Humor, smutek, šok, naděje, vrcholná akrobacie. To jsou Losers 2019 na LETNÍ LETNÉ.
Přední česká novocirkusová skupina Losers Cirque Company přinesla letos na festival LETNÍ LETNÁ další premiéru – „Heroes“. V hlavní roli se představil mim Radim Vizváry. Tato kombinace mistrů ve svých oborech přinesla vynikající výsledek. Dokonalý koktejl humoru, smutku, šoku, naděje, palčivých otázek a vrcholné akrobacie. Režie se ujal šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar.
Autonehoda, narkóza… Co se doopravdy odehrává ve vašem mozku? Co nás vlastně čeká?
Začínáme naši pouť. Řidič – machr, usedá za volant, trochu ležérním stylem řídí, poslouchá si hudbu, stačí být agresivní na své kolegy, když v tom náhle….. rána, temno. V tom se kolem objeví černí andělé smrti. Bílý háv halí jejich obličeje, mlha naši hlavní postavu obejme a odnáší neznámo kam. Duše svádí boj s černými démony. A ti se opravdu dost namoří, aby si uzmuli duši nepovedeného řidiče (vystiženo akrobacií). Perfektně, až strašidelně ztvárněná autonehoda, jsou užity také stroboskopické efekty.
Výtečník stoupá, zdá se, že andělé smrti poněkud ustali ve svém boji. Co teď? A což takhle si do nich mírně kopnout?? Co to asi udělá? Náš dobrodruh brzy zjišťuje, že bezvládné postavy jsou k ledasčemu dobré.. A tak proč je trošku nepřezkoumat? Je snad libo divoký tanec nebo snad akrobacie? Akrobatické kousky vyvolávají řev u publika! Bravo! (Jednotlivé figury předvádí Losers opět bez jištění, což je pro ně už typické).
Dá se říci, že v kómatu se můžeme těšit na neuvěřitelné akrobatické kreace a já začínám mít zcela vážnou obavu, zda vůbec zvládnu zemřít. Pokud to po smrti vypadá takto, asi budu muset žít věčně. No, nazdar. Naštěstí je tu resuscitace. Úder, úder. Co se děje v duši oživovaného? Andělé smrti jej vynáší do výše a pouští dolů (diváci řvou). Dotyčný hříšník se probral! Rozpomněl se!
Z andělů smrti jsou náhle lékaři v rouškách stojící okolo a pomáhající zprostředkovat návrat do života. Náš účastník nehody je zpět! Potlesk ve stoje, stan burácí!
Nutno vyzvednout výkon Vizváryho, který byl fenomenální. Nejen, že výborně hrál řidiče machra, ale také se pustil sám do akrobacie. Bylo velkým překvapením, když stoupal po tělech akrobatů až k vrcholu šapitó a poté padal dolů. Přijal něco umění od akrobatů a ti zase trošku herectví od Vizváryho. Mistrný kus s hlubokou myšlenkou, která není sama příliš veselá, ale je zde podaná i s humorem, pro který jsou Losers milováni. Bravo! Nenechte si ujít.
„Diváci za vámi přijdou do Národního, do divadla ve sklepě, či polorozpadlé továrny, ale tvořit na velké scéně je výjimečné“
Nebývá zvykem, abychom připravili s nějakou taneční osobností rozhovor dvakrát v nepříliš dlouhém časovém horizontu. Ale tanečnice, choreografka a taneční pedagožka DANA PALA si to nesporně zaslouží. Již její první rozhovor s TANEČNÍM MAGAZÍNEM – po představení „La Mar“ – vzbudil značný čtenářský ohlas. Toto interviewvzniklonaopak. Ještě před premiérou inscenace „Nincs“. Upřímně totiž věříme, že rozruch rozproudí minimálně stejný, jako ten rozhovor minulý.
V názvu svého studia máte „kreativitu“ − nakolik ji vyznáváte, jako ve smyslu nápadu? Je pro Vás při nové tvorbě naprosto prioritní?
„Kreativní člověk má v životě podle mého názoru velkou výhodu. Proto se snažím o její rozvoj. Ráda také nechávám fantazii diváků pracovat a myslím na to, aby měli prostor pro svou kreativitu, když sledují taneční představení. Snažím se kreativně vést své žáky a to nejen pomocí tance, ale i výtvarného, hudebního nebo prostorového vnímání. Moje pedagogická činnost je orientována hlavně na tvůrčí proces a kreativní rozvoj. Sama jsem si prošla principem, že nejprve je technika a potom tvorba. Já se snažím o propojení obou témat od začátku. Kreativita se asi nedá naučit, ale určitě ji můžete u lidí stimulovat.“
Co pro Vás znamená spolupráce s Národním divadlem v Praze? Je tato – i v zahraničí – brána prestižně?
„Jsem šťastná za tuto zkušenost. Choreografovat pro Národní divadlo je úkol, který by měl každý tvůrce přijmout s pokorou. V minulosti jsem se věnovala převážně site – specific tvorbě (choreografie pro nedivadelní prostor) a když jsem konečně mohla své rodiče pozvat do krásné budovy Národního divadla, měli velkou radost. Vnímala jsem, že jsou rádi, že mě konečně vidí tvořit na velké scéně. Každopádně oni přijdou vždy i do divadla ve sklepě, anebo do polorozpadlé továrny, kde bych něco vymyslela. A já si takových příležitostí stejně tak vážím. V zahraničí je Národní divadlo bráno prestižně. Nesrovnatelné s výše zmíněnou továrnou. Netvrdím, že tvorba pro ND není dřina. Ale udělat kvalitní autorské dílo, ve vlastní produkci s minimem finančních příspěvků a bez takového velkého zázemí za zády, považuji za větší oříšek. Bylo by skvělé, kdyby více současných choreografů dostávalo šance tvořit na scéně jakou je ND. Je to pro nás všechny ,na volné noze´ zase jiné a příjemné. Je to hlavně právě v tom zázemí, které Vám velké divadlo poskytuje. Na spolupráci v ND vzpomínám ráda.“
Jako svůj profesní vzor jste uvedla Sashu Waltz, setkali jste se někdy přímo osobně?
„Setkala jsem se se Sashou při mých návštěvách v Berlíně. A také na workshopech. Bylo to při mé práci na ,bakalářce´, věnované tématu scénografie a prostoru v tanečních inscenacích. Hodně mě inspiroval způsob její tvorby. Pracuje výtvarně s tělem i prostorem kolem. Umí vytvořit neuvěřitelné prostředí a použít v choreografii všemožný materiál. V Berlíně jsem si začala mnohem více užívat prostor odhaleného jeviště, kde je performer opravdovou bytostí na scéně bez přetvářky.“
Povětšinou hodně pracujete v koprodukci se zahraničními umělci, jak jsou takové koprodukce produkčně náročné?
„Zatím mám se zahraniční koprodukcí samé pozitivní zkušenosti. Samozřejmě, musí být vždy promyšlen každý přesun a každá schůzka, protože většinou pracujete v limitovaném čase. Ale to je před tvorbou nového díla většinou. A nezáleží na tom, jestli choreografujete v Praze, v Berlíně, New Yorku nebo jinde. Produkčně jsou náročné i české inscenace. V dnešní době je cestování tak snadné a dostupné, že zahraniční koprodukce nejsou nic neobvyklého a můžou skvěle fungovat. Musíte dopředu počítat s vyššími náklady za cestovné a s logistikou převozu případných kostýmů nebo rekvizit. Hodně věcí se dnes řeší po síti. Jedinou náročnost vidím s časovými posuny. Když si například dáte sraz na skypu s čínským organizátorem festivalu, musíte dávat pozor, aby Vám nevolal v noci a dobře si spočítat časový rozdíl. Ale jinak při těchto typech práce vždy navíc poznáte kousek nové kultury. A to mě na tom baví asi nejvíc.“
Jak je tomu tentokrát, se zahraničním podílem i stopou, v připravované inscenaci?
„Nová kreace dostala jméno ,Nincs´ podle maďarského slova s českým významem ,není´ nebo ,neexistuje´. Za poslední rok jsem se v rodině setkala s maďarskou kulturou a když jsem hledala název pro naši novou taneční hru, zvolila jsem slovo z Maďarštiny. Co se týká složení týmu, tak jsem tentokrát chtěla oslovit nové umělce. Zajímalo mě, jak to tuhle tvorbu ovlivní. V týmu máme Slovenku Simonu Machovičovou a Čecha narozeného v Kongu Dona Mulefu. Každý hrajeme v taneční hře za sebe a svou kulturu, ale někdy i společně.“
Ze zkoušek před premiérou „Nincs“
Co o nové inscenaci „Nincs“ můžete prozradit ještě před premiérou?
„Choreografie je velmi výtvarně pojatá. Pracujeme s několika herními plánky a objekty, které navrhl výtvarník Jan Kopřiva. Pravidla hry jsme spolu konzultovali všichni, stejně jako části hry a nekonečné herní možnosti, které nás při tvorbě napadaly. Myslím, že se nám podařilo vytvořit zajímavé a hravé taneční divadlo, které si užijí dospělí i děti. Každý si tam nalezne svůj ,level´. Hravosti a pozitivnímu naladění celého představení dopomohla také pulsující hudba od Martina Víta, původně tvořena k mobilním hrám. Ráda bych, aby inscenace, krom vzpomínek na dětství, odkázala i na naši společnost, která je takovou herní paralelou. V choreografii experimentuji se scénografií, pracuji s náhodou a baví mě osobnosti tanečníků. Postupně si v představení všichni vytváříme charakter vlastní ,figurky´. Světelné nápady připravují light designéři ze skupiny MAESS. Více Vám už neprozradím. Přijďte se podívat na premiéru do pražské Alty 🙂 “
Mám dojem, že se vždy neorientujetena stálý, stabilní tým spolupracovníků. Myslíte, že je to jednoznačně výhodou? Ustálený tým může svou práci, alespoň podle mého, stabilněji rozvíjet. A v jeho případě jednoznačně odpadá zbytečný čas nového vzájemného poznávání se, oťukávání…
„Ve většině mých novějších produkcí jsem spolupracovala s obdobným týmem umělců. Stejný light designér, kostýmní výtvarnice, hudební skladatel i scénograf. Teď jsem se rozhodla oslovit někoho, s kým jsem ještě nespolupracovala. Ne proto, že bych nebyla před tím spokojena. Ale proto, že jsem chtěla vyzkoušet v tvorbě něco nového. Jinak jsem většinou zastáncem stálého týmu. Jednoznačně můžete práci posouvat více do hloubky.“
Tančit lze i na mostě, konkrétně na tom nejdražším v Praze, spojeném s tunelem
Obdobně nejsou Vaše vystoupení spojena s jednou, třeba pražskou, „domovskou“ scénou. Není lepší i v tomto smyslu mít nějakou stabilnější. Koneckonců to může vzájemně i propagačně napomáhat…
„Stabilní scéna by byla skvělá. Máte rozhodně pravdu. Bohužel si ji zatím nemůžeme dovolit. Grantové podpoře věnuji hodně času a zatím není možné ufinancovat celoroční provoz vlastní taneční scény. Tento rok bychom se neobešli bez grantu od pražského magistrátu a také Nadace Život umělce. Budu ráda, když se nám podaří prohloubit spolupráci s pražským Studiem Alta, kde bude uvedena naše nová premiéra. Jsem otevřena i dalším divadlům, která by měla zájem o rezidenční spolupráci. V současném tanci je téma stálé ,domovské´ scény hodně aktuální. Bohužel, musím říct, že těch možností moc není. Pražská divadla jako je například Ponec, NoD, Alfred ve Dvoře, La Fabrika, která dostávají grantové příspěvky a orientují se na současný tanec, nejsou vždy otevřena pro nové spolupráce a je téměř nemožné se do jejich stálého repertoáru probojovat. Ale nepřestávám věřit, že se nám jednou podaří si ,domovskou scénu´ vybudovat anebo dostaneme příležitost působit v repertoáru některého z výše uvedených divadel.“
V Mělníku, městě severně od Prahy, jste otevřela svou taneční školu. Má na to vliv, že jste vyrůstala při severním okraji Prahy?
„Nemá. Když jsem se vrátila do Čech po mém dlouhém působení v zahraničí a odstěhovala se do Mělníka, byla to náhoda. Teď jsem moc ráda, že jsem tady a můžu předávat tanec, zahraniční i české zkušenosti ze svých studií na konzervatoři a na HAMU, dál svým žákům. V Mělníku funguje skvělé kulturní centrum Mekuc, kde se toho děje opravdu hodně a diváci tu vídají na jevišti mimo jiné Radima Vizváryho nebo třeba Loosers. Mělník už dávno není ,pouze´ město vína, ale je tu zázemí pro kulturu i tanec. Náhoda mne zavedla na správné místo.“
Dana na archivním snímku před odletem s produkcí „La Mar“ do Šanghaje
Jak tuto spolupráci, byť po relativně krátké době, hodnotíte?
„To se zeptejte těch, kteří chodí na moje taneční kurzy, jak hodnotí spolupráci se mnou. Nechám to na nich. Snažím se dělat svou práci profesionálně a s láskou. Vidím za sebou výsledky a to mne moc těší. Na nic si nemohu stěžovat, spolupráce tady funguje a mám pocit, že je stále prostor pro další vývoj.“
V jednom z rozhovorů pro jistý pražský měsíčník jste se odvolávala na mou recenzi představení „La Mar“ v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Jste naší pravidelnou čtenářkou?
„Sleduji Vaše články pravidelně a moc mě těší, že nenecháváte tanec jen jako ,elitářskou´ záležitost, ale dáváte velký prostor všem tvůrcům. Líbí se mi objektivita vašeho magazínu.“
Děkuji za rozhovor a „zlomte vaz“ před premiérou.
Foto: archiv Dana Pala Creativity a Andrea Barcalová
Sedmý ročník Noci divadel se zaměří na 30. výročí sametové revoluce. A bude doslova v jeho předvečer!
Třetí listopadová víkendová noc bude opět patřit Noci divadel, která právě otevírá registraci pro soubory a divadla. Sedmý ročník s tématem „Divadlo a svoboda“ proběhne 16. listopadu 2019, v předvečer 30. výročí sametové revoluce. Divadla opět nabídnou netradiční programy, jako jsou noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuse a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné. Koordinátorem akce je Institut umění – Divadelní ústav. Více informací budeme postupně uveřejňovat na www.nocdivadel.cz.
Prohlídka pražského Stavovského divadla v rámci minulé Noci divadel
Největší divadelní svátek v Evropě opět nabídne nevšední zážitky, každoročně připravované speciálně pro tuto příležitost. Tematicky se letošní Noc divadel bude věnovat 30. výročí sametové revoluce. Připomenutí politických změn ve střední a východní Evropě, jejichž hybatelem bylo v České republice mimo jiné právě divadlo, vybízí k ohlédnutí se za ideály a nadějemi 90. let.
A opět Noc divadel v Praze, tentokrát v divadle DISK
„Prostřednictvím letošního tématu Noci divadel bychom rádi divadla vyzvali k zamyšlení nad hodnotou svobody pro uměleckou tvorbu i pro celou společnost a jejím chápáním těsně po roce 1989 a dnes. Již nyní se těšíme na to, jak divadla tuto problematiku promítnou do svých programů ,“ vysvětluje za organizátory Viktorie Schmoranzová z Institutu umění – Divadelního ústavu. Sedmý ročník této divadelní události tak počítá i s diskusními formáty s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednáškami, výstavami, instalacemi, představeními a dalšími akcemi na téma „Divadlo a svoboda“.
Noc divadel se od začátku tohoto roku díky finanční podpoře z programu Kreativní Evropa zapojila do mezinárodního výzkumu divadelního publika. Hlavním koordinátorem projektu ASSET (Audience Segmentation System in European Theatres) je Akademie múzických umění v Praze, která ho realizuje ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a partnery z pěti dalších evropských zemí. Ve čtyřech pražských divadlech stejně jako v divadlech v dalších evropských metropolích právě nyní probíhá rozsáhlé výzkumné šetření, jehož cílem je lépe poznat diváky a jejich potřeby. Data o divácích v Praze sbírají Jatka78, Národní divadlo, Švandovo divadlo a Studio DVA, která se účastní nebo v minulosti účastnila Noci divadel v ČR.
Noc divadel se neodehrává výhradně v divadelních budovách. Dokladem toho je snímek z olomouckého Muzea hudby.
Součástí projektu bylo také sympozium, které se konalo v únoru letošního roku v kolébce Evropské noci divadel, jíž je chorvatské Narodno sveučilište Dubrava. „Bylo až dojemné podílet se na historicky prvním setkání koordinátorů Noci divadel a podobných projektů zaměřených na rozvoj publika z 12 zemí celé Evropy, kteří spolu po více než desetiletou existenci tohoto projektu komunikovali pouze na dálku. Prezentace toho, jak vypadá Noc divadel u našich vzdálenějších nebo bližších kolegů, navíc předvedla tuto akci v její obrovské různorodosti, od vysoce sofistikovaných obchodních a komunikačních modelů v Maďarsku a Bulharsku, přes komunitní a sociální aspekty ve Finsku a Polsku, až po podporu národnostního a společenského smíru na Balkáně či vzdělávací aktivity v Rakousku,“ shrnuje Martina Pecková Černá z Institutu umění – Divadelního ústavu za projektový management projektu ASSET.
Loňská Noc divadel v Klicperově divadle v Hradci Králové
Noc divadel je součástí mezinárodního projektu „European Theatre Night“, který v roce 2008 odstartovala chorvatská „Noc Kazališta“. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. V loňskem roce se Noci divadel u nás zúčastnilo na 40 tisíc návštěvníků a zapojilo 109 kulturních institucí ze třiceti měst. V Praze program připravilo celkem 52 divadel a souborů. Česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, je tak největším projektem v rámci „European Theatre Night“.
