfrontuje se svým postojem. V její postavě vidím hezkou ukázku moderní ženy, která propojuje zavedené ženské stereotypy s moderní ženskou emancipací. V dobrém slova smyslu. Je to dobře napsaná postava. I když je hra o velmi vážné události, ukazuje zde hezky ženskou energii a sílu, kterou v sobě máme. Mnohdy i v lehce humorné notě.“

Studovala jste nějaké materiály k celé kauze Alexandra Litviněnka? Nebo si pamatujete na své pocity, když se přímo v roce 2006 udála, případně poté, když probíhaly soudy?

„Zajímala mě samozřejmě ona událost, o které příběh je. Tedy samotný příběh vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka. Znala jsem ho jen matně. Až při čtených zkouškách jsem se díky režisérovi (Thomas Zielinski), dramaturgyni (Martina Kinská) a kolegům dozvěděla o skutečných faktech. Jsem ráda, že se o tom hraje a informuje. Je to kauza z nedávné minulosti a ukazuje nám, jak funguje politika a hrozby velké moci.

Zhlédla jsem pár dokumentů o dané události. Vystupuje tam často „postava“ Mariny Litviněnkové, kterou hraji. Je to pořád žijící osoba, proto úplně nevím, jak ji titulovat. Je neuvěřitelné, čím si prošla a jak byla schopná se vším, co jí potkalo, bojovat. Je těžké mluvit o ní v minulém čase. Je relativní, jestli její boj již skončil. Ale ten hlavní boj, mám pocit, snad vyhrála.“

Ta hra je, dá se říci, politicky angažovaná. Je vám takové divadlo blízké? Hrála jste už v nějaké v tomto smyslu „konfrontační“ hře? 

„Jsem ráda, že takovéto téma Švandovo divadlo inscenuje. Je to svým způsobem odvážné. Až takhle konfrontační inscenaci jsem nedělala, myslím si, že je to důležité. Jsem šťastná, že máme tu svobodu a možnost o těchto věcech hrát.“

Co může podle vás diváka na inscenaci zaujmout?

Budu vycházet ze sebe po přečtení hry. Rozčarovaná, naštvaná, ustrašená. Ale i vděčná, pyšná a odhodlaná. Příběh nabízí negativní pocity, ale i naději a zadostiučinění. Hra je faktická, ale má naději, což je důležité. Říká, že i proti zlu se dá a musí bojovat. I když to s sebou nese jisté ztráty.

Foto: Alena Hrbková

Martina Kinská

pro Taneční magazín

OSTROV!

Kousek divokosti i smutku neporušené přírody

V pražské La Fabrice proběhne ve dnech 8.–10. 11. 2021 pražská premiéra představení Ostrov! souboru BURKICOM. Příběh zrození a zániku hledající rovnováhu mezi člověkem a okolním světem vznikl na základě výzkumu krajiny, dosud jen nepatrně dotčené turismem i lidskou činností. Choreografka Jana Burkiewiczová do příprav představení zapojila řadu známých osobností z různých uměleckých oblastí. Scénografii navrhl architekt Jaroslav Wertig ze studia A69, animace ilustrátor Jindřich Janíček a filmový režisér Tomáš Luňák. Na přípravách inscenace se podílelo celkem 32 lidí.

Zažijte na vlastní kůži kousek neporušené přírody, poznejte poslední 4 % procenta divoké prázdnoty! Multimediální scénický model biotopu ostrova na Jakubském rybníku v obci Poušť, okres Nymburk. Otřesně živé představení.

Ve svém nejnovějším a produkčně dosud nejnáročnějším autorském představení OSTROV! se Jana Burkiewiczová vrací k přírodní a environmentální tématice, kterou v minulosti zkoumala již v představeních Divočina, marnivost ptačích per a O medvědovi, který plul na kře. Tentokrát se při přípravě scénáře spojila s filmový režisérem a animátorem Tomášem Luňákem (Alois Nebel) a kurátorem Jiřím Mackem (Designblok), aby ve výsledném tvaru propojila do kompaktního a neustále se prolínajícího celku choreografie s animacemi původních ilustrací Jindřicha Janíčka (Take Take Take) a hudbou Jiřího Konvalinky (Mutanti hledaj východisko).

„Environmentální témata prostupují stále častěji zpravodajství, politická jednání i náš běžný život, ale o čem se vlastně bavíme? O jaké přírodě? O lese, kam chodíme na houby a jsme uneseni jeho klidem? Co je to vlastně ona divočina, když z celkové váhy savců, žijí na světě jen 4 % procenta skutečně svobodně, 36 % tvoří lidé a 60 % zvířata chovaná v zajetí pro naší zábavu či jako potrava? A co jsme my ve vztahu k ní, když jsme její součástí?“ ptá se choreografka Jana Burkiewiczová.

Základním táborem příprav inscenace se stal Jakubský rybník, který patří do chráněné oblasti Rožďalovických rybníků, krajina, jež není prvoplánově krásná ani problematická, ale víceméně přirozeně spojuje lidskou činnost a existenci neporušené přírody. Ostrov uvězněný hladinou rybníka se následně svou neporušeností stal pro inscenaci symbolem nedotčeného běhu věcí. „A pak jsme se dívali, vstřebávali a hledali souvislosti, které se nám postupně spojovali do představení, které je pro nás sice abstraktním, ale živým modelem naší existence v rámci přírody,“ doplňuje Jana Burkiewiczová, která tentokrát jde ve vyprávění až na samý kraj lidského i zvířecího konání, nevyhýbá se přímočarosti a ironie stejně jako témat smrti či krutosti.  

„Zkusili jsme vytvořit model situace, jakousi laboratoř, do které vložíte jednotlivé prvky, nastavíte podmínky a necháte rozběhnout děj. Asociace, odkazy, ale i reálné situace začaly volně přicházet a generovaly další vývoj. Prolomili jsme hranici a přestali vnímat, kdo je člověk a kdo zvíře. Obrysy budoucnosti se stali jasnějšími,“ dodává autorka.

I tentokrát se do příprav zapojili známí umělci, designéři a tvůrci z různých oborů. Představení se odehrává ve scénografii renomovaného architekta Jaroslava Wertiga ze studia A69, který na přání scenáristů bourá hranici mezi divákem a účinkujícím. Světelný design vytvořila Pavla Beranová, známá svou prací v divadle Archa, ACT Lighting Brusel a mimo českou scénu také v Holandsku, Lucembursku či Maďarsku. Autorkou kostýmů vzniklých recyklací a up-cyklací je Barbora Procházková (Project Sapience), absolventka pražské UMPRUM a vítězka mezinárodní soutěže Designblok Diploma Selection 2019. Autorem masek šitých ze zbytků kůží je Štěpán Růžička, absolvent ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM.

Výjimečné je také složení performerů, kteří se v představení pohybují v širokém rámci současného tanečního umění včetně včleněných prvků akrobacie. Cenami ověnčené tanečníky Helenu Arenbergerovou a Michala Heribana uvidíte v jedné řadě s dalšími pěti tanečními osobnostmi. Veronika Tökoly, známá z inscenací souboru 420PEOPLE, Eduard Adam Orszulik, kterého mohli diváci v řadách BURKICOM vidět už v představení Růžový samuraj, i trojice zahraničních tanečníků – sestry Ifigenia a Ariadne Toumbeki z Řecka a Maxime Guenin ze Švýcarska, které si Jana Burkiewiczová vytipovala na mezinárodním konkurzu organizovaném DEKKADANCERS. Vedle sedmičky tanečníků se mohou diváci těšit i na zpěv Adama Pavlovčina, který působí střídavě v Praze a Londýně a mimo jiné je v současnosti finalistou letošního, ještě otevřeného ročníku talentové soutěže Superstar. O hlasový doprovod inscenace se postarali herci Zuzana Stavná a Miroslav Krobot v rolích průvodců. Fotografem inscenace je Václav Jirásek. Celkem se na přípravách představení podílelo 32 lidí včetně performerů prosincové dílny.

Premiéra proběhne 8. 11. 2011 v divadle La Fabrika. Následující dva dny se konají reprízy a OSTROV! se do La Fabriky vrátí zpět v roce 2022. Prodej vstupenek probíhá přes lafabrika.cz.

Představení uvádí BURKICOM za podpory Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hlavního města Prahy a Prahy 7. Partnerem inscenace je divadla La Fabrika, v jehož prostorách byla inscenace nastudována.

Helena Novotná 

pro Taneční magazín