Štítek: Taneční magazín

12.prosince uvedlo Divadlo  NoD premiéru pod názvem „Osamělost komiksových hrdinů“. Jak název  napovídá,  trošku jsme nahlédli do života a běžných starostí superhrdinů. Pozorovali jsme stesky a strasti Supermana (Martin Cikán), Batmana (Jan Strýček), Catwoman (Lumíra Přichystalová) a Hulka (Láďa Karda).

Kdo by si  alespoň jednou nepřál být hrdina? Nebo být krásný, bohatý, slavný… Ale jak  svůj úděl prožívají ti, kterým všichni závidí? Jsou šťastní?   Jsou především výjimeční, dá  se  tedy říct, že se rozhodně nezačlení do běžné společnosti. V přírodě jsou tyto tzv. „bílé vrány“ klovány a vyháněny ze společenství svých druhů.  A právě  osamělost  je hlavním trápením našich hrdinů. Nemají se komu svěřit, však  by také  jejich staroste m  stejně nikdo nerozuměl,  nemají běžný partnerský vztah, kdo by vedle  nich žil?  A stačil by vůbec  běžný smrtelník naplnit jejich představy o partnerství?

„Normální lidé“ sní o tom (tento fakt je doložen jistou americkou studií), že jsou superhrdiny a hrdinové zase sní o tom, že jsou „normální lidé“. Také by rádi zkusili jít na procházku do lesa, prožít úplně obyčejný  partnerský vztah, ale jak se to proboha dělá?

Dívky chtějí být úspěšné a krásné. Catwoman krásná je, v slušivém latexovém kostýmu, statečná a silná. Jenže kdo by s ní žil?  Ve skutečnosti mají muži z takovýchto žen strach. Možná je rádi pozvou na večeři či….. ale žít s nimi? Catwoman nemůže najít partnera. Maminka na  ni neustále naléhá, prý její kamarádky  jsou už dávno těhotné  a Catwoman takový tlak samozřejmě  rozčiluje. Rozhodne se, že se s někým seznámí. Jenomže partneři, kteří si na ni troufnou, nejsou ledasjací. Kde by také  ti „normální“ vzali odvahu?  Nechtějí mít vedle sebe ženu, ze které mají permanentní pocit méněcennosti. Samozřejmě, že naproti ní sedí nakonec Batman, který předstírá obyčejného člověka. Zápletka, která kouzlí úsměvy na tvářích diváků, je velmi umělá  a komická, ale  přesto ji psal život sám. K silné ženě přijde zase jen odpovídající protějšek. Jejich vztah ale neklape. „Ráno je ultramegatrapné“…, konstatuje Catwoman.  Prý potřebuje někoho, kdo je víc jako ona. Nevnímá, že Batman je právě jako ona.  Krásné Catwoman neklape žádný vztah. I když nakonec zůstává v jednom svazku, sp íše z povinnosti, není šťastná, jak cítíme z jejích slov – „Nechci o tom mluvit“.  Proč  tedy ženy sní o tom, že jsou krásné a přitažlivé?

Batman už nechce za nic na světě být hrdinou. Chce být obyčejný.  Chce jít do lesa na procházku, na fotbal, mít také volno. Chce skončit se super životem. Pořídil si psa. Jenže, jak se ukáže, neumí se o něj starat. Z jeho prokletého hrdinského života ho vysvobodí až padouch největší – louže. Batman uklouzne, poraní si míchu a vede zcela nový život. A vlastně – není vůbec horší. Vcelku hořké zjištění, ale přesto se tak mnozí úspěšní mohou cítit. Vždyť dnešní super úspěšný člověk musí neustále  pracovat jako stro j. Kolečkové křeslo je vlastně odpočinkem. Proč tedy tolik toužíme být úspěšní?

Jak slyšíme z úst nešťastného Supermana, být super není super. Neustále se pokouší spáchat sebevraždu, ale nemůže ani normálně zemřít.  Když už je úplně na dně, naloží mu ještě Batman své povinnosti, protože končí s kariérou superhrdiny.  Zoufalý Superman ví, že zákonitě ten, kdo je  na konci svých sil, obdrží  ještě nějaké ty problémy navíc.  Proč tedy chceme být výkonní a super?

Oproti těmto třem superhrdinům je tu Hulk, který se pokouší být klidný. Jenže stačí fronta na poště…. Během hry sledujeme jeho úsilí, jak se naučit zachovat klid. Postřehy ze života jsou podány jak jinak než výstižným způsobem – v okamžiku, kdy už si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, stojíme zase na začátku…. Myslím, že v posledním zlostném výbuchu Hulka nejeden divák najde sám sebe. Hulk také navštíví kurz s Mistrem, kde se snad konečně dozví, jak se ovládat. Trošku  rad, které účastníci samozřejmě dobře zaplatí, uchop í Hulk po svém a stává se také velkým Mistrem.  Dráhu Hulka  sleduji s potutelným úsměvem, mimo jiné je tu „Mistrně“  podáno, jak kvalitní výrobky v současné době na planetě Zemi máme, i  superhrdinové se nestačí divit.  A totéž platí o mnohých „Mistrech“ a přednášejících.

Představení je doplněno vstupy robota r2d2. Zvesela a ladně se pohybuje po scéně, až člověk zatouží mít něco takového doma. Jeho zvuky jsou překládány do titulků. Dvojice robotů, kteří vypadají, jakoby právě dorazili  ze Starwars, se starají o hudební vsuvky.

„Osamělost komiksových hrdinů“ režiséra Janka Lesáka  (spolupráce na scénáři -Tomáš Plhoň) je zábavná hra, plná trefných  poznámek a postřehů od první sekundy až do poslední. Jediné, co mi bohužel během hry trošku vadí,   je užívání  příliš mnoha vulgárních slov. V některých okamžicích jsou vulgarismy na místě, někdy jsou už zbytečné a v ostatních ohledech jinak  kvalitní hru shazují. Ráda bych také vyzvedla, že „postelové scény“ byly vkusné, zábavné a vypověd ěly vše potřebné bez zbytečné nahoty, které je v dnešní době divák už přesycen. V zásadě komická hra je plná hlubokých podtextů, které jsou spíše tragické, posloucháme-li pozorně. Inscenace  také obsahuje mnoho úsměvné kritiky naší současné společnosti. Je určitě dobré, poukáže-li tvůrce na různé nešvary, které se nám denně dějí, ale nemáme ani čas o nich přemýšlet. Být si jich vědom a smát se jim, je možná ten nejlepší způsob, jak je vymýtit.  Bohužel se domnívám, že drtivá  většina diváků, kteří tento kus zhlédnou, bude jen nevěřícně kroutit  hlavou, protože  nebude mít ani tušen&iacu te; o pravdivosti pocitů, které osamocení úspěšní prožívají. A pomyslím-li na typickou lidskou vlastnost – neschopnost pochopit druhé,  ohodnotí problémy úspěšných jednoznačně: „No jo, chudáci, ti už neví, na co by si stěžovali! Co by ještě chtěli?…“ Anebo hloubku tohoto zábavného a poučného představení nezaregistrují  vůbec.

Ale možná  se mýlím. Rozhlédnu-li se kolem na konci představení, v hledišti to vře, diváci bouří a já tleskám, až mě bolí ruce.

Eva Smolíková

Foto: NoD, Roxy

Taneční magazín