„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru,  už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z  jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ANALOG na Jatkách

Berlínský cirkusový soubor Analog se v listopadu vrací na Jatka78

Jatka78 v listopadu uvedou prvotřídní show na pomezí hudby a nového cirkusu

Do  Pražské tržnice se v listopadu vrací mezinárodní soubor Analog, který předvede mix nového cirkusu a hudebního vystoupení. “Finale” je nabité odvážnými akrobatickými čísly, stejně tak jako humorem a skvělou živou hudbou. Představení „Finale“ vznikalo ve spolupráci s Cirkem La Putyka a intenzivně se zkoušelo v únoru 2018 na Jatkách78.

Mezinárodní cirkusový soubor Analog na Jatkách78 vystoupí již počtvrté. Před dvěma lety zde uvedl stejnojmennou inscenaci. Aktuální show však kromě výrazné změny v obsazení nabídne i nová akrobatická čísla a novou hudbu. Premiéra „Finale“ se uskutečnila 15. 3. 2018 v berlínském divadle Chamäleon. Její zkoušení probíhalo na Jatkách78 pod kreativním vedením Rosti Nováka ml.

Finale“ je velmi netradiční podívanou, která kombinuje hudební a novocirkusové vystoupení. Osm přátel, mezi nimi špičkoví akrobaté a hudebníci, se setkává, aby předvedlo ty nejlepší kousky, z nichž každý je hoden skutečného grand finále. Show plnou akrobacie doprovází sametový hlas zpěvačky Eny Wild a dynamické bubnování Lukase Thieleckeho. Diváci se stanou svědky jedinečné podívané inspirované undergroundovou hudební scénou, odvážnými filmovými kousky a tradičními i méně tradičními cirkusovými triky.

Analog: „FINALE“
6. – 10. 11. 2018, 19.30, JATKA78

Soubor Analog byl založen v roce 2013 Florianem Zumkehrem a Ethanem Law s cílem vytvářet autentické umění. Skutečné vztahy, vysoká technická úroveň a přímá interakce s publikem jsou tím, co se podílí na surovém divadelním zážitku. Analog žene kupředu touha vymanit se z života „profesionálního“ umělce ve prospěch snahy alespoň na chvíli ucítit přirozenou a mnohdy i bolestnou energii ulice. Florian i Ethan byli součástí širší skupiny umělců, která stála u začátku Jatek78. Florian s Ethanem pozvali do Prahy skupinu svých přátel z celého světa a připravili pro zkušební provoz Jatek78 v roce 2014 večer s názvem Analog. Tento večer tak založil soubor, který dnes úspěšně vystupuje po celém světě.

TRAILER KE ZHLÉDNUTÍ:

 

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vrány v Centru současného umění

Dávné vzpomínky marocké choreografky Bouchry Ouizguen

Hypnotizující performance „Corbeaux/Vrány“ v Centru současného umění DOX

Právě probíhající mezinárodní festival současného umění „4+4 dny v pohybu“ nabídne na závěr svého 23. ročníku sugestivní pohybovou instalaci „Corbeaux/Vrány“, která odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Dílo bylo poprvé uvedeno v roce 2014 před marrákešským vlakovým nádražím, během místního bienále současného umění, a to jako jednorázové představení. Díky úspěchu premiéry se poté objevilo i v dalších zemích – ve Velké Británii (Tate Modern), ve Francii (Centre Georges Pompidou), v Belgii, Německu, Libanonu či v USA. V sobotu 13. října jej v 15 a 18 hodin uvede festival „4+4 dny v pohybu“ na scéně multifunkčního sálu DOX+, o který se před nedávnem rozšířilo Centrum současného umění DOX. 

Za dlouhých nocí se v okolí Marrákeše pravidelně odehrávaly rituály Isawa a Hmadcha, které monotónním opakováním rytmických vzorců za zvuku bubnů přiváděly účastníky do transu. Z této dětské vzpomínky vytvořila marocká choreografka Bouchra Ouizguen půlhodinovou performanci, kterou uvádí mimo divadelní sály – ve veřejných prostorách, výstavních halách, galeriích. Dav černě oděných žen se pohybuje tiše prostorem až do chvíle, kdy jejich potlačované výkřiky a gradující záškuby těl vyvolají iluzi, že čas a prostor zmizely. Jsou jako hejno vran, z nichž ovšem choreografka snímá negativní konotace, které těmto ptákům přisuzuje západní kultura. Pro ni jsou vrány vysoce inteligentní stvoření tvořící sofistikovanou společenskou strukturu s vyspělou vnitřní komunikací. V perské literatuře 9. až 12. století, o níž se Ouizguen také zajímá, zase objevuje společenský respekt k nespoutaným a svým způsobem moudrým projevům šílenců či k chování senzitivních a nekonvenčních žen.

Marocká tanečnice a choreografka Bouchra Ouizguen působí v Marrákeši, kde se od roku 1998 angažuje v rozvoji místní taneční scény. Vlastním zájmem o společnost, výtvarné umění a popkulturu podněcuje ve své zemi zvukové, performační a video umění. V roce 2010 obdržela od francouzské Society of Dramatic Authors and Composers (SACD) cenu New Choreographic Talent a zvláštní cenu poroty od profesionálních odborů divadelních, hudebních a tanečních kritiků za osvobozující „Madame Plaza“, kde na jevišti vystupovala se třemi umělkyněmi z Aitas. V roce 2011 se podílela na sólovém vystoupení „Voyage Cola“ s choreografem Alainem Buffardem pro Sujets à Vif na festivalu v Avignonu. V roce 2012 vytvořila představení „HA!“ pro festival Montpellier Danse, které také hrála v Centre Georges Pompidou v Paříži. Toto dílo inspirovalo představení „Corbeaux“.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN