Přesně v polovině března (konkrétně 15. a 16.) měla na tradiční taneční scéně Ponec první a druhou slavnostní světovou premiéru inscenace „L – o ONE THE SEVEN“ z autorské dílny slovenské taneční osobnosti Andreje Petroviče. Jedinou – a skvělou – sólistkou byla Martina Hajdyla Lacová. O dojmy hned z té první premiéry se nyní se TANEČNÍ MAGAZÍN se svými čtenáři podělí:
ONE WOMAN SHOW
Čerstvá laureátka titulu „Tanečnice roku“ Martina Hajdyla Lacová se cítí v sólových programech jako ryba ve vodě. Dokáže plně zdůraznit svou individualitu. Cele se nechává inspirovat scénickou hudbou, světly i dalšími jevištními podněty. Již tradičně v Ponci nastoupila „v dresu“ své domovské taneční skupiny ME-SA, jejíž je zakladatelkou.
Autor námětu, koncepce, režisér i choreograf Andrej Petrovič projevil velké zkušenosti z velkého tanečního světa. Jeho režijní rukopis je svébytný a nezaměnitelný. Předestavení samotné je doslova tryskajícím vřídlem kreativity. Petrovič zde řeší sedm ženských hříchů.
Možná si pouze autor svou „světovost“ mohl klidně odpustit v samotném názvu? Je touhou po ještě větší světovosti? Podbízením se zahraničnímu publiku? Laciným efektem? Patrně od všeho něco… Nicméně, inscenaci by slušel srozumitelný český název! Nebo slovenský? Když obě jeho vůdčí osobnosti mají kořeny v zemi Tater a Dunaje?
ŽIDLE
Bezmála tři čtvrtiny téměř hodinové inscenace je jedinou dekorací na scéně – strohá židle! Martina Hajdyla Lacová si s ní plně vystačí. Je jí oporou, partnerkou i oponentkou – soupeřkou s níž se nedokáže srovnat.
Zaměřit se pouze na židli by bylo odvedením od dalších vrcholných výkonů. Především musíme k výšinám vyzvednout světelné efekty a celkovou režii osvětlení (opět „světově“ nazvanou „světelný design“), jíž měla v gesci Katarína Ďuricová. Nikoli náhodou je v programu představení uváděna hned za režisérem i choreografem a interpretkou.
Další silnou stránkou inscenace „L – ONE THE SEVEN“ je hudba. Je inspirací, dramatickým přemostěním i nositelkou děje! Autory jsou Ben Frost a Amon Tobin. Hudba Bena Frosta kombinuje již existující nahrávky (Venter), které jsou použity s jeho svolením, s originálními kusy, které vytvořil přímo pro toto představení. (Hudba na základě licence OSA se vztahuje ke skladbě Piste 02 Amona Tobina.)
KALHOTKOVÁ ROLE A ROLE KALHOTEK
Pochopitelně, kalhotkovou rolí se odjakživa v divadelním světě nazývá úloha, kdy žena vystupuje v mužské roli. O to v inscenaci v Ponci v žádném případě nejde! Naopak. Hajdyla dává vyniknout svému ženství i ženskosti. Se všemi klady i zápory, co k tomu neodmyslitelně a historicky patří.
Tvůrci zde dali „kalhotkové roli“ zbrusu nové významy! Kalhotky zde zosobňují ženský pomyslný pás cudnosti, bariéru, hranici studu i odvážnosti… Mimo tohoto v první linii se nabízejícího symbolismu zde získávají kalhotky další důležitější významy. Jsou zosobněním určitého „napnelismu“ vztahů mezi oběmi pohlavími. Jsou výrazem ženské hravosti. Pochyb o sobě samé… Zkrátka, kalhotky se v této inscenaci vznesly až filozofickým výšinám.
BOTOSTROJ?
Závěrečná pasáž inscenace by se jistě líbila ředitelce Obuvnického muzea ve Zlíně Mgr. Mirce Štýbrové. Scénu totiž zaplaví obří síť plná – ženských bot, botiček a škrpálů!!! Od lodiček, přes sportovní kecky až po zimní kozačky.
Pokud jde o zosobnění jednoho z ženských hříchů, tak nápad vskutku velkolepý! Pomyslný klobouk dolů. Avšak, nebyly by ještě výstižnější typické dámské kabelky? Jistě by dávaly i inscenačně a scénicky různorodé a lákavé možnosti využití…
Představení s dlouhým – a pro české patrioty nesrozumitelným – názvem se vskutku povedlo. Velkou zásluhu na tom má jistě i supervize Karolíny Hejnové a MarkétyPerroud.
Nenechte si v Ponci skvělou Martinu Hajdylu propásnout!
Další reprízy jsou na pořadu 5. 4. a 5. 5. Ty dvě pětky si snad i zapamatujete…
