Údiv střídá údiv

Tancující babičky překvapily! Moderní i tradiční tanec, smích, neotřelé nápady, průřez exotickou korejskou kulturou.

V rámci festivalu TANEC PRAHA diváci zhlédli představení „Dancing Grandmothers“ korejské choreografky Eun – Me Ahn. Podtitulek „Událost sezóny“ napovídal, že máme před sebou něco mimořádného a vskutku, bylo tomu tak.

 Dancing Grandmothers“ bylo nejen sondou do korejské kultury a národa, ale také vynikající zábavou pro diváky.

Zpočátku videoprojekce přináší obrazy korejské krajiny i měst a záblesky každodenního života Korejců. Do toho přichází tanečníci, kteří střídají všechny možné různobarevné kostýmy, sem tam zpestřené ponožkami, které jsou každá jiné barvy. Neustále se střídající tanečníci v kostýmech… Začínám být trošku skeptická. Ale stop – je tady videoprojekce s obrazy korejských žen, které tančí ve svém přirozeném prostředí svůj národní tanec. Tančí s radostí, zapomínají na všechny strasti života, bolavá záda se na chvilku narovnají a nemohoucí se na pár sekund pustí opěrného vozíku, tančí  se v obchodě, na poli, na ulici. Dojemné, směšné, jak chcete. Ale díváme –li se pozorně, vidíme mnoho z korejského života, oblečení, prostředí, domovy, práci, životní styl. Postupně se plátno zaplní všemi možnými obrazy tančících babiček a divákům se vloudí úsměv na tvář, ať  už chtějí nebo ne.

Opět přichází na scénu tanečníci a představení se stupňuje. Mladí muži tančí s babičkami (ať mladíci nebo babičky, všichni tančí se stejnou vervou a energií) a teprve teď přichází nálož neuvěřitelných nápadů. Tanec je doplněn videoprojekcí třeba tak, že v jednom rohu se náhle objeví hlava zvířete a hned zas v druhém, jakoby tanečníky zvíře špehovalo. Musíte se smát. Obraz i zvuk doplňují tanečníci neutuchající energií, tradiční korejská hudba střídá supermoderní. Pak zase tančí babička v náručí muže, pro kterého pláče…

Choreografce Eun – Me Ahn, která ve svém díle vyzvedla mladé muže, protože podle jejích vlastních slov právě oni představují budoucnost národa, se podařilo také současně ukázat krásnou myšlenku, totiž, že mladíci, (zejména v okamžiku, kdy berou starší ženy do náručí) si žen váží a respektují je. To podle slov autorky v Koreji není tak úplně pravda a žena je v podřízeném postavení.

 Nelze opomenout moment, kdy mladí tanečníci předvádí svou taneční variaci se širokými kalhotami. Člověk žasne, kolik různých nápadů je možné vidět a jak se obyčejné kalhoty dají v tanci využít.

Korejský pohybový slovník a pověstná mrštnost tohoto  národa se přece jen liší od českého tance, proto český divák se zájmem sleduje každý pohyb.

 Mladé talenty vystřídají „babičky“. Musíte  uznat, že starý člověk může být v tanci velice roztomilý, dávat energii a radost ostatním a nemusí být právě superhvězda, aby druhé těšilo se na něj dívat. Ostatně tyto usměvavé babičky jsou toho dokladem. Tanečník určitě nemusí nutně ukončit ve čtyřiceti letech kariéru, ale musí v sobě prostě mít „to něco“.

 Smích je požehnání“ hlásá slogan a korejští umělci si můžou strhat bránice, mladíci i babičky si v hlasitosti smíchu v ničem nezadají.

Ke konci představení je na dovršení vší pestrosti dokonce použit stroboskop.

Dancing Grandmothers“ je jedinečné představení, divák má možnost nejen nahlédnout do korejské kultury, módy, ale také se smát, žasnout nad všemožnými choreografickými nápady a výrazovými prostředky, (Eun – Me Ahn si byla velmi blízká s Pinou Bausch, která ji od počátku milénia často zvala do Wuppertalu),  ale i těšit se z vitality babiček a radosti se kterou tančí.

Musíme také obdivovat fyzickou kondici tancujících žen, které v podstatě devadesát minut tančí v dosti ostrém tempu. Bravo! A pak, že je tanec pouze uměním mládí! Tyto ženy dokazují pravý opak.

Na závěr jsou diváci vyzváni k tanci s korejským souborem, a tak, ačkoliv mě bolí páteř po těžkém úrazu, nechávám se inspirovat stařenkou, která se pustila opěrného vozíku,  a tančím, co mi síly stačí.

 Dancing Grandmothers“ patří bezesporu k nejlepším představením, které jsem letos měla možnost zhlédnout, jak po stránce výrazových prostředků, tak i díky tomu, že vypovídá mnohé o nám vcelku málo známé Korejské zemi.

 Foto: Vojtěch Brtnický a TANEC PRAHA

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

Kultovní muzikál v Hudebním divadle Karlín

Legenda jménem Holmes – muzikál z pera Ondřeje G. Brzobohatého

Zbrusu nový muzikál ‚Legenda jménem Holmes‘ z pera Ondřeje G. Brzobohatého uvede premiérově 18. a 19. října 2018 Hudební divadlo Karlín

Ondřej G. Brzobohatý a  celý tvůrčí tým se sešli na tiskové konferenci v HD Karlín, aby představili připravovaný muzikál.

Legendární detektiv Sherlock Holmes znovu ožívá, sleduje ale také peripetie, kterými prochází jeho tvůrce – Sir Arthur Conan Doyle. Ten pod nátlakem médií, společnosti a vydavatele začíná podléhat žárlivosti na slavného detektiva. Jedinou možnost, jak vystoupit ze zajetí stínu Sherlocka, je smrt jeho nejslavnější literární postavy.  Jak jenom  tento humorný příběh, plný nadsázky a  skvělé hudby,   dopadne?

Ondřej Brzobohatý říká: „Ano, Arthur Conan Doyle skutečně nechal utonout Sherlocka Holmese v povídce Poslední případ, nicméně ho k tomu nikdy nevedly tak extrémní pohnutky, které jsem si dovolil trochu výstředně, za to s největší láskou k jeho odkazu, ztvárnit v mém muzikálu. Řada postav má reálný základ, jediná postava vydavatele je smyšlená, ale nebýt jí, nemohl by muzikál obsahovat onu dramatickou zápletku, kterou je třeba brát s nadsázkou jako uměleckou licenci, nikoliv jako popis skutečných reálií historie. I samotná postava Sherlocka Holmese se ne vždy drží  svého tolik typického charakteru, ale občas nečekaně vybočí, pro osvěžení děje, do jiné, pro diváka sympatické polohy. Jde o to, aby se divák dojal, zasmál, možná i trochu poučil, ale hlavně královsky bavil.“

Zajímavostí tohoto muzikálu je, že  pět rolí jsou dvojrole.  Např. Sherlock Holmes/Sir Arthur Conan Doyle – Vojtěch Dyk, Lukáš Janota.  Dr. John Watson/Dr. Sigmund Freud – Denny Ratajský, Aleš Háma.

Vojta Dyk si pochvaluje: „Nejedná se o jen tak ledajaký muzikál,  je to světová premiéra kultovního muzikálu. To víme už teď.“

Nebývá zvykem, že jedna osoba udělá pro muzikál scénář,  hudbu i  texty, čili všechny tři složky.  Ondřeji Brzobohatému se to podařilo.  Ondřej říká: „Musím přiznat, že mě těší mít vlastní tvorbu na jevišti, kam jsem se chodil kdysi dívat, jak táta zkouší muzikály (např. Zpívání v dešti, Řek  Zorba). Je to takový můj splněný sen.“

Egon Kulhánek, ředitel HD Karlín, říká: „Čas od času za mnou tvůrci chodí, zda by nespatřil světlo světa nějaký nový kus a já vždy odpovídám, ať napíší  synopsi tak, abych se do toho kusu zamiloval.  Autoři obvykle napíší  dva, tři odstavce, nebo stránku   a čekají,  jestli jsem se zamiloval. Ono  se to na základě dvou stránek moc nedaří. Ondřej Brzobohatý mi situaci ulehčil, protože po té ;, co jsme se dlouho scházeli a  povídali si o tom, jak Holmse uchopit, tak přinesl rovnou 50-ti stránkovou synopsi. A já jsem se  po přečtení okamžitě do Holmse  zamiloval.

Dnes se tu schází tvůrčí tým a autoři, abychom myšlenku Ondřeje Brzobohatého  převedli na prkna, která  znamenají svět. Přeji  nám všem hodně štěstí, ať se to podaří a divákům, ať se zamilují do Holmse jako já.“

Hudebního nastudování se ujala vycházející hvězda, výrazná osobnost současné dirigentské scény  Chuhei Iwasaki, choreografie Karen Sieber (USA), choreografie bojových scén Norbert Bidrman, kostýmy Kristina Záveská, režie Gabriel Barre (USA).

Ivana Chýlková a Kristina Záveská  (kostýmy)

 

 

Zeptali jsme se Ondřeje G. Brzobohatého

Přitahovaly Vás, coby teenagera,  detektivky a pročítal jste Sherlocka Holmse?

„Měl jsem je  vždycky moc rád  a Sherlock byl pro mě jedna z mála  postav, kterou jsem obdivoval, když jsem byl malý. Měl tu nádhernou eleganci a  současně  takovou jemnou aroganci, což se mi vždycky líbí, obzvláště, když ji  někdo umí  mile a hezky prodat. Proto jsem měl také rád Pierce ze seriálu M.A.S.H.  a další televizní postavy. Ale co se týče lit erárních postav, tak to byl prostě Holmes. Je pravda, že jsem někdy už od mých 12-ti let  přestal Holmse číst a vrátil jsem s k němu, až začali dávat  filmy a seriály.  A dál to nějak šlo jedno s druhým, až mně přišlo na mysl, že by bylo krásné, kdyby se z jeho příběhu  třeba udělal muzikál.“

Zajímal Vás Sherlock natolik, že jste se jel podívat do Anglie do míst, kde údajně žil?

„Ano, jel jsem tam. Pročetl jsem snad všechno, co Arthur  Conan Doyle napsal, včetně knížek jiných autorů, abych se ještě dočetl něco o Arthurovi samotném. Ulice Baker street je přesně to ‚něco podstatného‘.  Není to ulice, kde Sherlock opravdu žil,  ale řada lidí si myslí,  že Holmes je skutečná postava, která  tam opravdu žila. A  to je přece skutečně nádherné…., Někdo dokázal stvořit takovou postavu a takovým způsobem ji zt várnit, že dodnes řada lidí neví, že Holmes  nikdy ve skutečnosti neexistoval. A právě to je vlastně  částečně i trošku tématem mého muzikálu.“

Když jste začal přemýšlet o muzikálu, byl hlavní postavou  Sherlock Holmes nebo Sir Arthur Conan Doyle?

„Myslím si, že oba dva najednou. Začal jsem se jimi vlastně zabývat  čím dál tím víc a myslím si, že Holmes mě neuvěřitelně  bavil tím, že  byl trošku  protiklad Arthura. Ten byl  přece jen jako v kleštích v rámci společnosti,  kde  musel být,  kde musel nějak vystupovat, existovat a psát. Kdežto z Holmse udělal rebela a to se mi právě nejví ce líbilo. Takže já  jsem tento fakt ještě zveličil a  dramaticky doupravil tak, aby to bylo zahrnuto i v připravovaném  muzikálu.“

Co bude v muzikálu o Sherlockovi  největším tahákem pro diváka?

„Doufám, že tím bude to, co vždycky muzikálovým tahákem má být a to je dojem z něho celého, že pobaví diváka  jak po herecké stránce, tak  i pěvecké, tak taneční, i výpravné. To je základ všech  muzikálů. A ten můj by to základní  snad měl splňovat.  Ale takovým jakýmsi posláním či myšlenkou je i to, že člověk by se měl maximálně oprostit od nějakého svého vnitřního strachu a nedbat na to, co mu kolem jeho  okolí určuje. Měl by  jednat podle nějakého svého vlastního vnitřního vědomí a svědomí. A hlavně toho, co mu srdce káže.“

 

Hodně štěstí, děkujeme

Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Vyhlášení soutěže TALENT AWARDS 2018

Taneční, hudební a umělecké soutěže určené pro profesionály i pro amatéry

Zveme všechny   milovníky soutěží, tance, hudby, umění a  zábavy! 

11. jubilejní ročník mezinárodní soutěže talentů TALENT AWARDS  2018 – taneční, hudební a umělecké soutěže, určené pro profesionály a pro amatéry je vyhlášen! 

Propozice, seznam oborů a přihlášky naleznete na www.talentawards.eu
Naleznete nás i na Facebooku: www.facebook.com/talentawards.eu
Termíny k přihlášení –  Zahájení: 01.01.2018
Termíny k přihlášení –  Ukončení: 31.01.2018
Termíny konkurzů: únor/březen 2018
Finále – slavnostní galavečer: 21.04.2018 Praha
Tým Talent Awards
Taneční magazín 

Neopakovatelný zážitek

Předpremiéra v komorně intimním prostředí hravě i dravě. Strhující výkony interpretů i všech složek. Od pánských WC k moři. Mužský i ženský svět.

Dana Pala je tanečnicí, choreografkou, pedagožkou i do jisté míry performerkou s velkým akčním rádiem a ohromnou mírou kreativity. Proto jsem se chystal na předpremiéru jejího projektu „La Mar“ do komorního prostředí Divadla na půdě pražského Cross Clubu s velkým očekáváním.

Taneční duet pro dva cizince o věčném hledání lásky na motivy Hanse Christiana Andersena, jak je projekt „La Mar“ autorkou označován, nezklamal. Vše umocnilo minimalistické prostředí půdního divadla. Vůbec, intimita divadélka pod střechou v netradičním prostředí domu-kulturní výspy, patřícího přednímu pražskému lékaři, je přímo stvořená pro obdobné studiové projekty.

Výkon Dany Paly a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který je i fotografem tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.

Kostýmy svou zdánlivou jednoduchostí evokovaly touhu po svobodě i určitou svázanost konvencemi okolního světa.

Vlastní taneční a choreografické ztvárnění „La Mar“ nenechalo diváka ani okamžik v klidu. Hlavní protagonistka a autorka v jedné osobě však ani na chvíli nepovýšila formální linii oproti dějové lince. Prostě, v žádném případě se nejednalo o exhibici hlavní protagonistky. Italský partner jí byl důstojným a rovnocenným protihráčem. Místy, pochopitelně i spoluhráčem.

Již uváděné stísněnější prostředí divadélka Na půdě v Cross Clubu umožňovalo nahlédnout všem tvůrcům doslova až do jejich kuchyně. Šlo opravdu o neopakovatelný zážitek.

La Mar“ patří k silným zážitkům podzimní tanečně divadelní scény 2017. Možná, že ne všichni představení budou hodnotit takto výrazně kladně, ale určitě tato dynamická, ale zároveň romantická hříčka stojí za vidění!

 

Foto: Michala Hōr Horáček

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN