tanec – 71. stránka – Taneční magazín

Šaolin či kaolín?

Premiéry „Faun“ a „Nomád“ završily na festivalu „Tanec Praha 2017“ velmi úspěšnou spolupráci souborů EASTMAN a 420PEOPLE. A opět jsme s nadšením obdivovali mistrovství choreografického mága Sidi Larbiho Cherkaouie, tentokrát za výrazného přispění Václava Kuneše.

Další z velkých událostí letošního festivalu „Tanec Praha“ se odehrála na scéně Jatka78 v Praze v neděli 4. června. Bylo to již mé druhé setkání s famózním vlámským choreografem, tanečníkem, muzikantem a výtvarníkem Sidi Larbi Cherkaouiem během dvou nedělí. Vlastně třetí, během nedělí tří! Jelikož Sidi Larbiho i tohoto představení se bezprostředně dotýkal rozhovor s vůdčí osobností souboru 420PEOPLE Václavem Kunešem, který jsem připravoval o týden dříve – rovněž v neděli!

Večer v industriálních prostorách Jatek78 byl dvojitým představením. Na rozdíl od kvalitního tištěného programu, kde bylo opačné pořadí, nás jako první uvítala Larbiho choreografie „Faun“. Představila se v něm kmenová sólistka Larbiho souboru EASTMAN Nicola Leahey a Václav Kuneš ze 420PEOPLE.

Sidi Larbi Cherkaoui a Václav Kuneš připravují inscenaci „Nomád“.

Je to pohybově i orientačně náročná téměř dvacetiminutová etuda na důvěrně známé dílo Claude Debussyho. Speciálně náročná na mužskou roli. Ostatně, Václav Kuneš se tomu netajil ani v již uveřejněném rozhovoru (na jiném místě Tanečního magazínu). Debussyho muziku místy vhodně vystřídaly východní melodie z autorské dílny Nitina Sawhneye. Larbiho choreografie tradičně nepostrádala nepřeberné množství inspirací a nových pohledů na souznění s přírodou. I člověka s člověkem. Tuto baletní seanci původně připravil Sidi Larbi Cherkaoui jako poctu legendě tance – Václavu Nižninskému. A jeho citlivá choreografie tento její hlubší smysl umocňovala. Oba sólisté byly místy individualitami, ale současně tvořili sehraný tým. Celý jejich výkon umocnila citlivá světelná spolupráce Adama Cariéra. Mne nejvíce v tomto smyslu imponovalo minimální použití bodových reflektorů, na něž došlo téměř až v samotném finále.

Hlavní částí večera bylo společné představení souborů EASTMAN a 420PEOPLE pod názvem „Nomád“. Velice uznávám, že název vznikal až skutečně tvůrčím způsobem – na poslední chvíli. Celkové programy Tance Praha toto koprodukční dílo uvádějí ještě pod pracovně obecným názvem „Premiéra“. Osobně mám k představením, která vznikají tak, že si předem někdo „nalinkuje“ název i ostatní spíše vnější atributy, vypěstovaný despekt. Nevím, jak váženým čtenářům, ale mně takové postupy zavánějí výrazným kalkulem. Cením si, když název vznikne organicky až na závěr.

Nicola Leahey a Václav Kuneš v baletu „Faun“ v Larbiho choreografii.

Sidi Larbi Cherkaoui se – za výrazného přispění Václava Kuneše – protentokrát představil v úplně opačném světle. Expresívnějším i progresívnějším. Koneckonců, měli k tomu k dispozici hned mezinárodní tým tanečníků. Opět společenství EASTMANU a 420PEOPLE. Jmenovitě: Francescu Marii Amante, Sabine Groendejik, Nicolu Leahey, Mabrouk Gouicem, Vojtěcha Raka, Filipa Staňka, Antonina Rioche a Nemo Oegoedeho. Jiný ráz představení udal i odlišný světelný koordinátor – Willy Cessa.

Hudba byla, jak je u Sidi Larbiho časté, převážně ve východním duchu. Místy si divák připadal jako u vyznavačů učení šaolinu… EASTMAN i 420PEOPLE zde opět nalezli společnou řeč a utvořili jednolitý „teamwork“. A to zdůrazňuji, že jsem viděl naprosto první premiérové uvedení!

Tematika bloudění a hledání v poušti, nalézání podstaty žití a objevování vlastní individuality a svého místa na světě, snad nemohla neoslovit žádného z diváků v přeplněném sále. Nejsilněji celý Larbiho scénář gradoval v závěru samém. Jednotliví aktéři nosili do pouště celé hrsti něčeho vazkého. Tu to byla životadárná voda. Pojednou se to proměnilo na sypání rýže na jakýchsi vzdálených východních plantážích… Aby se to „cosi“ v závěru stalo životodárným blátem, které obrodí poušť. Ve finále se touto hmotou – připomínající barvou i strukturou kaolín – interpreti obalili. Strhující závěr! Komusi v hledišti to prý připomínalo zápasy žen v bahně. S takovým výkladem však zůstal osamocen.

Závěrečné zkoušky představení „Nomád“, pod bedlivým dohledem Sidi Larbiho (sedící úplně vlevo).

„Faun“ i „Nomád“ znovu dokázaly genialitu Sidi Larbiho. Já však ještě výše hodnotím spolupráci dvou souborů. I dvou mužů – Sidi Larbiho Cherkaouie a Václava Kuneše. O dalších nemluvě. Díky za pozoruhodný zážitek. V neposlední řadě patří dík i „Tanci Praha“ a dalším organizacím, že nám tento silný divadelně taneční projekt umožnily prožít.

MICHAL STEIN

Foto: Tanec Praha

TANEČNÍ MAGAZÍN

Folklór v Hradci Králové a Pardubicích

2., 3. a 4. června patřily Pardubice, Hradec Králové a vesnice Piletice stovkám lidových tanečnic, tanečníků a muzikantů nejrůznějšího věku. Od dětských až po seniory. Podvacáté šesté se zde totiž sešli vyznavači folklóru.

O prodlouženém víkendu – mezi pátkem 2. 6. až nedělí 4. 6. – probíhal v Hradci Králové, Pardubicích a vesnici Piletice (na severovýchodním okraji Hradce Králové) 26. tradiční folklórní festival. Pořádal jej odborný útvar NIPOS organizace ARTAMA, která se (jako nástupce někdejšího Ústavu pro kulturně výchovnou činnost) věnuje amatérské a zájmově umělecké činnosti.

První červnový pátek otevřela celý festival tradiční „Perštýnská noc“ v Pardubicích. Proč „perštýnská“? Probíhala totiž od sedmé hodiny večerní do půlnoci na tamním Perštýnském náměstí. Toho dne se lidové soubory v Pardubicích představily ještě v atriu místní radnice a na nádvoří Pardubického zámku.

V sobotu byl epicentrem dění Hradec Králové. Desítky dětských, dospělých, mužských, ženských i smíšených souborů a lidových muzikantů se po celý den představily v přírodních prostorách zdejších Žižkových sadů. Dopoledne zde patřilo i taneční dílně v sále Adalbertinum. Podvečer pak scénickému pořadu ve známém Klicperově divadle, vzdáleném jen pár stovek metrů od Žižkových sadů.

V již zmíněných Pileticích v sobotu večer vyvrcholila první část festivalu na Šrámkově statku v komponovaném pořadu „Přijďte pobejt“.

V neděli se festival přesunul opět jižněji do Pardubic. Zde kulminoval na zámeckém nádvořím závěrečným programem.

Je dobře, že folklórní tanec i hudba mají podhoubí nejen tradičně na Moravě, ale i v Čechách. Festival na východě Čech o tom opět přesvědčil.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Foto: NIPOS

Rozhovor s předním tanečníkem a choreografem VÁCLAVEM KUNEŠEM ze 420PEOPLE

„Práce s Larbim je pro nás dárkem.“

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

„Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

„Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

„Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

„Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

„Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

„Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

„A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

„Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

„Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

„Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

„Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

„Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

„Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tancem proti předsudkům!

Motto letošního festivalu Tanec Praha „Tancem proti předsudkům“ hovoří jasně

Tancem proti předsudkům je motto letošního 29. festivalu Tanec Praha

Tento festival je výjimečný tím, že přiváží umělce téměř ze všech kontinentů – z Evropy, Asie, Afriky i latinské Ameriky. Cílem ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové bylo propojit taneční umění celého světa a zprostředkovat tak českým divákům představení, která odráží kulturu jednotlivých zemí a svět kolem nás.

Zeptali jsme se …

Yvonna Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha

Před rokem jste vyslovila přání dovézt do ČR umění ze všech zemí světa. Podařilo se Vám splnit si všechny své cíle?

„Musím říct, že se to opravdu velice zadařilo a mám nesmírnou radost. Je skutečně riskantní jezdit po celém světě a vidět takové množství představení. Tak trošku jsem se bála, jestli to bude mít ten pravý efekt, zda to přinese zajímavé podněty a zkušenosti, ale jsem nadšená, opravdu. Mé cesty mi nastínily program na dva roky dopředu. Už i „ochutnávka“ představení, kterou přivážíme letos, ve své pestrosti a zajímavých tématech různých kontinentů odlišných kultur naladí diváka na příští již 30. ročník, kdy se chceme těmto tématům věnovat opětovně.“

Když zhodnotíte celý svět, která kultura Vás nejvíce oslovila a proč?

„To je hodně těžká otázka. Já mám ráda energii latinsko-amerických tanců a moc mě tam zajímají kontrasty, ty jsou obrovské. Vztah člověka k přírodě, prostota člověka, která na mě dýchne i v Africe a mezi tím to, co se děje v politice, korupce a vůbec celkově, jakým tématům se ti lidé věnují. V Mexiku mě zase do hloubky zaujala historie a navázání na tradice mexické kultury. Protože tito lidé skutečně pronikají do hloubi duše, v jejich tvorbě je určitá obrazovost a obrazotvornost, která se odráží v atmosféře jejich představení. Napojíte-li se na ni, ocitnete se v naprosto jiném světě, jako by se člověk narodil na úplně jiné planetě. Takže pro mě je latinská Amerika zajímavá a Afrika také, tam se určitě ještě budu vracet.

Vedle toho asijská kultura, Indie, Čína, Taiwan a Tibet, to jsou zase úplně jiné impulsy, které se snažím nějak postupně zpracovávat. Z asiatů jsem letos vybrala jen Korejky, příští rok chci přivézt jednu fenomenální Japonku. Těmito drobnými vstupy chci, abychom si uvědomovali hodnoty, které nás spojují napříč kontinenty. Věřím, že příští rok se mi podaří přivézt i velké korejské představení, které je absolutně rezonující.“

Nezahlédla jsem nikde eskymáky…

(Smích) …“je pravda, že jsem se ještě nevydala do úplně všech míst, Grónsko jsem vynechala a Aljašku. Ale i severské země. Spolu s mojí spoluředitelkou Markétou Perroud jsme hodně sledovaly severské země a musím bohužel říct, že jsme některými trendy zklamané.“

Jakými trendy?

„Určitá strohost vyjádření, jednoduchost přístupu. Jsem schopná poměrně rychle identifikovat, kdo je Fin, kdo Nor, kdo Dán podle určitých fenoménů jejich představení. Tvůrci se dostávají do šablon, které mi trošku nevyhovují. Chybí mi větší osobitost a originalita. Představení jsou chladnější, je to takový kalkul, proto mě baví ty kontinenty, kde se nekalkuluje a emoce jsou vyjádřeny přímo.“

Tanec Praha tímto mezinárodním tanečním putováním napříč kontinenty asi dosáhl určitého „stropu“. Budete se dále ubírat mezinárodním směrem a kam až můžete ještě dojít?

„My jsme opravdu dosáhli „stropu“, pokud jde o kvantitu. Určitě není účelem rozšiřovat festival do nekonečna a dělat vystoupení v 50-ti a více městech, to by nás už úplně pohltilo. Důležité je vydržet a klást důraz na kvalitu, ta jednoduše nepřichází sama o sobě. Letos je taková žeň, velice dobré období, kdy jsme viděli sérii představení, které nás zaujaly a můžeme plánovat s předstihem. Pamatuji si doby, kdy jsem tápala a nebyla jsem přesvědčená, že mám jít dál. Tyto krizové momenty, které zatřásly tanečním světem, mě zase donutily přemýšlet o tom, zda mám co říct a jestli mi stoj&iacu te; za to, pokusit se to vyjádřit.“

Jak hluboký dopad by mělo na diváka přivážení tolika celosvětových představení? Začali by lidé přes tanec vnímat a chápat více?

„Určitě ano. Je to cesta k tomu, abychom vnímali, že nejsme středobod vesmíru, ale že na jiných kontinentech žijí stejné lidské bytosti a jsou také silné a dokáží nás oslovit. Můžou nás donutit k nějakému zamyšlení, že se ve světě dějí mnohem horší problémy, než jaké řešíme my. Zažila jsem tanečníky z Mali, kde válka byla hodně častým tématem, utečenecké tábory nejsou jen v Evropě, jsou i na hranicích některých západoafrických zemí. My Evropané jsme někdy strašně sebestřední a zahloubaní jen do své problematiky. Otevírat se v tanci novým kontinentům pro mě znamená i otevírat se jiným kulturám a problémům, jakými se musí lidé zabývat a být tolerantnější.

Tanec nemá žádné jazykové bariéry a tím je schopen bourat všechny hranice a předsudky, které lidé mají. Proto je letošním mottem právě „Tancem proti předsudkům.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Taneční magazín