Všudypřítomný spěch, hledání rovnováhy ve společenském systému a koncept hranic jako někdy vtipná, jindy více alarmující výpověď o stavu naší doby ve třech listopadových premiérách slibují umělecký zážitek, který ještě při odchodu z divadla zůstává pod kůží. Ve dvou premiérách PONEC dává prostor autorům z mladé nadějné generace, Inbetween je česko – slovenský projekt.
S dovolením!
Nikdo nemá čas na nic čekat. Občas se sice zastavíme, ale všudypřítomný stres a spěch nás nutí běžet dál. Inscenace jako zrcadlo odrážející jednu z tváří dnešní doby s lehkostí a humorem je dílem sdružení Spolk.
Představení vyhrálo 2. místo v soutěži Tanečních aktualit Divoká karta 2020.
Inbetween
,,Jsme propojenější víc než kdykoli dřív, měníme se na masu, která se snaží najít rovnováhu. Taháme a tlačíme.“ Představení inspirované aktuálními společenskými změnami a našimi reakcemi na ně.
Koncept z dílny tří autorek: Soňi Ferienčíkové, Márie Júdové a Alexandry Timpauje inspirovaný interaktivní architekturou. Čtyři tanečníci tak pracují s materiálem, který se vznáší nad nimi.
Spára: Průniky
Ocitli jsme se tam, kde po doteku zůstává jen prázdná stopa. Realita a sen se smísily dohromady. Už nerozeznáváme hranici našich těl od okolního prostoru. Něco se muselo stát. S námi, se světem, se mnou. Představení nechává nahlédnout do témat současné generace dvacátníků. Vzniklo v rámci projektu Nezřízeni, jehož koncepci vytvořil tandem uskupení Pulsar – Honza Malík a Tereza Krčálová. Choreografka Barbora Ptáčková je letošní absolventkou Konzervatoře Duncan centre v Praze.
Za minulého režimu se to divadlo nesmělo jmenovat Komedie. Jelikož v domě nad ním úřadovala Česká vláda. Dnes už má opět starý dobrý název a bude v něm zahájen – již tento čtvrtek – šestý ročník festivalu SPECTACULARE 2019!
Uhrančivý taneční duet Rafales slavnostně zahájí šestý ročník festivalu Spectaculare v prostorách divadla Komedie. Ve čtvrtek 14. února, v den svátku zamilovaných, prozkoumá soubor RADAR pod vedením francouzského choreografa Benjamina Bertranda souhru a rytmus dvou těl ve vibracích zvukových vln. Bulharský umělec Stanislav Genadiev představí ve čtvrtek 7. března v Kasárnách Karlín instalaci geometrických světelných linii Synchronicity. Divadelní část festivalu zakončí 26. března intermediální performance Everywhen v prostorách Alfreda ve dvoře. Festival letos do Prahy mimo jiné přiveze výrazná jména elektronické, experimentální jazzové a soudobé hudby: Jon Hopkins, Apparat Luke Howard, Phil France, Peter Gregson, Daniel Brandt či Rafael Anton Irisarri. Vstupenky jsou k dostání v předprodeji GoOut. Kompletní program festivalu je k dispozici na www.spectaculare.eu.
Festival Spectaculare letos významně rozšířil divadelní a taneční program. Uvede tak tři performance, které spojuje netradiční forma scénického umění a silná hudební složka. První z nich, taneční duet Rafales, slavnostně zahájí letošní ročník festivalu ve čtvrtek 14. února v divadle Komedie. Francouzský choreograf Benjamin Bertrand v něm zkoumá stabilitu a rytmus dvou těl ve vibracích zvukových vln, napětí svalů a tření kůže o kůži. Inspirací mu byla nevypočitatelná vzdušná substance, která se prolíná skrze hmotu. Performance je výjimečná výrazným zvukovým doprovodem, o který se postaral Florent Colautti – uznávaný francouzský elektroakustický experimentátor vynalézající vlastní hudební nástroje.
Do karlínských Kasáren se můžete ve čtvrtek 7. března vydat na bulharské představení „Synchronicity“
Synchronicity bulharského choreografa a hudebníka Stanislava Genadieva bude 7. března v Kasárnách Karlín ve světelné instalaci geometrických linií zkoumat složitý vztah člověka k okolnímu světu. Klade si otázky, zda se věci ve světě dějí záměrně nebo jestli nejsou některé souvislosti jen hříčkou osudu. V interakci s hypnotickými audiovizuálními efekty rozehraje Genadiev svou taneční variaci na teorii synchronicity C. G. Junga. Po skončení performance představí autor performance, pod pseudonymem DJ Genda, hudební set, ve kterém se pomocí vlastních terénních nahrávek věnuje stylům jako je UK bass, dub, breakbeat i jazz.
Rafaels
Závěr divadelního programu festivalu Spectaculare bude patřit představení Everywhen, které se odehraje v úterý 26. března v divadle Alfred ve dvoře. Intermediální performance se zabývá neustálou rotací dějin a zachycení kontrastu láskyplného osobního života s životem politickým, jenž může mít děsivé následky. Everywhen nabídne strhující taneční výkon a podmanivou hudba v kombinaci se závratně rotujícími 3D vizualizacemi. Vše je společnou prací tanečnice Soni Ferienčíkové, hudebnice Alexandry Timpau a vizuální umělkyně Márie Judové, která pro představení vytvořila pomocí kombinace archivních fotografií a naskenovaných objektů originální 3D animace.
Everywhen
Kompletní program najdete na webových stránkách: www.spectaculare.eu. Vstupenky na festival Spectaculare jsou k dostání v předprodeji GoOut.
Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.
Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?
A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.
Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…
Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…
Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.
Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.
Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.
A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…
Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.
Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.
Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.
Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory nejsou.
Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.
Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.
„Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.
Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.
Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?
Assemblage Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA
Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková Dramaturgie: Jiří Hajdyla Producent: ME-SA / Karolína Hejnová Produkce: Linda Průšová
Retardér ještě neznamená, že inscenace bude zpomalena. Anebo, že je určena pouze pro retardované jedince!
V pondělí 8. října uvede Studio ALTA v 19.30 premiéru tanečního představení skupiny ME-SA v choreografii držitelky ocenění Tanečnice roku 2015 Martiny Hajdyla Lacové s názvem „Assemblage“. V představení šestice tanečnic hledá síly, které je a svět kolem nich tvoří i ničí zároveň.
Svérázný ekosystém inscenace v sobě zrcadlí neustálou proměnu, proces zrodu a provázanost vzniku a zániku. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ vysvětluje inspirace dramaturg inscenace Jiří Hajdyla.
„Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou“, doplňuje autorka choreografie Martina Hajdyla Lacová.
V inscenaci je ale apokalypsa vnímaná spíše jako proces zrodu něčeho nového, než zánik toho původního. Autoři se obracejí k přírodě a k základním principům existence, hledají inspiraci ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě interpretek, z nichž každá přináší vlastní ženskou esenci – Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.
Nedílnou součástí představení je živá hudba a scénografie Zuzany Scerankové.
Sceranková zde pracuje se zdánlivě neslučitelnými motivy. Zpomalující a ohraničující pouliční retardér leží vedle organických přírodních prvků. Výsledkem je svět, v němž se prolínají futuristické a postapokalyptické vize s klidnou a samozřejmou dokonalostí přírody.
Tvůrčí tým Assemblage:
Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová
Za podpory: MHMP, MK ČR, IVF, ALT@RT / Studio ALTA, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje
