Nový, solidární systém vstupného

Studio ALTA jinak

V roce 2021 byly všechny akce ve Studio ALTA přístupné zdarma. Pro rok 2022 zavádíme solidární systém umožňující divákům zvolit si takovou výši vstupného, jaká je v jejich finančních možnostech.

Systém “Pay what you can” (zaplať kolik můžeš) umožňuje návštěvníkům zvolit si dobrovolně výši vstupného v předem definovaných hladinách. Zároveň je vždy nabídnuta doporučená částka, která odráží běžné nastavení cenové politiky lístků na příbuzných pražských divadlech. Publikum si však může zvolit nižší nebo vyšší částku podle aktuálních finančních možností, ale také podle svého měřítka ohodnocení či ochoty přispět na kultuní služby.

“Přijde nám, že tak dlouho zavedené kategorie ‘plného’ ‘studentského vstupného’ jsou již překonány, jelikož nedostatečně reflektují aktuální situaci velké části našeho publika. Chceme tedy předvést takový systém, který nestigmatizuje ty, pro které je cena vstupného už moc vysoká – a zároveň umožní přispět události větší částkou a podpořit tak nejen umělce a umělkyně, ale i samotnou organizaci. Věříme našim divákům a divačkám, že najdeme v nových hladinách rovnováhu. 

Nejde nám však jen o systém vstupného. V naší perspektivě je Studio ALTA pečující institucí, tedy místem, které se nestará jen o ty, kteří ‘na to mají’” dodává za kolektiv Studia ALTA kurátor Petr Dlouhý.

Inspirací pro vstupenkovou iniciativu byly již obdobně fungující systémy bruselského KAAI Theater, Atelieru 210 a londýnského Battersea Arts Centre.

“Pay what you can” je spuštěn na veškeré akce v produkci Studia ALTA od února tohoto roku. Mezi první události, na které si publikum bude moci dobrovolně zvolit výši vstupného, patří dvojpředstavení This is not about me! Michaely Daškové a HEREAFTER Kateřiny Szymanski (2. února) nebo imerzivní performance/instalace Kabinet Kuriozit, skrze níž promlouvá kolektiv Studia ALTA a spříznění umělci*umělkyně do diváckého nevědomí. 10. a 11. 2. od 18:00 do 21:00 bude uvedena speciální edice Kabinetu kuriozit, která pootevře zazimované dveře Invalidovny a dovolí publiku vstoupit do jejích skrytých zákoutí. 

 

Simona Rybová

pro Taneční magazín

INspiraCe

Symbióza hudby a tance v pojetí 420PEOPLE a Orchestru BERG

INspiraCe, tak se jmenuje experimentální hudebně-taneční projekt, který vznikl díky exkluzivnímu spojení tanečního souboru 420PEOPLE a Orchestru BERG. Můžete se těšit na unikátní symbiózu choreografie Sylvy Šafkové a hudby Tomáše Reindla, která dává vyniknout interakci tanečníků a hudebníků. A rozhodně je v ní prostor i pro improvizaci!

Experimentální hudebně-taneční projekt 420PEOPLE a Orchestr BERG převádí na jeviště divadla Archa skladatelské postupy a principy společně s choreografií Sylvy Šafkové.

V názvu představení se skloubí inspirace kultovní skladbou Terryho Rileyho „In C“ z roku 1964, ale i celý žánr minimalistického přístupu k hudbě. Umocňuje tak umělecký zážitek nejen milovníkům tance.

Jasná choreografie a jistá dávka improvizace a interakce tanečníků s hudebníky v autorské hudbě Tomáše Reindla vás přesvědčí o tom, že minimalismus nemá jen jednoduché linie. Scénografie, vytvořená na základě repetitivních tónů a minimalistických prvků celého představení, se přelévá, pohybuje, stejně jako hudba a její tóny…

Choreografie: Sylva Šafková

Autorská hudba: Tomáš Reindl / Omnion

Scénografie & kostýmy: Anna Chrtková

Světelný design: Martin Špetlík

ÚČINKUJÍ:

420PEOPLE – Francesca Amante, Tomáš Červinka, Francesca Ginepro, Simona Machovičová, Filip Staněk

Orchestr BERG – Jana Jarkovská (flétna), Jana Kubánková (housle), Kateřina Lískovcová (viola), Helena Velická (violoncello), Zlata Vohryzková (klarinet) & Tomáš Reindl / Omnion (elektronika, tabla atd.)

Termíny: 14. 2., 27. 4. a 28. 4. 2022

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

 

Malá inventura letos dvacetiletá

Blíží se jubilejní ročník festivalu

Blíží se  jubilejní dvacátý ročník mezinárodního festivalu nového divadla Malá inventura, jenž je retrospektivní přehlídkou těch nejvýraznějších projektů, které vznikly během uplynulého roku. V závěru příštího měsíce – od 18. do 26. února 2022 – nabídne festival na tři desítky divadelních událostí na osmnácti scénách po Praze, obsáhlý doprovodný program, networkingová setkání, diskusní večery a také akce pro děti.

Festivalový program představí tvorbu špičkových divadelních souborů a umělců v oblasti nového divadla. Diváci se mohou například těšit třeba na známou performerku Miřenku Čechovou a její inscenaci Baletky (Palác Akropolis, 24. února 2022) nebo Adama Pavlovčina, vítěze letošní pěvecké soutěže SuperStar, který se v rámci Malé inventury představí v inscenaci Ostrov! (Divadlo X10, 22. února 2022).

Festival zahájí slavnostní předávání cen Česká divadelní DNA (La Fabrika, 18. února 2022). Udílení cen probíhá každé dva roky a je projevem úcty osobnostem, jež mimořádným způsobem přispívají k rozvoji nového divadla. Iniciátorem cen je neziskovka Nová síť, která ve spolupráci s členy Českého kulturního networku Nová síť vybírá nominované i laureáty a předává celkem pět cen: tři ceny za výjimečný počin na poli nového divadla, jednu za mimořádný dlouhodobý přínos, rozvoj a podporu nového divadla a jednu za mimořádnou podporu a prezentaci české kultury v zahraničí.

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Galerie NoD představuje britského fotografa a umělce Petera Watkinse

Peter Watkins v projektu věnovaném archívům jeho zesnulé matky

Pražská Galerie NoD uvede nejnovější umělecký projekt britského fotografa a umělce Petera Watkinse (1984) s názvem Mother Tongue (Mateřský jazyk), prostřednictvím kterého zkoumá archivní materiály své tragicky zesnulé matky. Výstava bude otevřena vernisáží 25. 1. 2022 od 19:00 v Galerii NoD (Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1.) Kurátorem výstavy je Pavel Kubesa, text k výstavě napsala britská kritička umění, teoretička fotografie z University of Westminster (Londýn) Eugenie Schinkle

 

Výstava Mother Tongue (Mateřský jazyk) je novou audiovizuální instalací současného britského umělce Petera Watkinse, ve které se věnuje zkoumání a apropriaci osobních věcí jeho matky, která zemřela, když byl ještě dítětem. Watkins již více než deset let využívá médium fotografie k prozkoumávání témat paměti, traumatu a úmrtí v rodině. V aktuálním projektu se předmětem jeho umělecko-archivního bádání stávají deníky, těsnopisem psané poznámky a magnetofonové pásky, které po sobě jeho matka zanechala.

V dřívějším díle The Unforgetting vytvořil z jiných archivních předmětů specifická zátiší vyznačující se téměř forenzní precizností. Výstava Mother Tongue však žádné fotografie v tradičním slova smyslu neobsahuje. Ve svém nejnovějším počinu Watkins ustupuje od fotoaparátu a prezentuje audio-vizuální instalaci, ve které nechává zaznívat matčin hlas v její rodné němčině vedle hlasu svého.

Vystavené velkoformátové tisky a reprodukce matčiných ručně psaných sešitů, těsnopisů a básní, které si psala, a audiokazet, na které se nahrávala při procvičování anglické gramatiky, pak byly pořízeny na skeneru. Na rozdíl od fotoaparátu, který vytváří obraz zaostřením světla procházejícího skrze otvor, skenery fungují tak, že osvěcují objekt a pomocí zrcadel nasměrují jeho odraz na fotocitlivý sensor. Pokud je fotografický obraz stopou, naskenovaný obraz je jakýmsi nekonečným odkládáním – abstrakcí s přízračností dvojníka. Pozoruhodné je také téma nepřeložitelnosti, která obrazy spojuje – kódovaná sdělení, abstrakce a zevnějšky, které neodhalují nic ze svého obsahu. Ačkoli se tyto obrazy podobají samotným předmětům, nejsou to dokumenty, ale metafory nepřítomnosti a ztráty.

Pro Watkinse je zde důležitý moment intertextuality a povahy jazyka samotného, na které nahlíží skrze odkrývání své vlastní osobní historie. Nikoliv však se záměrem nalézt odpovědi, ale proto, aby prozkoumal nedostatky a trhliny v samotném procesu vzpomínání. Watkins zde konfrontuje omezenost jazyka a nedostupnost utrpení druhých s naší vlastní touhou najít smysl v tom, co po nich zůstalo.

Víte, že..

Peter Watkins (1984) je britský umělec žijící a pracující od roku 2019 v Praze. Ve své dlouhodobé kontinuální práci zaměřené na autobiografické motivy zkoumá témata jako je „ztráta“, trauma či osobní i kolektivní historie. Watkinsovo dílo se věnuje tématu archivace a různých forem paměti. Ve své aktuální umělecké praxi tematizuje způsoby, jakými se prostřednictvím procesu pamatování uchovávají či ztrácejí naše osobní historie. Pracuje především s médiem klasické analogové fotografie, kterou však zařazuje do intermediálního kontextu a probádává tak i hranice mezi jednotlivými uměleckými médii. Do svých výstavních instalací začleňuje sochařské a prostorové elementy, současně ale ponechává ve svých projektech prostor pro textuální intervence, které vychází z jeho zájmu o autorské psaní a kritický výzkum. Za svou praxi obdržel řadu mezinárodních ocenění a jeho práce jsou uloženy ve sbírkách jako je Victoria and Albert Museum (UK) či Museum Winterthur (CH).

Pavel Kubesa, NoD

pro Taneční magazín