Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Roztančené divadlo 2021 sršelo vtipem a skvělými výkony

Výborný tanec, vtipní moderátoři, hvězdná porota

  1. října se ve vyprodaném Divadle na Vinohradech konal IV. ročník taneční show Roztančené divadlo

A musíme ještě něco dodávat našim čtenářům?

(Dobře…. pro ty, co si tolik nepamatují….

Autorský projekt Tanečních kurzů Martina Šimka & Terezy Řípové byl odstartován v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav, kde proběhl první ročník projektu Roztančené divadlo aneb když herci tančí. Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi. V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha. V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. V roce 2020, který se konal poprvé ve Vinohradském divadle, zvítězil Jiří Hána za Městská divadla pražská.)

            Do pražského souboje patří : Divadlo na Vinohradech, Divadlo V Řeznické, Divadlo Semafor, Národní divadlo, Divadlo Kalich, Městská divadla pražská, Švandovo divadlo, Divadlo Broadway

Jednotlivé páry  ve finále předvedly jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec. Na vše dohlédla porota, ve které zasedli. Doprovázela živá hudba kapely Gin in jam.

Kapela, která nemá chybu – Gin in jam

Pro ujasnění videa… zdůrazňujeme vítězný pár – Oskar Hes a Veronika Jirků

1)      Nela Boudová a Jakub Vodička – za DIVADLO V ŘEZNICKÉ (valčík + paso doble)

2)      Anna Julie Slováčková a Adam Havel – za DIVADLO SEMAFOR (quickstep + rumba)

3)      Pavlína Štorková a Jakub Necpál – za NÁRODNÍ DIVADLO (slowfox + samba)

4)      Michaela Tomešová a Adam Koutek – za DIVADLO KALICH (waltz + jive)

5)      Viktor Dvořák a Michaela Nováková – za MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ (tango + jive)

6)      Oskar Hes a Veronika Jirků – za ŠVANDOVO DIVADLO (quickstep + cha cha)

7)      Marek Holý a Eliška Stehnová – za DIVADLO NA VINOHRADECH (tango + samba)

8)      Bořek Slezáček a Zuzana Šťastná – za DIVADLO BROADWAY (slowfox + cha cha)

Pořadem provázela Světlana Witovská a Libor Bouček, nezapomenutelný pár, který dokáže 3 hodiny bavit diváky svým  neustálým špičkováním se mezi sebou.  Divákům cukají koutky úst a předstíraná rivalita a agrese obou moderátorů vede k soucitu, neboť toto zná zřejmě  každý, kdo prožívá jakýkoliv vztah, ať už pracovní nebo osobní. Ti dva si sednou, nelze to nijak popřít, Liborova ublíženost vede ženy k nekonečnému smíchu a muže naopak k nekonečné soustrasti.  Ale poklona oběma!  Lepší moderátoři tu asi být nemohli!

Světlana Witowská a Libor Bouček v akci

Porota v akci – Martin Dejdar, Dasha, Přemek Forejt 

Druhá část poroty- Jitka Asterová, Jan Maxián a Eva Burešová 

Moderátoři  a jeden z vítězných párů 

Vystoupila i zpěvačka Monika Sommerová.  Její hlas nemá chybu a protože zazpívala i oblíbený lidový song, diváci byli dojati, co dodat.

Nelze opomenout výkon kapely Gin in jam. Zpěvačka má téměř fenomenální hlas a škoda, že ji není vidět, či slyšet mnohem více.

Porota ve složení:  zpěvačka Dasha, herec Martin Dejdar, herečky Jitka Asterová a Eva Burešová, kuchař Přemek Forejt, hudebník Jan Maxián  byla opticky hezká.  Všem to slušelo. Ale řekla bych,  trošku totiž do počtu. Tento ročník celkově byl tanečně velice silný,  hodnocení v zásadě nudné: skvělé, skvělé, skvělé…. No, poroto… to víme také!  Ale co teď? Když všichni jsou skvělí? Co dělat?

 

Oskar Hes s Veronikou Jirků získali i přes tento problém  nejvyšší možné ocenění.   Tento pár získal v obou tancích od každého porotce plný počet bodů (celkem 120) a tím se stali prvním párem v historii pražských klání, který získal maximální počet bodů. Pokud budeme uvažovat jako Richard Genzer, který říká: „Nemám rád talentované lidi,“ pak musím říct toto: při tanci Oskara Hese jsem pojala podezření, že ten člověk si Boha zřejmě nějak uplatil…. A to není fér vůči ostatním… Všichni byli dobří. Ale jeho výkon…. no…. tak očima Richarda bych řekla: „Budí to v ostatních lítost, hněv, pocit méněcennosti, pocit marnosti, zoufalství, pocit vlastní neschopnosti, nedosažitelnosti, až pláče či smutku.“

Na závěr večera byla vyhlášena dvě místa: vítěz tipovací soutěže a hlavní vítěz/vítěz poroty. Loňský vítěz Jiří Hána předal korunu vítěze páru: Oskar Hes a Veronika Jirků (to jsou Ti, co dali úplatek Pánu Bohu). Vítězové tipovací soutěže se stali Pavlína Štorková a Jakub Necpál.

Diváci se skvěle bavili a každý taneční pár ohodnotili vždy bouřlivým potleskem. Roztančené divadlo se tak natrvalo stalo pravidelnou akcí.

Nela Boudová a Jakub Vodička 

 

Tanec a tanec

Pavlína Štorková a Jakub Necpál 

 

Vítěz – budící lítost a hněv, díky svému talentu – Oskar Hes a  Veronika Jirků

 

Michaela Nováková a Viktor Dvořák

Úsměv je vždy třeba

 

Účastníci tanečního klání

Sestava roku 2021

Tanečnice roku 2021 a jeden vetřelec

 Autoři projektu Tereza Řípová a Martin Šimek již začínají připravovat V. ročník.

Bez nich by to nešlo….

Martin Šimek a Tereza Řípová – bez nich by to nešlo….

Foto, video: Eva Smolíková

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

 

Král Šumavy

Taneční večer v Jihočeském divadle

 

O víkendu si přijdou na své milovníci dobrodružství a pohybu. Divadlo představuje dvě premiéry mladých autorů plné tvořivé energie.


Návrat Krále Šumavy / David Jan Žák, Lukáš Brutovský

Premiéra 29. 10. v 19:00 v Jihočeském divadle

Činohra pokračuje ve své jihočeské trilogii. Do repertoáru si kromě Café Groll a Selskýho baroka přidá letos ještě jednoho knižního autora z jižních Čech – Davida Jana Žáka. Už 29. října poprvé uvede na divadelní scénu legendu šumavského pohraničí. Osudem zkoušený, odvážný a nepolapitelný – takový byl Josef Hasil. Sama StB ho označila jako Krále Šumavy. Jak se vlastně pohraničník stane převaděčem? Činoherní novinka na motivy knižního bestselleru vychází z archivních dokumentů, svědectví pamětníků i vlastních vzpomínek Josefa Hasila. Neskutečný příběh, který vzbuzuje zvědavost i po tolika letech, převedl do divadelní podoby slovenský režisér Lukáš Brutovský. Hlavní roli šumavského hrdiny si zahraje Tomáš Drápela.

3+1 / Sebastiano Mazzia, Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek, Viktor Konvalinka

Premiéra 30. 10. v 19:30 Na Půdě

Roztančená, energická, nabitá! V sobotu nás čeká další odložená premiéra.

Během baletního večera představíme 4 nové autorské choreografie, které rozproudí vás i vaše emoce. Tři z nich si pro diváky připravili tanečníci jihočeského baletu Sebastiano Mazzia, Béla Kéri Nagy a Zdeněk Mládek. Čtvrtou s názvem Vzpomínky staré paruky roztančí balet pod choreografickým vedením Viktora Konvalinky, bývalý sólista Národního divadla a člen uměleckého uskupení Dekkadancers.

Návrat Krále Šumavy, foto Alexandr Hudeček
3+1 ,foto Petr Zikmund

Gabriela Veselá

pro Taneční magazín

Lidi krve

Drama v režii Miroslava Bambuška vstoupí do kin v listopadu 2021

Producent Saša Dlouhý (FREESAM) uvede v listopadu 2021 do kin celovečerní snímek Lidi krve. Filmové drama reflektuje cestu k vlastním kořenům a ke smíření. Odehrává se v současnosti, ale pracuje s reminiscencemi zavádějícími diváka do poválečného Československa. Příběh tvoří osudy skutečných obyvatel bývalé německé obce Vitín. Minulost se tak stává klíčem k přítomnosti. V hlavních rolích se představí Karel Dobrý, Miloslav König, Miloslav Mejzlík, Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Jakub Folvarčný, Jakub Gottwald, Juraj Bača či Tereza Hofová. Autorem scénáře a režisérem filmu je Miroslav Bambušek.

Ústřední postavou filmu Lidi krve je Otto Hille (Miloslav König), který je najat, aby zavedl starého a těžce nemocného Leopolda Švarce (Miloslav Mejzlík) do krajiny jeho předků. Symbolické martyrium očistce jej má dovést ke smíření. Vydávají se do roku 1945 do již rozpadlé německé vesnice Vitín, která je středobodem celého příběhu a jejich společná minulost se propojuje. Otto zde potkává přízrak svého děda Otfrieda Hilleho (Karel Dobrý). Stává se svědkem událostí, které objasňují to, co Ottu v nočních můrách děsí a co starý Švarc skrývá.

Film se zabývá věcmi a událostmi, které nechceme slyšet a které záměrně odsouváme na okraj, protože je obtížné s nimi žít. A toto odsouvání rodí mentální nemoc, nezájem, lhostejnost, která se rozmanitě projevuje v naší přítomnosti tím, jak lidé myslí, jak se rozhodují, jak jednají, jak volí. A tak žijeme ve světě, který je plný otázek, na které nechceme hledat odpovědi, protože jsou nepříjemné, náročné. A tím si vytváříme „mentální Sudety“. Černou díru, o které se radši domníváme, že v ní a za ní nic není. „Mentální Sudety“ jsou propast, kterou jsme zdědili po svých předcích. Naše generace ji nemá chtít předávat svým potomkům,“ dodává režisér snímku Miroslav Bambušek.

Film Lidi krve vznikal šest let, dokončen byl v květnu 2021. Natáčení probíhalo v Severních a v Západních Čechách, v Jihomoravském kraji, na Severní Moravě, v Polsku a na Azorských ostrovech. Autorem scénáře a režisérem filmu Lidi krve je dramatik a divadelní režisér Miroslav Bambušek. Napsal přes čtyřicet divadelních her, dvě operní libreta a filmové scénáře. Dlouhodobě se věnuje projektům, které vnímají kulturu jako platformu pro politické a sociální reflexe.  V tomto smyslu v minulosti působil např. v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí, v HaDivadle či Studiu Hrdinů. Zaměřuje se ale i na realizace svých projektů v nedivadelní, především industriálních prostorech spojených s pamětí konkrétních událostí (sem patří např. dlouhodobé projekty Perzekuce.cz či Cesty energie). Za své projekty získal mnohá tuzemská ocenění: ceny Alfréda Radoka, ceny Divadelních novin atd. Jeho poslední film Jan Hus – mše za tři mrtvé muže získal cenu Andreje Stankoviče.

Produkci snímku zajistil Saša Dlouhý se svojí společností FREESAM v koprodukci České televize a slovenské atelier.doc. Film byl mimo prostředků producenta a koproducentů finančně podpořen Státním fondem kinematografie, Jihomoravským filmovým nadačním fondem, Česko-německým fondem budoucnosti a Audiovizuálním fondem. Distribuci snímku zajišťuje Aerofilms.

Více informací na www.freesam.org a www.lidikrve.cz.

Lidi krve

Délka filmu: 85 min, Rok: 2021

Režie: Miroslav Bambušek

Producent: Saša Dlouhý – FREESAM

Koproducent: Česká televize, atelier.doc

Premiéra: podzim 2021

www.lidikrve.cz  | www.bloodkin.tv

 

Hlavní herecké obsazení

Otto Hille – Miloslav König
Ottfried Hille – Karel Dobrý
Leopold Schwarz – Miloslav Mejzlík
Leopold Schwarz za mlada – Juraj Bača
Anna Hille – Tereza Hofová
Henry – Jakub Gottwald
Mišel – Jiří Černý
Lékař – Jakub Folvarčný
Pečovatel – Tomáš Bambušek

 

Tvůrci a štáb

Scénář a režie – Miroslav Bambušek
Producent – Saša Dlouhý
Kamera – Jakub Halousek
Střih – Jan Daňhel
Dramaturgie – Kristián Suda
Hudba – Tomáš Vtípil
Koncepce masek a kostýmů – Zuzana Bambušek Krejzková
Zvuk – Václav Flegl
Výtvarník – Josef Bolf
Výkonný producent – Pavel Vácha
Vedoucí natáčení – Eva Pavlíčková
Architekt – Daniel Tůma
Kreativní producent ČT – Josef Viewegh
Vedoucí Filmového centra ČT – Helena Uldrichová

Eliška Míkovcová

pro Taneční magazín