Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít Hadry, kosti, kůže premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.
Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.
S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti. „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská. Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším,“ uvádí Martina Kinská. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.
Dva trosečníci uprostřed Prahy
„U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu,“ prozrazuje režisér Martin Františák, „ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobn&yac ute;m životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“ Režisér také upozorňuje na blízkost Švandova divadla a Werichovy vily i na to, že tyto – oba pro inscenaci klíčové – domy leží na stejném vltavském břehu.
Werich za svou fasádou
Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla.
O své postavě říká: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“ Přiznává také, že při nastudování role bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov,“ uvažuje Miroslav Hanuš.
Našlapovat po špičkách
Ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. „Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A pak jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek,“ říká herec, který už kdysi okolo Holana „našlapoval po špičkách“. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění.
Básníkovu manželku Věru Holanovou hraje Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.
Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher. „Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu,“ říká dramaturgyně Martina Kinská a dodává: „Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“
Ostré zvolání všedního dne
A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.
Premiéra hry Hadry, kosti kůže bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října. Na programu je pak i 7. a 20. listopadu
www.svandovodivadlo.cz
Magdalena Bičíková
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
