Elixír

Divadlo Komedie, 2. 2. 2022

Srdečně zveme na představení tanečního divadla s názvem: ELIXÍR. Představení se koná  v Divadle Komedie, ve středu,  2. 2. 2022, od 19 hodin. V představení vystoupí členové souboru Balet Praha Junior, studenti a absolventi  Konzervatoře – gymnázia Taneční centrum Praha.

První část večera je složena ze čtyř choreografií:  Painted Rainbow Attily Egerháziho,  Malé pošetilosti Terezy Hlouškové, Umírající labuť Anny Jirmanové a Vzpomínky Vlasty Schneiderové. V druhé části večera představíme Elixír Viktora Konvalinky, taneční příběh s detektivní zápletkou.

Večer nabídne širokou škálu hudby – v časové posloupnosti: od budhistické mantry, přes autory jako je Vivaldi, Händel, Čajkovskij až po autory 20. století: Sibelius, Ravel, Glass, či skupina Karpatt, Joe Tex, Coralie Clément….

Večer bude výjimečný i využitím tance na mluvené slovo. Uslyšíte verše, totalitním režimem zakázaného autora druhé poloviny 20. století, Ivana Slavíka – choreografie Vzpomínky, přednes: Jaromír Meduna. K „taneční detektivce“ Elixír napsal scénář Štěpán Benyovszký, mluvené slovo čte Jiří Lábus.

Ing. Gabriela Novotná

pro Taneční magazín

Dějiny násilí

Román o znásilnění na prknech Švandova divadla (S Oskarem Hesem v hlavní roli)

Švandovo divadlo uvede Dějiny násilí, příběh o zločinu a předsudcích s Oskarem Hesem v hlavní roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede v české premiéře Švandovo divadlo. Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí zločinu, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homosexuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby.

Premiéra –  12.  února ve Studiu Švandova divadla

„Téměř přesně před deseti lety, v prosinci roku 2012, byl tehdy dvaadvacetiletý francouzský spisovatel Édouard Louis ve svém bytě okraden, znásilněn a málem uškrcen. Zločiny spáchal muž, jehož Louis potkal na ulici poté, co se vracel z vánoční večeře,“ líčí dramaturg inscenace David Košťák výchozí impuls ke vzniku románu známého u nás nejen v queer komunitě.

Napadený se tehdy obrátil na policii. A rozhodl se o svém traumatickém zážitku mluvit. Chtěl vylíčit událost oné noci tak, jak se podle něj stala. Jenže jak to vlastně bylo? Kdo je tu vinen a čím přesně? A nakolik vyprávění oběti zkreslují a zanášejí názory, předsudky, nevyžádané rady a zraňující komentáře těch, kteří příběh znásilnění vyslechnou?

Terapie, diagnóza a především střet

Podle Tomáše Loužného, režiséra a současně i autora divadelní adaptace, lze Dějiny násilí vnímat jako osobní terapii i společenskou diagnózu. „V románu i v naší inscenaci jde mimo jiné o zásadní střety: střet dvou mužů, dobra a zla, práva a spravedlnosti, ale i o srážku různých kultur a konfrontaci odlišného nazírání na svět, na rasu, homosexualitu a menšiny vůbec,“ říká režisér loni nominovaný divadelními kritiky na talent roku.

Hlavního hrdinu hraje Oskar Hes, nejmladší člen hereckého souboru Švandova divadla. Po přesvědčivém výkonu šikanovaného hrdiny v upírské lovestory Ať vejde ten pravý tak dostává u Švandů další výraznou příležitost. „Oskarovo charisma, věk odpovídající hrdinovi i typ spojený s jistou bezelstností a čistotou z něj dělají pro roli Eddieho ideálního představitele,“ říká Tomáš Loužný. Redu, Eddieho temný protipól, hraje Jan Grundman. Ten je známý mimo jiné ze seriálu #martyisdead oceněného v roce 2020 mezinárodní cenou Emmy. Claru, Louisovu sestru žijící v zajetí úzkoprsých názorů malého města, ztvárňuje Nataša Bednářová. Jako zástupce institucí – od policistů po lékaře – uvidíme Marii Štípkovou a Davida Punčocháře.

Nemožnost žít jako dřív

Tématem násilí ve společnosti a hledáním jeho podstaty se Tomáš Loužný zabýval už ve svých předchozích inscenacích. Na jevišti je přitom dokázal zobrazit uvěřitelně a pro diváka zároveň bezpečně. „Věřím ve svého diváka a jeho vnitřní svět. Největší násilí je násilí tušené,“ je přesvědčen Tomáš Loužný. A nakolik je podle něj pro román i vyznění inscenace určující, že hlavní hrdina je stejně jako autor románu gay? „Orientace hlavní postavy je samozřejmě určující pro tento konkrétní případ. Nakonec jde ale hlavně o to, že je někomu násilím vnucena cizí vůle, že se ocitne v nebezpečí života a poté musí žít dál, jako by se nic nestalo. To ale není tak úplně možné. S tím je snadné se ztotožnit a nemusíte být gay, ani mít za sebou zrovna zážitek znásilnění,“ uvádí režisér.

K názvu titulu dramaturg David Košták dodává: „Z jedné konkrétní a ryze intimní zpovědi člověka, který prožije nejprve silnou blízkost a vzápětí čelí útoku, při němž přichází o základní pocit bezpečí a málem i o život, se postupně stávají odosobněné dějiny násilí. V nich jedinec svůj jedinečný příběh ztrácí. Ten se stává veřejným statkem. A on sám jen další položkou v policejních statistikách.“ 

Prostor pro fantazii a nalézání dalších významů nabízí i výtvarná složka inscenace. Scéně Petra Vítka vévodí lesklý bílý pokoj. Z něj se napadený mladík snaží vymazat všechny vzpomínky na útočníka, podobně jako se je snažil vytěsnit ze své paměti. Postupem času však v prostoru přibývá čím dál více lidí, kteří se k jeho případu vyjadřují, a s nimi i černých stop… Téma pošpinění a prolomení křehkých hranic osobního prostoru připomíná také použití červeno-bílé policejní pásky určené pro označení místa činu.

Kostýmy Martina Chocholouška se inspirují francouzskou chic módou. Od haute couture, citující například svůdné chlapecké modely Jeana Paula Gaultiera, se kostýmy dostávají až k ryze surrealistickým kreacím. Groteskní oblečení v podobě chodících nákupních tašek tak výmluvně ilustruje, jak zraněný Eddie vnímá okolní svět.

Naléhavost divadelní výpovědi a střet dvou kultur posílí i živě zahraná hudba skladatele Ivo Sedláčka, který pracuje i s citací kabylských motivů.

Po premiéře 12. února 2022 následuje repríza 14.2.. Na programu jsou pak Dějiny násilí 5. a 29. března.

www.svandovodivadlo.cz

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Studio Hrdinů startuje taneční linku

As Long as We Dance

Představení As Long as We Dance je první z nové dramaturgické řady, v rámci které vznikne ve Studiu Hrdinů každý rok jedna taneční premiéra. As Long as We Dance je autorským počinem mezinárodně etablované polské konceptuální choreografky Renaty Piotrowské-Auffret, která na něm pracovala se zkušeným týmem českých spolupracovníků. Premiéra proběhne 24. ledna 2022.

Výchozím bodem představení je pandemická situace, ve které se nacházíme a ve které má smrt více než jeden fatální význam. Pandemie nás uvrhla do „společenské smrti“, mění naše návyky a uzurpuje si téměř všechnu naší pozornost. Představení As Long as We Dance je svého druhu vzpourou, a to především těch, co jsou, nebo byly v nejsložitější situaci, tedy žen – matek. Je ale také, a to především,  oslavou tance jako takového.

„Renatu jsem pozval, aby nastartovala naší taneční řadu, protože již delší dobu pozoruji její práci a baví mě její schopnost precizní promyšlené choreografie, nekompromisní kritičnosti a výjimečný smysl pro humor,” říká dramaturg inscenace a umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák. Pro své uvažování o současném světě čerpá Piotrowska-Auffret inspiraci z intimních zážitků (reálných či fiktivních), které jsou zakořeněné v určitém společenském kontextu. Předmětem jejího zájmu je zvrácenost, kterou nachází ve vztahu mezi historickou a současnou politikou těla, mezi veřejným a soukromým, mezi textem a pohybem.

As Long as We Dance

koncept a režie: Renata Piotrowska-Auffret

choreografie: Renata Piotrowska-Auffret a tanečnice

dramaturgická spolupráce: Jan Horák a Joanna Leśnierowska

scéna a kostýmy: Tereza Beranová

hudba: Simon Auffret

asistent režie: Jan Bárta

light design: Joanna Leśnierowska

video: Eliška Kociánová

překlad: Barbora Hrušková a Anna Šašková Plasová

hrají: Cécile Da CostaMartina Hajdyla LacováZuzana ScerankováJohana SchmidtmajerováVeronika ŠvábováDiana Toniková   

 

premiéra: 24. ledna 2022

reprízy: 28. ledna, 12. a 20. února 2022

Madla Horáková Zelenková 

pro Taneční magazín

Zabiják život

Druhá premiéra

Pražský komorní balet tančí  druhou premiéru představení Zabiják život

 Pražský komorní balet uvede 23. ledna 2022 v Městském divadle v Mostě druhou premiéru nového programu Zabiják život. Hlavním společným jmenovatelem dvou choreografií, které přinášejí veselý i vážný náhled na život, je hudba českých skladatelů. V první choreografii nazvané Když nevíte coby, kupte si dva hroby, použil její autor Marek Svobodník Serenádu pro smyčcový orchestr Es-dur Josefa Suka, zatímco Petr Zuska se pro svůj Epitaf nechal inspirovat slavným Koncertem pro violoncello a orchestr h-moll Antonína Dvořáka.

Autorem černé baletní grotesky s detektivní zápletkou, která vznikla na motivy příběhů spisovatelky Agathy Christie, je choreograf Marek Svobodník, člen Baletu Národního divadla. Na lyrickou pozdně romantickou Sukovu skladbu se na jevišti odehrává satirický příběh zámožné rodiny, v níž náhle skoná její nejstarší člen. Smutek nad zesnulým rychle střídá nevraživost jednotlivých postav, vzájemná podezření a touha po dědictví.

Renomovaný choreograf Petr Zuska, bývalý dlouholetý šéf Baletu Národního divadla, se pro své dílo Epitaf inspiroval nádherným Dvořákovým koncertem pro violoncello a životem jedné ze slavných interpretek tohoto díla, výjimečné britské violoncellistky Jacqueline du Pré. Strmá kariéra ji začala opouštět už v pětadvaceti letech, kdy přestávala cítit prsty na rukou, ve dvaačtyřiceti pak předčasně zemřela na roztroušenou sklerózu.

„Inspirací, jak přistoupit ke koncertu h moll pro violoncello a orchestr, se mi stal jednak Antonín Dvořák sám, respektive jeho vztah k Josefíně Kounicové – lásce z mládí, jejíž nemocí a smrtí je toto dílo hluboce ovlivněno, jednak neobyčejný životní příběh Jacqueline du Pré,“ uvádí Zuska.

V hlavních rolích choreografie, která citlivě zpracovává jak milostný vztah dvojice, tak Jacquelinino umění, se představí Tereza Hloušková, sólistka Pražského komorního baletu Ondřej Vinklát, bývalý první sólista Baletu Národního divadla a mimo jiné také držitel tří prestižních Cen Thálie.

Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Režie a choreografie: Marek Svobodník

Hudba: Josef Suk (Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur, op. 6

Scéna: Petr Siedlaczek

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Igor Vejsada

Tančí: 9 tanečníků

Délka: 30 minut

EPITAF

Režie a choreografie: Petr Zuska

Hudba: Antonín Dvořák (Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104

Scéna: Petr Zuska, Pavel Knolle

Kostýmy: Pavel Knolle

Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek

Asistent choreografie: Linda Svidró

Tančí: 8 tanečníků

Délka: 40 minut

Johana Mravcová

pro Taneční magazín