Rezidence s koučinkem vrcholí! SE.S.TA i vás zve na zbývající body jejího programu.
Jedním z vrcholů nabitého týdne, který naplňoval program od 21. – 29. 8. 2019 v rámci unikátního projektu „Rezidence s koučinkem“,byl víkendový Kulatý stůl pod mottem: „Choreografovat teď“, který se odehrál 25. 8. od 13.00 hodin v Korzu Národní galerie Praha. Tuto akci organizuje Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, které rozvíjí tvorbu současných domácích i zahraničních choreografů. Účastníci v dialogu s choreografkami – koučkami Cathy Casey a Anou Dubljevic. A to vše probíhalo ve spolupráci s Národní galerií Praha a Studiem Alta.
Kathy Casey: „Co to znamená být nápomocný,“ Kanadská tanečnice, choreografka, dramaturgyně a umělecká ředitelka Montreal Danse Kathy Casey rozvíjela téma „Co to znamená být nápomocný?“ Zejména hovořila o roli dramaturga v procesu tvorby a představila různé cesty, jak tento úkol naplňovat.
Jedna z choreografií lektorky Any Dublevic
Nově pozvaná srbská osobnost choreografie Ana Dubljevic pak vedla konverzaci na téma „Feminismus v taneční dramaturgii“.
Ana Dublevic totiž na poslední chvíli nahradila nemocnou a indisponovanou původně ohlášenou světoobčanku Valentinu Desideri z Itálie a Nizozemska. Ana Dubljevic je srbská performerka, tanečnice a choreografka. Je aktivní členkou Station-Service v Bělehradě. Získala bakalářský titul v oboru výtvarných umění na univerzitě v Bělehradě a magisterský titul v oboru choreografie a performance, studovala na Institutu aplikovaných divadelních studií v německém Giessenu. Pracovala s řadou uznávaných lektorů (Bojana Kunst, Sergej i Nikolina Pristaš, Ana Vujanović, Marten Spangberg, Marcelo Evelin, Martin Sonderkamp, Francesko Scavetta, Jonathan Borrows, Mathilde Monnier, Esther Salamon), byla stipendistkou tanečních vzdělávacích programů jako DanceWeb a Nomad Dance Academy, byla rezidentkou různých evropských uměleckých center a její práce byla podporována četnými evropskými uměleckými sítěmi, jako jsou APAP, DNA a LLB. Ana se také zabývá problematikou umělecké spolupráce a zkoumá různé způsoby práce v nehierarchických strukturách.
Zároveň Vás zveme na „Work in progress“ – ukázky z tvorby rezidentů Rezidence s Koučinkem v prostorách Národní galerie Praha. Ta se uskuteční ve středu 28. 8. 2019 v 15.00 hodin a následně den poté 29. 8. 2019. Tento druhý den však půjde o „Work in progress“, propojený s přednáškou kurátora a historika umění Viktora Čecha (CZ), zkoumajícího vztah současného tance a současného vizuálního umění ve Studiu Alta v 19.30 hod.
Viktor Čech: „Choreografický moment“„Vztah současného tance a současného vizuálního umění v poslední době zaznamenal na světové scéně řadu výrazných vzájemných přesahů. Zvlášť výtvarná scéna znovuobjevila tanec a choreografii jako podnětný prostředek k práci s lidskou tělesností, sociálními otázkami a dalšími podněty. Často se přitom, obdobně jako v o něco starší vlně ,konceptuálního´ tance, jedná o podnětné příspěvky k vnímání lidského těla. Je to o pohybu a reakci společenských struktur. To vše může být zpětně podnětné i pro většinou přece jen v odlišných kolejích často uvažující taneční komunitu,“ vysvětluje Viktor Čech.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
Sólo pro tři tanečníky a tubusy. Dana Pala opět překvapila. (Vcelku pochopitelně, že kladně.) A na obecenstvo čekala interaktivní soutěž!
Jak vás, čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU, již nedávno publikovaný rozhovor s Danou Palou připravoval,byla tehdy doslova „na spadnutí“ nová premiéra s tajemným, avšak krátkým názvem – „NINCS“. V pátek 21. června 2019 nadešel „Den D“. A vše se odehrálo v holešovickém Studiu ALTA.
Nová inscenace „NINCS“ nezaujala pouze netradičním názvem, ale ojedinělou koncepcí a určitou mnohovrstevností. Na rozdíl od romantičtějšího představení „La Mar“, které TANEČNÍ MAGAZÍN recenzoval zhruba před půldruhým rokem, tady diváka čekala větší dynamika, kontrasty i pestřejší škála tanečně výrazové palety.
Hlavní osoba večera, autorka, režisérka a šéfka své tanečně kreativní skupiny Dana Pala
A pochopitelně oproti „La Mar“ zde byl větší – již na první pohled markantní – kontrast. Kontrast dvou bílých dívek a afrického tanečníka. Kontrast naprosto protikladných volných hudebních ploch vůči až pregnantně vystavěným kompozicím. Kontrast tanečněji pojatých sekvencí s artisticko-cirkusovým pojetím choreografie.
Pokud jsem uvedl pestrou tanečně výrazovou paletu, tak zde opravdu pojímala široké spektrum. Od improvizačně uvolněných momentů až po ony (jistě drilem připravené) artistické pasáže. Většina tanečních obrazů byla nesmírně náročná na vzájemnou souhru tria interpretů.
Ráz představení výrazně určoval světelný design skupiny Maess
Již zmíněná hudba autora Marka Víta byla jedním z dalších vrcholů představení. Dávala vystupujícím a jejich pohybu dynamiku, inspirovala je k mírným improvizacím i dodávala celému projektu „NINCS“ švih a potřebný odpich. V místech, kdy vypadalo, že je (občas) choreografie tak trochu příliš „zahleděna sama do sebe“, jí dala Vítova hudba i potřebný nadhled. Měl bych pouze výtku k záměrně monotónním pasážím na bicí ve stylu africké etno-hudby. Zde bych (tedy já osobně) uvítal místo elektronicky vytvořených zvuků bubínků živě nahrané ony darbuky i jiné africké bubínky a bubny. A naopak, v jedné prokomponovaněji pojaté pasáži, mi melodie i částečně její aranžmá připomínaly tak poněkud píseň Bohuslava Ondráčka „Trojúhelník“ z alba Evy Pilarové „Zázrak je žít“.
Samostatnou kapitolou jsou výtvarné aspekty představení „NINCS“. Velkou míru úspěchu této stránky nese „světelná“ skupina se jménem totožným s belgickým cyklistou křestním jménem Marcelem. Také on se jmenoval, jako ona, Maess. Výraznou autorskou pečeť inscenaci vtiskl talentovaný výtvarník i pedagog Jan Kopřiva, který do práce s Danou Palou aktivně zapojil i své žáky. A nikoli poslední v řadě stojí za velkou zmínku, či spíše pochvalu, i autorka působivých a funkčních kostýmů Tereza Havránková.
Dana Pala a Simona Machovičová mezi tubusy
Taneční výkony trojice hlavních a jediných protagonistů je zbytečné více rozebírat. Byly špičkové. A musím se poklonit tomu, že hlavní protagonistka Dana Pala zvládla i sama sebe režírovat a choreografovat, i když byla zároveň „na place“.
Takovou třešničkou na dortu byla závěrečná interaktivní soutěž pro obecenstvo.
„NINCS“ stojí určitě za vidění. Předkládá divákům nejen plnohodnotnou existencionalisticky zaměřenou podívanou, ale také klade množství otázek a zavdává impulsy k polemice. Třeba i do diskuse spojení akrobatického, spíše trochu cirkusověji pojatého rytmu představení, s až ortodoxním tanečním přístupem.
Don Mulefu a Simona Machovičová a tubusy
»NINCS«
Choreografie, režie, koncept: Dana Pala
Tanec, pohybová spolupráce: Simona Machovičová, Don Mulefu
Scénografie, výtvarná spolupráce, grafika: Jan Kopřiva
Hudba: Martin Vít
Světelný design: Kreativní skupina Maess, Jonáš Garaj, Ondřej Hanzlian
Kostýmy: Tereza Havránková
Produkce: Dana Pala Creativity, Art 4 People
Délka představení: 57 minut
Premiéra: 21. 6 v 19.43 Studio ALTA
Ani při děkovačce nemohly chybět všudypřítomné tubusy
Umělci ze Slovenska i Čech se spojí pro dobrou věc. Připojí se i festival TANEC PRAHA. Benefice již v pondělí 3. června v ALTĚ!
V noci z 18. na 19. května podlehl sál S2 ve slovenské Stanici Žilina – Záriečie plamenům. Šestnáctiletá historie tohoto centra pro současnou kulturu je nerozlučně spjatá i s českou scénou. Proto se pražští nezávislí umělci spojili a připravují v pondělí 3. června od 19:30 benefiční večer ve Studiu ALTA s názvem Stanica volá SOS! Tentýž večer podpoří výtěžkem z Openingu v PONCI Stanicu festival TANEC PRAHA.
Desítky dobrovolníků a přátel Stanice uklízí následky ničivého požáru, jehož příčina zatím není známa, a počítají ztráty. Vyklidit a odvézt množství odpadu bude stát několik tisíc euro. A to je jenom začátek. Jestli se má do Stanice vrátit život, bude potřeba prostor vybudovat nanovo – a to už bude stát desítky tisíc euro, které může organizace tohoto typu v našich podmínkách dostávat spíše pouze od malých dárců.
Jestli chcete být součástí pokračování příběhu Stanice, přijďte na benefiční večer 3. června do Studia ALTA. Sejdou se zde tři desítky umělců, kteří působí v Praze a kterým osud Stanice není lhostejný. Jako projev solidarity vytvoří společně hudebně-taneční večer, kterým chtějí veřejnost motivovat k finanční podpoře likvidace škod požáru.
Na horním snímku (nahoře u počátku článku) vidíte Stanicu ještě v plné parádě a provozu… A zde po tragickém vyhoření…
Účast potvrdili slovenští umělci působící v Praze – Martin Talaga, Tomáš Janypka, Lucia Kašiarová, Viktor Černický a Zdenka Sviteková, ale i čeští umělci, které se Stanicou pojí účast na festivalech, workshopech či koprodukčních projektech. Mimo jiné se můžete těšit na performance v podání špičkových osobností jako: Terezy Ondrové, Markéty Jandové, Dory Bouzkové, Jany Novorytové, Mirky Eliášové, Mish Rais, Markéty Stránské, Heleny Arenbergerové, Lucie Charouzové, Ley Švejdové či Svatopluka Ždímala.
Účast přislíbil i Martin Talaga (vpravo) na snímku po boku Veroniky Knytlové v inscenaci „Garsonky“
Hudební vystoupení a doprovod performerům připraví umělci jako Tomáš Vtípil, Jano Doe, David Danel, Ondřej Zajac, Ondřej Ježek, Tomáš Procházka, Vojtěch Procházka, Pasi Mäkelä, Ken Ganfield, Michal Wroblewski, George Cremaschi, Jan Chalupa a Daniel Meier.
Do výzvy na záchranu tohoto unikátního projektu, který vznikl z nadšení party tehdejších studentů, se připojují i organizace jako Bazaar Festival či SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje.
VSTUPNÉ NA AKCI JE DOBROVOLNÉ A CELOU ČÁSTKU VĚNUJEME NA OBNOVU STANICE ŽILINA-ZÁRIEČIE.
