Štítek: dora bouzková

Již šestnáctý ročník divadelního defilé MALÁ INVENTURA nabízel přepestré menu. Z jeho téměř čtyřiceti představení si TANEČNÍ MAGAZÍN vybral tři možnosti. Nakonec, bohužel, titul „Fidlovačka“ nebylo možné z časových důvodů absolvovat. Tak tedy zůstalo – kromě úvodního již recenzovaného večera s udílením cen DNA – u dvou představení. A aby to bylo spravedlivé, rozdělili jsme tím napůl pozornost hlavní programové vlně i sekci doprovodného programu.

Titul „Roštěnky u Tiffanyho“ nás zaujal z více důvodů. Tím prvním je zcela určitě přímá osobní dramaturgická účast dramaturga festivalu Malá inventura i současně manažera pořádající organizace Nová síť Petra Poly. Současně bylo naším přáním zažít divadelní představení ve Werichově vile, ještě vonící adaptační novotou.

Soubor ANIČKA A LETADÝLKO je již standardní zárukou originálních scénářů, osobité výtvarné tváře a mírně parodického muzikálového pojetí. Ani tentokrát nezklamal. A to v žádném směru. Scénář si s dostatečným nadhledem utahuje ze současné povrchnosti, světa bezbřeze sponzorovaných ženských luxusních časopisů, a „estrádní třetí ligy“. V další linii se tradičně jedná o parafrázi na současnou domácí muzikálovou produkci.

Jakýmsi bonusem navíc byla účast lidí až trpasličího vzrůstu v kontrastu s protagonistkou postavy spíše basketbalové pivotmanky. Starší divák si určitě vzpomněl na cirkusové sloní muže a trpaslíky. Ti mladší pak zcela jistě na průvodce televizním pořadem „Pevnost Boyard“ anebo na Jiřího Krytináře, blahé paměti.

Představení mělo tempo, rytmus, spád a zejména vypointovanost. Logicky a motivicky jsem pouze nepochopil, proč někdy používaly zpěvačky při zpěvu jako rekvizitu ruční mikrofon a jindy nikoli? Žádný systém jsem v tom tedy nenalezl.

Na tomto místě bych velice hodnotil výtvarně nápaditý netradičně adjustovaný divadelní program s anglickými překlady a anotacemi.

Zbývá pochválit scenáristku, režisérku a spoluautorku hudby Aničku Duchaňovou, spoluautora hudby Michala Němce (neměl zde být při takřka opisné parafrázi hitu „Seréno é“ uváděn jako autor původní citace také Drupi???), výtvarnici Marii Jiráskovou a samozřejmě i herce: Martinu Krátkou, Marii Fasorovou, Štěpánku Pencovou, Janu Kozubkovou a Pavla „Litlle“ Krejčího. V neposlední řadě patří velká poklona již zmíněnému dramaturgu Petru Polovi. Kdyby nic jiného, tak za oživení té dávné tradice liliputů. Že by příště došlo i na onoho legendárního sloního muže? Anebo muže sněžného?

Projekt „Kračun“ naopak zaujal svou patetickou poezií a kontrastem se starými dobrými časy.

Industriální prostředí dvorního objektu v letenské Letohradské ulici 10 nabídlo podívanou nečekaného druhu. I emočního dopadu. Na starém (tiskárenském?) stroji se promítaly rozličné retrospektivní i ilustrativní náladové sekvence. Do toho recitovala Dora Bouzková živě. Ze záznamu jí kontrastoval anglicky mluvící mužský part. To vše doplňovala pulsující autorská hudba. Pod scénářem a realizací jsou podepsáni Apolena Vanišová a Petr Krusha.

Kračun v textové fázi nevadil. Tedy patos ani popisnost na úkor poetických obrazů a obratů. Jeho patos byl úměrný, odpovídal tématu. Fantaskní obrazce a scény připomínaly díla Vladimíra Boudníka, dávné fotografie Josefa Sudka anebo Františka Drtikola. Přenesli jsme se tak do světa daguerrotypií, starých tramvají, obětních oltářů a výstražného dýmu, který měl i onu spálenou vůni. Nikoli chemickou. Skutečně, pravdivě drsný multimediální zážitek!!!

Apolena Vanišová již spolupracovala s Dorou Bouzkovou při inscenaci „Pohřeb sardinky“ v Meet Factory. Tentokrát vlastní akční rádius ještě rozšířila. A bylo tomu ku prospěchu věci…

Obě hodnocená představení snad alespoň v náznaku vyjadřují široké žánrové, technické i inscenační rozpětí letošního festivalu MALÁ INVENTURA. Jsme za něj rádi. Kéž by byla brzy i ryze taneční inventura!

 

Michal Stein

Foto: Nová síť

TANEČNÍ MAGAZÍN