Lidi krve

Drama v režii Miroslava Bambuška vstoupí do kin v listopadu 2021

Producent Saša Dlouhý (FREESAM) uvede v listopadu 2021 do kin celovečerní snímek Lidi krve. Filmové drama reflektuje cestu k vlastním kořenům a ke smíření. Odehrává se v současnosti, ale pracuje s reminiscencemi zavádějícími diváka do poválečného Československa. Příběh tvoří osudy skutečných obyvatel bývalé německé obce Vitín. Minulost se tak stává klíčem k přítomnosti. V hlavních rolích se představí Karel Dobrý, Miloslav König, Miloslav Mejzlík, Tomáš Bambušek, Jiří Černý, Jakub Folvarčný, Jakub Gottwald, Juraj Bača či Tereza Hofová. Autorem scénáře a režisérem filmu je Miroslav Bambušek.

Ústřední postavou filmu Lidi krve je Otto Hille (Miloslav König), který je najat, aby zavedl starého a těžce nemocného Leopolda Švarce (Miloslav Mejzlík) do krajiny jeho předků. Symbolické martyrium očistce jej má dovést ke smíření. Vydávají se do roku 1945 do již rozpadlé německé vesnice Vitín, která je středobodem celého příběhu a jejich společná minulost se propojuje. Otto zde potkává přízrak svého děda Otfrieda Hilleho (Karel Dobrý). Stává se svědkem událostí, které objasňují to, co Ottu v nočních můrách děsí a co starý Švarc skrývá.

Film se zabývá věcmi a událostmi, které nechceme slyšet a které záměrně odsouváme na okraj, protože je obtížné s nimi žít. A toto odsouvání rodí mentální nemoc, nezájem, lhostejnost, která se rozmanitě projevuje v naší přítomnosti tím, jak lidé myslí, jak se rozhodují, jak jednají, jak volí. A tak žijeme ve světě, který je plný otázek, na které nechceme hledat odpovědi, protože jsou nepříjemné, náročné. A tím si vytváříme „mentální Sudety“. Černou díru, o které se radši domníváme, že v ní a za ní nic není. „Mentální Sudety“ jsou propast, kterou jsme zdědili po svých předcích. Naše generace ji nemá chtít předávat svým potomkům,“ dodává režisér snímku Miroslav Bambušek.

Film Lidi krve vznikal šest let, dokončen byl v květnu 2021. Natáčení probíhalo v Severních a v Západních Čechách, v Jihomoravském kraji, na Severní Moravě, v Polsku a na Azorských ostrovech. Autorem scénáře a režisérem filmu Lidi krve je dramatik a divadelní režisér Miroslav Bambušek. Napsal přes čtyřicet divadelních her, dvě operní libreta a filmové scénáře. Dlouhodobě se věnuje projektům, které vnímají kulturu jako platformu pro politické a sociální reflexe.  V tomto smyslu v minulosti působil např. v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí, v HaDivadle či Studiu Hrdinů. Zaměřuje se ale i na realizace svých projektů v nedivadelní, především industriálních prostorech spojených s pamětí konkrétních událostí (sem patří např. dlouhodobé projekty Perzekuce.cz či Cesty energie). Za své projekty získal mnohá tuzemská ocenění: ceny Alfréda Radoka, ceny Divadelních novin atd. Jeho poslední film Jan Hus – mše za tři mrtvé muže získal cenu Andreje Stankoviče.

Produkci snímku zajistil Saša Dlouhý se svojí společností FREESAM v koprodukci České televize a slovenské atelier.doc. Film byl mimo prostředků producenta a koproducentů finančně podpořen Státním fondem kinematografie, Jihomoravským filmovým nadačním fondem, Česko-německým fondem budoucnosti a Audiovizuálním fondem. Distribuci snímku zajišťuje Aerofilms.

Více informací na www.freesam.org a www.lidikrve.cz.

Lidi krve

Délka filmu: 85 min, Rok: 2021

Režie: Miroslav Bambušek

Producent: Saša Dlouhý – FREESAM

Koproducent: Česká televize, atelier.doc

Premiéra: podzim 2021

www.lidikrve.cz  | www.bloodkin.tv

 

Hlavní herecké obsazení

Otto Hille – Miloslav König
Ottfried Hille – Karel Dobrý
Leopold Schwarz – Miloslav Mejzlík
Leopold Schwarz za mlada – Juraj Bača
Anna Hille – Tereza Hofová
Henry – Jakub Gottwald
Mišel – Jiří Černý
Lékař – Jakub Folvarčný
Pečovatel – Tomáš Bambušek

 

Tvůrci a štáb

Scénář a režie – Miroslav Bambušek
Producent – Saša Dlouhý
Kamera – Jakub Halousek
Střih – Jan Daňhel
Dramaturgie – Kristián Suda
Hudba – Tomáš Vtípil
Koncepce masek a kostýmů – Zuzana Bambušek Krejzková
Zvuk – Václav Flegl
Výtvarník – Josef Bolf
Výkonný producent – Pavel Vácha
Vedoucí natáčení – Eva Pavlíčková
Architekt – Daniel Tůma
Kreativní producent ČT – Josef Viewegh
Vedoucí Filmového centra ČT – Helena Uldrichová

Eliška Míkovcová

pro Taneční magazín

Bizarní poetické setkání

Miluji tě jak po smrti, inscenace Jana Nebeského

Experimentální prostor NoD uvedl inscenaci Jana Nebeského Miluji tě jak po smrti, inspirovanou dvojicí německých expresionistických básníků první poloviny 20. století Gottfriedem Bennem a Else Lasker-Schüllerovou. Na jedné z prvních repríz 20. prosince 2016 je ztvárnili Lucie Trmíková a Karel Dobrý a šlo o podívanou zároveň lyrickou i bizarní.

Trmíková, která je také autorkou scénáře, se duchovně propojila s postavou emancipované básnířky. Nazíráno dnešní optikou sice příběh této osobnosti není příliš pobuřující – vždyť život nezávislý na mužích a na zavedených hodnotách je už u žen docela častým jevem – přesto z pohledu tehdejší doby muselo jít o něco nanejvýš nevhodného. Oproti docela lyrickému přístupu v básních Schüllerové vyjevoval Benn, povoláním patolog a vojenský lékař, témata smrti nebo práce s vnitřnostmi jako radostnou záležitost. Jistě by v tom šlo rozeznat i smutek a beznaděj nad stavem světa, ale v podání Karla Dobrého šlo o takové nadšení nad pronášenými verši, až si člověk vybavil všechny ty filmy se sadistickými postavami masových vrahů. V představení ovšem nešlo o to, že by postava Benna byl nějaký násilník. Oba básníci zápasili spíše se svými dušemi, a když své pohnutky přetavovali do tvůrčí formy, rozhodně nedbali na konvence.

O vynikajícím výkonu obou herců nemůže být pochyb. Umožnili nám plně prožít mezilidské drama v podobě milostného vztahu, okořeněného dobovými okolnostmi (zvraty v německé společnosti od první světové války po nástup nacistů a nenávist k Židům, což se týkalo i Schüllerové). Scéna i kostýmy pak plně odrážely úzus expresionismu, jeho snahu vše prezentovat v agresivní a neotřelé formě, což vrcholilo zejm. v poslední scéně, kdy Dobrý přišel v kostýmu zelené latexové ryby a Trmíková v černém šatu, ověnčena několika bílými kruhy a nevkusnou maskou, vše opět z latexu. Hudebním vrcholem cel& eacute;ho díla pak pro mě byla Bachova Fuga, jíž zahráli dva klavíristi v jakémsi kakofonickém kánonu, a umožnili zažít i nelibost a destrukci, plynoucí z takového podání jinak velmi harmonické hudební formy. To odráželo sebestřednost hlavních hrdinů, kteří nedbali na to, aby tvořili umění a významné životní okamžiky ve společném rytmu a naladění. Naopak, každý „hrál“ za sebe, podobně jako klavíristi.

Z podání tématu a vyřčených (či zazpívaných) básní je jasné, že se dva hrdinové příběhu milovali a projektovali to do své tvorby, byť jejich skutečný vztah trval krátce. Je pro mě však otázkou, co vyobrazení tohoto vztahu znamená pro dnešního člověka? Představení bylo určitě výjimečné tím, že prezentovalo skoro jen poezii, ať už verbální nebo vizuální skrze scénografii. Také připomenutí expresionismu má svůj smysl – někoho může stále bavit, zároveň vzdělá ty, kteří jej v praxi nepoznali. Jinak jsem ale nenašel příliš přesahů, které by se dotýkaly dnešního člověka. Možná je to otázka, která se týká tématu milostných vztahů na jevišti obecně – mohou být silné samy o sobě, ale co kromě touhy, vášně a neštěstí zdůraznit?

Tuto dramaturgickou výtku považuji za zásadní, na druhou stranu je to to jediné, co lze jinak skvěle zpracované inscenaci vytknout.

 

Alexej Byček

Foto: Jakub Novotný

Taneční magazín