Měsíc: Leden 2022

Pražská Galerie NoD uvede nejnovější umělecký projekt britského fotografa a umělce Petera Watkinse (1984) s názvem Mother Tongue (Mateřský jazyk), prostřednictvím kterého zkoumá archivní materiály své tragicky zesnulé matky. Výstava bude otevřena vernisáží 25. 1. 2022 od 19:00 v Galerii NoD (Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1.) Kurátorem výstavy je Pavel Kubesa, text k výstavě napsala britská kritička umění, teoretička fotografie z University of Westminster (Londýn) Eugenie Schinkle

Výstava Mother Tongue (Mateřský jazyk) je novou audiovizuální instalací současného britského umělce Petera Watkinse, ve které se věnuje zkoumání a apropriaci osobních věcí jeho matky, která zemřela, když byl ještě dítětem. Watkins již více než deset let využívá médium fotografie k prozkoumávání témat paměti, traumatu a úmrtí v rodině. V aktuálním projektu se předmětem jeho umělecko-archivního bádání stávají deníky, těsnopisem psané poznámky a magnetofonové pásky, které po sobě jeho matka zanechala.

V dřívějším díle The Unforgetting vytvořil z jiných archivních předmětů specifická zátiší vyznačující se téměř forenzní precizností. Výstava Mother Tongue však žádné fotografie v tradičním slova smyslu neobsahuje. Ve svém nejnovějším počinu Watkins ustupuje od fotoaparátu a prezentuje audio-vizuální instalaci, ve které nechává zaznívat matčin hlas v její rodné němčině vedle hlasu svého.

Vystavené velkoformátové tisky a reprodukce matčiných ručně psaných sešitů, těsnopisů a básní, které si psala, a audiokazet, na které se nahrávala při procvičování anglické gramatiky, pak byly pořízeny na skeneru. Na rozdíl od fotoaparátu, který vytváří obraz zaostřením světla procházejícího skrze otvor, skenery fungují tak, že osvěcují objekt a pomocí zrcadel nasměrují jeho odraz na fotocitlivý sensor. Pokud je fotografický obraz stopou, naskenovaný obraz je jakýmsi nekonečným odkládáním – abstrakcí s přízračností dvojníka. Pozoruhodné je také téma nepřeložitelnosti, která obrazy spojuje – kódovaná sdělení, abstrakce a zevnějšky, které neodhalují nic ze svého obsahu. Ačkoli se tyto obrazy podobají samotným předmětům, nejsou to dokumenty, ale metafory nepřítomnosti a ztráty.

Pro Watkinse je zde důležitý moment intertextuality a povahy jazyka samotného, na které nahlíží skrze odkrývání své vlastní osobní historie. Nikoliv však se záměrem nalézt odpovědi, ale proto, aby prozkoumal nedostatky a trhliny v samotném procesu vzpomínání. Watkins zde konfrontuje omezenost jazyka a nedostupnost utrpení druhých s naší vlastní touhou najít smysl v tom, co po nich zůstalo.

Víte, že..

Peter Watkins (1984) je britský umělec žijící a pracující od roku 2019 v Praze. Ve své dlouhodobé kontinuální práci zaměřené na autobiografické motivy zkoumá témata jako je „ztráta“, trauma či osobní i kolektivní historie. Watkinsovo dílo se věnuje tématu archivace a různých forem paměti. Ve své aktuální umělecké praxi tematizuje způsoby, jakými se prostřednictvím procesu pamatování uchovávají či ztrácejí naše osobní historie. Pracuje především s médiem klasické analogové fotografie, kterou však zařazuje do intermediálního kontextu a probádává tak i hranice mezi jednotlivými uměleckými médii. Do svých výstavních instalací začleňuje sochařské a prostorové elementy, současně ale ponechává ve svých projektech prostor pro textuální intervence, které vychází z jeho zájmu o autorské psaní a kritický výzkum. Za svou praxi obdržel řadu mezinárodních ocenění a jeho práce jsou uloženy ve sbírkách jako je Victoria and Albert Museum (UK) či Museum Winterthur (CH).

Pavel Kubesa, NoD

pro Taneční magazín