»KYTICE« k výročí

Pražský komorní balet v neděli 17. 11. připomene třicáté výročí sametové revoluce slavnostní reprízou představení „Kytice“

Pražský komorní balet se připojí k oslavám třicátého výročí sametové revoluce a v neděli 17. listopadu od 19 hodin uvede v Divadle na Vinohradech slavnostní reprízu autorské inscenace Petra Zusky „Kytice“. Choreografa inspirovala Erbenova sbírka veršovaných balad, patří k pokladům české poezie a literatury. V Pražském komor ním baletu vzniklo toto taneční divadlo letos na jaře. Originální symfonickou hudbu k představení zkomponoval hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek.

Zuskova jevištní podoba „Kytice“, nejslavnějšího díla miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jednoho z nejznámějších děl české literatury vůbec, je inspirována deseti básněmi, není to však jejich doslovné převyprávění. Některé básně sbírky zde mají větší prostor, jiné se objevují jen jako určitá esence, balady se navzájem prolínají a jedna se přelévá do druhé.

„Jsme velmi rádi, že se můžeme připojit k oslavám kulatého výročí pádu komunismu v bývalém Československu, a že tudíž reprízujeme ,Kytici´ v Divadle na Vinohradech právě 17. listopadu,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „Úspěšný autorský taneční titul Petra Zusky bude důstojným připomenutím událostí, které před třiceti lety změnily životy Čechů. Pražský komorní balet je český soubor, který každoročně přináší a studuje nová česká díla, oslovuje a dává příležitosti českým tvůrcům a zaměstnává české tanečníky.“

Výtvarná stránka představení „Kytice“ se opírá o scénografa Jana Duška, výtvarníka kostýmů Pavla Knolleho a světelného designera Daniela Tesaře. Dramaturgem inscenace je básník a režisér Tomáš Vondrovic, jejím koproducentem je: Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium.

Vstupenky je možné zakoupit na webové stránce Divadla na Vinohradech:

https://www.divadlonavinohradech.com/divadelni-hra/Kytice.

Foto: Sergej Gherciu

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ZUSKA a BROUSEK premiérově „vybrousí“ KYTICI na 1. máj!

Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou inscenaci Kytice. Hudbu složil Ondřej Brousek. Premiéra bude v pražském Stavovském divadle. Druhá premiéra v divadle v Mostě!

Pražský komorní balet v těchto dnech intenzivně zkouší na velkou jarní premiéru. Kytice, celovečerní autorská inscenace Petra Zusky, bude poprvé uvedena ve středu 1. května od 19 hodin ve Stavovském divadle. Jak již titul napovídá, jeden z nejvýraznějších současných českých choreografů se pro své nové taneční divadlo inspiroval Erbenovou sbírkou veršovaných balad, která patří k pokladům české poezie a literatury. Autorem symfonické hudby, zkomponované přímo pro toto představení, je hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek. Na premiéře zazní živě v provedení Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou dirigenta Jana Kučery.

Básnická sbírka Kytice, která je jediným uceleným dílem Karla Jaromíra Erbena, byla poprvé vydána v roce 1853 a dnes patří nepochybně mezi nejznámější a nejčtenější díla naší literatury. Není snad člověka, který by neznal třináct magických balad, v jejichž příbězích a obrazech se mísí nálady a situace lyrické, melancholické, ale i temné a děsivé. „Už jako malý kluk jsem měl moc rád Erbenovy pohádky a Kytice rozhodně patřila k prvním ‚thrillerům‘ dětství nejen mé generace. Dlouhá léta jsem měl sbírku na ‚seznamu‘ témat, která jsem chtěl zpracovat. Myslím si, že je tato látka také blízká určitému umělecko-dramaturgickému odkazu Pražského komorního baletu,“ říká Petr Zuska. „Přestože nám nemálo z balad ve svém konci nabízí jen tratoliště krve a slz, pocit z díla jako celku je přece jen trochu jiný. Jakýsi odraz ode dna, kdy tušíme, že po noci přijde zase den, žal bude vystřídán radostí a že smrt a zánik jsou neodmyslitelným podhoubím pro život nový. A přeneseme-li se konkrétněji ke struktuře jednotlivých balad, nemůžeme rovněž nevnímat jistou archetypální trojici: Vina – Trest – Vykoupení. Mé nové taneční divadlo se opírá především o symboliku výše zmíněného.“

Zuskovo scénické zpracování je inspirováno deseti Erbenovými básněmi, nejedná se však o jejich doslovné divadelní převyprávění. „Z oněch deseti použitých balad mají některé větší prostor a jiné se objeví jen jako esence, vlastně takový malý insert. Balady jsou k sobě složeny tak, aby vytvářely jednolitý větší příběh, jedna se přelévá do druhé, významově, dějově a symbolicky na sebe navazují,“ vysvětluje Zuska. „První jednání je tedy jako celek jedním velkým příběhem a osudem ženy, druhé pak muže. Přitom se oba příběhy strukturálně a symbolicky podobají sobě navzájem, jsou to dvě strany téže mince. V rámci toho jsem pochopitelně do původních balad trochu zasáhl. Někdy předpřevyprávím či dovyprávím to, co Erben nenapsal, jindy je to, co napsal, naznačeno jen symbolicky, zkratkou. To však neznamená, že z Erbena nezůstal kámen na kameni. Naopak – ti, co Kytici četli, se budou velmi jasně orientovat a ti, co ji neznají, si velice jasně ‚přečtou‘ ony dva příběhy.“

Pro soubor Pražského komorního baletu Petr Zuska v období mezi lety 1994 a 2002 vytvořil celkem sedm nových opusů. Možná ne náhodou byl (před pětadvaceti lety) tím prvním z nich ‚baletek‘ s názvem Šibeničky. Šlo o české a moravské lidové balady v hudebním ztvárnění Jiřího Tichoty s jeho legendárním Spirituál Kvintetem. Tentokrát však půjde o symfonickou hudbu, nově zkomponovanou přímo pro tuto inscenaci, jejímž autorem je multitalentovaný umělec Ondřej Brousek.

„Kytice je mou první hudební kompozicí, která je určena pro taneční divadlo v takto velkém rozsahu. Mám zkušenosti s hudbou pro tanečníky v muzikálu i činohře, vyložený ‚balet‘ ale přichází s Kyticí poprvé,“ říká hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek. „Byla to pro mě moc dobrá zkušenost a hlavně smysluplná práce s ochotnými a nadšenými lidmi.“

Výtvarná stránka představení se opírá o scénografa Jana Duška, výtvarníka kostýmů Pavla Knolleho a světelného designera Daniela Tesaře. Dramaturgem je básník a režisér Tomáš Vondrovic.

Koproducenti představení Kytice jsou Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium a Filharmonie Hradec Králové, jeho mecenáši pak Dadja Altenburg-Kohl a Günter Mayer.

KYTICE

Scénář, choreografie a režie: Petr Zuska

Dramaturgie: Tomáš Vondrovic

Hudba: Ondřej Brousek

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Daniel Tesař

Asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró

Tančí: tanečníci Pražského komorního baletu, studenti Tanečního centra Praha, konzervatoře – gymnázia a hosté

Hraje: Filharmonie Hradec Králové

Dirigent: Jan Kučera

Délka: 80 minut

Premiéra: 1. května 2019 ve Stavovském divadle v Praze

II. premiéra: 5. května 2019 v Městském divadle v Mostě

Johana Mravcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„KLÍČE ODNIKUD“

Nepříliš veselé téma, krásně a vkusně zpracované – takové je nejnovější dílo Petra Zusky

V pondělí 11. března patřilo pražské Fórum Karlín Jihočeskému divadlu. Konkrétně dílu choreografa Petra Zusky „Klíče odnikud“. Petra Zusku našim čtenářům jistě nemusíme představovat. Pouze krátce připomeňme, že během své taneční kariéry vystoupil v baletech klasického repertoáru a především v dílech renomovaných současných tvůrců – Jiřího Kyliána, Pavla Šmoka, Libora Vaculíka, Alvina Aileyho, Gerharda Bohnera, Roberta Northa, Matse Eka, Hanse van Manena, Christophera Bruce, Ohada Naharina, Nacho Duata, Itzika Gallili… Vystupoval v mnoha zemích po celém světě, od roku 2002 byl uměleckým šéfem Baletu Národního divadla v Praze. Jako tvůrce má na kontě více než padesát inscenací. Za svou interpretační práci a choreografickou tvorbu získal řadu význačných ocenění.

Dílo „Klíče odnikud“ vychází ze Zuskovy osobní zkušenosti. Petr Zuska navštívil jednoho dne prázdný dům svých prarodičů. Ten byl obýván několik posledních desetiletí Zuskovou opuštěnou, schizofrenní tetou, která v něm i v naprosté samotě zemřela. Tato žena byla uzavřena do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, obklopena rejem svých neuspořádaných démonů. A současně kolem ležely svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů. Ale odkud vlastně byly? Celý příběh, který trvá přibližně hodinu a půl, vychází ze vzpomínek a klíčových životních okamžiků této nešťastné ženy.

Tanec, který představuje konec života, skon a určitý přechod mezi jednou dimenzí a druhou, není rozhodně žádné radostné téma. Přesto se Petru Zuskovi podařilo vytvořit dílo, které diváka strhne. Bez hlesu sledujeme příběh, který dotváří bezpochyby dokonale vybraná hudba.

Příběh začíná. Vidíme ženu v černobílých šatech, barvách většinou symbolizujících smrt. Zoufale vybíhá vpřed, ale pak zůstává bezvládně sedět na židli, hlavu sklopenou k jedné straně… Pomalu se otevírají jedny, druhé, třetí dveře… A nakonec vyskočí na scénu, z osmi jasně nasvícených dveří, tanečníci – čtyři muži a čtyři ženy. Otevřou-li se dveře, proud světla proniká na jeviště. Je to snad už světlo z té „druhé strany“?

Tanečníci představují vzpomínky dotyčné ženy, jsou oděni do černých obleků. Také se říká, že po smrti člověk vidí před očima odvíjet se celý svůj životní příběh. Všechno dobré i zlé, co ho potkalo a co udělal. Je snad toto takový příběh? Možná ano…

Na scéně se také objevuje druhá žena (nazvaná jen ONA), rovněž oblečena do černobílých šatů. Představuje patrně matku zesnulé ženy. Možná ji ale můžeme chápat i jako zesnulou samotnou, tedy přesněji její vlastní nesmrtelné „Já“. Ale současně je to také pianistka (Božena Steinerová), interpretující první část klavírního cyklu „Po zarostlém chodníčku“ Leoše Janáčka. Tato skladba vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle profesních „proher“, které prožíval, zemřela jeho jednadvacetiletá dcera Olga. Janáčkova skladba kontrastuje s „Reguiem“ Antonína Dvořáka, které se inscenací také prolíná. Toto dílo pak bylo naopak vytvořeno v době, kdy byl skladatel na vrcholu svých tvůrčích sil a jeho „Requiem“ je spíše velkolepou oslavou Boha. Petr Zuska pečlivě zvažoval, které skladby svým obsahem a náladou odpovídají tématu inscenace. A jejich dramaturgie se povedla. Spojení obou z uvedených hudebních děl je emotivně velmi působivé.

Sledujeme pak dále, jak ONA (tanečnice Julie De Meulemeester) vzpomíná na matku a otce, na své dětství, ale i konflikty s otcem, partnerské konflikty. Až nakonec, kdy se postavy mění ve zlé, zlověstné přízraky bez tváří (tanečníci mají hlavy zahalené do černé) a nebohou ženu ničí. Interpreti vskutku přesvědčivě a mistrně představují vtíravé, děsivé, chmurné myšlenky hlavní postavy.

Julie De Meulemeester podává vynikající výkon, divák s napětím sleduje její taneční pojetí role po celé představení.

Božena Steinerová se stává součástí hlavního děje, možná ztělesňuje pocity zesnulé, možná její příbuzné či její vlastní „Já“. Na konci pak zůstávají obě ženy na pódiu bez známek života.

Velkým kladem inscenace „Klíče odnikud“ je její přínos nejen pohledem na útrapy a konec jednoho lidského života, ale také na opravdovou krásu a důstojnost. Nic není povrchní, divák je hluboce dojatý. „Klíče odnikud“ bych bez nadsázky označila za mistrovské dílo Petra Zusky.

KLÍČE ODNIKUD

Scénář, režie, choreografie: Petr Zuska

Scéna: Jan Dušek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Petr Zuska, Petr Baštýř

Zvukový design: Zbyněk Perla

Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Tančí: Julie De Meulemeester (ONA), Božena Steinerová (ONA), – Petronela Bogdan, Sebastiano Mazzia, Tereza Szentpéteryová, Ayano Nagamori, Aleš Hanzlík, István Varga, Rosa Maria Pace, Magnum Phillipy (ONI)

Foto: archiv Jihočeského divadla

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo tance, filmu a pohybu slaví šedesát let!

Přijďte se v pondělí 30. dubna podívat do zákulisí LATERNY MAGIKY!!!

Jedno z nejzajímavějších divadel nejen české scény slaví své šedesátiny. Pražská LATERNA MAGIKA, která je brána za první multimediální divadlo na světě.

Za šest desítek sezón má na svém kontě na čtyřicet premiér. Za sebou má více než stovku zahraničních zájezdů. Reprezentovala tehdejší Československou republiku na mezinárodních výstavách Expo v roce 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. Její soubor rovněž hostoval i v Argentině, Chile, Brazílii, Kanadě a v USA.

Stěžejní a profilový divadelní titul Laterny „Kouzelný cirkus“ je nekorunovanou nejhranější inscenací ve střední Evropě – od premiéry v roce 1977 má na svém kontě na 6 400 repríz, z nichž se stovky uskutečnily v sedmnácti státech různých světadílů.

Ve videogalerii pražského Národního divadla v pátek 27. dubna zahájily oslavy 60. výročí od založení LATERNY MAGIKY vernisáží audiovizuální instalace autora Františka Pecháčka. Ten se podílel na loňské premiéře „Cube“ s využitím veškerých výtvarně technických principů, na kterých byla od svých počátků LATERNA MAGIKA postavena. Na vlastní výstavě Pecháček svými osobitě výtvarnými prostředky provází návštěvníky historií souboru, jeho osobností i jeho titulů.

Osudy LATERNY MAGIKY v prvních desetiletích, naopak čtenářům a věrným divákům osvětlí zbrusu nová publikace „LATERNA MAGIKA: Zlatá éra očima pamětníků“. Ta byla pokřtěna ve stejný den po večerním představení.

Ve slavnostním, neřku-li jubilejním představení, se protínala historie se současností. Na programu bylo „Otvírání studánek – tedy již třetí novodobá rekonstrukce jevištní kantáty Bohuslava Martinů. Tu totiž již v roce 1960 připravil režisér Alfréd Radok s choreografkou Zorou Šemberovou. V kontrastu k historickému kusu uvede Laterna ve stejný večer také nejnovější inscenaci „Cube“, která původní principy LATERNY MAGIKY propojuje s novými prostředky – současným tancem a videomappingem.

V neděli 29. dubna pak oslavy jubilea pokračují setkáním na téma LATERNY MAGIKY. Zúčastní se ho i vedoucí výzkumného projektu o LATERNĚ MAGICE z Národního filmového archivu Andrea Průchová, vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle či dramaturg a režisér Lukáš Trpišovský. Diskuse se uskuteční v ten den v podvečer ve foyeru Nové scény. Večer pak bude na programu ikona LATERNY MAGIKY – představení „Kouzelný cirkus“.

V pondělí 30. dubna je pro zvídavé a zvědavé uspořádána návštěva zákulisí LATERNY MAGIKY a dalších běžným divákům absolutně nepřístupných míst. Prohlídky začnou v 17:00 a potrvají 40 minut.

Zájemci si zde kupříkladu ozkouší, jak se cítí vystupující během představení, když se jim konkrétně třeba v inscenaci „Cube“ zjeví obrázky přenášené z projektoru přímo pod nohama.

Všichni milovníci moderního tance i audiovizuálního divadla by si neměli nechat ujít ani Pecháčkovu výstavu a rovněž prohlídku zákulisí a scény LATERNY MAGIKY. TANEČNÍ MAGAZÍN přeje souboru minimálně další šedesátku úspěšných let na světové tanečně divadelní scéně.

Foto: archiv LATERNY MAGIKY

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN