Rozhovor s tanečnicí, choreografkou, pedagožkou a vedoucí vlastního souboru DANOU PALOU

„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“

Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to  nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interview vzniklo naopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.

V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?

„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“

Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?

„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“

Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?

„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“

Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?

„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“

Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?

„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým  významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“

Ze zkoušek před premiérou „Nincs“

Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?

„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “

Mám dojem, že se vždy neorientujete na stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…

„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“

Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem

Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…

„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“

V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?

„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“

Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje

Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?

„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“

V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?

„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“

Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.

Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

»GARSONKY« jako míjení (se) a (ne)obyčejnost čajového pytlíku

➳ Obyčejnost v kráse pohybu ➳ Sdílené míjení ➳ Strhující pohyb ➳ Naplněný či nenaplněný existencionalismus? ➳ Kytka místo kalendáře ➳ A co děti? ➳ Myš a myšlenka ➳

Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONEC mne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května. Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.

Jak vidno, imaginativní garsonka může vzniknout i kdesi na dvorku u okapu – foto ze zkoušky představení, mimo divadlo

Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.

Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“

Veronika Knytlová a Martin Talaga ještě při zkouškách

Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.

Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.

Opět Martin a Veronika během zkoušek – ta kytka v představení byla trochu jiná 🙂 , nikoli stromeček!

Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?

Samotné představení „Garsonek“ však předčilo má očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.

Garsonka na malé scéně Divadla Archa

Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…

Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!

V takové divadelní garsonce se dá i fotit mobilem!

»GARSONKY«

Tvůrčí tým:

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková

Režie: Jiří Havelka

Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga

Scénografie: Dragan Stojčevski

Light-design: Karlos Šimek

Hudba: Martin Tvrdý

Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

YVONA KREUZMANNOVÁ v PONCI

Kdy? Již v první květnové pondělí!

Formát setkání „P39_meets_?“ odkrývá taje kulturního a podnikavého pražského podhoubí a nahlíží pod pokličku různých institucí. Ukazuje, jak zajímavé projekty se v našem okolí vytvářejí a seznamuje s lidmi, kteří za nimi stojí.

Hostem první talkshow bude Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka organizace Tanec Praha zastřešující taneční divadlo Ponec. Kolik práce obnáší uspořádání festivalu, který se nazývá tanečním Pražským jarem? Kdo je pro ni vzorem na poli zahraničních tanečních institucí?

6. 5. 2019 v 19.00

https://www.facebook.com/events/2259058454307638/

Vstupné je dobrovolné, doporučená cena 100 Kč.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Oslavte s PONCEM Mezinárodní den tance!

Karlínský přístav se stane ostrovem tance

PONEC – divadlo pro tanec slaví v pondělí 29. dubna od 17.00 hodin společně  s Divadlem ARCHA a Studiem ALTA Mezinárodní den tance v karlínském Přístavu 186 00 a promění ho tak na okamžik v ostrov tance.

Nejprve se zde v 17.00 hodin oficiálně zahájí program pro děti a workshopy pro dospělé.

V 18.00 hodin začíná hlavní program. Diváci se mohou těšit na uvedení performance Viktora Černického PLI oceněnou cenou České taneční platformy 2019 a hned poté na inscenaci Faunus Martina Talagyči vystoupení Markéty Jandové. Večer pokračuje večírkem, který rozjede tanečník a choreograf Jaro Viňarsky aka DJ Spring. Večerem bude provázet Daniela Voráčková.

KUDY DO PŘÍSTAVU 186 00?

Přístav 18600 na mapě. Nejbližší adresní bod: Za Karlínským přístavem 683/4.

Tramvaje 3, 8,  24 ,  92 , metro B  Křižíkova. 

Přívoz: jízdní řád linky P7 (Pražská tržnice –  Ostrov Štvanice – Rohanský ostrov)

Kolem Přístavu 186 00 vede cyklostezka Euro Velo 4 

Více na https://divadloponec.cz/cs/oslavte-s-nami-mezinarodni-den-tance

 

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN