Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Další letní ztráta českého tance – EVA KRÖSCHLOVÁ

Navždy odešla dcera slavné matky, tanečnice, choreografka, spolupracovnice Otomara Krejči i Jiřího Srnce, významná teoretička, spisovatelka i pedagožka

Je smutnou ironií, že doslova a do písmene v předvečer zahájení jubilejního dvacátého ročníku Letních svátků staré hudby odešla na věky osobnost, která se této problematice, ve sféře tanečního umění, velmi věnovala… Ve středu 10. července zesnula ve věku nedožitých devadesátých třetích narozenin velká individualita českého tance Eva Kröschlová.

Tanečnice, pedagožka, choreografka a teoretička Eva Kröschlová se narodila, jako Eva Schürerová, 13. Prosince 1926 v Praze. Již od dětství měla k tanci velice blízko. A to zejména díky své matce Jarmile Kröschlové, přední představitelce moderního výrazového tance, absolventce Jaques-Dalcrozovy školy. Dá se říci, že pedagogickou dráhu měla geneticky zakotvenou. Otec Evy Kröschlové byl Němec, konkrétně známý teoretik, autor odborných publikací i pedagog, ale zejména docent dějin umění na univerzitě v Halle – doktor Oskar Schürer.

Eva Kröschlová

Postupně mladá Eva získala taneční vzdělání v maminčině škole. Tam se, od roku 1939, stávala výraznou členkou její skupiny. Tamtéž pak v letech 1947 až 1949 pedagogicky působila. Posléze vyučovala na Lidové škole umění v Litoměřicích (1947-1949), od roku 1952 pedagogicky vedla lidové a historické tance, rytmickou výchovu a jevištní pohyb na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Tam se stala také docentkou roku 1990.

V pozici choreografky Kröschlová spolupracovala s řadou souborů a divadel. Počátkem šedesátých let minulého století s Černým divadlem Jiřího Srnce, byla stálou spolupracovnicí Otomara Krejči v Divadle Za branou a podílela se na dalších velmi pozoruhodných činoherních inscenacích.

Eva Kröschlová je autorkou mnoha knih. Připomeňme si alespoň ty nejznámější: Polka (1961), Tance osmi století (1963), Pohybové etudy (1963), Hudební výchova pohybem (1969), Kontratance různých končin (1979), Dobové tance 16.-19. století, skupinové formy (1981), Kapitoly z dějin tance v Dějinách umělecké kultury (1989) a mnohých dalších titulů.

Mezi řadou ocenění, které za svůj plodný život získala, si sama Kröschlová velmi vážila odborné ceny Next Wawe z roku 2006.

Od roku 1985 učila Kröschlová historické tance na Letní škole staré hudby v Kroměříži a ve Valticích. V letech 1995 až 2000 pracovala se skupinou renesančních tanců La Fiamma, jež měla pravidelné programy ve Valdštejnské zahradě. Od roku 2000 vedla vlastní taneční soubor Chorea Historica.

Eva Kröschlová se, stejně jako její matka, dožila úctyhodného věku. Česká taneční scéna v ní ztrácí obrovskou individualitu i oporu. TANEČNÍ MAGAZÍN vzdává touto krátkou vzpomínkou čest její památce.

Foto: archiv redakce

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Pražské Quadriennale 2019 finišuje do cíle!

Poslední víkend. █ Nenechte si ujít audiovizuální projekt 36Q° v Malé sportovní hale na Výstavišti! █ Experiment s měnícími se hranicemi. █

Největší mezinárodní přehlídka divadla a scénografie na světě, která se v české metropoli koná jen jednou za čtyři roky, má před sebou poslední víkend. Nenechte si ujít jeden z nejvýraznějších projektů, který přetvořil celou Malou sportovní halu na Výstavišti v prostředí, kde umění potkává nejnovější technologie – od hudby přes světelný design až po virtuální realitu či senzorické zážitky. Jako hlavní část projektu „36Q˚“ vznikla v celém prostoru haly interaktivní instalace „Blue Hour“. Ve spolupráci s mnoha dalšími osobnostmi z nejrůznějších oborů ji připravil audiovizuální umělec Romain Tardy. V uměleckém týmu byla například výtvarnice Tereza Stehlíková či světelná designérka Pavla Beranová. Akreditace i kompletní program Pražského Quadriennale jsou k dispozici na www.pq.cz, jednodenní vstupenky jsou k dostání v síti GoOut.

Projekt „36Q˚“ („tři sta šedesátka“) představuje scénografii jako prostředí, kde technologie a umění splývají, aby vytvořily jedinečný zážitek. Kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník proměnili celou Malou sportovní halu v interaktivní smyslové prostředí, kde dostávají prostor obory jako světelný design, video projekce, zvukový design a kompozice nebo virtuální realita, taktilní design a kreativní kódování. Projekt je založený na intenzivní týmové spolupráci a propojuje zkušené umělce se začínajícími designéry za účelem kolektivní tvorby. Kurátorský a umělecký tým se zaměřil na experimentování s měnícími se hranicemi mezi „nehmotným“ či „virtuálním“ a „skutečným“ světem. Centrem „36Q°“ je imerzivní instalace „Blue Hour“ vznikající pod vedením audiovizuálního umělce Romaina Tardyho. Toho si mohou návštěvníci pamatovat například z loňského Signal festivalu, kde svou instalací oživil kostel Cyrila a Metoděje v Karlíně.

Blue Hour (modrá hodina) je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se šeří a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, měl vypovídat o dnešní době, která se nachází na rozhraní předdigitální a podigitální éry a na počátku internetové provázanosti,“ vysvětluje umělecký lídr projektu Romain Tardy.

Na instalaci „Blue Hour“ se podílel tvůrčí tým složený z šesti pracovních skupin. Jejich vedoucími byli: Pavla Beranová (světelný design), Robert Kaplowitz (zvukový design), Tereza Stehlíková (senzorická prostředí), Shannon Harvey (systémová integrace), John Richards (experimentální zvuk) a Paul Cegys s Jorisem Weijdomem (virtuální realita).

Projekt „36Q˚“ vznikl díky materiální podpoře firmy Robe a dalších technologických a vývojářských partnerů, kterým se daří posouvat hranice oboru.

Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru probíhá až do 16. června na pražském Výstavišti, ostrově Štvanice, v prostorách DAMU a na mnoha dalších místech. Návštěvníkům nabízí expozice ze 79 zemí, více než 800 umělců z celého světa a přes 600 performancí, workshopů a přednášek. Více na www.pq.cz.

Foto: Tomáš Brabec

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Mistr Mistrů!

Největší taneční tour v ČR klepe na dveře – CZECH DANCE MASTERS INSPORTLINE!

Czech Dance Masters inSPORTline 2019 je největší taneční tour v České Republice s udílením titulů mistr ČR a nominací pro Mistrovství Evropy a Světa. Celkem se jí zúčastní na 20 000 tanečníků, což je až 1000 soutěžních choreografií z tanečních klubů ze všech koutů ČR. Vrcholem bude galavečer Mistr Mistrů, který proběhne 26. 5. v Průmyslovém Paláci Praha.

Tour začala v březnu devíti Regionálními koly, ve kterých bojují tanečníci napříč všemi věkovými kategoriemi a tanečními styly o postup na kola zemská. V rámci tour se můžou tanečníci zařadit do šesti hlavních departmentů – disco dance, street dance, belly dance, couple dance, art dance a step.

Zemská kola, čili mistrovství Čech a Moravy, bývají již velmi nabitá a proto se rozdělují do dvou akcí. Ti nejlepší se nominují na Mistrovství České Republiky, což je pro každého tanečníka vrchol sezony. Pro street tanečníky se každoročně koná skvělá akce pod názvem BeatStreet v Brně a ostatní departmenty uzavírají sezónu na pražském holešovickém výstavišti  v Průmyslovém paláci na  Grandfinále CZECH DANCE MASTERS INSPORTLINE 2019.

Tato velmi prestižní a populární tour je slavnostně zakončena  26.května  v Průmyslovém Paláci Praha a nese název  Galavečer „MISTR MISTRŮ 2019“. V jeden večer se proti sobě postaví vybraných TOP10 choreografií novopečených mistrů ČR napříč tanečními styly z dětské věkové kategorie (do 11 let), TOP 10 z juniorské věkové kategorie (do 15 let) a TOP 10 z hlavní, dospělácké věkové kategorie (15+).

VIP porota, která je každoročně složena z tanečních odborníků a ze známých osobností z oblasti showbyznysu, sportu a kultury, z partnerů a vzácných hostů, vybere z každé kategorie absolutního vítěze, tzv. MISTRA MISTRŮ, který obdrží finanční a hmotné ceny. Celkem získají top týmy na podporu tanečního růstu prize money v hodnotě 800 tisíc korun a ceny od partnerů inSPORTline, Bambule, INSTAX a další.

Veronika Klimešová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN