ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

HAJDY do Ponce NA HAJDYLU!

Martina Hajdyla Lacová „hřeší“ v Ponci se židlí i na židli. Se skvělou hudbou. S fantastickým světelným parkem. S kalhotkami, nad kalhotkami, pod kalhotkami – i bez kalhotek…

Přesně v polovině března (konkrétně 15. a 16.) měla na tradiční taneční scéně Ponec první a druhou slavnostní světovou premiéru inscenace „L – o ONE THE SEVEN“ z autorské dílny slovenské taneční osobnosti Andreje Petroviče. Jedinou – a skvělou – sólistkou byla Martina Hajdyla Lacová. O dojmy hned z té první premiéry se nyní se TANEČNÍ MAGAZÍN se svými čtenáři podělí:

ONE WOMAN SHOW

Čerstvá laureátka titulu „Tanečnice roku“ Martina Hajdyla Lacová se cítí v sólových programech jako ryba ve vodě. Dokáže plně zdůraznit svou individualitu. Cele se nechává inspirovat scénickou hudbou, světly i dalšími jevištními podněty. Již tradičně v Ponci nastoupila „v dresu“ své domovské taneční skupiny ME-SA, jejíž je zakladatelkou.

Autor námětu, koncepce, režisér i choreograf Andrej Petrovič projevil velké zkušenosti z velkého tanečního světa. Jeho režijní rukopis je svébytný a nezaměnitelný. Předestavení samotné je doslova tryskajícím vřídlem kreativity. Petrovič zde řeší sedm ženských hříchů.

Možná si pouze autor svou „světovost“ mohl klidně odpustit v samotném názvu? Je touhou po ještě větší světovosti? Podbízením se zahraničnímu publiku? Laciným efektem? Patrně od všeho něco… Nicméně, inscenaci by slušel srozumitelný český název! Nebo slovenský? Když obě jeho vůdčí osobnosti mají kořeny v zemi Tater a Dunaje?

1.Hajdyla

ŽIDLE

Bezmála tři čtvrtiny téměř hodinové inscenace je jedinou dekorací na scéně – strohá židle! Martina Hajdyla Lacová si s ní plně vystačí. Je jí oporou, partnerkou i oponentkou – soupeřkou s níž se nedokáže srovnat.

Zaměřit se pouze na židli by bylo odvedením od dalších vrcholných výkonů. Především musíme k výšinám vyzvednout světelné efekty a celkovou režii osvětlení (opět „světově“ nazvanou „světelný design“), jíž měla v gesci Katarína Ďuricová. Nikoli náhodou je v programu představení uváděna hned za režisérem i choreografem a interpretkou.

Další silnou stránkou inscenace „L – ONE THE SEVEN“ je hudba.  Je inspirací, dramatickým přemostěním i nositelkou děje! Autory jsou Ben Frost a Amon Tobin. Hudba Bena Frosta kombinuje již existující nahrávky (Venter), které  jsou použity s jeho svolením, s originálními kusy, které vytvořil přímo pro toto představení. (Hudba na základě licence OSA se vztahuje ke skladbě Piste 02 Amona Tobina.)

2.Hajdyla

KALHOTKOVÁ ROLE A ROLE KALHOTEK

Pochopitelně, kalhotkovou rolí se odjakživa v divadelním světě nazývá úloha, kdy žena vystupuje v mužské roli. O to v inscenaci v Ponci v žádném případě nejde! Naopak. Hajdyla dává vyniknout svému ženství i ženskosti. Se všemi klady i zápory, co k tomu neodmyslitelně a historicky patří.

Tvůrci zde dali „kalhotkové roli“ zbrusu nové významy! Kalhotky zde zosobňují ženský pomyslný pás cudnosti, bariéru, hranici studu i odvážnosti… Mimo tohoto v první linii se nabízejícího symbolismu zde získávají kalhotky další důležitější významy. Jsou zosobněním určitého „napnelismu“ vztahů mezi oběmi pohlavími. Jsou výrazem ženské hravosti. Pochyb o sobě samé… Zkrátka, kalhotky se v této inscenaci vznesly až filozofickým výšinám.

BOTOSTROJ?

Závěrečná pasáž inscenace by se jistě líbila ředitelce Obuvnického muzea ve Zlíně Mgr. Mirce Štýbrové. Scénu totiž zaplaví obří síť plná – ženských bot, botiček a škrpálů!!! Od lodiček, přes sportovní kecky až po zimní kozačky.

Pokud jde o zosobnění jednoho z ženských hříchů, tak nápad vskutku velkolepý! Pomyslný klobouk dolů. Avšak, nebyly by ještě výstižnější typické dámské kabelky? Jistě by dávaly i inscenačně a scénicky různorodé a lákavé možnosti využití…

Představení s dlouhým – a pro české patrioty nesrozumitelným – názvem se vskutku povedlo. Velkou zásluhu na tom má jistě i supervize Karolíny Hejnové a MarkétyPerroud.

Nenechte si v Ponci skvělou Martinu Hajdylu propásnout!

Další reprízy jsou na pořadu 5. 4. a 5. 5. Ty dvě pětky si snad i zapamatujete…

 3.Hajdyla

Michal Stein

Foto: archiv divadla PONEC

Taneční magazín

Slovenka na kvadrát

Lucie Siposova zazáří v one-woman show

 

 

Slovenka na kvadrát
One woman show s Lucií Siposovou

Slovenská herečka Lucie Siposová předvede v rámci oslav BE 22 v divadelním sále NoD svoji one woman show. Zazáří v reality kabaretu Slovenka na kvadrát, kde v kulisách „otevřené“ Evropy vtipně ztvární život jedné Slovenky ve Slovinsku a otevře pohled na evropskou migraci.

Slovenka na kvadrát je kabaret podle skutečného příběhu, souboru pohlednic ze Slovinska a Slovenska básnířky, spisovatelky a esejistky Stanislavy Repar. Předloha v podobě změti nejrůznějších literárních forem, která obsahuje vše od společensko-kritických intervencí až po intimní deník jednoho milostného příběhu, přímo volala po divadelním ztvárnění. Slovenka na kvadrát je kabaret plný písní, veršů a komentářů, který ale předává také hluboké poselství o životě v Evropě.

Hlavní a jedinou roli ztvárňuje charismatická herečka, zpěvačka a scénáristka Lucie Siposová, kterou mohou diváci znát z filmů Filipa Renče Hlídač č. 47 a Na vlastní nebezpečí, nebo z hollywoodského snímku 360. Lucie se skvěle zhostila úloh konferenciérky, vypravěčky i hlavní postavy Buby.

Představení hovoří o dvou láskách, zachycuje úsilí, radosti a trápení migrantů během vybavování jejich občanského statutu v nové domovině – Slovinsku, ale i bezohlednost institucí a oficiálních struktur, které ústí až do jakési kafkovské byrokracie. Intelektuální, kulturní, umělecké i jazykové intervence dodávají hlavnímu námětu lidskou hloubku i širší vyznění ale hlavně potřebný humor.

Režie se ujal slovinský režisér a dramaturg Nick Upper, který se postaral o to, aby z dramatu nevypadlo původní feministické ladění literární předlohy.

Vstupenky na představení, které se odehraje 21. října 2014 ve 20:00, je možné zakoupit na webu GoOut nebo každý všední den od 16:00 do 20:00 v NoD.

slovenka_na_kvadrat015fotonadazgank1

 

Taneční magazín