„Samomluva“ sdružuje tři výrazné tvůrčí osobnosti – literáta a překladatele Pavla Novotného, hudebního skladatele a zvukového designera Jana Buriana a multimediálního umělce Jaroslava Hrdličku.
Originální performance „I am the problem“ vznikla ze zkoumání manifestací pocitů viny na sociálních sítích, jež pramení z rozporů mezi tím jací jsme a jací bychom chtěli být. Divadelní umělciIrina Andreeva, Wayne Jordan a Tinka Avramovasi, společně s diváky, v šedesátiminutové performanci udělají selfie pocitu provinilosti a konečně se pokusí stát součástí řešení, spíše než problému.
9. + 10. + 12. 10. – 2020 | 20.00 Miguel Littín, novinář a dokumentarista byl, v 70. letech 20. století, nucený spolu s dalšími 5000 Chilany opustit rodnou zem. Po více než deseti letech se do země vrací pod jinou identitou, aby v dokumentárním filmu zachytil proměnu společnosti řízené totalitním režimem.
SEZNAM PREMIÉR do konce roku 2020:
PETER GONDA (28. – 30. 10.) I WAS NAKED WHEN I MET THE SPIDER AT HOME / Ran Jiao (5. 11.) NOTHING ELSE, MOTHERS (12. – 13. 11.) NEDOROZUMĚNÍ / Wariot Ideal (25. – 28. 11.) VZPOMÍNKY NA TOGOLAND / Handa Gote (3. 12. – 4. 12. + 6. – 7. 12.)
Pražský komorní balet v neděli 17. 11. připomene třicáté výročí sametové revoluce slavnostní reprízou představení „Kytice“
Pražský komorní balet se připojí k oslavám třicátého výročí sametové revoluce a v neděli 17. listopadu od 19 hodin uvede v Divadle na Vinohradech slavnostní reprízu autorské inscenace Petra Zusky „Kytice“. Choreografa inspirovala Erbenova sbírka veršovaných balad, patří k pokladům české poezie a literatury. V Pražském komor ním baletu vzniklo toto taneční divadlo letos na jaře. Originální symfonickou hudbu k představení zkomponoval hudebník, skladatel a herec Ondřej Brousek.
Zuskova jevištní podoba „Kytice“, nejslavnějšího díla miletínského rodáka Karla Jaromíra Erbena a jednoho z nejznámějších děl české literatury vůbec, je inspirována deseti básněmi, není to však jejich doslovné převyprávění. Některé básně sbírky zde mají větší prostor, jiné se objevují jen jako určitá esence, balady se navzájem prolínají a jedna se přelévá do druhé.
„Jsme velmi rádi, že se můžeme připojit k oslavám kulatého výročí pádu komunismu v bývalém Československu, a že tudíž reprízujeme ,Kytici´ v Divadle na Vinohradech právě 17. listopadu,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. „Úspěšný autorský taneční titul Petra Zusky bude důstojným připomenutím událostí, které před třiceti lety změnily životy Čechů. Pražský komorní balet je český soubor, který každoročně přináší a studuje nová česká díla, oslovuje a dává příležitosti českým tvůrcům a zaměstnává české tanečníky.“
Výtvarná stránka představení „Kytice“ se opírá o scénografa Jana Duška, výtvarníka kostýmů Pavla Knolleho a světelného designera Daniela Tesaře. Dramaturgem inscenace je básník a režisér Tomáš Vondrovic, jejím koproducentem je: Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium.
Vstupenky je možné zakoupit na webové stránce Divadla na Vinohradech:
Divadlo Archa pořádá mimo Prahu kreativní dílny. Účast je, za britské podpory zdarma. Hlaste se do 3. února!!!
Divadlo Archa a British Council vás zvou k účasti na sérii divadelních dílen Putovní laboratoře divadelní praxe. Kreativní dílny s umělci Divadla Archa a s britskými experty proběhnou v ostravském kulturním centru Cooltour (15. až 17. 2., 22. až 24. 2.) a ústeckém Veřejném sálu Hraničář (2019).
Ústecký kulturní veřejný kulturní prostor Hraničář vznikl z někdejšího kina. Foto: Tomáš Lumpe
Jste aktivní v místní komunitě? Pracujete se sociálně specifickými skupinami? Jste režisér, hudebník, tanečník či aktivní pedagog a chcete, aby se vaše tvůrčí práce stala prostředkem, jak být slyšet v rámci nebo napříč společností?
Také v Ostravě čeká na přihlášené zbrusu moderní polyfunkční kulturní centrum
Divadlo Archa a British Council Vás v rámci projektu People to People zvou k účasti na divadelních dílnách Putovní laboratoře divadelní praxe. Umělecký team Divadla Archa spolu s britskými experty představí formou divadelních dílen postupy dokumentárního divadla v sociálním kontextu. Účastníci si vyzkouší práci ve třech ateliérech, kde se seznámí s metodami improvizace a práce s textem, hudbou a zvukovým designem a videem a multimédii.
Co je cílem dílen?
– Hledat formou tvůrčí práce nové cesty ke komunikaci mezi umělci a reprezentanty sociálních skupin.
– Definovat a pojmenovat divadelní postupy, které umožní účastníkům dílen rozvoj jejich odborné praxe.
Pro koho jsou dílny určeny?
– Pro aktivní odborníky se zaměřením na rozvoj občanské společnosti: sociální pracovníky, pedagogy, členy organizací, které pracují se sociálně specifickými skupinami, a další zájemce.
– Pro umělce se zkušenostmi v oblasti sociálně specifického divadla: režiséry, dramaturgy, performery, hudebníky, výtvarníky, tanečníky a další, kteří dále chtějí v této oblasti rozvíjet své schopnosti.
Divadelní dílny proběhnou v Ostravě v kulturním centru Cooltour ve dnech 15. až 17. 2. a 22. až 24. 2. a v Ústí nad Labem ve Veřejném sálu Hraničář ve dnech 1. až 3. 3. a 15. až 17. 3. 2019.
Program: PRVNÍ BLOK (ODBORNÉ ATELIÉRY)
Práce v odborných ateliérech pod vedením členů Putovní laboratoře divadelní praxe, umělců Divadla Archa.
Účastníci dílen budou dle svého zacílení rozděleni do třech ateliérů. Zaměření jednotlivých ateliérů je zvoleno tak, aby jejich účastníci mohli později využít své dovednosti ve spolupráci s absolventy ostatních odborných ateliérů.
Ateliér 1: Jana Svobodová: metoda úhlů pohledu/improvizace, text
Ateliér 2: Jan Burian ml.: hudba a zvukový design
Ateliér 3: Jaroslav Hrdlička: video a multimédia
DRUHÝ BLOK (KREATIVNÍ SKUPINY)
Účastníci ateliérů vytvoří samostatné kreativní skupiny tak, aby na základě různých zkušeností, které získali v průběhu prvního bloku, společně připravili malá představení. Lektoři budou při této práci v roli mentorů. Závěr bude patřit prezentacím, sdílení zkušeností, otázkám a odpovědím.
Součástí programu budou přednášky expertů z Velké Británie a ředitele Divadla Archa Ondřeje Hraba na téma sociologie a aplikovaného divadla.
Zájemci, zašlete krátký motivační dopis a vaše CV do 3. února 2019
29.listopadu proběhla v pražském Ponci premiéra Spitfire Company, první díl plánované trilogie Constellations s podtitulem Before I Say Yes. Divadlo bylo přeplněné, a to nejen diváky, ale i patnácti performery – tanečníky a členy komorního orchestru Berg. Na podlaze byl šikmo položený baletizol, nad nímž čněla projekce zobrazující po celou dobu oko režiséra, který snímán kamerou ležel v pravé části jeviště. Rozmístěny byly ještě obrazy z předcházející výstavy, a lze tak mluvit o bohatém konceptu, který při prvním dojmu navnadil.
Začátek byl pozvolný, dění se přelilo od příchodu diváků a zkoušení nástrojů hudebníků k příležitostnému tanci některého z performerů a nakonec i jevištní akci. Nešlo nicméně o prezentaci fiktivního příběhu či vysoké taneční estetiky. Veškeré dění bylo prosté, zahrnovalo některé fixované fyzické akce a choreografie, do toho soudobou klasickou hudbu a jakési vizuální reakce na pět témat jednotlivých částí představení. Názvy scén byly vždy zobrazeny projektorem a šlo o pojmy jako eutanazie či eros.
Uvedeným by mohl popis také skončit, protože jde takřka o vše, co jsme během následujících osmdesáti minut mohli vidět. Přirozeně se měnil rytmus fyzických akcí a nejlépe zvládnutá a nejzajímavější byla hudba. Tanečníci, leč předvedli intenzivní fyzický výkon, si v částech, kde měli dávat energii divákům anebo tančit mezi nimi, nebyli příliš jistí. Málokdy se jejich pohled setkal přímo s očima konkrétního diváka a komunikoval s ním. I přesto lze provedení všech performerů ocenit. Co však nejde ocenit, je celková režijní a dramaturgická koncepce. Ačkoli byly zřetelné snahy o dekonstrukci běžných divadelních postup  a o nevšední náhled na témata jako smrt a sex, proč se objevovala převážně jen tato témata a proč se autoři nedostali od rozházení běžného inscenačního tvaru někam dále? Není na mně, abych předkládal konkrétní nápady, ale mnoho jich nepředložili ani tvůrci. V této podobě působilo představení jak ze sedmdesátých či osmdesátých let dvacátého století, kdy bylo stále ještě originální stavět dramaturgii na rozboření řádu a propojování množství hereckých, tanečních, hudebních a vizuálních složek dohromady. Takto by se snad dalo chápat zapojení jednoduché projekce, civilních kostýmů, skupiny hudebníků a performerů fungujících spolu v rámci jakéhosi těžko identifikovatelného vývoje vztahů a prostorových křivek a akcí. To ale dnes pro české divadlo a tanec není aktuální, rozhodně ne v prezentované podobě. Důsledkem toho byla bezobsažnost předvedeného, která byla znát jak v celkové dramaturgii, tak v akcích performerů.
Uvedený závěr je o to smutnější, když vezmeme v úvahu, jak etablované skupiny se do inscenace zapojily a že jsou zúčastnění interpreti velmi schopní jako jednotlivci. Ne vždy však ani tento kredit, ani dostatečné finanční zázemí dokáže zajistit uspokojivý výsledek. Samozřejmě, umění má provokovat. Aby se ale další plánované díly trilogie Constellations vydařily, je potřeba přidat obsahový rámec, který překročí obecné myšlenky na rozložení tradičních forem nebo na zobrazení nepřeberných možností vztahů performerů a různých jevištních prostředků. Je třeba dát inscenaci jasnější kontury, postavené na o mnoho konkrétnějších tématech než je sex a smrt.
