Nothing else, Mothers

Benefiční představení o vztahu mezi matkou a dcerou

Benefiční představení o vztahu matky a dcery s Antonií Formanovou a Cécile Da Costa podpoří organizaci Plzeňská zastávka z. s. – poradnu pro pozůstalé

Lednové uvedení autorské inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers bude věnováno organizaci Plzeňská zastávka z. s. – poradně pro pozůstalé. Benefiční představení kompozice vztahu mezi matkou a dcerou uvede produkční platforma ProFitArt v Paláci Akropolis 30. ledna. Celý výtěžek ze speciálního uvedení poputuje na podporu činnosti neziskové organizace, jež pomáhá rodinám zejména při náhlých ztrátách milovaného člověka.

Autorská inscenace Dominiky Špalkové a Anny Klimešové Nothing else, Mothers je kompozicí vztahu mezi matkou a dcerou. Je o nahlížení za subjektivní paměť, síle a moci našich pocitů. Přenosu emocionálních vzorců z generace na generaci. Do jaké míry se necháme ovlivnit našimi prvotními vztahy a přejatými vzorci chování? A když je odkryjeme, můžeme je přesáhnout?

V inscenaci vystupují tanečnice Cécile Da Costa, se kterou Dominika Špalková spolupracovala na pohybové performance Roselyne, a herečka Antonie Formanová. Analogie vztahu matky a dcery se tak dostává i do dvougeneračního obsazení – tanečnice učí herečku tančit a naopak, stejně jako se dcery v životě učí od matek. Ženský inscenační tým doplňuje ještě hudební skladatelka Marie Čtveráčková známá jako Mary C, light designérka Eliška Kociánová a scénografka Karolína Kotrbová. Inscenace měla premiéru v Paláci Akropolis v září loňského roku.

Lednové představení bude speciální akcí pro dobrou věc – výtěžek podpoří neziskovou organizaci Plzeňská zastávka z. s.., která poskytuje fyzickou a morální pomoc rodinám, v nichž zemřelo dítě, rodinám, ve kterých nečekaně zahynul jeden nebo oba rodiče a zanechal po sobě děti, osamělým vdovám a vdovcům po náhlé ztrátě životního partnera.

Již 10 let poskytují dobrovolní poradci porozumění a doprovázení procesem truchlení. Věnují čas truchlícímu člověku, hledajíc společně naději, sílu a úlevu od trápení. Pomáhají začlenit nové skutečnosti do jejich života, hledat různé strategie, jak se se smrtí milovaného člověka vyrovnávat. Důležitým úkolem v tomto zranitelném období je podpořit pozůstalé, neboť každá konfrontace se smrtí může přinést uvíznutí v traumatu a komplikovaný zármutek.

Jejich činnost je financována z velké části dobrovolnou a nezištnou prací členů spolku, kteří svou odbornou prací a ve svém volném čase pomáhají klientům začít řešit praktické povinnosti pozůstalého, jako je zařizování pohřbu, smysluplné rozloučení, vyřizování úředních náležitostí, obstarat pozůstalostní věci, péče o děti. Nabízí poradenství, podpůrné psychoterapie, svépomocné skupinky pro pozůstalé rodiče nebo bezplatné zapůjčení knih, které mohou pomoci k porozumění jejich žalu.

Přímou pomocí pozůstalým sledují tři cíle: pomáhat lidem v těžké životní situaci zasažené tragickým úmrtím (sebevraždy, nehody, úmrtí miminka, náhlá úmrtí, vraždy) poskytovat kvalitní přímou pomoc, podílet se na osvětě v oblasti mýtů a zraňujících předsudků v čase truchlení.

Plzeňskou zastávku můžete podpořit zakoupením vstupenky na lednové uvedení inscenace Nothing else, Mothers nebo také příspěvkem na transparentní účet 2300334693/2010.

Nothing else, Mothers – benefiční představení
30. ledna 2021, 19.30, Palác Akropolis
Vstupenky: https://bit.ly/NothingElseMothers-benefice

FB událost: https://www.facebook.com/events/977516689509298

 

Plzeňská zastávka z.s.

https://plzenskazastavka.cz/

https://www.facebook.com/PlzenskaZastavka.cz

Nothing else, Mothers

námět a režie: Dominika Špalková a Anna Klimešová
choreografie: Cécile Da Costa
účinkují: Antonie Formanová, Cécile Da Costa
hudba: Marie Čtveráčková
scénografie: Karolína Kotrbová
light design: Eliška Kociánová
producent: ProFitArt, z.s.
partneři: Festival 4+4 dny v pohybu, Alfred ve dvoře, Fundacja Pałac Gorzanów, Palác Akropolis
Podpořili: Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, International Visegrad Fund, Státní fond kultury ČR

Premiéra: 13. září 2021 v Paláci Akropolis
www.profitart.cz
https://www.facebook.com/ProFitArt.cz

https://www.instagram.com/profitart.cz/

Foto: Tomasz Augustyn

Pavla Haluzová
pro Taneční magazín

Celestial Odyssey

Vesmírný koncert pro oči

Představení Celestial Odyssey unikátně propojuje choreografii tanečnice Andrey Miltnerové s virtuozitou cembalistky Moniky Knoblochové a povyšuje tak hudbu, která osciluje mezi barokem a současností, na stejnou úroveň s tancem

Co se stane, když se propojí vášeň k barokní estetice s vesmírnou inspirací? Vznikne intergalaktický koncert pro všechny smysly, který až překvapivě přirozeně propojuje odlišné zdroje inspirace.  Choreografka Andrea Miltnerová se zároveň stává robotickou tanečnicí společně s Janou Látalovou. Duální pohyby tanečnic jsou přesné a podivně tajemné, jako dráhy a elipsy vesmírných těles, a putující cembalo neustále přetváří prostorovou scénografii.

Světelný design a masky Jana Komárka celou atmosféru skvěle umocňují.

Představení, které mělo svoji online premiéru během pandemie v roce 2021, se vrací na jeviště, kam patří, 24. ledna 2022.

Andrea Miltnerová je britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije a pracuje v Praze. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický a moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Hluboký zájem o barokní estetiku ji přivedl ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, které vycházejí z historického výzkumu a z analýzy pohybu.

Její taneční sólová představení Tanec magnetické balerínky (vybráno mezinárodní komisí Aerowaves) a Tranzmutace (evropský Move-Award quality label) byla úspěšně uvedena a uznávána na festivalech a scénách napříč Evropou.

Jako režisérka a choreografka spolupracuje s hudebními ansámbly Collegium 1704, Musica Florea, Collegium Marianum a Aalto Theatrum v Essenu. Jako tanečnice take pravidelně spolupracovala se zesnulou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala po celé Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), v Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican), v Moskvě (Bolshoi Theatre) a New Yorku (BAM).

Monika Knoblochová je virtuózní cembalistkou a hráčkou na historické klávesové nástroje, která studovala na prestižních hudebních školách nejen v Praze, ale i v zahraničí. Specializuje se jak na barokní skladby, tak i na autory z 20. století a současníky. Některé sklady byly přímo napsané pro ni. Jejímu širokému záběru také odpovídají skladby uvedené v rámci představení – např. Continuum Gyorga Ligetiho, Melopa Kryštofa Mařatky nebo skladba Con Salsa Roberta Sierry.

Je laureátkou mezinárodní hudební soutěže Pražského jara obor cembalo a také 16. Grosser Förderpreiswettbewerb v Mnichově v komorní hře společně s flétnistkou Janou Semerádovou. Získala Cenu Nadace B. Martinů, Cenu Společnosti B. Martinů a také Davidoff Prix České republiky pro nejtalentovanějšího mladého umělce do 28 let v oblasti vážné hudby.

Jan Komárek studoval krátce na žižkovské UMPRUM. Pracoval jako elév v loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové a vystřídal mnoho zaměstnání.

Později emigroval do Francie, kde založil loutkové divadlo MIMO theatre a jako loutkoherec a klaun hrál autorská představení pro děti i dospělé. Pak se přestěhoval do kanadského Toronta, kde pracoval v mnoha různých profesích, točil hudbu s Vratislavem Brabencem, založil autorské výtvarně-pohybové divadlo s živou hudbou SOUND IMAGE THEATRE a získal několik prestižních cen Dora Mavor Moore, za nejlepší režii, inscenaci, světelný design a hudbu, a působil jako světelný designér pro taneční a divadelní soubory v Torontu a Montrealu.

Do Prahy se vrátil v roce 2001, od té doby vytváří další autorské projekty, (Kabaret Velázquez, Kouzelník Hirošima, atd.), věnuje se tvorbě krátkých filmů do šuplíku a spolupracuje jako světelný designér například s Miro Tóthem a orchestrem Berg. Jeho posledním projektem je Cinéma préparé(film a hudba).

Kateřina Marková R. Pereira 
pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín