Opavská výstava 30+

Stovky skvělých fotografií

Přes 500 působivých fotografií od více než 150 autorů nabídne v Opavě výstava nazvaná 30+.  Dosud největší výstava opavského Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity představí tvorbu studentů, absolventů školy a chybět nebudou ani fotografické hvězdy. Expozice je naplánována od 3. září do 24. října a k vidění bude hned ve čtyřech různých prostorech slezské metropole.

Institut si výstavou připomene třicáté výročí od svého založení. „Fotografie budou vystavené ve třech podlažích Domu umění, část pak v sousedním kostele sv. Václava, v Základní umělecké škole a v galerii KUPE v Opavě. První tři budovy jsou propojené. Je tak možné přecházet z jedné do druhé,“ říká dlouholetý vedoucí institutu Vladimír Birgus.

Roman Vondrouš, ze souboru Zákulisí dostihů

 

Síla ženy

Rozsáhlá expozice nabídne ucelený přehled o tvorbě umělců několika generací. „Výstava 30+ Institutu tvůrčí fotografie (ITF) je součástí kulturního festivalu Bezručova Opava, jehož letošním hlavním tématem je Síla ženy. Proto věnujeme celé jedno podlaží v Domě umění výhradně tvorbě našich studentek a absolventek. A ženy budou zastoupeny i v dalších částech výstavy. Ty ukáží mimo jiné i velmi osobní témata, která se dříve ve fotografii objevovala zřídka. Zachycují život vlastní rodiny či blízkých přátel a ukazují, kam se fotografie za ta léta posunula,“ popisuje Vladimír Birgus, sám vynikající fotograf, kurátor a propagátor české tvorby v zahraničí, který společně s Ondřejem Durczakem a Michałem Szalastem výstavu sestavil. „Název 30+ naznačuje, že jde výrazně rozšířenou a inovovanou verzí výstavy, která se minulý rok uskutečnila v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze,“ doplňuje.

Silné zastoupení žen ve fotografii není podle Birguse ničím novým. „Na žádné z desítek výstav, které jsme dosud pořádali, jsme nepočítali, kolik se jí účastní mužů a kolik žen. Ale mnohokrát se stalo, že žen bylo více. Řada z nich patří k našim současným studentkám i k nejvýraznějším absolventkám. Jako třeba autorka známých autoportrétů Dita Pepe. Nebo jedna z nejoriginálnějších reklamních fotografek Bára Prášilová. Úspěšný rok loňský rok měla Bára Reichová, která za svůj cyklus o improvizovaných trénincích našich olympioniků v době pandemie získala mnoho mezinárodních cen,“ dodává Vladimír Birgus.

Martin Faltejsek Stav beztíže

 

Fotografie s fascinující otevřeností i vzpomínka na Václava Havla

Rozmanitě pojatá díla na výstavě doplňují nebo vytvářejí kontrasty. Jsou to dokumentární, stylizované snímky, u nichž fascinuje upřímnost a intimita. „Nejde však o senzaci či snahu šokovat, ale často o určitou formu arteterapie. Například David Macháček v cyklu Memento s velkou citlivostí komparoval vlastní snímky své přítelkyně a policejní záběry z vyšetřovacího spisu o její tragické dopravní nehodě. Krystyna Dul propojila ve vzpomínce na bratrův dobrovolný odchod ze světa záběry z rodinného alba a vlastní portréty členů rodiny. Marcin Kruk už čtyři roky fotografuje manželku trpící těžkou neurologickou nemocí. Jana Habalová zase v cyklu Až budu malý s velkou empatií zobrazuje život svého postiženého bratrance. Na bolestné vzpomínky z vlastního dětství a složitý vztah s otcem reaguje Rafał Klimkiewicz v souboru Dobrý zlý dům,“ vyjmenovává Birgus.

Mnozí další autoři však nezobrazují tak vypjatá témata. Ukazují třeba život s malými dětmi v době pandemie. Jako například Karolina Ćwik v souboru Nedívej se na mne. Vystavené soubory portrétních fotografií se zase skládají v jeden výsledný obraz. Zahrnují celou plejádu přístupů: od výrazně stylizovaných portrétů herců z různých pražských divadel v souboru Zuzany Veselé či inscenovaných autoportrétů v přírodě od Martina Faltejska až po portréty dvojic ze slovenské LGBT komunity od Doroty Holubové ze souboru Neskrývaná láska. Osobité místo zaujímají portréty Romana France, které zachycují různorodé skupiny: myslivce v Jasenicích nebo soutěžící na mistrovství světa v házení žabek na Hebridách. Mezi nimi je i skupinový portrét účastníků shromáždění v americkém Kongresu k třicátému výročí oficiální návštěvy Václava Havla v USA. Najdeme mezi nimi i Madeleine Albright a Joan Baez.

Karolina Ćwik, z souboru Nedívaj se na mne 

Humanismus v hledáčku

Silné zastoupení na výstavě mají zejména různé formy dokumentární fotografie. „Humanistická témata bývají často pojata velmi subjektivně a s velkým důrazem na vizuální stránku. Jsou to třeba černobílé dokumenty Arkadiusze Goly z Horního Slezska a Daniela Šperla z Japonska. Invenční využití barev dokumentují fotografie osamělých chodců v Praze během loňského lockdownu od Romana Vondrouše. Silný je i cyklus Krzysztofa Golucha Hotel o handicapovaných zaměstnancích jednoho katovického hotelu. Anebo soubor Marty Režové Já poustevník. Ten ukazuje život osamělého muže z okraje společnosti,“ říká Birgus.

„Prostor také dostávají také různé podoby intermediálně a konceptuálně zaměřené fotografie. Patří k nim třeba soubor Petry Vlčkové RS. Ten mnohostranně a s velkou otevřeností reaguje na autorčin dlouholetý boj s roztroušenou sklerózou. Mozaika archivních i autorských fotografií Konstancje Nowiny Konopky Bůh, čest, vlast a moře zas ukazuje prolínání německých, polských a židovských vlivů v historii města Sopoty. A soubor Karoliny Wojtas Vlak ke vzdělání se zaměřil na útrapy školského systému,“ uvádí Vladimír Birgus.

Další část výstavy se zaměří na inscenovanou fotografii. Zahrne třeba ilustrace Martiny Koubkové k Exupéryho Nočnímu letu, jemné fotografie Kristýny Vackové s tématem mezilidských vztahů nebo inscenované výjevy od Evy Bystrianské, v nichž se často objevují motivy lidí v devastovaném životním prostředí. Ekologické téma zpracovává rovněž Alicja Wróblewska v zátiších složených z plastového odpadu.

Jana Habalová Až budu malý

Výstavu bude doprovázet rozsáhlý česko-anglický katalog o 400 stranách a řada projekcí. Představí se tu i výběr autorských fotografických publikací a teoretických bakalářských, diplomových a disertačních prací. Expozice pak v různých modifikacích zavítá do Zabrze, Budapešti, Opole, Katovic, Drážďan, Lodže a do dalších měst. Základní vstupné je 80 korun, zlevněné lístky pro seniory či studenty stojí 50 korun.

Výstava 30+. Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Kurátoři Vladimír Birgus, Ondřej Durczak a Michał Szalast. Dům umění, kostel sv. Václava, Základní umělecká škola a galerie KUPE v Opavě, 3. 9. – 24. 10. 2021.

Spolupořadatelem opavské premiéry výstavy je Opavská kulturní organizace OKO a Kulturně-umělecký prostor KUPE.

 

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová 

pro Taneční magazín

 

Home Beyond the Borders?

Site-specific premiéra v krásném prostoru Invalidovny

Polská performerka Ewa Żurakowská vytvořila svůj projekt podle knihy Denní dům, noční dům držitelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Inscenace Home Beyond the Borders? vezme diváky do světa snů, surrealistické a vizionářské reality v neděli 5. září v krásné barokní Invalidovně v pražské site-specific premiéře.

Multižánrová inscenace Home Beyond the Borders? je založena na tématech z románu Denní dům, noční dům nositelky Nobelovy ceny Olgy Tokarczuk. Monodrama plné video projekcí, poetických obrazů a oneirických textů nás zavede do světa snů, surrealistické a vizionářské reality inspirované vizemi z románu polské spisovatelky. Inscenace také čerpá z místních legend a příběhů z regionů Kladska a Nowa Ruda přítomných v románu.


Ewa Żurakowska, autorka konceptu, scénáře a také jediná performerka v inscenaci, knihu četla poprvé před dvaceti lety. Ale použít ji jako inspiraci pro divadelní inscenaci ji napadlo až mnohem později. „Před dvěma lety jsem se rozhodla vytvořit monodrama, které by odkazovalo na můj osobní zážitek, kdy jsem žila v prostředí česko-polských hranic. Od té doby mě fascinuje téma identity, život “doma” a život v “cizí zemi”. 

V době, kdy Żurakowska žila v Praze, zároveň pracovala v polském Paláci Gorzanow v oblasti Kladska. “Myšlenka překračování hranic, kterou jsem chtěla v inscenaci prozkoumat, se mísí s místním koloritem knihy, kterou Olga Tokarczuk napsala v malé polské vesnici vedle českých hranic,” popisuje performerka.

Home Beyond the Borders? zkoumá téma domova jako prostoru identity, domova jako těla a těla jako domova. Zkoumá také otázky o překračování hranic mezi lidmi a světy, sny a realitou, komunitou a intimitou. Představuje proces zakořenění v pohraničí v polsko-českých horách, kde byla napsána knižní předloha a kde byla inscenace uvedena v polské premiéře na konci července.

Velký důraz je kladen na otázky identity, zakořenění, vykořenění a návratu, zejména proto, že příběhy z knihy i inscenace se odehrávají na „znovuzískaných územích“, v oblasti s polskými, českými a německými kořeny.

Żurakowska vybrala části knihy, ke kterým měla nejblíž a scénář vytvořila společně s polským režisérem Maciejem Gorczyńskim, s nímž dříve spolupracovala na inscenacích Requiem a Bieguni.

Důležitou složkou inscenace je hudba, kterou živě interpretuje Żurakowska a polští hudebníci Paweł Kopeć and Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska. Choreografii vytvořila francouzská tanečnice a performerka Cécile Da Costa a scénografii a video projekci Iwona Bandzarewicz.

Po polské premiéře v Paláci Gorzanow a po české premiéře v broumovském Undergroundovém klubu Eden bude nyní inscenace uvedena v pražské site-specific premiéře v krásném barokním prostoru pražské Invalidovny (Studio Alta). Vstup je zdarma, rezervace je možná na GoOut.cz.

„Home Beyond the Borders?”

5.září 2021, Invalidovna – pražská premiéra

Vstup zdarma, rezervace na https://goout.net/cs/home-beyond-the-borders/szaxetr/

Kredity:

Scénář, koncept, účinkuje: Ewa Żurakowska
Režie: Maciej Gorczyński

Choreografie: Cécile Da Costa

Scénografie, video: Iwona Bandzarewicz

Hudba: Ewa Żurakowska, Paweł Kopeć, Katarzyna Kolczyńska – Niemierowska

Světla: Damian Kuleta

Zvuk: Marek Dejerling

Producent: Przestrzeń Wyobraźni

Koproducent: ProFitArt, Fundacja Pałac Gorzanów

Partneři: Stowarzyszenie Kudowa, Underground klub Eden Broumov, Tibo Sound, Studio Alta

Za podpory: Mezinárodní visegrádský fond, Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR

 Foto:  Iwona Bandzarewicz

Pavla Haluzová

pro Taneční magazín

20. výročí organizace Helppes

Superden se psími anděly a známými osobnostmi

Devatenáctá slavnostní promoce absolventů akademie Helppes proběhne v sobotu 18. 9. 2021 v 10 hodin v motolském výcvikovém areálu organizace Helppes. Promoce úspěšných psích absolventů bude letos o to slavnostnější, že Helppes oslaví významné jubileum – 20 let svého působení.

Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené, o.p.s. pomáhá již 20 let osobám s nejrůznějšími typy zdravotního postižení zvyšovat kvalitu jejich života prostřednictvím speciálně vycvičených psů. Helppes je registrovaným poskytovatelem sociální služby a držitelem akreditace mezinárodních odborných organizací Assistance Dogs International a Assistance Dogs Europe.

Na sobotní akci, příznačně nazvané Super den si lidé s postižením převezmou své psí anděly z rukou patronů, kteří projekt Pomoc přichází na čtyřech tlapkách zároveň podpoří svým benefičním vystoupením. I letos patronaci přislíbilo mnoho známých osobností, které organizaci Helppes dlouhodobě podporují – Marta Jandová, Marta Kubišová, Bára Nesvadbová, Zbyněk Drda, Dr. PP, Jakub Kohák, Adam Mišík, Milan Peroutka, Jan Potměšil, Viktor Sodoma, Václav Vydra, Miro Žbirka a další. Akcí provází osvědčená moderátorská trojice Patricie Pagáčová, Jan Čenský a Miroslav Konvalina. Návštěvníci se mohou těšit také na ukázky dovedností psích pomocníků v tradičním i netradičním pojetí.

Výtěžek z dobrovolného vstupného bude využit ve prospěch klientů a projektů neziskové organizace Helppes.

Pořadatelé prosí návštěvníky o dodržování aktuálních vládních nařízení.  Pokud si přivedou s sebou své psí kamarády, je nutné u vstupu předložit platný očkovací průkaz či pas psa. Výcvikový areál Helppes se nachází na Plzeňské ulici, 20 metrů od tramvajové zastávky Hotel Golf. Vstup bude označen.

Kateřina Kubíčková 

pro Taneční magazín

Švandovo divadlo slaví 140 let

Tradice i novinky. Jaké to bývalo dříve?

Už 140. narozeniny oslaví 1. října 2021 pražské Švandovo divadlo. Nejstarší divadelní scéna na levém břehu Vltavy je – po Stavovském a Národním – třetím nejstarším divadlem v Praze. Přes svůj úctyhodný věk patří dnes Švandovo divadlo k nejprogresivnějším scénám v metropoli. Do své už 141. sezóny tak vstupuje jako živé centrum kultury a umění. Diváky v ní chce oslovit tématy, která rezonují s dnešní dobou.

Zakladatel divadla Pavel Švanda ze Semčic 

Významné výročí připomene 9. září i Den otevřených dveří, spojený už tradičně s prohlídkami, při nichž budou zájemce provádět herečky a herci smíchovského souboru. Radostné kulatiny v podobě už 400. reprízy ještě před tím, 1. září, oslaví také úspěšná komedie Kdo je tady ředitel?

Švandovo divadlo je příspěvkovou organizací hlavního města Prahy a jeho činnost podporuje i Městská část Praha 5.

Eliška Pešková spoluzakladatelka Švandova divadla V ulici nesoucí její jméno má nyní vzniknout další místo pro živé umění

Místo setkání a příběhů

„Divadlo jako místo setkávání, sdílení a vyprávění příběhů nezastupitelným způsobem odráží, ale také formuluje dobu a poměry, v níž žijeme. Ve Švandově divadle se dnes hlásíme zejména k těm momentům, kdy tu tvůrci s divákem vedli svobodný a otevřený rozhovor. A nabízeli mu činohru vystupující z břehů komfortní zóny,“ říká současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák. A prozrazuje heslo stávající sezóny: „Národní pýcha a předsudek“.

„Usilujeme o hledání a artikulaci témat, která společností rezonují nebo snad vbrzku rezonovat budou,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. Takovými tématy jsou podle ní například klimatické změny, umělá inteligence, vzájemná nenávist k druhému pohlaví, šikana mezi dospívajícími, tabu znásilnění, ochrana lidských práv i nekalé praktiky tajných služeb. „Skrze uchopení v inscenacích, které nejnověji uvádíme nebo chystáme, chceme danou látku nejen zviditelnit, ale umožnit divákovi dopátrat se příčin, následků, souvislostí a umožnit mu tak důkladnou reflexi,“ říká dramaturgyně. 

Současný umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák je i režisérem první letošní premiéry Cyrano z Bergeracu

Nevšední Cyrano, smrt agenta i příběh Sira Nicholase Wintona

Sezónu 2021/22 zahájí Cyrano z Bergeracu. Slavný milostný příběh z Paříže 17. století režíruje Martin Františák a diváci jej uvidí v novém přebásnění oceňovaného britského dramatika Martina Crimpa. K publiku tak i díky skvělému překladu Ester Žantovské hra promluví vášnivou poezií dnešní doby. Cyrana hraje Luboš Veselý, Roxanu ztvární Natálie Řehořová, v roli Kristiána se alternují hostující Dominik Teleky a nová posila souboru Švandova divadla Petr Kult. Premiéra bude 18. září ve Velkém sále Švandova divadla.

Následuje Velmi drahý jed, hra britské dramatičky Lucy Prebble, mapující kauzu otravy Alexandra Litviněnka, bývalého agenta KGB a FSB. Inscenace měla světovou premiéru v září 2019 v londýnském Old Vic Theatre a v režii Thomase Zielinského ji diváci ve Švandově divadle poprvé uvidí 6. listopadu ve Velkém sále. Představí se v ní téměř celý soubor Švandova divadla a role Alexandra Litviněnka se zhostí Petr Lněnička.

Ve Studiu Švandova divadla uvidíme ještě do konce tohoto roku titul Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu. Ten zde připraví režijní dvojice Miřenka Čechová Petr Boháč, patřící ke špičce českého fyzického, experimentálního a tanečního divadla. Jejich inscenace nabídne originální pohled na misogynii (nenávist k ženám) a misandrii (nenávist k mužům). Premiéra bude 27. listopadu 2021.

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek ve Velkém sále

Studio pak uvede 12. února 2022 ještě novinku pod názvem Dějiny násilí, odvážnou zpověď vylíčenou jako detektivní příběh naruby. Adaptace románu mladého francouzského autora Édouarda Louise vypráví šokující příběh homosexuálního mladíka, který se stal obětí zločinu. Přepis díla vytvořil pro Švandovo divadlo dramatik a režisér Tomáš Loužný, loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Dne 12. března 2022 se Velkém sále uskuteční premiéra titulu Winton. Hru na motivy života Sira Nicholase Wintona napsala pro Švandovo divadlo Kateřina Tučková. V titulní roli uvidíme Matěje Anděla, dvojici sester, které se setkávají po dlouhém odloučení a zcela rozdílných životech, ztvární Bohdana Pavlíková a Jaroslava Pokorná. Režisérem bude Martin Františák.

V domě U Libuše na tehdejší Kinského třídě to kdysi všechno začalo

Další premiéru ve Velkém sále bude mít komedie Ecce homo Homolka plánovaná na 28. květen 2022. Dramatizace kultovního filmu o rodině Homolkových, vyrážejících tentokrát na výlet do přírody, připravuje Švandovo divadlo v adaptaci a režii Kristýny Jankovcové a Adama Svozila. Ti už u Švandů inscenovali titul Zabíjejte popírače klimatických změn, kde se objevila herečka Nataša Bednářová: ta bude hrát i v chystané komedii o Homolkových a zároveň se stává novou členkou hereckého souboru.

Mírné zdražení, komunitní centrum

Nové inscenace nejsou však to jediné, co u Švandů plánují. „V listopadu musíme mírně, o 10 %, zdražit vstupenky a dorovnat tak náklady, které divadlu vzrostly i kvůli vynucené pauze způsobené pandemií. Ale máme také lepší zprávu: jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou komunitní kulturu a setkávání. V tuto chvíli o tom jednáme se zástupci městské části Prahy 5 a Magistrátem hlavního města Prahy,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek.

Centrum by mělo vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, což je symbolická adresa. „Eliška Pešková byla mimořádná a pro smíchovské divadlo zásadní osobnost – herečka, autorka, překladatelka a manželka Pavla Švandy ze Semčic, s níž Švandovo divadlo před 140 lety zakládal,“ dodává Daniel Hrbek s poukazem na stále živou divadelní historii.

Interiér divadla v letech 1908 až 1928 kdy neslo název Intimní

Jak šel čas…

Od Hubičky po Buriana

Smíchov a s ním i celá Praha zažily slavnostní okamžik 1. října 1881, kdy se ve dvoře hostince U Libuše otevíralo nové Švandovo divadlo. Premiéry opery Hubička se tehdy zúčastnil i skladatelský velikán Bedřich Smetana. Místo na tehdejší Kinského třídě vybral zkušený principál Pavel Švanda ze Semčic podporovaný svou ženou, herečkou, autorkou mnoha dramatizací a předkladatelkou Eliškou Peškovou. Švanda postavil kamenné divadlo v rekordním čase a otevřel v té nejlepší době: zatímco národ truchlil a pořádal sbírky na shořelé Národní divadlo, diváci se na činohru i zpěvohru ke Švandům jen hrnuli.

Ne vždy se ale smíchovským tak dařilo. Po otevření Zlaté kapličky v listopadu 1883 byl odliv publika tak prudký, že se jim vyplatilo hrát jen o nedělích a ve svátek. V roce 1891 Pavel Švanda náhle zemřel a do čela divadla se postavila Eliška Pešková, která v témže roce dostavěla a otevřela novou Arénu na Smíchově, kde hrál převážně zpěvoherní soubor: dřevěná budova stála u Vltavy až do roku 1938, kdy byla z rozhodnutí úřadů zbořena.

V roce 1900 se Švandovo divadlo dočkalo první zásadní přestavby, kterou provedl Švandův syn Karel. Ten jej už v té době otevřel moderním vlivům a na repertoár zařadil hry Jaroslava HilbertaViktora Dyka či Fráni Šrámka. Od roku 1908 neslo divadlo název Intimní a později měnilo jména podle svých nájemců. K těm patřil Vlasta Burian i komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. 

Dnes už neexistující dřevěné divadlo Aréna otevřené Eliškou Peškovou po smrti jejího manžela Pavla Švandy roku 1891

Éra realistická

Hned po skončení války, v červnu 1945 vydal Zdeněk Nejedlý, tehdejší ministr školství a osvěty, výnos o zrušení možnosti divadelního podnikání. Nastupuje nové vedení, nový herecký soubor a vzniká i zcela nové, Realistické divadlo. K nejúspěšnějším inscenacím v prvních sezónách patřila inscenace o Myších a lidech Johna Steinbecka v režii tehdejšího ředitele Karla Palouše, ve hře Přišel na večeři režiséra Oty Ornesta si tu pohostinsky stihl zahrát i Jan Werich.

Slavný herec se ostatně nedávno do Švandova divadla symbolicky vrátil jako jedna ze dvou ústředních postav hry Hadry, kosti, kůže ve velmi zdařilé inscenaci režiséra Martina Františáka. Titul vypráví o Werichově nesnadném dvacetiletém soužití s jeho sousedem, básníkem Vladimírem Holanem, ve vile na nedaleké Kampě.

V roce 1949 stát domy, patřící až do té doby rodinně Švandových, za dramatických okolností vyvlastnil. Aktu údajně přihlížel i sám Zdeněk Nejedlý, jemuž bylo divadlo v roce 1953 připsáno k 75. narozeninám a dlouho pak neslo i jeho jméno. Na programu té doby byly už budovatelské tituly jako Modrová rokle, DS-70 nevyjíždí, Duchcovský viadukt či veselohra Boženka přijede. V roce 1957 otřásla souborem sebevražda mladé talentované herečky Jany Rybářové, která se zabila z nešťastné lásky.

A takhle vypadala smíchovská Aréna uvnitř

Vyhlídka na lepší časy

Uvolnění v 60. letech přineslo lepší časy i mnoha divadelníkům, kteří svobodnější poměry zároveň často aktivně spoluvytvářeli. V roce 1962 se – po návratu z vězení za pokus o emigraci a po krátkém kladenském angažmá – stává členkou hereckého souboru Jiřina Štěpničková. Ochrannou ruku držel tehdejší ředitel Karel Palouš i nad režisérem Lubošem Pistoriem, herečkou Věrou Kubánkovou a z KSČ vyhozeným hercem Otou Sklenčkou. Podobně solidárně se ke kolegům choval pak i pozdější ředitel Zdeněk Buchvaldek, sám kovaný komunista. Spolupráce s talentovanými lidmi bez ohledu na jejich stranické knížky pokračovala i za éry ředitelování Jiřího Fréhara, který zde působil také jako režisér.

Na scéně Realistického divadla se za jeho existence objevilo mnoho osobností, z režisérů například Miroslav Macháček, Luboš Pistorius, Miroslav Krobot, Karel Kříž, Petr Lébl, Lída Engelová nebo Hana Burešová.

Důležitý podíl na směrování divadla měli v 80. letech dramaturgové Michal Lázňovský a Vlasta Gallerová, hudbu k představením zde vytvářeli Michael Kocáb, Petr Skoumal, Jiří Schmitzer či skupina CK Vocal.

Z herců zde působili například Ivanka Devátá, Zdeněk Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná, Valtr Taub a Josef Vinklář, v 70. a 80. letech pak Jiří Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák, Zdeněk Žák a mnoho, mnoho dalších…

Uvolnění poměrů ohlašovalo povolení inscenování hry Karla Steigerwalda Dobové tance v roce 1987 a poté především uvedení scénické koláže Res publica, jejíž první díl měl premiéru v říjnu roku 1988 k 70. výročí vzniku republiky.

Svobodné časy nastaly ale až po 17. listopadu 1989. Po premiéře Maryši dorazili právě v ten večer do divadla studenti se zprávou o násilně potlačené manifestaci na Národní třídě. Hned druhý den se místo představení u Realistů uskutečnila diskuse, jíž byl přítomen i Václav Havel.

Nájemcem Švandova divadla byl i známý komik Vlasta Burian

Z Labyrintu ke Švandům

Na počátku nadějných devadesátých let bylo divadlo pod vedením ředitele Karla Kříže zrekonstruováno a poté otevřeno pod názvem Labyrint. V té době vznikla také komorní, studiová scéna. V roce 1998 byla činnost divadla přerušena kvůli záměru celkově divadlo rekonstruovat, herecký soubor byl tehdejším ředitelem Richardem Krausem rozpuštěn a následně bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele. V tom uspěl v roce 1999 Daniel Hrbek, který k rekonstrukci budovy povolal herce a architekta Davida Vávru. Znovuotevření se uskutečnilo v prosinci 2002. Tehdy se také divadlo vrátilo ke svému původnímu názvu Švandovo divadlo, poukazující na spjatost s jeho tradicí i úctu k jeho zakladateli.

Blízko Švandova divadla bydlel spisovatel Karel Čapek který si na jeho scéně vyhlédl herečku Olgu Scheinpflugovou

Letní scéna Švandova divadla stávala mezi dnešním náměstím Kinských a Vodní ulicí Letohrádek Eggenberg už neexistuje

Víte, že…

V domě u Libuše údajně bydlela jednu dobu i slavná česká malířka Toyen?

Dispozice hlediště a jeviště bylo původně obráceně, dnešní podobu má až po rekonstrukci v roce 1900? Kubistické průčelí se zaskleným podstřeškem podle projektu Ladislava Machoně je z roku 1915 a zachovalo se dodnes.

V dětských rolích se v divadle za první republiky objevil Julius Fučík? Později v nich účinkoval i budoucí spisovatel Adolf Branald.

K členům souboru patřil i Jiří Adamíra který zde koncem 60 let exceloval např v roli Jana Husa

Konec „starých časů“ ohlásilo mimo jiné zmizení busty Zdeňka Nejedlého, která dříve stála ve foyer divadla? Ztratila se na podzim roku 1989. Dnes vévodí prostorám busta Pavla Švandy ze Semčic. Zdobí je také výtvarná zeď, na níž už svými díly přispěly například Milan Cais, Antonín Střížek, Ivana Lomová, Jiří David, Tomáš CísařovskýKlaus Voorman a nejnověji i herec Jacob Erftemeijer. Obrazy s divadelním námětem jsou na ní však – v duchu pomíjivosti divadelního umění – pouze dočasné a po nějaké době je přemaluje další umělec.

V angažmá zde byla i Jiřina Štěpničková kterou do Realistického divadla přijali navzdory jejímu věznění za pokus o emigrac

K premiérám v nové sezóně patří třeba Cyrano z Bergeracu, hra o smrti agenta Litviněnka či na divadle poprvé uvedený příběh Sira Nicholase Wintona. Novinkou bude i listopadové zdražení vstupenek o 10 % s cílem dorovnat náklady, které divadlu vzrostly v souvislosti s pandemií. Pro diváky tu mají ale i jednu lepší zprávu. „Jen pár kroků od naší hlavní budovy plánujeme vybudovat komunitní centrum, nové místo pro živou kulturu a setkávání,“ říká ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. Centrum má vzniknout v proluce domu nacházející se v ulici Elišky Peškové, pojmenované po herečce a významné divadelnici, s níž Pavel Švanda ze Semčic divadlo před 140. lety zakládal.

Neblaze proslulý ministr Zdeněk Nejedlý na dobové pohlednici z roku 1945 oslavující přátelství se SSSR

Foto: Archiv Divadelní ústav, Národní divadlo, Památník Karla Čapka

Poznámka k fotogalerii k této tiskové zprávě:

Děkujeme Institutu umění – Divadelnímu ústavu, divadelnímu archivu Národního divadla a Památníku Karla Čapka za poskytnutí fotografií z jejich archivů.

Přes veškerou snahu se nám nepodařilo identifikovat či vyhledat držitele autorský práv k některým fotografiím. Pokud se nám přihlásí, jsme připraveni bezodkladně uzavřít řádné licenční smlouvy.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín