Odešla PANÍ TEXTAŘKA

Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela

Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?

Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?

V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.

Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“

Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.

V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.

Na archivním snímku s Karlem Gottem

Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.

Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.

Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.

Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.

Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.

A nyní PANÍ TEXTAŘKA odešla…

Čest její památce.

Foto: archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jedinečná akce v NoDu

Koncertní svícení: příprava pultu – dvoudenní workshop s předním odborníkem. Hlaste se. Vstřícná možnost odkladu platby za tento workshop.

Workshop s Lukášem Patzenhauerem na téma příprava světelného konceptu a dokumentace – lighting plot, patch list a další dovednosti. Rovněž zahrnuje přípravu světelného pultu na živou akci.

Lektoři: Lukáš Patzenhauer, Ondřej Růžička

Místo: Divadlo NoD, Dlouhá, Praha 1

Termín: 1. a 2. července 2020 od 10 do 18 hod. oba dny

Program:

  • příprava světelného konceptu a dokumentace – lighting plot, patch list a další,

  • příprava světelného pultu na živou akci (pro případy kdy není možnost/čas na komplexní programování) a její odbavení.

Pracovat budeme na platformě ChamSys MagicQ.

Pokud by někdo chtěl pracovat s vlastní konzolí, je to možné, ale po konzultaci.

Lukáš Patzenhauer je lightdesigner působící v oboru od roku 1995. Věnuje se zejména tvorbě lightdesignu koncertů, koncertních tour, hudebních festivalů, firemních večírků, hair show, fashion show, TV show, sportovní show, živým přenosům a návrhům stage. Z nejznámějších koncertů jsou to například: Leoš Mareš O2 Arena 2018, 2019, Monkey Business, J. A. R., B. B. King, Dan Bárta & Illustratosphere, Helena Vondráčková, Ewa Farna, Team, LUCIE, Lewron Orchestra, Wanastovi Vjecy – Sazka Arena, Bobby McFerrin, Lenny, Lenka Filipová, Koncerty Super Star, Karel Gott 60, 70 let, Tereza Černochová, Dara Rollins, Tata Bojs, Mig 21, Soulfly, Daniel Landa, Mikolas Josef. 

Kurzovné na oba dny: 2 500 Kč

Cena pro studenty JAMU, DAMU, HAMU, FAMU: 1 500 Kč

Vzhledem k finanční nepohodě většiny kolegů z branže nabízíme možnost odsunutí platby na konec roku 2020 > faktura se splatností 11/2020.

Pro registraci můžete vyplnit přihlášku zde: https://bit.ly/3dksMoG 

nebo nás neváhejte na níže uvedených spojeních kontaktovat pro více informací. 

Více a blíže o workshopech: www.svetelnydesign.cz/skola-svetelneho-designu

www: www.svetelnydesign.cz

Sdílet

Kontakt: zdena@svetelnydesign.cz

Zdena Rudolfová, ČOSDAT, Institut světelného designu

a

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Neustále živé vzpomínky na EVU PILAROVOU

Nejen sympatická osobní vzpomínka zpěváka Hynka Tomma na naši skvělou ženskou pěveckou legendu


Tak trochu ve víru opatření kolem corona-viru určitě zůstala neprávem stranou smutná informace o úmrtí bezkonkurenční pěvecké hvězdy swingu, jazzu, popu i skvělé herečky – československé Zlaté slavice EVY PILAROVÉ. 14. březen 2020 se stal, po loňském úmrtí Karla Gotta, dalším tragickým dnem celé moderní populární hudby v Čechách i na Slovensku.

TANEČNÍ MAGAZÍN na tuto velkou osobnost nezapomněl. A teď vám – sice s menším odstupem – přináší hrst vzpomínek a hlavně velmi osobní vyznání zpěváka Hynka Tomma.

Co možná (už) nevíte

Eva Pilarová zpívala v sedmdesátých letech s jednou z nejskvělejších rockových formací, které tehdy na našem území vůbec mohly vystupovat. Posuďte sami: sólovou kytaru obsluhoval Zdeněk Juračka (hrával v Rebels, Tangu, Hevalu Jany Kratochvílové či Žlutém psu – zemřel v roce 2017), za klávesami seděl Pavel Větrovec (vystupoval v Semaforu a později dlouho vedl doprovodnou kapelu Karla Gotta a toho i sólově doprovázel na klávesy). Na saxofony a dechové nástroje hrál Jan Kubík (ten vystřídal rockové formace jako Flamengo, Bohemia a Labyrint či skupinu Oty Petřiny ale hrál i jazz v Pražském big bandu Milana Svobody a pop v orchestru Discobolos). Bicí ovládal Michal Vrbovec (se zkušenostmi ve Sputnicích, Framusu Five i Jazz Q), toho pak vystřídal Rudolf Taska. A na basovou kytaru Evu Pilarovou doprovázela rocková legenda Vladimír „Guma“ Kulhánek (má na kontě vystupování v Semaforu, Flamengu, Bohemii, Skupině Leška Semelky, Mišíkově ETC, Krausbery či Blues bandu Luboše Andršta a stal se členem rockové Síně slávy). Ten výčet mluví za vše. Hvězdná zpěvačka prostě musela mít hvězdnou kapelu…

Málokdo si dnes už vzpomene, že  Eva Pilarová měla v repertoáru souběžně s Jaroslavem Hutkou, samozřejmě v jiném aranžmá, lidovou píseň „Vandrovali hudci“. Konkrétně z legendární – ještě před jeho emigrací v roce 1978 „zakázané“ – dlouhohrající desky „Stůj, břízo zelená“. Ačkoli se to mnohým tehdejším „mocipánům“ nelíbilo, vystupovala s ní na koncertech, i když se Hutka odebral do exilu. Dokonce ji i studiově nahrála.

Kolem nahrávky české verze hitu Bucka Owense „Největší v Las Vegas“ v podání Evy Pilarové (v roce 1971) vznikly tehdy mezi lidmi různé narážky. Text Zdeňka Borovce tam pojednává o člověku, který vůbec neuspěl, ba zkrachoval, v Las Vegas. Končí slovy: …teď už máš jen bílou hůl/ Před kasinem stáváš v půl/ Vekou nulou ses stal/ Největší ze všech nul, v Las Vegas…“ Údajně měla být prý tak trochu narážkou na Karla Gotta, že až natolik hvězdně v Las Vegas koncem šedesátých let nezazářil. Zdá se to však vysoce nepravděpodobné. Už i z toho důvodu, že právě Zdeněk Borovec se stal, po tragické smrti Jiřího Štaidla, jedním z nejbližších Gottových textařů. Ale pravdu se již, bohužel, nedozvíme. Postupně si ji Zdeněk Borovec, Karel Gott i Eva Pilarová odnesli na věčnost…

Evu Pilarovou si jako herečku většina diváků pamatuje spíš ze „semaforských“ filmů a z jeviště tohoto divadla. Svůj velký herecký talent však tato vynikající zpěvačka uplatnila i počátkem osmdesátých let. To jí Miroslav Horníček napsal zájezdový pořad jménem „Randevú pro Evu“. Zpívala i herecky v něm vystupovala s Milošem Kopeckým. V době, kdy byl pan Kopecký nemocen, tak za něj zaskakoval sám Miroslav Horníček. Viděl jsem tento pořad s Kopeckým i Horníčkem. A mohu potvrdit, že to byl herecký koncert. A to i hereckou zásluhou Evy Pilarové.

S Evou Pilarovou krátce spolupracoval také někdejší dlouholetý kapelník Josefa Laufera a pozdější šéf pěveckého sboru Karla Gotta – Bohuslav Myslík (zemřel v roce 2009). Bylo tomu tak zhruba v polovině osmdesátých let. Vždy o Evě mluvil jako o dokonalé profesionálce, s níž bylo radostí vytvářet nový repertoár. Prostě, nemohl si ji vynachválit.

Hynek Tomm a Eva Pilarová

A teď již vzpomínka zpěváka Hynka Tomma:

»Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.«

Evu Pilarovou jsem obdivoval už jako malý kluk. Poznali jsme se spolu osobně, když mi bylo jedenáct.

Jednoho dne jsem zašel za ní do šatny: ,Paní Pilarová, prosím,´ oslovil jsem ji před jejím nástupem na jeviště, ,potřebuji od vás poradit…´. A pustil jsem jí svou nazpívanou píseň. Šlo o audio záznam z České televize, z Celostátní soutěže v sólovém zpěvu, kde jsem tehdy zvítězil. Eva mne pochválila, řekla, že mám velký talent, což mne vážně hodně povzbudilo. Takže jsem se osmělil k ještě drzejší otázce: ,A nepřijela byste si do Chebu se mnou zazpívat?´

Eva se usmála, a se slovy: ,Napiš mi a domluvíme se,´ se rozloučila – a skutečně přijela!

Pak už jsme si zazpívali společně nejen v Chebu, ale později i v dalších městech naší republiky. Stali se z nás přátelé. Nebylo snad jedno léto, kdy bych se nepodíval k Evě na chalupu.

Byly to krásné začátky a já jsem za ně Evě upřímně vděčný. Pak asi už nikdy nezapomenu na den, kdy mne sama vyzvala, zda bych jim nezazpíval v kostele v České Kamenici. U příležitosti její oslavy s Janem Kolomazníkem – dvaceti let společného manželství. Byla to pro mne velká čest!

Eva byla nejenom vynikající zpěvačka, byla i skvělá kamarádka. Když mně v Týně nad Vltavou, během zkoušky textu písně pro film ,Kameňák 3´, někdo odcizil tašku s penězi a foťákem, Eva se mi ihned nabídla, že mi pošle peníze, že mě založí.

A když jsem nastoupil do Hudebního divadla v Karlíně a neměl v Praze kde bydlet, nabídla mi, že můžu  bydlet u ní na chalupě a dojíždět….

Prostě, Eva nebyla jen první dáma naší pop a jazzu, ale i citlivý člověk se srdcem na dlani.“

Hynek Tomm s Evou Pilarovou a dalšími spolupracovníky ve studiu

Děkujeme Hynku Tommovi a věříme, že na naši skvělou zpěvačku budete s námi vzpomínat jen v tom nejlepším. Čest její památce.

Foto: archiv Hynka Tomma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»SMALL TALK« – letadýlko bez turbulencí!

Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐

V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!

Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.

I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…

Kdo se to zde obnažuje?

Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.

Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…

Že by Apači?

A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.

Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.

Anička a její růžová kytara

Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.

Růžové brýle nemusí být vždy růžové

Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!

Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.

Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.

»Small Talk«

devítidílná modlitba za ticho

Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.

Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman

Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman

Scénografická spolupráce: Martina Zwyrtek

Hudební spolupráce: Michal Němec

Produkce: Anička a letadýlko

Čas: 78 minut (i s potleskem)

Psáno z první premiéry v pátek 22. listopadu.

Foto: Mar Ben

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN